43: Vražedný krok

Obrázek uživatele Owes
Úvodní poznámka: 

Upozornění: násilí, krev, hnus... pardon

Přístupnost: 15+

Kapitola: 

„Pottere? Co tu pohledáváte? A co sakra myslíte tím, že -“
James bleskově tasil hůlku, ale Yaxley, ač rozrušen, byl pořád dostatečně rychlý na to, aby se stihl přemístit Severusovi za záda a přiložit mu nůž k hrdlu.
„To je mi ale překvapení. Tak kdo z nás bude rychlejší, Snape? Co bys řekl?“ dotázal se Yaxley výsměšně a nepříjemně mu zatlačil na hrtan.
James zachoval klid. Nepřestával na Yaxleyho mířit, zároveň však promluvil opatrně a chránil se zvýšit hlas.
„Je konec, Yaxley. Grindelwald už dostal echo. Míří sem jeho člověk.“
„A to echo mu dal kdo? Chceš mi tvrdit, že ty? Vždyť ani nevíš, jak ho správně oslovit.“
„Dobře vím, jak se Grindelwald nechává titulovat, a je mi to upřímně jedno. Já ho za svoji nejvyšší autoritu nepovažuji. Nicméně to nemění nic na faktu, že momentálně zuří jako hladová mantichora a roli v tom opravdu nehraje to, jak ho oslovuji nebo neoslovuji. Spíš bych viděl problém v tom, že se nějaký mstivý hlupák pokusil zabít jeho muže číslo jedna a budoucího regenta této země.“
Yaxley zbělal a na čele mu vyrazil pot.
„Co jsi to řekl?“
„To jsi nevěděl, že Severusova dcera Eleanora je zaslíbeným Světlem a ženou, která se má po dovršení sedmnácti let chopit vlády v naší zemi?“
„O příchodu Světla samozřejmě vím – já – totiž – já jsem neměl ponětí -“
Yaxleymu se zachvěla pravá ruka. Ostřím nože teď dočista nechtěně nařízl další kousek kůže na Severusově krku.
„Tvá neznalost tě bohužel neomlouvá, Yaxley. Nyní máš na výběr z těchto možností: Buď Severuse pustíš, požádáš jeho i svého nejvyššího o odpuštění a smíříš se s tím, že přijdeš o některá dosavadní privilegia, anebo Severuse zabiješ a budeš čelit stejnému osudu jen o několik okamžiků později. Tak co bys řekl, že je lepší?“
Tlak ostří nepatrně povolil. Yaxley se však odjakživa pyšnil mimořádnou vytrvalostí.
„Co když jen blafuješ, Pottere?“
„Neblafuje,“ ozvalo se za Jamesovými zády a do místnosti vstoupil Lucius Malfoy.
Jeho hábit byl pochopitelně o něco nákladnější než ten Potterův a absence legračních knoflíků mu propůjčovala daleko serióznější dojem.
„Luciusi?“ Yaxley rozmrkal studený pot, který mu zatékal do očí.
„Corbane, přestaň dělat hlouposti a dej ten nůž stranou, než ho tou roztřesenou pazourou podřízneš jako slepici.“ Malfoy si ho měřil chladným pohledem a s každým jeho slovem klesla teplota vzduchu o jeden stupeň.
Yaxley sundal ostří ze Snapeova hrdla a o krok couvl. Rukojeť nože však dál křečovitě svíral.
„Tak to bychom měli,“ pochválil si vývoj situace Malfoy a líným mávnutím hůlky nechal zmizet provazy poutající Severuse k židli.
Severus se namáhavě postavil na nohy a kulhavým krokem poodešel do vzdálenosti, kterou považoval za bezpečnou. Přemístil se k Yaxleyho stolu a začal z něj postupně sbírat své osobní věci.
„Teď ti vyřídím pozdrav od našeho otce,“ předeslal Lucius a stejně nevzrušeným pohybem, jakým vysvobodil Snapea, srazil Yaxleyho na kolena.
Yaxley okamžitě padl tváří k zemi a sepjal ruce v prosebném gestu.
Malfoy k němu přistoupil s výrazem hlubokého opovržení, vrazil mu špičku boty pod bradu a donutil ho zvednout hlavu.
„Jsem připraven k pokání, Luciusi. Jsem připraven se omluvit. Jsem připraven -“
„- přijmout trest?“
„A-ano. Přijmout trest. Adekvátní trest, pochopitelně.“
„Severusi, jaký je adekvátní trest za to, co ti Corban udělal?“ obrátil se Lucius k Severusovi zamyšleně. „Co ti vlastně všechno provedl?“
„To nechceš vědět,“ odpověděl Snape a uložil si do kapsy poslední věc. „Musel bys ho zabít.“
„Takže myslíš, že adekvátní trest je smrt?“
