45. část - Nečekané setkání

Obrázek uživatele Tora
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Šejla a Gonny hledají Hvězdnou knihu. Začali v Maříži, přes Brno se obloukem vrátili zpět do Slavonic. Při svém pátrání se dostali až ke klášteru ve stejnojmenné vesnici Klášter, kde někdo neznámý otevřel prostup. Zatímco Šejla a Helebrant likvidovali korbiroidy, kteří otevřeným prostupem okamžitě pronikli na Zem, Gonny šel do kostela prostup zavřít. Po likvidaci tvorů ze světa za rozhraním se Šejla i Helebrant vrátili k postavě ve vojenské uniformě, která ležela celou dobu bez vlády před klášterem.

Kapitola: 

Kopačka!
Mohlo mě napadnout, že tu na něj narazíme. Nečekala jsem ale, že ho uvidím zbědovaného a sotva živého. Helebrant mu svlékl košili, špinavou od krve, odtrhl relativně nezašpiněné části a snažil se jimi zabránit dalšímu krvácení.
„Vypadá to na průstřel, doufejme, že čistý,“ procedil mezi zuby, jak utahoval pruh látky kolem politrukova ramene. „Ztratil dost krve. Jakmile ho ovážu, hodím ho do auta a odvezu do nemocnice. Do Dačic je to naštěstí kousek. Snad ho zachrání.“
Kopačka zasténal a otevřel oči. V řídnoucí tmě jsem viděla jeho oči, propadlé, temné.
„Pospěš si,“ přikývla jsem. „Je to na vlásku. Potřebuje transfúzi, s tím tady nic neuděláme. Já se kouknu po Gonnym, šel dovnitř.“
„Je tam,“ zachrčel politruk, až jsem sebou trhla. „Nechtěl jsem… nemělo to být tak… nebezpečné… nedal si říct… podvod… nalákal je…pomozte…Tereza…“ Hlava mu klesla.
Podívala jsem se na malíře. „Co tím myslel?“
„Nevím,“ pokrčil rameny. „V každém případě mu to zranění nezpůsobil žádný korbiroid, ani nic z rozhraní. Střelil ho člověk. A asi jeho vlastní zbraní,“ ukázal na prázdné pouzdro na politrukově boku. Zvedl bezvládného Kopačku jako pírko a udělal s ním pár kroků směrem k autu. Pak se zastavil.
„Nechceš s ním raději do nemocnice zajet ty? Dal bych ti kontakt na doktory, některé tam znám. Kdo ví, co se tu bude dít…“
V té chvíli se z kostela ozval třesk výstřelu. Gonny!
Otočila jsem se a v běhu zavolala: „V žádném případě. Jeď ty, já ani nevím, kde tady jaká nemocnice je. Než bych ji našla… Vrať se co nejdřív!“
„Dávej pozor, Šejlo!“
Mávla jsem na malíře, ať už jede, a utíkala se ke kostelu. Vytáhla jsem wigitor, kdybych náhodou ještě potkala nějakého tvora ze světů za rozhraním, ale dobře jsem se necítila. Wigitor není zbraň, která by mohla ublížit člověku, na obranu proti lidem nebyla koncipovaná. Ostatně, my máme lidem pomáhat, ne jim ubližovat. Jenže…
Stát proti ozbrojenému člověku s holýma rukama není zrovna příjemný pocit. Přemohla jsem další nával černých myšlenek a vzala za kliku kostelních dveří. Ještě jsem ji ani nestiskla, když jsem uslyšela další výkřik.
Nadechla jsem se, opatrně zatlačila na umně tepaný kov a pomalu, tiše vklouzla do chrámové lodě.
To, co jsem tam uviděla, jsem nečekala ani v nejhorším snu. Čekala jsem cokoli. Gronghy. Bestie. Dušežroutky nebo ghomina, ba i něco neznámého, co se mohlo probourat z jiných světů, ale hlouček vyděšených lidí včetně několika dětí ne. Co tu k sakru dělají, uprostřed noci, tedy vlastně už nad ránem?
