Ztracení orli

Obrázek uživatele Zuzka
Rok: 
2016
Obdarovaný: 
ef77

Milá ef77,
přeju všechno dobré a klidné k Vánocům i do nového roku, ať máš jistý krok, bohatou inspiraci a psací potřeby vždy po ruce.
Musím se přiznat, že jsem s ježíškováním trochu bojovala a poněkud jsem si naběhla na meč (jak tematické...), protože psát na Vánoce o bitvě, která navíc dopadla jednostranně velmi blbě, je depréza sama o sobě. Nu ale nechala jsem postavy dělat, co se jim zachtělo (přísahám, že jsem to původně plánovala trochu jinak!) a ony to tak nějak udělaly.
Takže přeju dobré počtení a doufám, že na to tvé nervy budou dostatečně obrněné.
Zuzka

„Zpropadeně!“ cedil Marcius mezi zuby už nejmíň posté za poslední míli.
Země byla rozmáčená, doslova cítil, jak se mu bahno pokouší vytahat cvočky z podrážek. Po včerejším lijáku se z příjemně měkké lesní půdy stala lepivá kaše. A začínalo pršet znovu, v lískovém mlází šustily kapky. Za chvíli zase nebude slyšet vlastního slova, natož myšlenky. A takové ohlušení v téhle situaci moc nepřidá.

Bláto a hlučná příroda byly však jen poslední položkou na seznamu věcí, které Marciovi dělaly starosti. Táhli se tímhle nemilosrdným lesem už třetí den. Na cestu se stěží vešli dva vojáci vedle sebe. Jen sama jeho centurie začínala někde v nedohlednu a končila pár sáhů za ním. Odhadoval, že ženy s dětmi budou tak pět mil za nimi, možná víc. Předevčírem šli ještě po pěkné zpevněné cestě a malý Vitus za ním co chvilku zezadu přiběhl s novinkou od maminky, přinesl od vozů kousek chleba, zasmál se nějakému Luciovu vtípku a zase běžel zpátky. Dnes museli vozy ponechat svému osudu v posledním opevněném táboře, který se jim podařilo postavit. Jeho chlapeček by se teď stěží propletl kupředu. Navíc, Glauca by to ani náhodou nedovolila. Když se ráno řadili, plakala. Ava ji celou dobu držela za ruku, aby se nerozběhla za námi.

K slzám bylo důvodů dost a dost. Od včerejšího prvního útoku bylo jasné, že kdo vyvázne z lesa živ, bude si moci gratulovat víc než účastník triumfální jízdy. Germáni se objevili náhle, vyrazili z mlází, prakticky převálcovali část konvoje a zase zmizeli v podrostu. Kdo se je pokusil pronásledovat, už se nevrátil. Po několika podobných událostech byl každý na trní při sebemenším zašustění kapradin. A do toho se spustila ta hrozivá bouře. Od důstojníků pak přišel rozkaz. Postupovat dopředu za každou cenu, nescházet z cesty. A samozřejmě – zabít každého barbara, který se vynoří z houští. Což se snáze řeklo, než udělalo.

Podle občasných známek po boji podél cesty bylo zřejmé, že útoky pokračují i dnes. Už viděl tolik padlých kamarádů, které musel nechat ležet, že mu bylo zle, že je sám ještě živ. Padlé barbary viděl tak tři, čtyři.
„Je jich příliš mnoho,“ poznamenal, když prošli kolem další změti sražených přileb, odhozených štítů a bezpochyby i mrtvých lidí. Neměl sílu se dívat.
„Jak kobylek,“ zavrčel Lucius, „skoro bych se vsadil, že si o nás musejí losovat.“
Mizerné pokusy o humor, které rozhodně nepomáhaly k lepší náladě, jeho přítele neopouštěly.
„A kašlu na to,“ práskl na potvrzení toho všeho vlastním štítem o zem. Ozvalo se jen tupé mlaskavé žbuch. Dřevěné štíty byly nasáklé vodou, ztěžkly a vojákům už jen překážely. Les podél cesty by se jimi dal dláždit.
***
„Pěkně to Hariman vymyslel, to se musí nechat,“ pomyslel si Gaufrid, když záda posledního Keruska zmizela v podrostu.
„Ještě před pár roky bych tomu Theudharovi, nebo jak se jmenuje, s radostí podříznul krk,“ obrátil se na kamarády, kteří posedávali na kořenech buku kolem něj.
Odpovědělo mu souhlasné mručení. Tak nějak tušil, že jen co se vypořádají s touhle várkou Římanů, nebude po germánské jednotě ani vidu ani slechu. A přitom se právě s dosti početnou skupinkou svých někdejších i budoucích nepřátel bez potíží domluvili, komu připadá který díl cesty. Sám se byl s tím Theudharem podívat, jak na tom ti chudáci jsou. Znal římské způsoby, ale v koutku duše ho vlastně děsilo, že nedokázali odvrhnout svou zbytečnou vojenskou disciplínu ani v tak nepříznivých podmínkách. Zaujal ho ten tmavovlasý hlupák s mincí zavěšenou kolem krku. Ani si nepřepásal plášť, vlekl ho za sebou, div že ho neuškrtil. A pořád se tahal s tím zbytečným štítem. To jeho kolega se štítu zbavil, zrovna to viděli. Oba ti Římani měli z šera unavené oči, nosy i ruce červené, musela jim být pořádná zima.