„Já nevěděl, jakou má cenu!“ vykřikl Yaxley, zachvácený panikou a šílený strachem. „Netušil jsem, co pro nejvyššího znamená! Potter tvrdil, že když ho pustím, tak přijdu jen o místo!“
„Potter v této záležitosti nerozhoduje,“ oznámil Malfoy suše a lehkým nakopnutím Corbana přiměl se narovnat. „Otec svěřil tvou budoucnost do rukou mně. Řekl doslova: Udělej s tím chlapem, co uznáš za vhodné. Jen zajisti, abych už nikdy neviděl jeho obličej. Čili...“
Yaxleyho očima proběhl takový děs, že bylo jen těžko uvěřitelné, že jde o toho samého muže, který si ještě před chvílí troufal rozhodovat o něčím životě. Instinktivně se pokusil ochránit svou tvář, ale Malfoy jeho krok předvídal, a tak ho zablokoval překážecím kouzlem. Poté na Yaxleyho seslal kletbu, která jej zohavila k nepoznání. Jeho obličej vypadal jako jedna velká bradavice, vlasy se mu stáhly až do poloviny temene a místo nosu zůstaly jen dvě díry.
„A ještě taková malá drobnost,“ pousmál se, namířil hůlkou na jeho hruď a vyslal proti němu tenký modrý paprsek.
Yaxley prudce rozhalil svůj hábit i košili pod ním a zařval, až se pochodně v držácích na zdi, zakymácely. Na prsou měl vytetovaný nápis ZRÁDCE.
„Nemusím doufám podotýkat, že jsi s okamžitou platností sesazen z postu prvního náměstka ředitelky a vyloučen z kolektivu pracovníků Úřadu,“ dodal ještě Malfoy, když Yaxley konečně utichl. „Pokud Severus necítí potřebu něco doplnit...“
Severus zavrtěl hlavou.
„...tak tě požádám, abys mě doprovodil do atria. Tady už nemáš co dělat.“
Corban Yaxley vstal a vratké nohy ho sotva nesly, když vykročil za Luciusem na chodbu.
Severus s Jamesem je následovali, udržovali však dostatečný odstup, aby spolu mohli nerušeně hovořit.
„Promiň, že to tak trvalo. Než jsem přišel na to, kam tě zašil, uplynula skoro hodina. Pak jsem musel zjistit, koho si vodí s sebou jako asistenta, abych ho mohl zneškodnit, vytrhnout mu vlasy a použít Mnoholičný lektvar. To taky zabralo nějaký čas. Ale na třetí kolo už jsem dorazil.“
„Všiml jsem si. Posílal jsi mi povzbuzující kouzla. Díky, hodně mi pomohly.“
„Víc jsem udělat nemohl. Bylo třeba počkat na tu správnou chvíli. Doufám, že to chápeš.“
„Naprosto,“ ujistil ho Severus, zatímco kráčel na rozleptaných chodidlech a přemáhal mdloby. Adrenalin z jeho těla pomalu vyprchával a to s sebou přinášelo nepříjemný doprovodný jev – všechna utrpěná zranění přicházela k sobě. „Sehrál jsi to bravurně, Jamesi. Ta výměna lahviček... Jak jsi to udělal? Yaxley ji měl přece v hábitu.“
„Přesně tak. Měl ji v hábitu. V hábitu, na který jsi mu naplival krev, takže když jsme pak o přestávce odcházeli, ochotně jsem mu nabídl, že ho vyčistím, a při té příletosti jsem mu prohledal kapsy. Když jsem tu lahvičku našel, už mi bylo jasné, co zamýšlí. Nechal jsem zmizet obsah a nahradil ho vodou, kterou jsem obarvil, aby co možná nejvěrněji kopírovala původní tekutinu.“
„Ta barva se ti napodobit nepodařila,“ ušklíbl se Snape. „Hned, jak jsem ji uviděl, věděl jsem, že to není jed.“
„Yaxley to ale nepoznal.“
„Ne, nepoznal. Yaxley sice tyhle látky rád využívá, ale v jejich rozeznávání je stejně tupý jako troll v partii šachu. Ani nevíš, co mě stálo udržet v sobě hurónský smích, když mi tou vodičkou mával před očima a hrozil trýznivou smrtí... Mimochodem, kdo kontaktoval Grindelwalda? To jsi přece nebyl ty. Nebo snad něco nevím?“
„Zařídila to Aurora.“
„Aurora? Aurora Sinistrová?“
„Jistě. Objevila se ve čtyři ráno u Malfoye doma a donutila skřítku vytáhnout ho z postele. Malfoy pak zamířil rovnou za Grindelwaldem. Hej!“ James Severuse na poslední chvíli zachytil, aby neupadl. „Nechceš se na chvíli posadit a odpočinout si?“
„Ne, to zvládnu,“ odmítl Severus. „Potřebuju jít dál, dokud mám ještě nějakou sílu. Poppy už se o mě postará.“
„Poppy ne, kamaráde. Postará se o tebe Lily. Čeká v atriu.“