Větší děti se vylekaně choulily u rodičů, několik opravdu malých v náručích matek vypadalo, že spí tvrdým spánkem. Jak to, že je výstřel, který v gotické stavbě musel rezonovat až běda, neprobudil? Byly něčím omámené? Nestačila jsem ani domyslet, když mi pohled sklouzl stranou a srdce mi sevřela ledová ruka.
Vysoký blonďák, který mě načapal ve skříni u Helebranta, stál zády opřený o zeď, držel před sebou děvče asi dvanáctileté a mával kolem sebe pistolí. Nervózně těkal očima po kostele a držením svého těla přímo křičel, že stačí minimální podnět a bude zle. Děvče, vystrašené až k smrti, jen vyděšeně poulilo oči a neodvažovalo se ani pohnout.
Vůbec jsem nechápala, co se tu vlastně děje. Bála jsem se udělat sebemenší pohyb. Štěstí, že Kerner můj příchod nezaznamenal. Ale kde je Gonny? A proč Kerner střílel? Po něm? Hrdlo se mi stáhlo. Můžeme umřít, nejsme nesmrtelní. Bezhlavé strážce nepotřebujeme, žertuje se v našich kruzích. Žijeme dlouho, proti lidem nekonečně dlouho, ale jsme zranitelní a devastační poranění nás může zabít stejně, jako běžného člověka.
Tak kde je ksakru ten Gonny? Jako naschvál jsem u sebe neměla nic, čeho se dotýkal, jinak bych mohla zapojit své nadání a najít ho. Stiskla jsem rty a opatrně pohledem propátrávala okolní prostor.
Mezi hloučkem lidí a Kernerem, stále svírajícím děvče, zel otevřený vchod do krypty. To z něj se linulo nažloutlé světlo. Tam někde je prostup, otevřený. Tudy prošli korbiroidi a tudy může co nevidět projít i něco dalšího. Musím se tam dostat, musím ho uzavřít. Jenže jak?
Doufejme, že je Gonny dole a právě se o to snaží Ale co to tady sakra předvádí ten chlap?
„Neslyšeli jste? Tak už běžte!“ rozlehlo se kostelem, až jsem sebou trhla. Akustika je tu skvělá, musím si dávat pozor na každý pohyb. Stejně dobře, jako slyším já jeho, může on zaslechnout každý můj krok.
„Pusťte Aničku,“ zaprosila jedna z žen, zřejmě matka. „Nic vám neudělala…“
„Pošlu ji za váma, až tam vlezete. Zaplatili jste si, tak jděte. Projdete tou rozsvícenou chodbou a dostanete se do Rakouska, jak jsem slíbil.“ Hlas se mu chvěl nervozitou.
„Ale…“ ozval se jeden z mužů, „ten druhý říkal, abychom tam nechodili. Že je to tam moc nebezpečné…“ hlas slábl.
„Přece byste nevěřili na takový báchorky. Však jsem mu to vysvětlil. Už tam na vás čeká, ne?“ ušklíbl se Kerner a ve mně se málem zastavilo srdce.
„A ta zvířata?“ Další hlas, ženský, chvějící se až do plačtiva.
„Těch pár prasat? Báli se vás víc než vy jich. Jsou pryč. Aspoň vidíte, že je to průchozí. V Rakousku mají i prasata větší. To je jistý. Nefňukejte a hybaj dolů!“ Hlas nabyl na intenzitě.
Pochopila jsem konečně, proč tu jsou ti lidé. Slíbil jim, že je pomocí prostupu dostane za hranice. Nevím, zda sám tušil, s jakou věcí si zahrává, nebo opravdu věřil, že se tudy dá projít, kam si zamane. I strážcům to dělá problémy, trefit přesně tam, kam potřebují, a že by na něco podobného přišli lidi? Moc jsem tomu nevěřila. Ví ten blázen vůbec, do čeho je posílá? Nebo je mu to jedno?
V každém případě jsem se dozvěděla, kde je Gonny. Je dole. Pokud je v pořádku, tak se určitě snaží uzavřít prostup. Jestli se mu to podaří, tak světlo za chvíli pohasne, a i kdyby tam ti lidé nakrásně vlezli, nikam se nedostanou a budou muset zpátky. Co ale potom udělá ten šílenec?
Ale... Co když Gonny v pořádku není?

