Význam vanilky ve vesmíru

Obrázek uživatele Julie
Rok: 
2013
Fandom: 
Obdarovaný: 
Kleio

Milá Kleio,
nejsem si vůbec jistá, jestli jsem splnila tvé zadání, ale je tam desátý Doktor. Nicméně suché listí se snažím simulovat jehličím (které navíc vůbec není suché) a místo hřebíčku se mi tam jaksi vpašovala vanilka. A už vůbec netuším, jestli je to milé, vtipné nebo napínavé. Ale fakt jsem se snažila. A malé cameo si tam vystřihla dokonce i hvězda současného internetu.
Každopádně ti přeju hezké Vánoce a doufám, že tě v příštím roce nepotká nic horšího, než tahle povídka:-)

Tvoje

Julie

„Uvědomuješ si, že nás právě zachránil sotva devítiletý kluk?“ popíchla Marta Doktora.
„Ále,“ mávl Doktor rukou a široce se usmál. „Viděli jsme pravého hejkala, nestojí to za to Jonesová? Stojí ne. Hejkal... vždycky jsem si myslel, že to ve skutečnosti byli Singoňané a přitom...“
„Pane,“ zatahal ho někdo za kabát.
„Promiň, Jáchyme,“ omluvil se okamžitě Doktor. „Já ti něco slíbil, že?“
„Jo,“ přikývl Jáchym, který moc dobře věděl, že dospělé je třeba otravovat a otravovat a otravovat.
„Slíbil jsi mu dobrodružství a kamaráda,“ připomněla Marta.
„Který bude taky umět čarovat,“ dodal Jáchym.
„Tvrdil jsi, že magie neexistuje,“ zavrtěla hlavou Marta. „Víš, že mi tvrdil, že magie neexistuje?“ kývla na Jáchyma.
Doktor jen provinile pokrčil rameny a otevřel dveře TARDIS.
„Tak pojďte, vy dva,“ zašklebil se na ně. „Vím úplně přesně, kam Jáchymovi pro kamaráda zaletíme.“

~

Zdi byly strašně studené. Všechno strašně studilo. Přetáhl si přikrývku přes hlavu a snažil se hodně dýchat, aby získal alespoň trochu tepla. Jenomže si tím způsobil jen další záchvat kašle. Měl pocit, jako by se uvnitř něco trhalo. Vytryskly mu z toho slzy. Zima se změnila v horko. A s horkem přišla bolest hlavy. Snažil se usnout. Medikus řekl, že má spát a on chtěl poslechnout. Potácel se někde na hranici spánku a snění. Viděl věci, které nemohly být pravda. Třeba modrou budku v rohu místnosti.
Vyšel z ní muž s velice neuspořádanými vlasy.
„Nazdar,“ usmál se na Filipa široce. „Co dělá kluk jako ty v posteli takhle uprostřed dne?“
Filip chtěl vymyslet nějakou rozumnou odpověď, ale místo toho se jen rozkašlal.
„Hm...“ zamyslel se muž a položil mu ruku na čelo. Hned ale zasyknul a ucukl s ní. „Na tobě by se dala usmažit výborná gorgonijská omeleta. Ale i když mám omelety rád a obzvlášť ty, co začínají na g, tak s tímhle musíme něco udělat. Marto!“ vykřikl a z budky vyšla pravá a nefalšovaná mouřenínka. Filip vykulil oči, i když to znamenalo, že se mu do nich nahrnuly další slzy. Nikdy v životě neviděl opravdovou mouřenínku. Uvědomil si, že samým překvapením zapomněl kašlat.
Také mu sáhla na čelo: „Má vysokou horečku,“ zamračila se.
Filip se strašně snažil, aby nekašlal. Nechtěl, aby se lekli jeho nemoci a odešli. Jenomže to byl samozřejmě nejjistější způsob, jak si přivodit záchvat kašle.
„Sedni si,“ nařídila mouřenínka.
Poslechl.
„Nemáš stetoskop, Doktore?“ křikla na hubeného muže. Ten se zamyšleně podrbal ve vlasech.
„Někde bych…,“ ani to nedořekl a už tahal z kapsy podivnou věc, která se kroutila jako had.
„Já jsem Marta,“ usmála se na něj mouřenínka. „Teď ti vyhrnu košili, jo? A pak to trochu zastudí.“
Měl chuť jí říct, že poslední dobou studí všechno, ale místo toho jen zase zakašlal. Když se medikus bavil o jeho nemoci s opatem, zaslechl Filip něco o trestu božím, a moc dobře věděl, proč se mu tu všichni vyhýbají. Doufal, že tenhle Doktor a Marta taky hned nezmizí.
„Zkus se zhluboka nadechnout,“ požádala ho Marta.
„Hm…“ zamyslela se, když poslechl. „Měla bych ho ještě zrentgenovat, ale tohle mi zní jako zápal plic.“
„Hm... pokud si teď náhodou nepletu nemoci, tak bychom ho měli vzít na Alteran III,“ navrhl Doktor. „Mají tam naprosto úžasnou...“
„Ani nápad,“ Marta Filipa ochranitelsky objala a položila si jeho hlavu na rameno. „Tohle je čtrnácté století. Víš jak malou má šanci, že přežije? Potřebuje antibiotika.“
„Já nechci, aby umřel,“ vystrčil náhle z budky hlavu velice ošklivý chlapec. „Slíbil jsi mi kamaráda.“
„Nikdo tu umírat nebude,“ rozcuchal mu vlasy Doktor, „Marta má pravdu, antibiotika to snadno vyřeší. Ale Alteran by byl daleko zajímavější. I když musím uznat, že jejich medicína je nepříjemně hlasitá a já mám teď zrovna randálu plné zuby.“
~

Doktor říkal, že se ten kluk jmenuje Filip. Jáchym si nebyl jistý, co znamená zápal plic, ale poznal, že je to asi vážná nemoc. Marta ho musela podpírat, když šel dovnitř. Klepaly se mu nohy, ale když ho chtěl Doktor odnést, hlasitě protestoval. Tedy… protest byl tichý a kašel hlasitý. Když vstoupil do TARDIS, dokonce se ani nezmohl na překvapenou reakci. Muselo mu být vážně špatně.
„Je zevnitř větší,“ vyjekl za něj nadšeně Jáchym. „Vidíš taky, že je uvnitř větší?“
Nemocný kluk přikývl.
„A je tu teplo,“ dodal tiše.
„Měl bys jít do postele,“ poučil ho Jáchym.
„To by tedy měl,“ souhlasila Marta. „On by měl jít do postele, ty bys mu měl pomoct, Doktor by měl uvařit horký čaj a já se půjdu podívat, co máme za antibiotika.“
„Co jsou to vlastně antibiotika?“ zeptal se Jáchym.
„Něco o čem bys ještě nejmíň pět století neměl vůbec slyšet,“ zamračil se na něj Doktor. „Ale řeknu ti to asi takhle – plesnivému chlebu se vůbec nedostává úcty, jakou si zaslouží. A vůbec, proč bych měl vařit čaj zrovna já? Ty jsi Angličanka.“
„Je to lék, Jáchyme,“ poučila ho Marta. „A nevykoukáš z nich nic zajímavého. Jdi raději Filipa doprovodit do ložnice. Víš, kde je. A ty,“ ukázala na Doktora, „tu na mě nepoužívej národnostní stereotypy.“
Jáchym by strašně rád zůstal s Doktorem (nerozuměl většině toho, co říkal, ale byla s ním zábava), ale zároveň byl rád. Měl úkol. Nechal Filipa, aby se o něj opřel, a pomalu ho vedl k ložnici. Co chvíli je zastavil záchvat ošklivého kašle. Projít chodbu jim trvalo strašně dlouho, i když by byl Jáchym ochotný přísahat, že ložnice vyhrazená pro Filipa byla původně o několik dveří dál. Asi bylo TARDIS taky Filipa líto.
~