Gaufrid si vytáhnul kožešinový límec pod uši. Teplo opravdu nebylo.
„No dobře. O ty dva a o všechny kolem se postará ta banda Kerusků,“ povzdechl si tiše.
„Pojďme, chlapi, musíme se k zadnímu voji dostat ještě za světla,“ pobídl svou družinu k pohybu.

Hariman kladl všem svým spojencům na srdce, aby ušetřili početnou skupinu žen a dětí, které se na nesmyslnou cestu přes les vydaly se svými legionáři. Zatím se dohody všichni drželi. Již několikrát však náhlý útok poblíž slabšího článku průvodu způsobil paniku, takže v germánských tábořištích už se na desítky počítali dětští zajatci a nové služebné síly, které bezhlavě utekly do lesa a nechaly se pochytat.

Gaufridova skupinka se chystala napadnout několik menších vojenských jednotek, které uzavíraly celý konvoj. Postupovali lesem proti směru pohybu Římanů, nepozorováni za stěnou hustých keřů a padlých kmenů. Někde daleko vpředu čekala legionáře past. Gaufrida trochu mrzelo, že u toho nebude, až do ní padnou. Na druhou stranu, několik germánských útoků pozoroval zpovzdálí a bylo mu jasné, že tady se žádná velká bitva konat nebude. Vojáci šli husím pochodem a než by alespoň jedna celá legie došla na místo, mohlo by to trvat i pár hodin. Rychlé přepady ze zálohy byly najednou podstatně zajímavější a účinnější. Zčásti i proto, že si o jednotlivé terče museli skoro losovat. V celém lese byli asi tak čtyři Germáni na jednoho bojeschopného Římana.
***
„Maminkoooo?“ zavrzal Vitus unaveně, „ploč už nemáme vozejček?“
„Protože by nám zapadnul do bláta a polámala by se mu kolečka, chlapče,“ vzdychla Glauca a dýchla si do dlaní.
„Já bych si tam lehnul. Já už bych nikam nešel. Já nechci.“
Její kudrnatý synek se začínal vztekat. Glauca by se nejradši vztekla taky. Sedla by si támhle na tu větev a nikam už nešla. Jenže tam někde vpředu byl Marcius. Doufala v to – mezi padlými ho neviděla, i když znovu a znovu plakala nad každým z nich. A taky tam někde vpředu byla zase otevřená krajina, ve které se dá dýchat a kde se dá alespoň postavit stan, kam neprší. Tam se člověk nemusí bát, že na dva sáhy od něj čeká v křoví barbar, který ho připraví o život. Tam potřebuje dojít.

Podkasala si sukně o trochu víc a utáhla pásek.
„Avo? Avo, prosím…,“ podala své mladičké společnici vak, který doteď nesla na zádech. Popadla Vita do náruče, jeho hlavu si složila na rameno. Okamžitě začal usínat.
„Musíme vydržet, má milá. Mohla bys mi vyprávět jeden z těch příběhů, co znáš z dětství?“ obrátila se na Avu.

To děvče přišlo na Rýn tak osmileté, zdaleka z východu, z hornatých krajin. Zpočátku jim na usedlosti pomáhala nosit vodu. Na „aqua“ vždycky odpovídala „ava,“ jako by se chtěla hádat. Zůstalo jí to jako přezdívka, či jméno, jiné už neměla. Až později Glauca zjistila, že „ava“ je tam u nich slovo pro řeku, pro vodu.

