24: Krok do sra***

Obrázek uživatele Owes
Úvodní poznámka: 

Vím, že se máme s délkou kapitol krotit, ale snad mi bude odpuštěno vzhledem k tomu, že tohle je zásadní téma: Chroptící chýše.

Upozornění: vulgární

Kapitola: 

Závěr letošního ročníku byl bezkonkurenčně nejtragičtější, jaký Nebelvír zažil.
Jejich famfrpálový hrdina Potter utrpěl při finálovém zápase proti Havraspáru těžký otřes mozku a několik zlomenin, když během honby za Zlatonkou omdlel a spadl z koštěte. Jediné štěstí bylo, že profesor Brumbál oproti zvyklostem seděl na tribuně také a na poslední chvíli zbrzdil jeho pád mocným zaklínadlem. Zlatonka však mužstvu unikla a Havraspár vyhrál náskokem třiceti bodů, což znamenalo, že se pohár letos přestěhoval z kabinetu profesora Snapea do kabinetu profesora Kratiknota. Když Severus tu lesklou trofej Filiusovi předával, neubránil se myšlence na to, jak by se teď asi tvářila Minerva McGonagallová. Její výraz podrážděného orlosupa viděl tak jasně, jako by stála přímo před ním.
Počítadlo kolejních bodů vypadalo taktéž žalostně. Rubínů v něm bylo tak málo, že se daly spočítat pouhým okem. Severus si při pohledu na nebelvírské skóre připomněl důvod toho fiaska i onu hořkou pravdu, že to byl on, kdo nakonec pár dní před koncem školního roku připravil svou kolej o vedení, když dvěma studentům strhnul po sto padesáti bodech, místo aby je vyloučil.
Stalo se to poslední červnovou sobotu, čtyři dny před prázdninami. Souhrou náhod měl být té noci měsíc v úplňku...