Mouřenínka jménem Marta se objevila chvíli po té, co Filip zapadl do postele, a přinesla mu dvoubarevnou medicínu a k tomu horkou tekutinu na zapití, které říkala čaj. Voněl z ní med a citrón. Filipovi konečně přestalo být horko i zima zároveň. Klížily se mu oči. Strašně rád by se vyspal, ale nebyl si vůbec jistý, jestli je tohle sen a nebo skutečnost. Kdoví, co by se mohlo stát, až oči zase otevře. Měl už plné zuby studených klášterů a tady to vypadalo strašně zajímavě.
Druhý kluk – Jáchym? – seděl na podlaze a zvědavě Filipa pozoroval.
„Marta říkala, že bys měl spát,“ připomněl mu Jáchym.
„Nechce se mi spát,“ zalhal Filip. „Co jsi zač?“ zeptal se rychle, aby ho náhodou nenapadlo trvat si na svém.
„Jsem Jáchym,“ zamračil se kluk, „a k tomu ještě spoustu dalších věcí.“
Opatrně se rozhlédl okolo sebe, jako by se bál, že je někdo poslouchá.
„Slíbíš mi, že se mě nezačneš bát?“ zeptal Filipa úplně vážně.
„Nebojím se ničeho,“ prohlásil Filip, i když věděl, že tohle je samozřejmě také lež.
„Pch…,“ odfrkl si kluk, „to ti tak věřím. Ale jak chceš. Jestli se začneš klepat hrůzou, tak to teda vůbec není moje vina. Jsem totiž kouzelník, umím čarovat.“
Filip se na něj ušklíbl, aby naznačil, že tohle na něj tedy vážně dojem neudělalo. Vždycky věděl, že někde musí být ještě další děti jako on.
„A moje máma byla víla,“ dodal Jáchym.
„Můj táta byl kouzelník,“ prohlásil důležitě Filip. Pak ho ovšem napadlo, že už toho lhaní možná bylo moc. „Ale upálili ho,“ přiznal.
„To je k vzteku,“ posmutněl Jáchym. „Máma zase utekla zpátky do lesa.“
„To mě mrzí,“ zkusil říct Filip, ale místo toho se rozkašlal.
„Měl bys spát,“ prohlásil rozhodně Jáchym. „Koukej zavřít oči. Už ti neřeknu ani slovo.“
Filipovi se zaklapla víčka, jako by je měl na starosti Jáchym a ne Filipova vůle. A jakmile se mu zavřely oči, usnul. Ani se nestihl bát, že až se probudí, bude zase jediný kouzelník široko daleko.
~

Prvních pár dní Filip jen spal. Jáchym si ani nebyl jistý, jak dlouho trvalo, než se uzdravil natolik, že mohl sedět na posteli a povídat si s ním. V TARDIS se nedalo úplně snadno poznat, jestli je den nebo noc. Marta mu sice půjčila věc, které se říkalo hodinky a která ukazovala čas, jenomže Jáchym to jaksi nevydržel a podíval se dovnitř. A potom už to čas neukazovaly. Vážně doufal, že je Marta nebude chtít zpátky. Každopádně vyčítat mu to sice nemohl, ale prvních pár dní byla s Filipem docela nuda. Po té, co kromě Martiných hodinek rozebral i kapacitátor náhodného výskytu vyvrknutých kotníků a – alespoň podle svého názoru – výrazně vylepšil soustavu táhel a páček, které spouštěly Bůhvíco, mu Doktor ukázal knihovnu.
„To je nesmysl,“ řekl Jáchym.
„A víš vůbec, co jsou to knihy?“ přidřepl si k němu Doktor.
„Jasně, že vím,“ rozčílil se Jáchym, kterému se nelíbilo, že si z něj Doktor dělá legraci. „Pan farář mi jednu ukázal. Vím, jak vypadají knihy. A tohle určitě nejsou knihy. Navíc si nemyslím, že by jich kdekoli na světě bylo tolik.“
Doktor se rozesmál. „Existuje planeta… hm… ne, to teď vědět nepotřebuješ. Umíš číst?“
„Samozřejmě,“ přisvědčil Jáchym. Otec Michael ho písmenka luštit naučil.
Doktor vstal a zamyšleně se zadíval na police.
„Co bych ti tak…“ přejel prstem po krychličkách, které určitě nebyly knihy. „Aha, už to mám,“ zaradoval se, „tahle bude ta pravá.“
Vytáhl barevnou a lesknou věc, která se, když se nad tím Jáchym pořádně zamyslel, přece jen něčím podobala Bibli otce Michaela.
„Tu máš,“ podal mu ji Doktor s potutelným úsměvem.
Jáchym věc, o které stále odmítal uvažovat jako o knize, otevřel. Vážně v ní byla písmenka. Sice měla trochu nesprávný tvar, ale kupodivu jim rozuměl. Položil si pod řádek prst, aby se mu lépe četlo.
Trvalo pěkně dlouho, než si uvědomil, že Doktor pořád stojí nad ním a pobaveně ho pozoruje.
„Doktore,“ otočil k němu hlavu, protože, když už tu Doktor byl, tak mohl být taky užitečný a odpovídat na otázky. „A tahle Pipi, ta je něco jako Bůh, že se o ní píšou knihy?“
„Neboj, to pochopíš,“ povzdechl si Doktor a sáhl do kapsy. Vytáhl jakousi divnou žlutou věc a svlékl ji z kůže. „Na, vem si banán,“ podal ji Jáchymovi, „určitě potřebuješ draslík.“
~

Pokaždé, když se probudil, bylo mu o trochu líp. Kašel povolil a horečka také klesla. Už ho nic nebolelo. Tedy alespoň ne po těle. Zvědavost ho kousala zevnitř. Všude okolo bylo tolik zajímavých věcí, a on musel ležet v posteli. Pokud ho zrovna nekontrolovala Marta, seděl u něj Jáchym a předčítal mu z knih, kterých tu podle jeho tvrzení bylo úplně neuvěřitelné množství a které se zabývaly podivuhodnými příběhy odehrávajícími se na velice podivných místech. Oba dva se shodli, že by nikdy v životě nevěřili, že jsou na světě příběhy, které někdo píše přímo pro děti. Ale stěžovat si nehodlali.
„Co je venku?“ zeptal se Jáchyma zrovna, když dočetli kapitolu.
„Myslíš venku jako v TARDIS, nebo mimo TARDIS?“ zamyslel se Jáchym.
Filip se zamyšleně podrbal na nose.
„Mimo TARDIS? TARDIS přece stojí v rohu v klášteře.“
„Ale houby,“ poučil ho Jáchym. „TARDIS se může pohybovat. Schválně, kde byl ten tvůj klášter?“
„V Cluny,“ odpověděl Filip zaraženě.
„Tak,“ nafoukl se vítězně Jáchym, „a mě Doktor sebral ve Zlenici. To je v Čechách, kdybys to náhodou nevěděl.“
Filip si nebyl úplně jistý, kde Čechy jsou. Měl dojem, že někde v Říši.
„Klášter je ale ve Francii,“ oponoval.
„Jo, já vím,“ přikývl Jáchym.
„A v Říši se mluví jinou řečí.“
„Ano,“ kývl Jáchym ještě jednou. „Netvrdím, že mi to není divný.“
~

