První případ strejdy Mikea

Obrázek uživatele Hippopotamie
Rok: 
2013
Obdarovaný: 
Galadion

Milý Galadione,
přeji pěkné Vánoce a vše dobré do nového roku. (Moc se omlouvám, že z toho nakonec vzešla taková blbost - ani pořádná detektivka to není - ale co se dá dělat, svým šrotujícím mozkovým závitům jsem nějak nemohla poručit, aby namlely něco rozumného.)

Měsíc byl už vysoko na obloze. Na těch několika málo místech, kudy se mu podařilo proklouznout skrze rákosovou rohož, kreslil bílé čáry. Zvenku bylo slyšet vrzání kobylek.
„Strejdo Miku, budeš mi povídat, jaký byl tvůj první případ?“
„Dobrá, ale musíš mi slíbit, že pak už budeš spát.“
Zavrtění. „Tak jo.“
„Bylo to dávno, ještě když byl svět, tak řečeno, mladej. Byl jsem mladej polda plnej ideálů, posazenej bez nějakých vlastních zásluh rovnou na flek velitele na tomhle Bohem vopuštěnym místě. Neměl jsem vůbec žádný zkušenosti – předtím jsem se zúčastnil jen jednoho malýho zátahu, vyháněli jsme takový dva hipíky z jedný uzavřený zahrady, nedovolená konzumace nějakých rostliných látek, docela velkej malér, ale proběhlo to nakonec hladce.“
Všiml si klukova nechápavého pohledu a rozhodl se změnit téma.
„Ale nic, o tom se jednou dočteš, až budeš větší. Tak tedy ten můj první případ – šlo o bratry Baradamovy. Jednoho dne si mne Starej zavolal a povídá: „Michaeli, Abe Baradam je mrtvý.“ Neptal jsem se ho, jak to ví – u něj si můžeš totiž vždycky být jistej, že on ví – tak jsem jen kejvnul, a čekal, co bude dál. „V zájmu spravedlnosti musíš vyšetřit, co se stalo. Víc ti neřeknu.“ Věděl jsem, že by mi toho mohl povědět víc – v podstatě všechno – ale netlačil jsem na něj. Byl do toho totiž taky zapletenej: oba bratři Baradamovi, Abe i ten jeho starší brácha, kterýmu jsme skoro neříkali jinak než Zrzoun, totiž pracovali pro něj. Zrovna den předtím u něj byli, odvádět počet; nejprve přišel Abe, nesl takovej velkej balík, kapalo z něj něco, co vypadalo jako krev – nevím, co se tam dělo, pracoval jsem si na svém, ale po chvíli jsem uslyšel tlumenej hovor, smích, a přísahal bych (i když náš Starej nepije), že i cinkání skleniček. Abe odtamtud odcházel se samolibým úsměvem v tváři, rozzářenej jako koblížek. Pak přišel Zrzoun, něco s sebou také vlekl. Neříkám, že jsem nebyl zvědavej, co se tam bude dít, tak jsem natahoval uši, jak jsem mohl, ale bylo slyšet pouze mrazivé ticho. Jako by tam nikdo nebyl. Vzápětí Zrzoun vyběhl s takovým výrazem v tváři, na který nikdy nezapomenu. Vykulený voči, kůže stejný barvy, jako vlasy, takže vypadal, jako by byl v jednom ohni – balík odhodil (roztrhl se a začalo se z něj sypat zrní) a pelášil pryč.
Přišla k nám potom paní G. – taková pomatená stará paní, žila na ulici, přijala všechno, co každej odhodil, a v podstatě u všeho tehdy musela být – byla celá od krve a křičela, že ta krev je Abeova, že volá, a proklínala Zrzouna. Tak jsme s ní sepsali protokol. Zjistili jsme přitom, že jde o osobu zaujatou, protože šlo o babičku těch dvou, která měla vždycky raději Abea, protože ten od ní toho zas tak moc nechtěl, jen sem tam nějakou tu trávu pro své ovečky, zato Zrzoun ji tvrdě vysával – každoročně na ni chodil na podzim s motykou a v létě se srpem. No, moc jsem jí nevěřili - mysleli jsme si, že si někde něčeho přihla, pak se zamotala a spadla někam do jámy s odpadky z porážky, ale krev z jejích rukou nám při rozboru opravdu řekla, že je lidská. Jako místo, kde k té krvi přišla, nám paní G. udala jedno nedaleké Zrzounovo pole. Jak jsem jen mohl nejrychleji, letěl jsem tam. Abe tam ležel mrtvý a Zrzoun běhal kolem jako šílenec. Bylo mi jasný, že to udělal on, ale na druhou stranu mi ho bylo neskutečně líto. Dnes to vypadá divně, ale on tehdy opravdu nevěděl, co se opravdu stane, když svýho bratra praští tím kamenem. Netušil, že zemře. Mluvil se Starým a všechno mu zapřel. No, zkoušel jsem ho trochu uklidnit, dal jsem mu trochu vody, a vysvětlil mu, co udělal. Rozplakal se jako malej. Pak jsem šel za Starým - mluvil něco o zákonu krevní msty, ale rozmluvil jsem mu to, ať s tím ještě počká, teď na to není vhodná doba - vždyť přece nechce, aby se mu všichni jeho lidé vybili. Vysvětlil jsem mu, jak na tom Zrzoun je, a on si s ním šel promluvit. Nakonec jej vyhnal a označil.
Vím, že Starej kolikrát litoval, že podnik s těmi lidmi vůbec začal - i když úplně na počátku to velmi hájil a s tím, co s tím člověkem, otcem Zrzouna a Abea, chystá, se svěřil tehdejšímu veliteli a jeho partě. Vyžádali si od něj pár informací, jaké to celé bude mít důsledky, a poté se rezolutně odmítli na tom podílet. Starej nic, jen natáhl prst – a bylo po nich. Podobně dopadla i druhá parta, která se odvážila protestovat. Byl jsem v čele třetí party a viděl to – co se dalo dělat, musel jsem chránit svý chlapy, přikývl jsem, ano, dělej si, ó Veliký, co chceš. A tak jsem se stal přes své mládí vrchním velitelem.
Všechny svý poldy jsem ale nakonec stejně neochránil – byl mezi nima jeden, jistej Luke, kterej byl, jak se to u vás říká, i když to v tomto případě není docela přesný výraz, hodně horkokrevnej. Když nám Starej představil toho člověka, otce Zrzouna a Abea, dokonce jako svého zástupce a chtěl, abychom před ním sklonili hřbet, Luke se neskutečně naštval a vypálil mu to rovnou do tváře – to se máme my, tvoji věrní, hrbit před takovou nulou, vždyť on byl předtím jen ho- ... tedy prachem země. A než se Luke stačil znovu nadechnout, už měl padáka. Ani nevim, ve kterym pekle nakonec skončil. Nebo další z mých lidí, mladej Semjaza, ten taky dopadl špatně a bručí ještě teď kdoví v jaký temný díře – ten si za to ale taky mohl, protože místo aby řádně pomáhal a chránil, běhal za ženskejma. Za vdanejma. A nejen on, ale i celá jeho parta. Starýho to rozžhavilo do běla, obzváště když viděl, co to v našem okrsku způsobilo, jak se prudce zvýšila kriminalita, a rozhodl se tvrdě zasáhnout. No, trochu to přehnal s vodními děly, co ti mám povídat ... Nikomu to neříkej - a hlavně ne Starýmu - ale s našimi speciálními záchrannými vozidly jsme tajně z té vody vytáhli spoustu lidí i zvířat, jen je škoda, že ten dinosaurus byl tak těžký ... Potom se Starej s lidmi domluvil a dal jim základní pravidla - von je přece jenom spravedlivej - i když co bych ti povídal, policejní práce pak nebyla o nic lehčí ...."