Ve čtyři hodiny odpoledne přinesl Severus profesoru Lupinovi vlkodlačí lektvar. Zaklepal na dveře jeho soukromých komnat a čekal, až mu Remus pokyne, že může jít dál.
Remus ho však dovnitř nepustil. Jednoduše proto, že tam nebyl.
Po několika minutách, které profesor Snape strávil marným čekáním, se snížil k tomu, že vstoupil bez dovolení. Za pomoci velmi účinného (a velmi drahého) paklíče, který kdysi vyhandloval od jednoho páchnoucího zlodějíčka v Obrtlé ulici. Dung si říkal, nebo tak nějak.
Prošel úzkou vstupní chodbičkou do obývací místnosti, postavil pohár chladnoucího lektvaru na konferenční stolek a rozhlédl se. Pokoj vypadal čistě a na první pohled naprosto normálně. A právě to na něm bylo podezřelé.
Snape věděl, čím Lupin trpí každé tři dny před úplňkovou nocí. Věděl, že touhle dobou už má Lupinův obývák připomínat doupě absťákem zmítaného narkomana, ne budoár starého mládence očekávajícího mileneckou návštěvu.
Popadl lektvar, pečlivě za sebou zavřel a přesunul se ke kabinetu Obrany. Něco mu napovídalo, že bude stejně prázdný jako Remusův byt, ale chtěl mít jistotu, než podnikne další kroky. Neprodyšně uzavřený kabinet ho pouze utvrdil v tom, že je tu něco zatraceně špatně.
S bušícím srdcem doběhl ke komnatám profesora Blacka, do šestého patra západního křídla. (Trochu zalitoval, že včera večer vykouřil s Rolandou čtyřicet těžkých cigaret.)
Sirius mu otevřel v nedbale přepásaném županu se zlatým lvem na prsou. Soudě podle kruhů pod očima a přeleželých vlasů ještě před minutou vyspával opici.
„Co se děje?“
„Náměsíčník není u sebe,“ sdělil Severus malinko zadýchaně a vděčně zapadl do Tichošlápkova prosezeného ušáku.
„Byl na snídani?“ zeptal se Sirius a vtiskl mu do rukou šálek čerstvé kávy, kterou připravil, aby se vzpamatoval.
„Díky. Neviděl jsem ho tam, ale to je vcelku běžná věc. Čekal jsem před jeho bytem asi deset minut, pak jsem si otevřel šperhákem. Není tam po něm ani památky. A to myslím doslova. To místo vypadá, jako by se tam poslední tři dny neukázal. Víš, co tím chci říct.“
Sirius přikývl. Svůj šálek do sebe obrátil na ex.
„U mě dneska nespal.“
„To je mi jasné. Proto tu nejsem. Chci, abys mi ho pomohl najít. Už proto, že je dneska úplněk a on si ode mě nevzal lektvar.“
„Do hajzlu!“ vydechl Black, jako kdyby mu to všechno došlo až teď. „Do hajzlu, ten lektvar! Do kdy ho musí vypít, aby účinkoval?“
„Nejpozději -“ Snape mrknul na hodinky. „ - za dvě hodiny.“
„Do hajz - No do prdele! Takže máme dvě hodiny na to, abysme ho našli!“
„Jsem rád, že ti to dneska pálí,“ podotkl Severus uštěpačně. „Tak se obleč a jdeme.“
Během první hodiny stačili prohledat veškerá místa, na nichž se Remus obvykle zdržoval, či je vyhledával za konkrétním účelem. Potom jim začaly docházet nápady.
„Ty vole, to mi vysvětli, jak mohl zrovna teď takhle zmizet!“ nadával Sirius a pěstí bušil do stěny vedle vchodu do kuchyně. „On - Remus! Ten, co je z nás vždycky ten nejopatrnější, nejspolehlivější, nejzodpovědnější...“
„Nedává to smysl, že?“ nadhodil Severus, čelem opřený o tapisérii s motivem antické hostiny. „Jeho byt měl vypadat jako squat. Místo toho by se tam dalo jíst z podlahy.“
„Neuklidili tam skřítci?“
„Ti mají přísně zakázáno vstupovat do komnat tři dny před úplňkem a tři dny po něm.“
„Novej skřítek, kterej o tom zákazu nevěděl?“
„Ne, to je hloupost.“
„Dobrá. Tak si to pojď probrat. Kdy jsi Remuse viděl naposledy?“
„Včera u večeře. Moc toho nesnědl a odešel.“
„Odešel k sobě,“ doplnil Black. „Aspoň mi to tvrdil, když jsme se loučili.“
„Čili jsme ho oba viděli naposled včera o půl osmé. To nám moc nepomůže. Sakra. Měli bychom to oznámit Brumbálovi. Zbývá pětačtyřicet minut, pak už lektvar nezabere. A my tu někde budeme mít bestii, která příliš dlouho nebaštila podle svého gusta.“
„Ježíši, Seve, tohle je strašnej průser!“ Sirius udeřil hlavou do zdi a zaúpěl. „Jestli se to dozví Brumbál, tak tu Náměsíčník skončil. A jestli ho vyhodí, půjde rovnou za ostnatej drát! Protože jinde už ho nezaměstnaj! Víš přece, že vlkodlak bez pracovního místa a záruky je nežádoucí. Odepsanej. Poputuje do tábora. K těm ostatním.“