Jáchym se nemohl dočkat, až zjistí, jak se to s touhle celou záhadou vlastně má. Ale rozhodl se, že se Doktora nebude ptát, dokud se Filip neuzdraví. Přišlo mu to správné, když už mají být kamarádi. Zvědavost ho sice skoro nenechala vyspat, ale od té doby, co věděl o knihovně, stejně považoval spánek za strašně otravnou a zdržující věc. Tak jako tak se ale nemohl dočkat chvíle, kdy Marta (protože o tomhle rozhodovala ona) řekne, že Filip už nemusí ležet.
Dočkal se hned po té, co dočetli Pipi, Dlouhou punčochu. Doktor si je zavolal do řídící místnosti TARDIS. Jáchym měl škodolibou radost z toho, jak vyjukaně si to tam Filip prohlíží. Alespoň se mohl tvářit jako znalec. Konec konců už tu na rozdíl od Filipa, který se sem podíval jen jednou a s horečkou, strávil spoustu času.
„Tak,“ Doktor si zamnul ruce, „teď nastal čas, abych splnil první půlku toho, co jsem Jáchymovi slíbil.“
„Filip by se měl ještě šetřit,“ podotkla Marta.
„Bude se šetřit,“ slíbil Doktor. „Ale teď, jste…“
„Co budeme dělat?“ skočil mu do řeči Jáchym. „Já bych chtěl vidět nějakou příšeru, vezmeš nás za příšerou, Doktore?“
„I příšery budou. Ale hlavně budeme...“ Doktor se dramaticky odmlčel. „Ale hlavěn budeme zachraňovat Vánoce!“ prohlásil.
„A co se jim stalo?“ zeptal se Jáchym, kterého Doktorovo prohlášení nijak zvlášť neohromilo. Ani Filip nevypadal zrovna dvakrát nadšeně.
„Vás to neděsí?“ zeptal se Doktor překvapeně. „Nebojíte se, že bez Vánoc zima nikdy neskončí? Nebojíte se, že bychom měli ztratit nejbáječnější svátky roku?“
„Hm…,“ Jáchym si ho změřil pohledem, o kterém doufal, že není zas tak moc nesouhlasný. „Vánoce jsou oslavou zrození našeho spasitele,“ prohlásil, „vážně nevím, co by se na nich mělo zachraňovat.“
„Taky mi to není úplně jasné,“ podpořil ho Filip.
Doktor si dlouze povzdechl.
„Kdybych to byl věděl,“ zamumlal, „ale dobře, jste oba na mě moc chytří, takže vám prozradím, jak je to doopravdy. TARDIS zachytila nouzové volání z planety Ceno, kde dělají ty absolutně nejlepší vanilkové rohlíčky v celém vesmíru. Prakticky vzato to není cukroví, ale národní... co národní... vesmírný poklad. Očividně tam do nich ale místo vanilky začali přidávat,“ Doktor se znechuceně ušklíbl, „4-hydroxy-3-methoxybenzaldehyd. Musíme se tam dostat a zabránit nejhoršímu. Chápete?“
Jáchym pokrčil rameny. „A co je to vanilka?“ zeptal se.
„A co planeta?“ přidal se Filip.
Ani jeden z nich se nezeptal, co je to 4-hydroxy-3-methoxybenzaldehyd. I na Jáchyma to bylo moc dlouhé slovo.
~

Filip si nedokázal představit, jak vlastně může vypadat budoucnost, o které mluvil Doktor. Ani nevěděl, co má vlastně čekat. Znal vyprávění o nekonečných pouštích, o horách, které končí výš než obloha, a o oceánech hlubších než nejhlubší studna. Slýchal o netvorech schopných zahubit celá města. Znal příběhy o bájném ptáku Nohovi, o jedovatém baziliškovi a o sfinze a jejích hádankách.
„Chápeš, co přesně je to ta planeta?“ zeptal se Jáchyma ještě jednou těsně před tím, než otevřeli dveře do neznáma.
Jáchym si jen povzdechl. „Něco jako ostrov na obloze?“ zkusil mu to znova vysvětlit. „Něco jako… jiná země? Akorát kulatá? I když podle toho, co tvrdí Doktor, je naše Země taky kulatá.“
„To bychom poznali,“ zopakoval Filip svoji námitku.
Jáchym protočil oči a statečně vykročil tam, kam se kluk ze čtrnáctého století ještě rozhodně nikdy nevydal.
„Je moc velká, tak velká, že vůbec nevnímáme zakřivení. I když myslím, že kdybychom šli dostatečně dlouho, tak…“
„Nechte toho vy dva,“ přerušila je Marta. „Jste na cizí planetě, to je skvělé ne? Takové dobrodružství nezažila ani Pipi.“
„Pipi měla koně,“ prohlásil závistivě Filip. Vždycky chtěl koně. Ale teď mu nezbývalo než také vykročit ven a rozhlédnout se okolo sebe.
„Páni,“ uteklo mu a zároveň zachytil Jáchymův nadšený pohled.
Byli v jeskyni. Tedy ne, že by se to nějak jednoduše dalo poznat. Nebyla to žádná hloupá díra do skály. TARDIS stála na molu, které vybíhalo do průzračné zelené vody a z té se ve vzdálenosti, kterou by zhruba tak mohl uletět šíp, zdvihala stěna. Očividně byla kamenná a přírodní, protože byla hladká, a i když v ní byly praskliny, rozhodně neměly tvar kvádrů. A zdvihala se… táhla se tak vysoko! Výš, než létali ptáci a mraky. Opravdu, když Filip zvrátil hlavu, uviděl, jak se pod okrouhlým otvorem, kterým sem pronikalo slunce, honí oblaka.
Jáchym do té dálky mžoural a zastiňoval si oči.
„Houby vidím,“ postěžoval si.
„A teď se podívejte támhle,“ poradil jim Doktor, který seděl na tepané lavičce, vedle které TARDIS přistála (tvářil se velice netrpělivě a Marta ho musela přidržovat za sako, aby rovnou nevyrazil). Ukazoval na město. Alespoň Filip si myslel, že je to město, protože nic podobného nikdy neviděl. Rozlohou bylo vlastně malé, ale stejně jako jeskyně to dohánělo výškou. Lesklo se. Filipovi se zdálo, že je, stejně jako lavička, vytepané z kovu. Nejspíš z mědi, protože ta se leskla jako oheň (díra nahoře musela být opravdu obrovská, protože tu bylo strašně moc světla), ale kousky byly i úplně černé nebo stříbrné. Některé domy měly skleněné kopule.
„Proč to klape?“ zeptal se Jáchym zamyšleně. A měl pravdu, všude se tu ozýval tichý bzukot, který byl, když se nad tím Filip pořádně zamyslel, tvořený spoustou jemného klapotu.
„Žijí z energie vodních proudů v jeskynním systému,“ poučil je Doktor, „vlastně je to celé jeden velký mlýn. Přenášejí ji přes ozubená kola, proto ten klapot. Ale teď už pojďte! Vánoce jsou za rohem a my nutně potřebujeme vanilkové rohlíčky!“
„Trochu to s těmi rohlíčky přehání, nemyslíš?“ pošeptal Filipovi Jáchym.
„Maličko,“ pokrčil rameny Filip a vyrazil. Taky se nemohl dočkat, až se do města podívá.
~

