Sami doma

Obrázek uživatele Owes
Rok: 
2019
Fandom: 
Obdarovaný: 
Remi

Milá Remi,

doufám, že nebudeš zklamaná skutečností, že jsem si Tě letos opět vybral já. Měl jsem nezvladatelnou chuť napsat wolfstar a Ty jsi byla tím nejpříhodnějším obdarovaným.
Přeji Ti krásné prožití vánočních svátků a do nového roku co nejvíce smíchu a radosti.

Owes

V jednom z oken malého domku uprostřed zasněžené skotské vysočiny se objevila velká papírová vločka ve tvaru hvězdy, následovaná vločkami ve tvaru měsíce, Zlatonky a něčeho, co vypadalo jako kus sýra. Šestnáctiletý Remus Lupin seděl na parapetu a lepil na sklo výzdobu, kterou vystřihoval Sirius Black, toho času pohodlně usazený v nohách jeho postele.
„A teď něco speciálního,“ předeslal Sirius, o pět minut později mu podal papírového psa a dalších pět minut nato papírového vlka.
„No, nejsou sice moc vánoční, ale...“ ...Remus je tam stejně nalepil. Upřímně řečeno, nalepil by tam i plameňáka, kdyby ho vyrobil Sirius.
„A co takhle?“
Tichošlápek se zvednul, přešel k oknu a mávnutím hůlky přičaroval psovi santovskou čepici a lyže, zatímco vlk obdržel dlouhou barevnou šálu a sáňky. Náměsíčník se usmál a spokojeně pokýval hlavou.

Do jednoho z oken malého domku uprostřed zasněžené skotské vysočiny se trefila velká sněhová koule. Remus se Siriusem právě sváděli nelítostnou bitvu. Brodili se v hromadách sněhu, které jim sahaly až do pasu, takže nebylo divu, že brzy padli vyčerpáním a zůstali vedle sebe bezvládně ležet.
„Asi bychom se měli vrátit domů,“ řekl Remus.
„No jo, ale to bysme se museli zvednout,“ namítl Sirius.
„To zní docela logicky.“
„Hmm. Tak ještě anděla?“
Náměsíčník k němu obrátil hlavu a kývl na souhlas.
Napnuli zbývající síly, aby do sněhu pod sebou vyhrabali dva andělíčky.
Když se pak Tichošlápek zvedl a prohlédl si je, uvědomil si, že vypadají, jako by se drželi za ruce. Usmál se.

Za jedním z oken malého domku uprostřed zasněžené skotské vysočiny se bíle prášilo. U kuchyňské linky stál Remus, prsty zabořené do příšerně matlavého těsta. Sirius mu jednou rukou přes rameno sypal do mísy mouku, zatímco druhou se snažil v jiné míse rozšlehat bílky na sníh. Zrzavá kočka na parapetu jejich počínání sledovala s výrazem silné nedůvěry.
„Myslím, že příště ty košíčky radši koupíme,“ usoudil Remus.
„Blázníš?“ rozesmál se štěkavě Sirius. „Víš, o kolik srandy bysme přišli?“
„Rozhodně bychom přišli o méně mouky.“
„Mouky je dost. Sleduj!“
Tichošlápek zvedl papírový sáček a kouzlem z něj nechal vyletět obsah. Dalším kouzlem pak nad nimi vytvořil bílé mráčky, z nichž se k zemi pomalu snášela zrnka mouky jako drobné sněhové vločky.
Náměsíčník se pobaveně usmál. I když věděl, že ten svinčík bude uklízet on.

Na jedno z oken malého domku uprostřed zasněžené skotské vysočiny se otiskly dvě dlaně. Jedna patřila Remusovi a druhá Siriusovi. Po dvou minutách zběsilého valčíku ztratili rovnováhu a přepadli přes parapet. Kočka se zaprskáním seskočila. Obývacím pokojem stále zněla melodie Rolniček v podání Elly Fitzgerald a do ní se ozýval jeden štěkavý a jeden chraplavý smích.
„Tohle jsou ty nejlepší Vánoce, co jsem zažil!“ zařval Sirius a masíroval si bolavý loket.
„Jo, pro mě asi taky,“ řekl tiše Remus a mnul si naražený bok.
„Neříkáš to moc jistě. Co by je mohlo udělat ještě lepší?“
Náměsíčník věděl, co by tyhle Vánoce udělalo těmi úplně nejlepšími v celé vánoční historii. Věnoval Tichošlápkovi rozpačitý úsměv a posunul jehlu na gramofonové desce na to správné místo. Pokojem se rozezněly Bílé Vánoce Franka Sinatry.
Tenhle tanec byl o hodně pomalejší, a přece je připravil o dech.

Přes jedno z oken malého domku uprostřed zasněžené skotské vysočiny visel těžký závěs. To proto, že dnes ráno nikdo nechtěl vylézat z postele. Když se Remus probudil, jen pod přikrývkou vyhledal Siriusovu ruku, chytil se jí a znovu usnul. O půl hodiny později se probudil Sirius, jen se otočil, objal Remuse v pase a spal dál.
Teprve zvuk motoru Range Roveru a skřípání železných vrat je donutily rozlepit oči.
„To jsou naši!“ vyděsil se Remus a začal ze země sbírat svoje oblečení.
„Neměli se vrátit až zítra?“ protáhl Sirius líně a zívl.
„Nejspíš už je babička vytáčela k nepříčetnosti.“
„Jo, tak tomu bych rozuměl. Jsem rád, že tý jsem se letos vyhnul. Teda oběma, abych byl přesnej.“
„No, každopádně o tobě nevědí, takže... buď vylezeš oknem... anebo...“
Tichošlápek vstal, natáhl na sebe rifle a tričko a bosky vyšel na odpočívadlo, odkud se velmi zněle ohlásil manželům Lupinovým. Paní Lupinová k němu vzhlédla z předsíně a usmála se.
„Ahoj, Siriusi. To je dobře, že jsi mu přijel dělat společnost. Už jsem ho viděla, jak celé prázdniny leží v knížkách!“
„Zdravím tě, Siriusi,“ zavolal na něj pan Lupin. „Pojď dolů. Přivezli jsme vynikající punč.“
Náměsíčník nevěřícně zakroutil hlavou, oblékl se taky a vyrazil za nimi.

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Remi

Milý Owesi,
krásné svátky i Tobě!
Povídka je úžasná, moc děkuju. :) Je roztomilá a vtipná, něco podobného by chtěl zažít asi každý. Jsem moc ráda, že si kluci užili hezký prázdniny. A Sirius to zvládl na jedničku!
Hodně se mi líbí i ta forma střípků příběhu. Kdybys měl ještě někdy "nezvladatelnou chuť napsat wolfstar", máš ve mě navěky věrného čtenáře!

Obrázek uživatele Keneu

Skrz jedno z oken malého domku uprostřed zasněžené skotské vysočiny nakukuju do příběhu a potěšeně se culím. Je to moc pěkné. Moc se mi líbí to opakování. Radši nebudu zmiňovat, kolik knížek jsem si na prázdniny natahala domů já.

Obrázek uživatele Elrond

příjemně vyprávěné. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři.

-A A +A