„Nevěřím, že by to Remus udělal z vlastní vůle. A jestliže tomu nevěřím já, nebude tomu věřit ani Brumbál.“
„Na to se chceš spolíhat?“ kontroval výsměšně Black. „Na Brumbálovu laskavost? Na to, že přimhouří očko, protože je to Remus a my přece Remuse známe?“
„Já se momentálně nehodlám spoléhat vůbec na nic,“ opáčil Snape s ledovým klidem. „Vím, co musím udělat.“
„Prásknout kamaráda.“
„Splnit povinnost vůči škole. Stovky rodičů nám svěřily svoje děti a mně nic na světě neuděluje právo hazardovat s jejich životy. Jsem si jistý, že přesně takhle by to chápal i Náměsíčník.“
„On by se na tebe nevykašlal!“
„Tak dost!“ zarazil ho Severus zvýšeným hlasem. „Nebudu si brát osobně tvoje řeči, protože bych tě musel praštit. Ale možná by tě to konečně probralo. Uvědomuješ si, co bychom riskovali, kdybychom předstírali, že se nic neděje? 394 studentů! 394! Tolik jich tady je. Řekni mi, jaká je pravděpodobnost, že budou všichni do jednoho po večerce v posteli! Jako kdybys ty někdy večerku respektoval. Tohle si prostě nemůžeme dovolit. Je mi líto, Tichošlápku. Ani nevíš, jak moc je mi to líto.“
Snape nečekal na jeho reakci. Zamířil do ředitelny.
„Počkej!“ zavolal za ním Black zoufale. „Ostrodrápku, počkej chvíli! Prosím!“
Severus se na malý okamžik zastavil a ohlédl se.
„Co Chroptící chýše? Za pokus to stojí, ne?“
„Než se tam dostaneš, na lektvar bude stejně pozdě.“
„Já vím.“
„Dobrá. Tak to zkus. Kdybys ho našel, zůstaň tam s ním a pokus se ho...“
„Pokrotit?“
„Zaměstnat. Nejlépe až do rána. Já jdu informovat Brumbála. Pokud se ti podaří ho v Chroptící chýši udržet do svítání, slibuju, že uděláme všechno proto, aby to zůstalo pod pokličkou. Já sám udělám maximum pro to, aby z toho Remus vyšel s čistým štítem. Protože nevěřím, že to udělal schválně.“
„Děkuju, Severusi.“
Sirius vyrazil opačným směrem. Za okamžik už po něm v chodbě zbyl jen slabý závan zvětralého alkoholu a mleté kávy.
Když Severus dorazil k chrliči, Brumbál právě vycházel ven. Byl oblečen do svého cestovního hábitu a ve tváři měl napjatý výraz.
„Pane řediteli, nerad vás obtěžuji v době osobního volna, ale je to naléhavé.“
Albus si těžce povzdychl. Nevypadal vůbec přívětivě, když se vracel do své pracovny. Neustále stáčel pohled ke kapesním hodinkám.
„Tak spusť,“ vyzval Severuse, jakmile zasedl za psací stůl.
Snape zůstal jako obvykle hned za prahem, aby tak řediteli naznačil, že jej nebude zdržovat déle, než je nezbytně nutné.
„Profesor Lupin dnes nevypil svůj lektvar. Vlastně nevíme, kde je. Prohledali jsme většinu míst, kde by se mohl nacházet, ovšem bezúspěšně. Sirius teď vyrazil do Chroptící chýše.“
Brumbál nejen že nevypadal přívětivě, on nyní vyhlížel bez nadsázky jako někdo, kdo začne metat blesky a vrhat ohnivé koule. Hlas měl však vyrovnaný, když promluvil.
„Myslíš, že bude Sirius v Chroptící chýši úspěšný?“
„To upřímně nevím. Každopádně -“
„Každopádně musíme jednat,“ odtrhl mu Brumbál tu větu od úst. „Ano. A nejlépe tak, aby žádný z učitelů a studentů nepojal podezření, co se ve skutečnosti děje. Zástupci Ministerstva naštěstí před pár minutami odjeli.“
„Mám svolat schůzku kolejních ředitelů a informovat je o přijetí zvýšených bezpečnostních opatření?“
„Přirozeně.“
„A oficiální důvod?“
„Horský troll. Toulají se tu poměrně často. Pochybuji, že by se nad tím někdo pozastavil.“
Albus vstal, znovu pohlédl na hodinky a vykročil ke dveřím.
„Musím teď odejít, Severusi, ale po půlnoci se vrátím. Pevně doufám, že situaci zvládneš. Koneckonců, máš s vlkodlaky mnohem více zkušeností než já.“ Krátce mu položil ruku na rameno. „Zítra si promluvíme.“
Snape ho vyprovodil k patě schodiště a odešel svolat kolejní ředitele do sborovny. Cestou zaznamenal, že mu od vypuknutí nenadálé krize během jejího řešení výrazně poklesl tep. Tenhle fakt si nepřiznával rád, ale popírat ho nedokázal. Jeho mysl i tělo potřebovaly vzrušení k životu stejně jako pitnou vodu a spánek.