Jáchym byl moc rád, že jim Doktor alespoň na začátku nechal chvíli, aby se mohli podívat na město. Jakmile se začali pohybovat, vůbec na to neměl čas. Šli strašně rychle. V TARDIS mu nemocná noha tak moc nevadila, ale tady to bylo něco úplně jiného. V první řadě tu byla spousta schodů. Sice se vždycky mohl chytit zábradlí, ale stejně ho zpomalovaly. Navíc tu byla spousta lidí, kterým se bylo potřeba vyhýbat (a samozřejmě si je taky pořádně prohlédnout). Netrvalo dlouho, a i když v dálce už jen sotva viděl Filipova záda, musel se na chvíli zastavit, aby chytil dech. Což vůbec nebylo fér, Filip byl po nemoci, měl se hezky dusit společně s ním.
Už chtěl skoro zase vyrazit. Byl si jistý, že na něj někde za rohem čekají, přece by mu takhle neutekli. Jenomže najednou mu někdo přetáhl přes hlavu pytel. Nic neviděl a špatně se mu dýchalo. Ale i to byl v tu chvíli jen vedlejší problém, protože ten někdo mu podrazil nohy, chytil konec pytle a hodil si to ho na záda. Následně vykročil svižným krokem a vesele si u toho prozpěvoval jakousi písničku o rolničkách (ať už to bylo cokoli).
~

Filip se otočil právě včas, aby viděl Jáchyma mizet v pytli. Samozřejmě mu chtěl hned přijít na pomoc, ale muž byl na svou tloušťku až překvapivě rychlý. A očividně se vyznal ve městě.
Bleskově zvážil své možnosti. Muž byl mohutný a zřejmě měl i pořádnou sílu, protože si s Jáchymem v pytli pohazoval jako s peříčkem. Filip obvykle taky nebyl žádná pápěrka, ale nemoc ho oslabila. A i kdyby ne, proti dospělému by nejspíš moc šancí neměl. Rozhodl se proto raději zjistit, kam se chystá Jáchyma odvléct. Usoudil, že nejdůležitější bude neztratit jeho stopu.
Rozhlédl se okolo sebe. Doktor se mu ztrácel v dálce. Nebyl čas ho shánět. Rozhodl se sledovat tlouštíka na vlastní pěst.
~

Doktor vykoukl spoza rohu.
„Neměli bychom jim pomoct?“ zeptala se Marta.
„Ne,“ zavrtěl halvou Doktor. „Jáchym chtěl dobrodružství a co by to bylo za dobrodružství, kdyby se do něj hned vložili dospělí? Neboj, dáme na ně pozor a včas se do toho vložíme.“
~

Cesta v pytli byla jednou z nejhorších věcí, které kdy Jáchym zažil. Muž s ním pořád třásl, skoro nemohl dýchat a ještě navíc byl hlavou dolů. A už vůbec nechtěl pomyslet na to, co se s ním stane v neznámém městě v cizím světě, kde zná všehovšudy tři lidi a i ty potkal teprve před dvěma týdny.
Jeho strastiplná cesta skončila stejně náhle, jako začala. Únosce odložil pytel na zem a pak, soudě podle kroků, které Jáchym slyšel, jednoduše odešel.
Ani nestačil propadnout panice, že se nemá z pytle jak dostat, a už někdo rozvazoval otvor. S úlevou se nadechl čerstvého vzduchu. Udělalo se mu černo před očima a celý svět se roztočil.
„Sedni si a opři se,“ poradil mu někdo.
Nezbylo mu než poslechnout. Navíc hlas zněl docela přátelsky. Když se všechno konečně přestalo točit, otevřel oči a zjistil, že hlas patří dívence s malýma prasečíma očkama a dvojitou bradou.
„Kde to jsem?“ zeptal se a rozhlédl se okolo. Byl v jakési místnosti se zamřížovanými okny a dveřmi, které zevnitř neměly petlici ani kliku. U zdi stálo několik patrových postelí, po kterých porůznu posedávala skupinka dětí.
„Jsi ve CPRONERu,“ řekla dívka.
„To jsi mi teda pomohla,“ ušklíbl se Jáchym. „Co to jako má být?“
„Centrum Pro Nedostatečně Roztomilé,“ vysvětlil mu zrzavý kluk, který stál hned za dívkou. „Ty jsi neslyšel o Vánoční vyhlášce? Všichni jsou povinni udělat maximum pro to, aby zůstala zachována perfektní vánoční atmosféra. To mimo jiné znamená, že kterékoli dítě, které není dost roztomilé, nesmí vycházet z domu. Popravdě nevím, co sis myslel. Možná kdybys měl zlatý vlásky a ne tuhle pochcanou slámu, prošel bys jako dojemnej mrzáček, ale přiznej si, nemáš na to moc ksicht.“
Jáchym na něj vyděšeně vykulil oči. Sice rozuměl většině slov, která kluk použil, ale dohromady mu moc smyslu nedávala.
„Tohle všechno je mi úplně jedno,“ prohlásil. „Nejsem vůbec z tohohle města. A chci pryč. Řekněte mi, jak se dostanu pryč.“
Děti se hromadně rozesmály. Jen dívka, která mu radila, aby se posadil, se na něj soucitně usmála.
„Zákon se vztahuje na každého,“ vysvětlil mu s nepříjemným úšklebkem zrzavý kluk. „Se stim smiř. Ven se dostaneš až po Vánocích.“
„Zminkunde,“ zapomenula ho dívka.
„A to je kdy?“ zeptal se rezervovaně Jáchym.
„Až za měsíc,“ ušklíbl se hlavní kluk. „Ono tady bereme Vánoce tak vážně, že se na ně připravujeme už od podzimu.“
~