„To jste kvůli tomu budili i Lily?“
„Vzbudila se sama a trvala na tom, že půjde se mnou. Půlku noci proseděla u fontány pod neviditelným pláštěm.“
„Jinými slovy její pomoc nemůžu odmítnout.“
„Přesně tak,“ usmál se James a vzápětí si úsměv z tváře vymazal.
Vystoupili z výtahu v přízemním podlaží půl minuty poté, co z jiného výtahu vystoupili Malfoy s Yaxleym, a byli teď zhruba padesát metrů za nimi, když si James všimnul svého syna postávat u zlaté fontány ve společnosti Hermiony Grangerové a Nevilla Longbottoma. Všichni tři už byli pod nemilosrdnou palbou slov ze strany paní Potterové.
„Co tady proboha živého dělají?“ zděsil se a přidal do kroku.
Severus byl chvíli zmatený. Před očima mu tančily jiskřičky bolesti, takže neviděl tak ostře jako jindy. Zatnul zuby, zrychlil také a za okamžik už spatřil důvod Jamesova rozhořčení.
Kolem Lily stáli v malém hloučku jeho studenti a provinile klopili zrak. Na kraji fontány seděla Aurora Sinistrová a přísně na ně zahlížela. Harry, Neville a Hermiona... Ti, pro které znamenal víc než pro ostatní. Ti, které měl rád víc než ostatní. Harry, Neville a... Hermiona.
Hermiona.
Yaxley! On má pořád ten nůž!
„Malfoyi, zadrž ho! Jamesi!!!“
Než se oslovení muži stačili zorientovat, Yaxley změnil směr a vyrazil rovnou k Hermioně. Několika rychlými přískoky byl u ní a bodnul. Prudce, surově, zespoda.
Do dráhy jeho ostří však na poslední chvíli vstoupil někdo jiný. Aurora se vrhla před Hermionu bez rozmýšlení, beze slova. Nepromarnila ani zlomek sekundy.
Krátká čepel Yaxleyho nože jí projela podbřiškem a na moment ji připravila o dech. Když ho od ní odtrhli a čepel vyklouzla ven, podlomila se jí kolena.
Od té chvíle bylo všechno v jakési podivné mlze. Šok způsobil, že téměř nevnímala bolest, ale zato cítila, jak jí zrychlený srdeční tep vyhání z těla obrovské množství krve. Mokrého, lepkavého tepla, které se rozlévá pod ní, na vyleštěné parkety atria. Zaznamenala obličej Lily Potterové, která si k ní ze strany přiklekla. Uslyšela její slova. „Lež klidně. Spravím to. Všechno bude dobrý.“ Potom ucítila, jak jí Lily zmáčkla chlístající ránu na břiše. Uviděla, jak bere do ruky hůlku a chystá se kouzlit. Pak se jí začala klížit víčka. Severusovu tvář už postřehla jen koutkem přivřeného oka a z jeho hlasu dokázala vstřebat jen tón a barvu. Slova se ztrácela v dálce, do níž nezadržitelně odplouvala.
Severus klesl na zem, položil si její hlavu do klína a sáhl do hábitu pro hůlku.
„Ještě ne,“ zarazila ho Lily úsečně.
„Ale já jí musím říct -“
„Až to dokončím.“
„Jenomže to už možná -“
„Tak poslouchej! Pokud ji přivedeš k vědomí teď, bude to pro ni jako ocitnout se v pekle. Zakazuju ti to!“
Snape nechal hůlku zastrčenou v kapse. Rozhodl se neodporovat a neodvádět zbytečně Lilyinu pozornost. Prostě Auroru držel v náručí, kontroloval její životní funkce a konejšivě ji hladil po vlasech.
Harry, Neville a Hermiona strnule přihlíželi, zatímco James a Lucius svírali odzbrojeného a spoutaného Yaxleyho každý za jedno nadloktí.
Lily trvalo nekonečných pět minut, než složitým zaklínáním vyspravila narušené cévy a potrhané tkáně. Během poslední série léčivých kouzel začalo srdce Aurory Sinistrové klopýtat. Po zacelení vstupní rány pak přestalo pracovat.
Jakmile si toho Severus všiml, nečekal na Lilyiny rozkazy, okamžitě se chopil své hůlky a poslal jí do těla paprsek křísícího kouzla.
Bezúspěšně.
„Ne, ne, ne, ne... Vrať se ke mně. Vrať se ke mně. Vrať se ke mně.“
Opakoval ta slova jako mantru a levou rukou držel Auroru za bílou, studenou tvář.
„Vrať se, prosím. Ještě jsem ti neřekl všechno. Takhle to nesmí skončit... Takhle to přece nemá skončit!“