Profesoři přijali oznámení o zbloudilém trollovi takřka nevzrušeně. Jen profesorka Sinistrová podezřívavě mhouřila oči, jako by to považovala za chabou zástěrku daleko pikantnějšího pozadí. (Nu, což o to, Náměsíčník měl pozadí pikantní dost, Tichošlápek o tom ostatně věděl své.)
„Jestli se smím zeptat,“ ozvala se Pomona nesměle, „kdo toho trolla půjde zlikvidovat?“
„Profesor Black byl tak laskav a nabídl své služby.“
„Ach, tak to se mi ulevilo. Minule, když se s ním šel popasovat Quirrell, tak to trvalo tři dny.“
„Ano, ano,“ přitakával Filius. „Nepředstavitelné! Držet ve věži 120 znuděných pubescentů!“
„Nic takového nehrozí,“ uklidnil je Snape. „Nejpozději za svítání budou opatření zrušena. Máte mé slovo.“
Fajn, takže po večeři odvedeme studenty do společenských místností a vyčkáme na signál, že je vzduch čistej,“ uzavřela Aurora a dál si Severuse měřila pichlavýma očima zpod spuštěných řas.
Jen co měl z krku ty tři, rozhodl se promluvit si se staršími prefekty a primusem. Právě začínala večeře, takže je zastihl ve Velké síni.
„Bingley, Cadwellová, Weasley! Percy,“ upřesnil při pohledu k nebelvírskému stolu. „Až skončí večeře, budou se všichni studenti odvádět do společenských místností, kde setrvají, dokud nebude vydáno povolení místnosti opustit. Jedná se o bezpečnostní opatření. Dostali jsme hlášku, že se kolem hradu potuluje horský troll.“
Percy obrátil oči v sloup a okázale zavzdychal.
„Už zase?“
„Ano. Ještě stále tu mezi námi žijí,“ odvětil kousavě Snape. „Od vás žádám, abyste žáky doprovodili, dohlédli na pořádek a především na to, aby nikdo neopustil společenskou místnost. Je to jasné?“
Všichni mu pokyny jednohlasně potvrdili a Severus je gestem propustil. Pak ve Vstupní síni odchytil Filche, aby mu přikázal školním rozhlasem sdělit:
„Všichni studenti, kteří se nacházejí mimo svou společenskou místnost, se do ní neprodleně vrátí a zůstanou tam, dokud nedostanou výslovné povolení ji opustit. Večerka se dnes přesouvá na půl devátou.“
Školníkovi v očích zaplálo takové nadšení, že naposledy ho takhle vzrušeného zahlédli ve dvaašedesátém, kdy směl na dvou studentech vykonat tělesný trest. Alespoň se na něj Severus mohl spolehnout, že dnes v noci bude hrad pročesávat s důkladností německého ovčáka.
Krátce před osmou, kdy se většina žáků už jen líně rozvalovala na desce stolu, příjemně přejedená a otupělá, vtrhla do Velké síně postranními dveřmi Aurora Sinistrová, uchopila Snapea za paži a silně ji stiskla.
Nepromluvila, dokud s ní neodešel do prázdné učebny Dějin čar a kouzel.
„Ještě párkrát mě někam pokoutně zatáhneš a začne to být podezřelé,“ utrousil.
„Severusi, asi jsem viděla něco, co jsem neměla. Já...“
„Vydrž moment,“ zastavil ji a pohotově začaroval komnatu kouzlem proti vyrušení a odposlouchávání. „Už můžeš.“
„Peter zmizel v nějaký díře pod vrbou mlátičkou. Všimla jsem si ho, když jsem šla vyzvednout svůj tým z hřiště. Bylo mi divný, proč se prochází po školních pozemcích zrovna v době, kdy se normálně nacpává ve Velký síni. Tak jsem ho sledovala. Proměnil se v krysu a zaplul pod tu vrbu, jako kdyby tam byla nějaká skrýš.“
„Ne,“ zašeptal Severus a zesinal tak příšerným způsobem, že si Aurora na chvíli pomyslela, že snad ztratí vědomí. „To přece... To je nesmysl. Nemůže o té chodbě vědět. Nemůže vědět o té chatrči.“
„Co říkáš? Jaká chodba? Jaká chatrč? Kam Peter zmizel? Severusi, tobě je špatně?“
„Auroro, vrať se prosím do Velké síně. Postarej se o zmijozelské. Já teď musím něco vyřídit a -“
„Už dostali pokyny. Na rozdíl od tvých žáků nepotřebují permanentní dozor. Mají totiž disciplínu.“
„Auroro, já ti z pozice tvého nadřízeného přikazuji, aby ses vrátila -“
„A já ti z pozice tvojí dobrý přítelkyně na ten příkaz seru. Takže kam Peter zmizel? Kam máš namířeno?“
„Neuposlechnutí mého příkazu znamená hrubé porušení pracovní kázně -“