Filip málem vztekle nakopl zeď. Dařilo se mu únosce sledovat docela dlouho, ale pak se mu ztratil v jedné z úzkých uliček. Zkusil za ním sice běžet, ale vydržel to jen chvilku. Pak se zadýchal a navíc ani moc nevěděl, kam se tlusťoch vydal. Přál si, aby po sobě Jáchym nechával nějaké stopy. Třeba drobty chleba jako v pohádce. Ale chápal, že z pytle to nebylo zrovna nejjednodušší. Nešťastně se posadil na zem. Netušil, jak teď Jáchyma najde. Popravdě netušil ani, jak najde Doktora a Martu. Složil hlavu do dlaní.
„Ale no tak, takový roztomilý chlapec a tak smutný,“ ozvalo se najednou nad ním. „Nechtěl bys náhodou nějaký Vánoční zázrak?“
Filip málem vyjekl překvapením. Nad ním stál muž v úplně stejném oblečení jako únosce. Byl jen o trochu menší a o něco hubenější.
„Chtěl?“ řekl Filip opatrně.
„Pro takového hezkého chlapce určitě budeme mít nějaký v zásobě,“ usmál se muž. „Copak by se ti líbilo? Chtěl bys nějakou hračku? Nebo snad zvířátko? Nebo nové oblečení? Mám tady nejnovější model tenisek.“
Tázavě zavrtěl hlavou. Neměl sebemenší tušení, co jsou to tenisky, a jediné, co doopravdy chtěl, bylo, vědět kde je Jáchym.
„Mám kamaráda,“ řekl a snažil se tvářit, co možná nejroztomileji. Dokonce trochu popotáhl a do očí vecpal nějaké ty slzičky. „Ztratil se, nevím, kde je.“
Podíval se na muže a snažil se vypadat opravdu smutně. Na mnichy v klášteře by to rozhodně nezabralo, ale tenhle roztál jako vosk.
„Kamaráda? Druhého chlapečka? Nech mě hádat, ty jsi černovlasý, tenhle bude mít zlaté vlásky, že? Krásné zlaté vlásky a velké modré oči. Šťastně se shledáte pod vánočním stromkem a nadělíte si skromné dárečky, které jste jeden druhému připravili. Ano, tak je to správné.“
Filip neměl tušení, co je to vánoční stromek, ale rozhodl se, že může předstírat, že Jáchym má zlaté vlásky. Zuřivě přikývnul a pokusil se vyloudit ještě roztomilejší výraz. Doufal, že to moc nepřežene.
~

Popravdě řečeno s výjimkou TARDIS Jáchym nikdy nespal na místě tak pohodlném jako byl CPRONER. Měl vlastní postel a bylo tu teplo. Jenomže jakmile začal srovnávat tohle místo s otcovou chatrčí, zjistil, že se mu stýská. Doktor řekl, že ho TARDIS zanese zpět přesně do okamžiku, kdy odletěli, a že táta nic nepozná. Jáchym vážně doufal, že to tak bude. Byl si jistý, že by mu chyběl. Najednou si strašně přál být zpátky doma.
Ložnice byla temná a plná zvuků. Některé děti trochu chrápaly a Jáchym si byl skoro jistý, že Tangerína – dívka, která se s ním začala bavit jako první – tiše vzlyká do polštáře. Ne, že by ji nechápal.
~

Dozvěděl se, že muži v červené uniformě si říkají santové. Očividně nebyli jen dva. Ten, na kterého Filip narazil, ho dovedl na jejich velitelství. Byl to obrovský dům (Filip by byl klidně přísahal, že vyšší než katedrála), celý ověšený blýskavými ozdobami, které měly připomínat zimu a zřejmě i Vánoce, i když Filip moc nevěděl, co mají malé smrčky a jedličky společného s Vánoci, proč má každý druhý člověk na hlavě sobí parohy a hlavně proč jsou všude barevné kostky s mašlemi.
„Není to nádhera?“ rozzářil se santa a zastavil se před vchodem. „Pohleď, roztomilý chlapečku, toto je náš velký Obchodní dům, zdroj samých dobrých a úžasných věcí. Vstup spolu se mnou dovnitř a zažij nepoznanou hojnost.“
Filipovi vstaly vlasy hrůzou na hlavě. Potajmu se pokřižoval a v duchu začal odříkávat všechny modlitby, kterým ho mniši naučili (ve třech jazycích včetně latiny). Tohle totiž vypadalo naprosto pekelně.
Uvnitř to nebylo o nic lepší než venku. Spíš horší. Všude spousta oslňujícího světla a víc lidí, než Filip viděl za celý svůj život. Zjistil, že dům je plný malých krámků (což vysvětlovalo jeho název). Lidé se různě hemžili po chodbách a nadšeně se vrhali za nákupy. Někteří zase obcházeli velká okna obchodů, ve kterých byly vystaveny různé věci (většinou zase ve společnosti sobů, Filip skoro začal uvažovat, jestli tu třeba beránci nevypadají jako sobi, protože to byl asi jediný vztah k Vánocům, který ho napadal), a trochu posmutněle je pozorovali. Celé to tvořilo jeden velký mumraj a vůbec to nepřispívalo k tomu, aby si Filip opravil svůj velice špatný první dojem.
Snažil se co nejpečlivěji pozorovat okolí, ale santové se okolo něj rojili jak hejno much. Snad každý z nich ho už pohladil po vlasech a někteří ho i štípali do tváře. Přinutil se myslet na to, jak obětavě Jáchym seděl celé hodiny vedle jeho postele a četl mu. Musel ho nějak zachránit!
Uvařili mu přeslazený nápoj jménem čokoláda a zeptali se ho, kde je vlastně doma.
„Maminka i tatínek jsou mrtví,“ řekl a spolkl poznámku, že tohle přece měli zjišťovat jako první. „Nemám nikoho na celém světě. Žádný domov.“
Trochu zavzlykal, a i když to byla technicky vzato pravda, nemohl se zbavit dojmu, že vůči mnichům není úplně spravedlivý. Santové z toho ale byli vysloveně nadšení.
„To je tak dojemné,“ prohlásil ten, co ho přivedl. „Neboj se, uspořádáme nádherný vánoční zázrak. Seženeme ti novou rodinu a nový domov. Se vším všudy – s bílým plotem, se psem, s houpačkou na stromě… hm… koho bychom ti našli?“ poškrábal se pod červenou čepicí a prolistoval tlustou složku.
„Měl bych tu Slunéčkovy, takové nádherné jméno a přitom tak strašný osud. Mají dvě děti – chlapec ale šilhá a dívka je obézní. Jinak je to ale spořádaná rodina. Mají vždy nejlepší výzdobu v ulici, dvoumetrový strom, pohádky puštěné od rána do večera… A ví, co se patří. Kluk ani holka se nikdy nedostali do CPRONERu. Vždycky se přes Vánoce drží doma. Co ty na to?“ obrátil se k Filipovi. „Chtěl bys novou rodinu?“
Filip chtěl v první řadě vědět, co je to CPRONER, a pak, kde je Jáchym a co se stalo s Doktorem.
„Mohl bych ještě chvíli zůstat tady?“ zafňukal. „Venku je zima.“
„Ale samozřejmě,“ rozněžnil se santa. „Můžeš tu zůstat, jak dlouho chceš. My ti mezitím seženeme dobrý domov. Slunéčkovi jistě rádi pošlou jednu ze svých obludek do CPRONERu, aby ti udělali místo.“
„Co je to CPRONER?“ zeptal se Filip. Napadlo ho, že to asi bude klášter, ale stejně se mu vůbec nelíbila myšlenka, že by tam někdo poslal svoje dítě jen proto, aby ho nahradil nějakým hezčím.
„Ty nevíš, co je to CPRONER? Ho, ho, ho, to je mi ale sladké! Ty se CPRONERu vůbec nemusíš bát, zlatíčko. Tam zavíráme jen neroztomilé děti. I když po Vánocích je bohužel zase pouštíme, ale všichni doufáme, že se to brzy změní.“
Filip překvapeně polkl. Tohle se mu rozhodně nelíbilo. Nicméně bylo celkem jasné, že podle jejich měřítek asi Jáchym za roztomilého uznán nebude, takže asi už věděl, kde ho hledat.
„Koupím ti další čokoládu, ano?“ zašvitořil santa. „A ty tu chvilku počkáš, viď, drahoušku?“
Filip opravdu další čokoládu nechtěl, ale byla to dobrá příležitost. Ostatní santové zmizeli v místních davech a jemu by se mohlo podařit uniknout. Obmotal prsty okolo hrnku, jako by mu byla zima.
„Čokoládu bych moc rád,“ usmál se a zamrkal na santu. Začínal být v téhle záležitosti s roztomilostí docela dobrý.
„Hezky tu seď a buď hodný,“ poklepal ho santa po hlavě a odběhl.
Filip si ulehčeně oddechl, pro jistotu počkal, až zmizí za rohem a pak taky urychleně vyrazil.
~

