Devětadvacet- 23. března 1945 odpoledne

Obrázek uživatele kytka
Fandom: 
Povídka: 
Kapitola: 

Tonka bloumá ulicemi rozbombardovaného města. Cítí zvláštní otupělost, jakoby se všechno rozpíjelo v mlze, jakoby i její hlava byla plná mlhy. Svět kolem zešedl, zvuky jsou ztlumené a jen zdálky k ní doléhají slabou ozvěnou.

Má znepokojivý pocit, že se ocitla uvnitř fotografie: všechno kolem se zdá být ploché, dvojrozměrné, podobné kulisám vystřiženým z papíru. Ploché domy se slepými okny bez skel a ploché hromady suti, ploché stromy i ploché kandelábry s roztříštěnými lucernami. A Tonka prochází mezi nimi, snaží se myslet na Hanu, na to, že ji musí hledat a najít, ale je těžké se soustředit.

Nějaký člověk táhne dvoukolák plný mrtvých. Kola vozíku skřípají, ten zvuk se v přízračném tichu nepříjemně rozléhá. Dvě ženy nesou mrtvolu v prádelním hrnci. Mrtvé shromažďují v kostele, skládají jednoho vedle druhého na podlahu. A když je chrám plný, tak na zem všude kolem. Tonka tam byla, proplétala se mezi nimi, hleděla jim do tváří a hledala Hanu. Ale nenašla.

Tonka bloumá ulicemi rozbombardovaného města. Příjemnou otupělostí proniká osten viny. Jak to, že si nevšimla včas, že s ní Hana není? Možná upadla. Možná se snažila doběhnout až k nádraží a nestihla to. Možná to stihla a smrt si ji našla v krytu. Kdyby Tonka nebyla tak sobecká, kdyby na Hanu dala pozor, mohly tu teď být spolu. Z nebe se snáší popel a peří.

Najednou vedle Tonky zastaví bryčka. Kočí něco volá, jenomže Tonka ho skrze svou mlhu v hlavě nevnímá. Ale pak ji někdo uchvátí do náručí, objímá ji a tiskne, je to máti, směje se a vzlyká, přijela z Rotbachu se starostou, oba si přijeli pro své děti, Hana už sedí v bryčce a vypadá úplně živá.

Za chvíli už sedí Tonka vedle ní a drkotá domů. Když vyjíždějí úvozem k domovu, Tonka si uvědomí, že by zítra měla vysázet cibuli.

Závěrečná poznámka: 

Při náletu na České Velenice (za války Gmund) zahynulo kolem 120 -150 civilních obětí, hlavně dělníků z drážních dílen, ale kromě toho ještě mnoho zajatců v transportech na nádražích a v zajateckých táborech. Těch se uvádí různý počet, od 1200 až po 3000.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

tenhle stav má určitě nějaké učené jméno. Věřím každému slovu

Obrázek uživatele kytka

Ale ano, učeně se to jmenuje derealizace.

Obrázek uživatele Tora

Nádherně plasticky popsané, jako bych tam byla. Jsem ráda, že jsi Hanu nechala přežít, i když těch ostatních mrtvých je mi samozřejmě líto... Píšeš skvěle.

Obrázek uživatele mila_jj

I já moc děkuji za Hanu. A podepisuji předchozí příspěvek, do puntíku.

Obrázek uživatele kytka

Děkuji Vám oběma.
Hanina smrt by pro příběh neměla význam.
Spíš měly holky neuvěřitelné štěstí, šance na přežití v prostoru nádraží byla malá. Během čtvrt hodiny tam dopadlo na tři tisíce bomb.

Obrázek uživatele Arenga

já taky podepisuju do puntíku

Obrázek uživatele Aveva

Úplně jsi mě rozplakala. Výborně napsané.
Obrázek uživatele kytka

Doufám, že jen obrazně.
Děkuju.

Obrázek uživatele Aveva

Přiznávám, že úplně neobrazně. Ale nic si z toho nedělej, co mám dítě, tak mě dokáže rozbrečet kdeco (a že mě to u některejch věcí fakt štve, ale ovládnout to nedokážu). Tohle dojemné shledání za to alespoň stálo ;o)
Obrázek uživatele kytka

Jej, to jsem nechtěla. Vůbec jsem se nesnažila dojmout, soustředila jsem se na vylíčení pocitu neskutečna, odtržení od reality, ten odstavec o shledání jsem tam přilípla tak nějak dodatečně.
Ale upřímně: jsem ohromená, že moje povídka na někoho tak silně zapůsobila :-o
Děkuju.

Obrázek uživatele Aveva

To se dobrým vypravěčům stává, že na své čtenáře zapůsobí, s tím se holt musíš smířit ;o)
Obrázek uživatele neviathiel

Poslední věta je nejlepší!

Obrázek uživatele kytka

Díky!

-A A +A