„- za který hrozí kárný řízení a vyhazov, jo, četla jsem svojí pracovní smlouvu, takže mě těma formalitama přestaň nudit a vyklop, o co Pettigrewovi jde! Já vím, že se v okolí nepotlouká žádnej horskej troll. Vím, že je to vlkodlak. A taky znám jeho jméno. Jestli s tím má něco společnýho Pettigrew a vrba mlátička, jdu s tebou. Mimochodem, Prýtová a Kratiknot to vědí taky, jenom už jsou dost starý na to, aby strkali nos do věcí, při kterých se musí utíkat.“
„Jsi jako osina v zadnici,“ řekl Severus. Tón jeho hlasu už ale nebyl nesouhlasný, ani nevrlý. Spíše rezignovaný. „Tak pojď. Rychle!“
Vyrazil z místnosti jako blesk. Aurora mu sotva stačila, když se hnal po bradavických loukách, ozářených paprsky zapadajícího slunce.
Zrudlá, zadýchaná a rozcuchaná sledovala, jak zaklínadlem znehybnil větve mlátivé vrby a vklouzl do otvoru pod jejím kmenem. Po několika okamžicích váhání ho následovala.
Dusali stísněnou chodbou, v níž se museli pohybovat se skloněnými hlavami, neboť kamenný strop byl od hliněné podlahy vzdálen sotva půl druhého metru. Auroře připadalo, že jdou celé míle. V boku už ji píchalo, po zádech jí stékal pot.
Konečně dospěli k ústí chodby. Bylo zakryté padacími dvířky ze stlučených prken.
Dvířka byla otevřená.
A vedla do Chroptící chýše - nejstrašidelnějšího domu v Británii a někdejšího útočiště mladého Remuse Lupina, který zde trávil své úplňky během studentský let.
Aurora se právě chystala ohromeně vzdychnout. Severus jí naznačil, aby zůstala potichu. Zavřela tedy ústa a jen se rozhlížela po oprýskaných tapetách, rozmláceném nábytku, napůl zbořeném krbu...
Snape zkoumal stopy ve vrstvě prachu na podlaze. Jasně rozeznával drobné otisky hlodavce, kterých tu bylo jak naseto, a pak jedny lidské šlépěje, vedoucí vzhůru do patra.
Připravil si hůlku, totéž šeptem poradil i Sinistrové a vydal se po schodišti. Čtvrtý schod vrzal, takže ho automaticky překročil. Stejně jako člověk, jehož stopy sledoval.
Když dorazili na odpočívadlo, oba se zaposlouchali. To těžké, jakoby dusivé ticho bylo podivné, nepřirozené. Netušili, do jakých dveří by měli směrovat své kroky. Severus se v duchu modlil, aby se něco ozvalo. Cokoli. Odkudkoli. Podíval se na hodinky. Aurora učinila totéž. Podívali se jeden na druhého. On k ní očima vyslal otázku. Ona mu na prstech ukázala, kolik času zbývá do setmění.
22 minut. To nebylo dobré. Jestli tu Remus někde je, bude to pro Auroru nebezpečné. Proboha, co ho to napadlo brát ji s sebou? Zatemnil se mu rozum? Měl ji přinutit zůstat na hradě. Třeba ji přivázat k Binnsově katedře!
Z pokoje vpravo zaznělo tiché vrznutí prken.
„Zůstaň v záloze,“ nakázal jí šeptem a po špičkách vyrazil ke dveřím.
Sotva je otevřel, uvědomil si, co se ve skutečnosti přihodilo, co je na téhle situaci tak zatraceně špatně a jak prozřetelné bylo nechat Sinistrovou stát na chodbě.
V proutěném křesle pod zabedněným oknem seděl Peter Pettigrew a mířil na něj svou hůlkou. V rohu ležel Sirius zbavený vědomí. Z rány na spánku mu pomalu tekla krev. Ke staré, mahagonové posteli s nebesy byl lany přivázaný Remus, očividně také v bezvědomí, anebo jen sladce spící.
„Vida, vida,“ zatetelil se Peter a přilepil Severuse kouzlem ke stěně. „Mám vás tu všechny tři! To je lepší, než jsem čekal. Než jsme čekali,“ poopravil se záludně. „Začínal jsem si říkat, jestli se vůbec ukážeš. Jestli jsi náhodou nevyslal Blacka místo sebe a nehodláš všechno to vzrušení přenechat jemu, zatímco budeš v pohodlí a bezpečí dohlížet na dodržování večerky. Ale nakonec jsi nezklamal. Madam Umbridgeová se zmiňovala, že nedokážeš odolat vidinám překonávání nebezpečí. Že jsi přímo posedlý adrenalinovou zábavou.“ Peter se afektovaně zachichotal, čímž Snapeovi Dolores Umbridgeovou připomněl tím nejspolehlivějším a zároveň nejnechutnějším způsobem. „Určitě jsi přišel na to, že v tom hraju roli já, a to tě vydráždilo, že? Potřeboval jsi mě zastavit. Jenomže -“ Tentokrát se Pettigrew jen slizce usmál. „ - nakonec jsem zastavil já tebe. A řekl bych, že jednou provždy.“
„Na tenhle plán jsi ale nepřišel sám, že ne, Péťo? Vždyť ty přece jen plníš rozkazy,“ ušklíbl se Snape.
„Budeš se divit, Seve! Větší část tohohle plánu jsem zosnoval já sám! Madam Umbridgeová byla velmi, velmi potěšená!“