Náhle se objevil paprsek světla a ve vzduchu se objevil nápis: „Michaeli!“
„Ach ne, Starej mne volá.“ To asi zase bude chtít, abych ho nazýval „Starý dnů“, remcat, že mu kazím výchovu syna, a podobně, pomyslil si. Nevím, proč mi tedy na počátku světa ten přístup do nebeské Knihovny povolil, když je vševědoucí. Nebo proč alespoň neodstranil poličku s detektivkami.
„Taky bych chtěl být policajt jako ty, strejdo,“ zamumlal chlapeček ještě předtím, než usnul.
„Nevím, jestli by to byl dobrý nápad, Ježíšku.“ Archanděl Michael odletěl do tmy.

Fandom: bible

Komentáře

Obrázek uživatele Rya

To je úžasný! Hned si to musím přečíst znovu.

Obrázek uživatele Aries

paráda!

Obrázek uživatele Ebženka

Hippopotamie, ty jsi úplná evangelistka. Je to naprosto geniální. Až asi v polovině mi došlo, co vlastně čtu, a děěěěsně jsem si to užila.
Obrázek uživatele Aveva

Chichichi :-) to je mile :-)
Obrázek uživatele Hippopotamie

Děkuji moc za milé komentáře! Asi bych měla dodat k některým pasážím vysvětlení - to o těch třech skupinách andělů, kterým Bůh předložil svůj plán ohledně stvoření Adama, není v bibli, ale v Talmudu, a alternativní záchrana některých lidí při potopě (zasahují andělé na světelných oblacích) je v jednom gnostickém textu, Zjevení Adamově.

Obrázek uživatele Profesor

Zajímavý příběh.

Obrázek uživatele Danae

To je nádhera! A Synek na konci mě úplně dojal :)
Obrázek uživatele Julie

To je dobrý. Docvaklo mi to někde v půlce a pak už jsme jen chytala nápovědy, kdo je kdo. Skoro bych řekla, že takovouhle detektivu ještě nikdy nikdo nenapsal.

-A A +A