Lily znovu rychle překontrolovala svoji práci. Žádné pochybení neshledala. Dívala se, jak zoufale se Severus snaží přivést Auroru zpět k životu, a nedokázala pochopit, proč se to nedaří. Tepny byly zacelené a průchodné, krevní oběh mohl fungovat bez omezení, vnitřní orgány byly v pořádku. Ano, ztratila hodně krve, ale ne takové množství, aby si s tím tělo neporadilo.
Po čtvrt hodině Severus svého snažení zanechal. Ještě chvíli ji držel v náručí, hladil po tvářích a po těch vlastních nechal téct slzy. Pak ji co nejjemněji položil na zem, pramínky havraních vlasů jí zastrčil za uši, tak jak je nosívala, a na její chladné čelo vtiskl polibek. Potom vstal a přistoupil k Yaxleymu.
Na sobě měl špínu a krev, obličej mokrý od slz a vlasy slepené směsí prachu a potu. Přesto v něm bylo něco ledově důstojného, co budilo strach. Jeho tvář připomínala mramor. Ten, do kterého bude co nevidět vytesán váš epitaf.
„Za jiných okolností bych takovou zrůdu, jakou z tebe udělal Lucius, nechal naživu co nejdéle, aby mohla běhat po světě a sklízet stejné urážky a posměch, jaké museli snášet ti, kteří v poutech kráčeli mezi těmito zdmi. Tvůj poslední čin však dokazuje, že čím větší utrpení zažíváš, tím větší utrpení rozdáváš druhým. Jsi posedlý nenávistí. Jsi jejím služebníkem a otrokem. A já tě teď moc rád vysvobodím.“
Yaxley propukl v ohlušivý smích. Smál se tak hlasitě a tak šíleně, že se na místo začali sbíhat nejrůznější pracovníci Ministerstva, aby se podívali, co se děje. Dorazila i Umbridgeová, která před několika minutami zjistila, že postrádá svého prvního náměstka a jednoho speciálního zadrženého. Přiběhla do atria celá zchvácená a na výjev u fontány zůstala zírat jako do vitríny s něčím kromobyčejně šokujícím.
„Tak ty bys mě chtěl potrestat, ano? A jak by sis to představoval?“ vysmíval se Yaxley a po znetvořeném obličeji mu tekly slzy smíchu. „Zabiješ mě teď a tady? Před očima všech těch lidí? Na půdě Minis-“
Corban Yaxley znenadání utichl. To ticho trvalo přesně dvě vteřiny. Pak se ozval příšerný, uširvoucí křik a všem chvíli docházelo, komu patří a co je jeho příčinou. Ten nelidský nářek vycházel z Yaxleyho úst a byl způsoben skutečností, že to samé ostří, které vzalo život Auroře Sinistrové, teď proniklo do jeho vlastního těla a odzdola nahoru ho rozpáralo jako kus dobytka.
Severus mu celou dobu hleděl zpříma do očí a objímal ho v pase pro případ, že by se chtěl v předsmrtných křečích složit na zem. To mu Snape nehodlal dovolit. Jeho stisk byl pevný, nikoli však hrubý. Nepociťoval k Yaxleymu nenávist. Cítil jen prostou touhu po zadostiučinění, obrovskou, žíznivou a přirozenou.
Yaxley byl součástí kouzelnického světa dost dlouho na to, aby chápal jeho elementární zákony. A jedním z nich bylo právo krevní msty. Mohlo se zdát, že jde o krutou a veskrze osobní věc, ale opak byl pravdou. Vědomí tohoto nároku bylo v každém čaroději zakořeněno tak hluboce a vnímáno tak samozřejmě, že nikdo v samotném aktu nespatřoval nic osobního. Stejně jako mistr popravčí nebere osobně exekuci na odsouzeném. Navíc tím byla provinilému prokazována laskavost – pokud jste totiž prolili nevinnou krev, vaše duše propadla Temnotě a její budoucnost ležela v propasti Nicoty. Jestliže však byla vykonána spravedlivá odplata, jestliže jste trpěli stejně jako vaše oběť, pak jste se vykoupili a mohli pokračovat dál.
A tak se i duše Corbana Yaxleyho nyní vydala na svou další cestu. Severus nechal bezvládné a bezkrevné tělo dopadnout na podlahu a nůž se zlatou rukojetí zmizet.
„To snad - To nemůžete myslet - To přece -“ Umbridgeová se zalykala zděšením a hlas jí přeskakoval do tónů špatně naladěných houslí. „To je - To byl Yaxley?!“