„Hmm. Takže cílem je přesvědčit širokou veřejnost a hlavně rodiče studentů, že člověk trpící lykantropií je přes všechny své nesporné kvality prostě jen krvelačnou stvůrou, která nemá na místě učitele co dělat. Tragédie, k níž tu má za chvíli dojít, propůjčí váhu vašim argumentům.“
„Jistě. Mrzí mě, že si nemůžeme povídat déle, ale za pár minut se tahle krvelačná stvůra, jak jsi to příhodně nazval, probudí a u toho už vážně být nemusím. Takže sbohem.“
Peter se proměnil v malou šedivou krysu a vyběhl z místnosti.
O tři vteřiny později se do ní vrátil. V pevném držení profesorky Sinistrové.
„Na tohle jsem čekala 12 let!“ zařvala triumfálně a stiskla krysu tak, že málem vypustila duši.
„Jestli se chceš dožít dalších dvanácti, tak ho někam zavři a pomoz mi!“ připomněl se jí Snape, stále ještě přilepený ke zdi.
Aurora mávla hůlkou, zrušila působení zaklínadla a pak pro krysu vyčarovala miniaturní klec se silným zámkem. Na tu následně seslala kouzlo proti rozbití, aby se z ní Pettigrew nemohl osvobodit, kdyby se rozhodl pro zpětnou proměnu.
Severus mezitím přiklel k Blackovi a probral ho z mrákot. Sirius se zmateně rozhlížel kolem sebe.
„Kde je ten hnusák? Kde je Pettigrew?“
„Tam, kam patří,“ odvětil Severus a ukázal na klec. „Jsi v pořádku? Můžeš chodit?“
„Jasně, že můžu chodit. Nic mi není.“
„Tak fajn. Jdeme! Mizíme odsud!“
„Já nikam nejdu!“ bránil se Sirius a pohled upíral na spícího Remuse, který sebou začal mírně poškubávat. „Zůstanu tady s ním.“
„Vyloučeno!“ okřikl ho Snape. „Jsi zraněný! Jakmile ucítí tvoji krev, půjde po tobě!“
„Nepůjde. Zná mě. Miluje mě sakra!“
„Ty ses nejspíš dočista pomátl!“ Severus jím hrubě zacloumal. „Vlkodlak reaguje vždy jen na volání svého vlastního druhu! Rozsápe tě a nestáčíš ani mrknout!“
„Na naše zvířecí podoby reagoval vždycky perfektně!“
„Ale to nebyl nucený po dobu deseti let užívat vlkodlačí lektvar! Každý úplněk se proměňoval přirozeně a lovil! Tenhle Remus žije deset let na řetězu! Co si myslíš, že provede, když ho teď z toho řetězu pustili?“
Lupin na dotvrzení Severusových slov napjal spoutané paže tak, že lana začala praskat.
Přeměna započala.
„Doprdele!“
Bylo jedno, kdo to řekl. Ta kletba dokonale zanikla v hrůzyplném řevu člověka, který ze všech sil bojuje proti vlastní, hluboko zahryznuté, žíznivé podstatě.
„Utíkej!“ zaječel Severus na Auroru, protože ta stála jako vrostlá do země a s němým výkřikem na rtech pozorovala, co se to děje s jejím dlouholetým kolegou. „Slyšíš? Utíkej! Doprdele!“
Tentokrát to prokazatelně řekl Severus. Popadl ztuhlou Auroru v pase a táhl ji ke schodišti.
„Já ho zdržím!“ zařval za nimi Black a vzal na sebe podobu velkého černého psa.
Když se klopýtavým krokem dostali zpátky do přízemí, čekal tam na ně šok snad ještě horší, než celá smečka vlkodlaků.
„Pottere! Grangerová!“
„Malfoyi!“
„Profesore Snape?“
„Profesorko Sinistrová?“
Dotazy kolejních ředitelů přehlušily zvuky lítého boje dvou šelem a dunivé rány dopadající na inventář staré ložnice v patře.
„PRYČ!“ zaryčel Snape a strčil studenty do otvoru po padacích dveřích, které vylomil z pantů. „Vypadněte odsud! Utíkejte co nejrychleji!“
V okamžiku, kdy mu ti tři zmizeli z očí, schodiště zasténalo pod vahou obrovského tvora. Ozvěna rychle kmitajících, svalnatých nohou jim prozradila, že se hrozba blíží takřka neodvratně.
Následujících pět vteřin se odehrálo tak rychle, že si je později nikdo z nich nepamatoval úplně jasně.
Jediný jasný obraz, který se jim nesmazatelně vryl do paměti, byl vlkodlak s rozevřenou tlamou, hořícíma očima a tlapami napřaženými k útoku.
Severus si pak matně vybavoval vlastní ruku, kterou zachytil Auroru za hábit a pokusil se s ní smýknout stranou. Aurora si naproti tomu dokázala vzpomenout na vlastní ruku, kterou Severuse odstrčila tak, že zahučel rovnou do tajné chodby pod Chroptící chýší.
Oba zaznamenali ještě černou šmouhu a vzteklé zavrčení.
To, co naposledy zahlédla Aurora, byla rudá sprška její krve, která přistála na oprýskaných tapetách.
Potom už byla jen tma a křik.