Noc pro Jáchyma začala ošklivě a očividně se nehodlala zlepšit. V TARDIS měl celou dobu (nebo alespoň od té chvíle, co objevil knihovnu) dost co na práci a na domov si ani nevzpomněl. Tady se mu ale začalo stýskat. Ještě pořád to nebylo tak ošklivé, jako když odešla máma (alespoň tady brečela jen Tangerína a ne táta), ale žádný med to nebyl. Přemýšlel, co bude táta dělat, když se nevrátí. Jestli jen tak najednou zmizí, určitě si bude myslet, že za to může stejně jako za mámu. Jenomže on přece Jáchymovi nic ošklivého neřekl. Za tu věc s tříhlavou kočkou mu sice strašně vynadal, ale to si Jáchym zasloužil. Rozhodně by kvůli tomu neutekl. Vážně doufal, že to táta ví. A že se Doktor a Marta brzy objeví. Konec konců oni ho sem zatáhli. Oni by ho taky měli zachránit.
Jako na zavolanou se ozvalo zaklepání. Vyklouzl z postele a vydal se ke dveřím.
„Jáchyme,“ zašeptal někdo.
Cítil, jak ho oči všech dětí pozorují. Byl z nich jediný, kdo věřil, že ho někdo přijde zachránit.
„Jáchyme,“ ozvalo se ještě jednou. Tentokrát Martiným hlasem.
„Jsem tady,“ řekl, „ale nemůžu ven.“
Z venku se ozval nesrozumitelný šepot a pak tiché zabzučení. Dveře se jako kouzlem (i když kouzlo to nebylo, to by Jáchym poznal) otevřely a za nimi stál Doktor a Marta.
„A tady ho máme,“ zaradoval se Doktor, „já věděl, že na sebe dokážeš dát pozor. Jak by se ti líbilo odsud vypadnout?“
„Už tu nechci být ani chviličku,“ přiznal Jáchym. Pak se otočil a podíval se zpátky do místnosti. Snad z každé postele vykukovala smutná a ošklivá hlavička.
„Ale je bychom tu taky nechat neměli,“ řekl Doktorovi.
Doktor se podíval na Jáchyma a pak na ostatní děti. Vesele se zašklebil a hlasitě zapískal na prsty.
Zamával oběma rukama a křikl dovnitř: „Vstávat bando! Zorganizujeme velký útěk z Obchoďáku! Když budete po cestě hodně zlobit, naučím vás taky hvízdat na prsty!“
Marta vyprskala smíchy, když se okolo ní prohnalo neuvěřitelnou rychlostí nejmíň deset dětí. Uvnitř zůstala jen Tangerína.
„Ale jak mě po Vánocích najde maminka?“ zeptala se nešťastně. Jako na povel zesmutněly i ostatní děti.
„Neboj,“ usmál se na ní zářivě Doktor. „Všichni se nebojte! Najdeme všechny maminky.“
„I babičku?“ zeptal se tlustý chlapec s velmi řídkými mastnými vlasy a bradavicí na nose.
„I babičku,“ přisvědčil Doktor.
~

Velice opatrně se plížil chodbami a snažil se vypadat nenápadně. Bohužel se to vzájemně vylučovalo. Lidé si ho zvědavě prohlíželi, ale většinou stačilo mile se usmát, a místo, aby se ho zeptali, co tam dělá, se jen usmáli na oplátku. Z informačních cedulí, které byly naštěstí na každém rohu, zjistil, že Obchodní dům je sice pěkné bludiště, ale také že CPRONER je v nejnižším patře. Napřed plánoval, že půjde stále dolů, ale ať dělal, co dělal, nemohl najít žádné schody. Nezbývalo než se zeptat na cestu.
„Promiňte, dobrý muži,“ zatahal kohosi za rukáv a doufal, že zvolil správné oslovení. „Nevíte, jak bych se dostal do suterénu?“
„Ale chlapečku,“ zhrozil se muž, „co bys tam chtěl dělat? To není místo pro hodné děti, jako jsi ty, tam je CPRONER.“
Ve Filipovi se něco zlomilo.
„Nejsem hodný,“ vyplázl na muže jazyk. „To se podle vzhledu nepozná!“
„Ale no tak,“ poklepal mu muž na rameno, „ty jsi ale roztomilý,“ řekl a odešel.
Filip potlačil touhu začít mlátit hlavou do zdi. Nicméně pochopil, že je třeba ptát se jinak.
Dalšího člověka se zeptal, kde jsou schody. Žena mu velice přátelsky vysvětlila, že tohle je nejmodernější obchoďák, který žádné schody nemá. Pak mu ale naštěstí objasnila princip výtahu.
Když nastupoval, byla krabice určená k přesunu lidí mezi poschodími (byla to vůbec ještě poschodí, když tu nebyly schody?) úplně plná. Dolů do suterénu ale dojel sám. Když výtah zastavil, zatajil se mu dech. Netušil, co ho tu čeká.
Jenomže dveře se neotevřely. Místo toho se ozvalo radostné zapípání a pak dunivý hlas: „Mám tě narušiteli! Jsi zlý chlapec! Ale dobře mi posloužíš jako figurína.“
~

„Když jste zmizeli,“ vysvětloval Doktor Jáchymovi, zatímco vedl děti podzemím Obchoďáku, „vrátili jsme se do TARDIS a tam jsem změřil intenzitu pole vánočního šílenství. Zjistil jsem, že v jeho středu je právě Obchoďák. Trochu jsem…“
„Doktore,“ vyjekl Jáchym, kterému najednou došlo něco, co mu mělo dojít už před chvílí, „kde je Filip?“
„Myslel jsem…,“ zarazil se Doktor, „očividně jsem myslel špatně.“
Rozhlédl se po dětech.
„Kam by podle vás mohlo zmizet dítě, které je roztomilé?“ zeptal se.
Všechny děti zbledly a některé z nich si začaly až příliš pečlivě prohlížet špičky vlastních bot.
„Pane Doktore,“ pípl nakonec úplně potichoučku Zmikund, „já nevím, jestli je to jisté, ale mohlo se stát, že… Pokud někdo Obchoďák opravdu naštve a zároveň je dost roztomilý, udělá z něj figurínu a dá ho do výlohy“
~