„Jistě, můžu. Jen poslouchejte…“
***
Gaufrid poťukal kopím o kmen stromu a pokynul mužům, kteří se na něj otočili. Budou jim muset cestu překřížit už tady. Bažina po dešti dosahovala mnohem dál, než byli zvyklí. Nevadí. Těch několik posledních žen a dětí se rozprchne stejně, nemají na vybranou.
***
„… a pak se dvouhlavý kůň zastavil před knížetem a promluvil lidským hlasem,“ vyprávěla Ava, když ji přerušilo hlasité zapraskání větví nalevo od cesty. Instinktivně se skrčila a chtěla s sebou strhnout i svou paní.

Glauca však na okamžik ztuhla, jako by zkameněla. Stála tváří v tvář barbarovi v kožešinové vestě. Ten ji ale jen odstrčil stranou a hnal se někam šikmo za ni, k zadnímu voji, ke zraněným vojákům. Další útočníci vyskákali z lesa za ním. Posbírala ztracenou rovnováhu a bez pohledu vlevo vpravo se rozeběhla skrz vysoké kapradí kamsi mezi stromy. Hluk. Křik. Déšť. Panikařila, všechno se slilo do děsivého šumu, ze kterého se jí podlamovala kolena. Zakopla. Vitus, který v okamžiku útoku ještě tvrdě spal, jí vyletěl z rukou. Tma. Jeho pláč. Dál nevěděla nic.
***
Avu našli u cesty, napůl zavalenou štítem, pod kterým se chtěla skrýt. Když začala ve vesnici v horečce mumlat jazykem Bójů, pochopila Hadewig, že se nepokouší vyléčit žádnou prašivou Římanku. Jakmile měla dost síly, nechala ji dohlížet na dětičky zajatců. Nakonec, uměla i latinsky. Jeden z těch chlapečků jí evidentně přirostl k srdci, pořád si povídali.

Ta ženská s rozbitou hlavou rozhodně prašivá Římanka byla. A dostala pořádně. Křičívala ze spaní, trvalo to celou zimu, než se vzpamatovala. Ava říkala, že volá svého muže. Povídala, že k ní patří ten chlapeček, že to byla rodina, u které sloužila. Nu. Tak teď budou zase oni sloužit tady. I ten hošík už jistě něco umí. Každá pomocná ruka se hodí, i když není dobrovolná. Už od zimy se povídá, že se chlapi zase půjdou bít.

„Hlupáci,“ odplivla si Hadewig, „Římany vyženou a pak půjdou nařezat sobě navzájem? Ďas je vem.“
***
Čtyřicet let mu říkali Wido. Čtyřicet let mu matka připomínala, že je přece Vitus, Říman, syn legionáře Marcia, který hrdinně zahynul v nejdrtivější bitvě století. Skoro si ho nepamatoval. Pamatoval si zpívající dívku s rudými vlasy. Věděl, že to byla Ava. Ava, která teď měla svou rodinu. Ava, která se po Hadewize stala bylinkářkou a žila v jejím domě.

Když do vesnice přišly Sekundovy legie, matka plakala dojetím. Vždy toužila znovu spatřit metropoli. Wido plakal v tichu a sám. Vytržen z kořenů, prý se má vrátit domů.

Ava mu v noci pomohla uprchnout. Ze zajetí a z vysvobození.

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele ef77

Děkuju, děkuju moc! Myslím, že postavám volný prostor vysloveně svědčí a Ava z kmene Bójů mile překvapila. Hezké to je, byla jsem asi velmi hodná :o)).

Obrázek uživatele Zuzka

Jsem moc ráda, že se ti líbí. Přiznávám se, že jsem se s tím docela prala - nápady se vynořovaly pomalu a mnohdy nepřežily střet s ověřováním dobových reálií. Ale mám velkou radost, že se to nakonec povedlo :)

Obrázek uživatele Terda

To je moc povedené. :) Pravda neveselé, ale s tím musí člověk počítat.

Obrázek uživatele Zuzka

Děkuju, děkuju :)

Obrázek uživatele neviathiel

Očítám tady cizí dárky, ale tenhle je opravdu zajímavý!

Obrázek uživatele Keneu

*uchumlala všechny postavy*
zatraceně temný kousek historie, jasně, která bitva není, ale vlivem literatury jsem na obou stranách měla přátele (díky za pár dalších) a z toho je opravdu smutno
výtečná historická povídka
*smekajík*

-A A +A