Severus seděl na tvrdé lavici před ošetřovnou a cítil se mizerně.
Bylo to poslední ráno školního roku.
Studenti houfně mířili na nádraží v Prasinkách a nikdo z nich (alespoň oficiálně) netušil, co se před pár dny odehrálo. Netušili ani to, že jejich oblíbený profesor Lupin už příští rok na místo učitele Obrany proti černé magii nenastoupí, poněvadž dal výpověď. Ani to, že úlisný Pettigrew je také učit nebude, neboť se beze stopy vypařil, aniž by se obtěžoval s nějakou výpovědí.
V Chroptící chýši se po oné neblahé noci našla pouze prázdná železná klec a poslední, co profesor Lupin vypověděl, bylo, že žádnou krysu té noci nepozřel, což může svatosvatě odpřisáhnout, jelikož mu po hlodavcích bývá nevolno.
Otázka, kdo v příštím roce nastoupí na místo učitele astronomie, zůstávala také nezodpovězená. Aurora Sinistrová stále ještě ležela na ošetřovně. Osm dlouhých šrámů roztínajících její tělo od obličeje po břicho se odmítalo hojit i přes neúnavnou péči madam Pomfreyové. I přes několik mastí Severusovy výroby. I přes nespočet modliteb, které za ni odříkával v temnotě své ložnice.
„Nějaké nové zprávy?“ zeptal se Brumbál a přisedl si.
„Ne.“
„O Pettigrewovi také ne.“
„Fajn.“
„Jestli si kladeš za vinu to, co se stalo -“
„Já?“ Severus k němu prudce otočil hlavu. „Jestli si to kladu za vinu já? A proč bych sakra měl?! Já jsem ji nepřizabil! Ani jsem ji s sebou nechtěl! Říkal jsem jí, ať zůstane tady. A kde jste ke všem čertům byl vy?!“
„Vyřizoval jsem záležitost enormní důležitosti,“ odpověděl Albus klidně.
„Enormní důležitosti,“ zopakoval Snape jedovatě. „Vždycky zařizujete něco enormně důležitého, když je vás tady nejvíc potřeba.“
„Nepopírám, že k tomu občas dochází,“ nenechal se vyhodit z rovnováhy Brumbál. „Mrzí mě, že se to tak zkomplikovalo. Kdyby nebylo těch tří -“
„Ano, jenomže oni tam byli. Objevili se v ten nejnevhodnější okamžik a sebrali nám pět vteřin, během kterých jsme mohli s Aurorou uniknout do bezpečí. A to jen kvůli tomu, že měl Harry zase nějaké vidění!“
„Domníval jsem se, že Uzemňovací lektvar zabral.“
„Ne tak docela. Utlumil jeho schopnosti, ale pokud je proroctví příliš naléhavé, prorazí si cestu.“
„Pak budeme muset připadnout na jiný způsob, jak ho před těmi vizemi ochránit.“
„Ano. Když je ochoten přisuzovat jim takový význam, že podle nich jedná, není dobré, aby je měl. Neumí s nimi pracovat.“
„Nemůžeme očekávat, že chlapec jeho věku bude schopen vyhodnocovat získané informace s chladnou hlavou. Co vlastně viděl tak strašného, že ho to donutilo vydat se po tvých stopách?“
„Viděl mě umírat na podlaze Chroptící chýše,“ přiznal Severus neochotně.
Brumbál se na dlouhou dobu zamyšleně odmlčel.
„Kam si myslíte, že Pettigrew zmizel?“ přerušil Snape ticho a upřeně se na Albuse zahleděl.
„Mám spoustu teorií. Jednu nepravděpodobnější než druhou.“
„Já jen doufám, že nám sem místo něj nenastrčí někoho daleko horšího.“
„Ať už Pettigrewa nahradí kdokoli, myslím, že narazí na tvrdý oříšek. Už jsem ti říkal, že Moody přijal mou nabídku nastoupit na místo učitele OPČM?“