Cítil, jak mu nebije srdce. Krev se mu zastavila v žilách. Oční víčka nemrkala. Dokonce ani oči neslzely. Bylo to děsivé. Ale ještě děsivější bylo, když přišli santové, vzali mu jeho šaty a navlékli ho do nějakých špatně ušitých zelených hadrů a pak ho naaranžovali do podivné pozice, která asi měla vypadat jako veselý tanec. Ohýbali mu ruce a nohy naprosto bez jeho vůle. Jeho končetiny najednou patřily někomu jinému. Nijak s nimi nemohl bojovat. Pak ho jednoduše strčili do krabice a nechali ho stát kdesi v suterénu.
Když se kolem prohnali Doktor, Marta, Jáchym a spousta dalších dětí, chtěl je varovat. Slyšel je a dokonce i viděl škvírou v krabici. Jenomže nemohl mluvit. Nemohl jim říct, že Obchodní dům vládne velice silnými temnými kouzly. Když na ně zaútočil, nezbylo mu než bezmocně přihlížet.
~

Jáchym poznal magii, když ji viděl, a tohle bylo úplně jasné. Jediné, co stihl, bylo schovat se do kouta a soustředit se na to, aby kouzlo odrazil. Zasáhlo je to všechny najednou. Natáhl před sebe magii i ruce. Chvíli mu trvalo, než si všiml, že je poslední, kdo ještě ruce má. Neznal žádné zaklínadlo, tak se prostě jen zkusil pod magii schovat. Jako pod přikrývku.
Vyděšeně se zasunul do štěrbiny mezi zdí a jakousi bednou. Snad si ho Obchoďák nevšimne.
Z dětí i Doktora se náhle staly stromky. Povětšinou smrčky, i když Doktor byl zřejmě spíš jedlička a Zmikund se z nějakého podivného důvodu proměnil v malou lipku. Nejhůř ale dopadla Marta. Místo ženy tu teď smutně klapal kopýtky na kachlíčkové podlaze sob.
~

Filip cítil, jak se jeho krabice pohnula. Někdo ji odsunul. Jakmile se Doktor změnil v jedličku, málem ztratil naději. Ale teď se mu zase vrátila. Jáchym se nějak dokázal ubránit. Jak jen to…
Filip se zamyslel a pak se soustředil. Strašně moc se soustředil a přitom škvírou v krabici pozoroval, jak se k Doktorovi blíží Marta a poslušná svých zvířecích instinktů se ho chystá začít okusovat. Myslel na vítr. Na ten pořádně silný, co dokázal rozpohybovat i moře.
~

Nevěděl, co dělat. Nevěděl, jak to zastavit. Cítil, jak se mu konečky prstů prodírá báječná a uklidňující síla, která vždycky předcházela ohni. Nesměl nic zapálit. Ne teď a ne tady. Mohl by někomu ublížit. Nemohl to zastavit.
Zvedl ruku.
„Ne!“ ozvalo se vedle něj. S hlasitým zapraskáním se bedna rozpadla a vypadl z ní Filip, který se mu okamžitě pověsil na ruku.
Jáchym ucítil, jak oheň v něm ještě na chvilku zablikal a pak zhasl.
„Co tu děláš?“ zeptal se.
Filip se podíval na krabici a pak zpátky na Jáchyma.
„Odložili si mě tam,“ pokrčil rameny. „Co to…,“ ukázal na Martu, která oždibovala Doktorovi větvičky, „Honem, musíme ji někam odvést.“
Chytili Martu a přivázali ji k topení, kde nemohla nikomu ublížit. Vypadala hladově a vyrážela nešťastné zvuky, ale bohužel nemohli dělat nic jiného.
„Co teď?“ zeptal se Filip Jáchyma.
„A jak já to podle tebe mám vědět?“ opáčil naštvaně Jáchym a soustředěně pozoroval Doktora. „Já ani nevím, jestli se nám podaří ubránit, až příště Obchoďák zaútočí,“ řekl po chvíli nešťastně.
„Měli bychom vypadnout,“ rozhodl Filip.
„Ale kam chceš jít?“
Filip se zadíval na jedličku. Z jejích větví visel provázek a na něm byl přivázaný klíč od TARDIS.
„Myslím, že bych věděl o místě, kde bychom měli být v bezpečí,“ řekl.
~

Oba věděli, že v TARDIS najdou jen dočasný úkryt, ale stejně Filip zřetelně slyšel, jak si Jáchym oddychl, když se za nimi zaklaply dveře. On sám si dal pozor, aby na něm úleva nebyla poznat. Nehodlal přiznat, že se Obchoďáku bojí.
„Co teď?“ zeptal se Jáchyma.
„Já nevím,“ zavrtěl Jáchym hlavou. „Asi… myslím, že budeme muset čarovat, ale popravdě vůbec netuším, jak na to.“
Vypadal ztraceně. Sedl si na schody vedle řídícího pultu a ztěžka oddechoval. Vypadal, že začíná panikařit.
„Ale Obchoďáku ses ubránil, ne?“ zkusil ho trochu uklidnit Filip.
„Vůbec nevím, jak,“ přiznal Jáchym. Filip taky nevěděl, jak se mu povedlo obživnout, ale očividně to nějak šlo. Tím pádem musí být způsob... Najednou ho něco napadlo. Málem si vynadal, že na to nepřišel dřív.
„Knihovna,“ vyjekl. „Ty pořád říkáš, že jsou tam knihy skoro o všem. Musí tam být i kniha o kouzlech, ne? Určitě tam najdeme něco, co nám pomůže.“
Jáchym zuřivě přikývl a rozzářil se nadšením. Filip se taky usmál, tušil, že jestli má Jáchyma něco uklidnit, bude to vyhlídka na několik hodin strávených čtením.
~

Miloval knihy. Strašně moc miloval knihy. Už od doby, co mu pan farář prvně ukázal svoji knihu a co ho začal učit číst písmenka, je považoval za kouzlo daleko těžšího kalibru než cokoli, o čem kdy slyšel (i když popravdě toho o magii zas tak moc neslyšel). A když mu Doktor ukázal knihovnu? Jáchym takřka okamžitě došel k názoru, že na podobném místě by chtěl strávit zbytek života. Co života?! Klidně by tam byl ochotný strašit po zbytek věčnosti. Jenomže po mnoha nekonečných hodinách strávených obracením stránek, procházením rejstříků a tříděním jednotlivých svazků na neužitečné a zcela zbytečné, začal přemýšlet, jestli náhodou nezmění názor. Bolelo ho snad úplně všechno. V první řadě záda. Potom oči, které mu slzely tak, že měl chvílemi problém písmenka rozluštit. Do toho si o několik obzvlášť záludných knih pořezal prsty. A navíc se příšerně nudil!
Ten podrazák Filip se lstivě vymluvil na to, že je třeba zachránit Doktora a ostatní. Stěhoval do TARDIS stromky (a Martu) a ještě se přitom tvářil jako hrdina. Jáchym byl toho názoru, že útěk před pár santy se rozhodně nemůže rovnat boji s tisíci stránek. Měl sto chutí na všechno se vykašlat, sednou si někam do kouta a číst si Pipi. A ostatní knihy ideálně naházet do bazénu.
Jenomže právě v okamžiku, kdy mu myslí probleskla ta kacířská myšlenka, objevila se i jedna další. Tak úžasná, že než se odvážil zavolat Filipa, musel chvíli sám sebe chvíli přesvědčovat, že to není úplný nesmysl.
~