„Máte na mysli tohle?“ pozeptal se Snape a ukázal na mrtvolu pod svýma nohama. „Vůbec netuším, o koho jde, ale před malou chvílí napadl a zabil profesorku Sinistrovou, která sem dnes ráno přivedla na exkurzi tři své nejlepší žáky.“
James byl ohromený, jak nestydatě Severus lže a jak vyrovnaně čelí Umbridgeové jen pár okamžiků poté, co mu v náručí zemřela přítelkyně a on sám se brutálně vypořádal s jejím vrahem. Hermiona, Neville a Harry se zaskočenými výrazy také nezůstávali pozadu.
„Co prosím? Já jsem asi špatně -“
Umbridgeová zakoulela očima, přikryla si ústa kapesníčkem a hlasitě se zajíkla. Pak pokynula svým dvěma tělesným strážcům.
„Chopte se ho!“
Muži se však ani nepohnuli.
„Řekla jsem, abyste ho zadrželi! Hned!“ vřískla.
Několik přítomných si promasírovalo ušní bubínky. Její ramenatá ochranka ovšem dál stála na místě jako vrostlá do země.
„Tak vy odmítáte plnit moje příkazy? Uvědomujete si, co to pro vás znamená?“
„Zhola nic,“ pronesl hebce Lucius Malfoy. „Mají nařízeno chránit vaši osobu, Dolores, nikoli vykonávat spravedlnost, od toho jsou tu bystrozorové. A ani ti už momentálně nejsou potřeba. Spravedlnosti bylo učiněno zadost. Tento ohavný tvor byl zabit, protože zabil. Vše proběhlo v souladu s právem krevní msty.“
„Tento člověk,“ drtila Umbridgeová mezi skřípějícími zuby a oteklým ukazovákem mířila na mrtvolu Yaxleyho, „má na sobě šaty mého prvního náměstka! Jsem si zcela jistá, že se jedná o něj!“
„Chcete nám tvrdit,“ pokračoval stále tím sametovým hlasem Lucius, „že váš první náměstek, Dolores – muž, kterého jste sama navrhla a potvrdila do významné funkce – by byl schopen za bílého dne, na vznešené půdě Ministerstva kouzel, před zraky desítek svědků, před citlivýma očima mládeže, chladnokrevně zavraždit nevinnou ženu?“
Tučné tváře Dolores Umbridgeové rudě žhnuly, rty měla vzteky přilepené k sobě.
„Tak vidíte. Něco takového přece nemůže být pravda. Poněvadž kdyby to pravda byla, Dolores...“ Malfoy k ní přistoupil a položil jí levou ruku na rameno. Ucítila tlak masivního prstenu i přes tvídové sako a zašilhala po něm. Při pohledu na tu starodávnou runu jí vyschlo v krku. „...musel bych z toho vyvodit důsledky.“
Umbridgeová horlivě pokývala hlavou a s velkým úsilím si na obličej nasadila masku zdvořilé a vlídné pokory. Koutky úst jí ovšem nehezky poškubávaly.
„Jistě. Samozřejmě. Pročpak jste sem vlastně přišel, Luciusi? Za panem ministrem?“
„Ne, Dolores. Přišel jsem vyzvednout něco, co patří našemu nejvyššímu. Omylem se to dostalo do nepovolaných rukou. V nejnižším patře.“
„Ach. V tom případě doufám, že už je vše v pořádku.“
„Ano. Naštěstí nedošlo k nejhoršímu.“
„Pokud se to stalo omylem a vše je v pořádku, pak jistě nebudete nejvyššího zatěžovat podrobnostmi, je to tak?“
„Protentokrát ho podrobností ušetřím. Jestliže však k takovému politováníhodnému omylu dojde znovu, budu nucen mu některé detaily sdělit.“
„Rozumím. Děkuji, Luciusi. Vy,“ obrátila se na svou asistentku Mafaldu Hopkirkovou, která jí poslušně stála po boku, „zařiďte, ať to tu někdo uklidí.“
Věnovala jim všem poslední sžíravý pohled a urychleně zmizela.
Hermiona se rozpačitě a opatrně přiblížila k Severusovi. Věděla, že k rozhovoru, kterým by ospravedlnila svou bezhlavou akci, jí prostor nedá, ale to, co udělal, ani v nejmenším nečekala.
„Profesore Snape? Je mi to líto...“
Pokusila se ho vzít za ruku, ale on ji od sebe prudce odstrčil a vrhl na ni takový pohled, až sama o několik kroků couvla, raněná krutostí a vyděšená syrovou temnotou v jeho očích.
„Nedotýkejte se mě. Vraťte se ke svým spolužákům a vyčkejte příchodu profesora Blacka, který vás doprovodí zpět do školy.“
„Promiňte. Omlouvám se. Já... Vy... vy nepůjdete s námi?“
„Ne. Vrátím se do Bradavic později. O rozhovor se mnou ale nepřijdete, nebojte. To, co jste udělala, rozhodně nelze přejít shovívavým úsměvem.“