Závěrečná poznámka: 

...do cíle zbývá 26 kroků...

Komentáře

Obrázek uživatele gleti

uff, čtu to podruhé a opět jsem zapomněla dýchat, chudák Aurora.

Obrázek uživatele Aveva

A to mi Aurora začala být sympatická :o(
Obrázek uživatele strigga

Owsi, tahle povídka je dokonalá! Fakt, neskutečně mě baví, úplně u toho nedýchám. Včera mi významně zvedla náladu po další rozmluvě s našimi příjemnými sousedy, kteří nám chodí oznamovat, kdykoli omylem přelejeme některou kytku a jim trochu vody nakape na balkon, dneska mi poslední kapitoly pomohly překlenout zatracený zpoždění vlaku, kvůli kterýmu jedu pozdě do práce. Upřímně, za mě se s délkou kapitol vůbec krotit nemusíš, tobě ty dlouhý věci vyloženě svědčí! Hrozně se mi tady líbí, jak ten svět funguje, líbí se mi postavy a vztahy mezi nima, bylo mi strašně líto Charity (a ještě mi jí asi líto bude, co) a zároveň jsem ji obdivovala a jsem ráda, žes ji tu využil a přisoudil jí takovouhle roli, je to odvážná ženská. Aurora je super, jak strká nos, kam nemá, a dělá to prostě proto, že má Severuse ráda a nedokáže tomu odolat. Umbridgeová a Petříček jsou správně odporný, Dolores snad ještě odpornější než v knize (Péťa má trochu jinou roli, takže je mi tu odpornej o dost víc), Sirius a Remus jsou boží a největší třešnička na dortu je Severus, kterýho snad poprvý v životě mám doopravdy upřímně ráda a fandím mu. Navíc se mi líbí jeho poněkud zaklínačský rysy :D ne, vážně, posilňující lektvary, lov kouzelných tvorů, složit pět chlapů za pár vteřin a spát se strigou, to mi nevymluvíš! :)).
Tahle kapitola mi dala pěkně emocionálně zabrat, do hajzlu, chudák Remus - a Aurora samozřejmě, ale Remus je prostě... Remus. :( Doufám, že neskončí někde v táboře nebo neupadne do sebelítosti a nakope ještě Petříčka pěkně do... každopádně ale, je z toho cítit, jak tě to strašně baví psát, a mě to zase hrozně baví číst. Nemůžu se dočkat dalšího dílu!

Obrázek uživatele Arenga

Já se tady přípíšu a podotknu, že delší díly jsou rozhodně lepší než kratší díly! Jsem pro delší díly ;)

Obrázek uživatele Keneu

Do p*dele si mumlám od začátku, jedna konkrétní věta mě dokonce zvedla z lavičky. A málem mi ujel autobus. Perfektní kapitola. Aurora, můj bože! Paralely s původním příběhem nabývají na dokonalosti. A na Moodyho ve světě bez Voldemorta jsem fakt zvědavá.
Jo a spojení Harry, Chroptící chýše a umírající Severus... To je dost dobrý posun.

-A A +A