Závěrečná poznámka: 

Víte, že zbývá už jen pět (PĚT) částí k dokončení padesátky? Neuvěřitelné, jak ten skoro celý rok utekl...

Komentáře

Takže ještě ČTYŘIKRÁT nás budeš takhle napínat?

Obrázek uživatele Tora

Jojo. A s chutí! A bude hůř! Držte si klobouky, jedeme z kopce!

Obrázek uživatele mila_jj

Tý jo, to tedy ještě bude jízda! Ten chlap to opravdu nemá v hlavě v pořádku, pokud opravdu nechce ty lidi obětovat. Anebo je uvnitř i nějaký převaděč? Otázky otázky otázky.... v pondělí v pondělí v pondělí.... :D

Obrázek uživatele Tora

Lidé jsou přízemní, milé dámy

Obrázek uživatele Aries

No ty brďo, proč? Potřebuje tam dostat lidský oběti? Výměnou za tu knihu?

Obrázek uživatele Tora

Edit - abych neprozrazovala dění - vše vyjde najevo :) včas. Doufám teda.
Teď si ještě uvědomuju, že jsem možná měla pro ty, kteří ten kraj tolik neznají, někam do textu vepsat, že se pořád pohybujeme podél hranic s Rakouskem, plus mínus vzdušnou čarou cca 3 km...

Obrázek uživatele Killman

Tak to vypadá na akční finále :)

Obrázek uživatele Tora

Asi už to tak bude, snad nezklamu očekávání

Obrázek uživatele neviathiel

Takže akční finále budeš muset nacpat do čtyř kapitol! Těšík

Obrázek uživatele Tora

Hele do pěti, do pěti, musíme být u maminky v doupěti...

Obrázek uživatele kytka

Falešný převaděč? Jak se mu podařilo přesvědčit tak velkou skupinu lidí?
Mimochodem, kdy se to vlastně odehrává? Celou dobu si představuju 80. léta, ale možná je to jinak?

Obrázek uživatele Tora

Rok 1960, někde na začátku snad mělo být určení, ale jistá si už nejsem, jestli s tím budu něco dělat, tak to budu muset víc zdůraznit.

Obrázek uživatele kytka

Je to tam, teď jsem na to koukala. Mě zmátl ten fén, používali jsme ho v mém dětství, vůbec mě nenapadlo, že vznikl už v padesátých letech.

Obrázek uživatele Tora

Fén jsem googlila, byl vynalezen v roce 1890, v roce 1921 byly vynalezeny lepší generace, takže v roce 1960 už byl k dostání.

Obrázek uživatele kytka

To je jasný :DD
Já měla na mysli typ EM 521, Gonny použil jeho záruční list či co. Našla jsem, že se prodává už od roku 1956, my ho doma používali ještě na začátku devadesátek (koupený někdy v osmdesátých letech).

Obrázek uživatele Tora

jj, i to jsem googlila, někdy si připadám fakt jak blázem, kvůli jedné větě hledám podrobnosti třeba hodinu... nejvíc jsem se vyblbla, když jsem psala povídku Vojtek, tam vystupuje kat, tak to jsem se teda vyřádila. I na popraviště jsem se jela podívat :)

Obrázek uživatele kytka

To znám. Hodiny vyhledávání informací, které pak ani nepoužiju :-) A to ani nejsem opravdový spisovatel.

Obrázek uživatele Tora

No já taky ne :)

Obrázek uživatele Aveva

Já se normálně stydím, že nejsem tak pečlivá jako vy a když se mi nechce něco ověřovat, tak jednoduše mlžím :o)

A mimochodem, moc se mi líbila ta hláška, že i divočáky mají v Rakousku větší. Zloduch je pohotovej :o)

Obrázek uživatele Tora

Díky :) no jo, to víš, potřebuje je tam dostat :)

Obrázek uživatele kytka

Ale v mém případě to není ctnost :-)

Obrázek uživatele Arenga

jo, o větší prasata ne taky dost pobaviky - a jinak je to tedy extra napínavé

Obrázek uživatele mila_jj

Jak tohle znám. :) Mám to stejně, děvčata.

Obrázek uživatele Tora

K tomu převaděči - věřím, že by klidně takovou skupinku lidí zblbnul.

-A A +A