Závěrečná poznámka: 

...do cíle zbývá 7 kroků...

Komentáře

Obrázek uživatele gleti

pro Sinistru je to, možná, vysvobození, přece jen vlkodlactví není příjemné. Ale jinak velmi smutné.
BTW doufám, že se dočkáme toho, co jsi nakousl v letošních drabblatech.

měl toho parchanta zabít hned
no Hermiona se má na co těšit
díky

Obrázek uživatele strigga

Vím, že už jsem zase sto let nekomentovala (snad mě trochu omlouvá stěhování a tak vůbec), ale teď jsem dočetla několik kapitol najednou a je to BOMBA! Sedím kvůli tomu o hodinu dýl v práci, protože jsem to prostě musela dočíst. To je fakt jedna z nejlepších fanfikcí, co jsem kdy četla. Až to bude dopsaný, musím si to přečíst ještě jednou znovu a celý - fascinuje mě, jak to pozvolna nabíralo grády až k tý naprostý syrovosti posledních dvou dílů. Jsem hodně zvědavá, jaký následky tohle bude pro Hermionu mít. A Aurory je mi moc líto, vlastně si připadám docela otřesená - nějak jsem do poslední chvíle věřila, že ji ještě zachráníš. Byla bezvadná od začátku až do konce...

Obrázek uživatele Arenga

já se tady jenom připíšu, protože lépe bych to nenapsala

-A A +A