„Pořád tomu nerozumím,“ postěžoval si Filip. Vážně netušil, proč ho Jáchym k tomuhle nutí. Nedávalo to skoro žádný smysl. A navíc mu to příšerně nešlo. Jako by nestačilo, že musel stěhovat stromy a Martu. Ani ho moc nepřekvapilo, když v TARDIS našel stáj.
„Mlč a piš,“ nakázal mu Jáchym. „A hoď sebou, já už mám svojí stránku opsanou.“
Opisovali Pipi, Dlouhou punčochu. Ne celou knihu, jen části, kde byla popsaná vila Vilekula. Filip neměl tušení, jak se mu to povedlo, ale Jáchym očividně vymyslel kouzlo.
„Už to mám,“ prohlásil a udělal tečku.
„Jo, dobře,“ přikývl Jáchym. „Myslím, že tohle by měla být poslední. Teď ještě potřebujeme něco, čím to přilepíme.“
Filip se zamyslel. „Medem?“ navrhl.
~

Jáchym vlastně vůbec nevěděl, jak je možné, že ho to nenapadlo hned. Za pomoci dvou sklenic medu nalepili na všechny instruktážní tabule v celém Obchoďáku úryvky z Pipi. Jen tak tak to stačilo. V jednom momentě si dokonce musel odskočit do TARDIS a pár papírů připsat, ale nakonec to naštěstí vyšlo.
Lidé si kupodivu ničeho moc nevšímali. Někteří dokonce sem tam koukli na tabuli a potutelně se usmáli.
Byl by si rád pyšně prohlédl své dílo, ale byl jak na trní. Santové mu snadno mohli překazit plány.
„Jdeme na to,“ řekl Filipovi. Zhluboka se nadechl, vzal ho za ruku a pevně zavřel oči.
„Neboj,“ zašeptal Filip, „bude to fungovat.“
„Já vím, že bude,“ prohlásil Jáchym, i když tomu sám moc nevěřil.
Vyslovil zaklínadlo.
Zablesklo se.
Obloha (přesněji řečeno strop Obchoďáku) zfialověla.
Ozval se dlouhý, hluboký tón.
A pak ticho. A víc ticha.
„Jáchyme,“ zatahal ho za ruku Filip, „už můžeš otevřít oči.“
Tak je otevřel a ke svému nesmírnému překvapení zjistil, že to vyšlo.
~

„Oni proměnili Obchoďák ve vilu Vilekulu!“ radoval se Doktor. „To je úžasné! Vždycky jsem ji chtěl navštívit a nějak jsem se k tomu pořád nemohl dostat.“
„Jo, bezva,“ řekla Marta nenadšeně a pokračovala ve vytahování jehličí ze zubů. „Je mi zima,“ postěžovala si, „víš, jak příjemně teplou srst mají sobi?“
„Hm… jedle tedy moc v teple nejsou. Fuj, zvrátili jste jeho moc zrovna včas. I když bylo zajímavé mít mízu,“ Doktor si poklepal na nos a trochu se ušklíbl, protože jeho prsty pořád trochu lepily. „Tohle je vážně báječné. Použili gerdánský med, který rezonuje se sémantickou energií. A samozřejmě magii. To je tedy něco. Samozřejmě jim pomohly překladové okruhy TARDIS, ale stejně. Tady Jáchym je génius. Pravý a nefalšovaný génius. Zaslouží si odměnu. A Filip taky.“
Všichni seděli na verandě vily a pojídali zbylý med s piškoty, které přinesla maminka jednoho z neroztomilých dětí. Ukázalo se, že Obchoďák byl trnem v oku většině města. „Popravdě řečeno to, co jste znali jako Obchoďák,“ vysvětloval Doktor, „byl ve skutečnosti parazitický architektonický organismus s telepatickými schopnostmi. Pěkně zákeřná potvora. Všimněte si, že vůbec nedbal na požární předpisy. Stínová proklamace by si na něm smlsla. Ale tady kluci mu zatli tipec. Jen se na to podívejte,“ rozpřáhl ruce, aby naznačil, že myslí vilu Vilekulu. „Taková krásná veranda! Je tu stín, dá se tu sedět na ratanových židličkách a jíst piškoty. A ta okna! Všechna do jednoho se dají otevírat. I když mám tedy dojem, že jedno nejde zavřít...“
„Doktore,“ zarazila ho Marta. „Chtěl jsi kluky odměnit!“
„Ale jistě, odměna,“ rozzářil se Doktor.
„Ale já to kouzlo nevymyslel,“ zaprotestoval Filip. Jáchym jen strašlivě zrudnul.
„Pomáhal jsi,“ poučil ho Doktor. „Bez tebe by to určitě bylo o dost těžší.“
„To sice jo, ale odměnu si určitě nezasloužím.“
„Jsou Vánoce, každý si zaslouží odměnu. A vůbec, za přemožení strašlivého monstra a jeho přeměnu v přátelskou vilu si zasloužíte víc než odměnu.“
„Co je podle tebe víc než odměna?“ zasmála se Marta.
„Hm… nevím,“ zamyslel se Doktor. „Ale prozatím jim můžu nabídnout Vánoce dle jejich přání. V tom je totiž tahle planeta výjimečná, tady si Vánoce každý může slavit, jak chce. Klidně je i může vynechat a schovat si je na další rok. Nebo se zavřít do kumbálu a Vánoce nenávidět. Dokonce je může i ignorovat a chodit do práce nebo do školy. Nicméně já,“ ukázal na sebe prstem, „já bych vám doporučoval jednu z nejpozoruhodnějších atrakcí ve vesmíru. Tady všude pod námi,“ ukázal na podlahu vily, „nemyslím podlahu, myslím tím jeskyně pod městem. Tady pod námi žijí strašlivá hlubinná monstra, která vyplouvají na povrch jen jednou ročně. Jsou nádherně šupinatá, mají spoustu chapadel a umějí báječně zpívat.“
„Doktore,“ ozval se najednou Tangerínin hlas. „Mám první várku.“
A opravdu, Tangerína nesla plný plech čerstvých vanilkových rohlíčků z pravé vanilky. Ukázalo se, že většina rodin měla i navzdory destruktivnímu vlivu Obchoďáku schovanou železnou zásobu.
„Výborně,“ lusknul prsty Doktor. „Strašlivá hlubinná monstra totiž jednou ročně vyplouvají na povrch, aby byla krmena pravými vanilkovými rohlíčky. To si přece nemůžeme nechat ujít!“
A tak Doktora poslechli a šli krmit strašlivá hlubinná monstra. Měl pravdu. Bylo to fajn. I přesto, že Jáchym pořád kradl rohlíčky a Filip se neustále snažil vlézt do vody a zkusit na monstrech jezdit.
~

„Budou v pořádku?“ zeptala se Marta po té, co oba kluky vysadili v jejich domovech.
Doktor se otočil a podíval se na ni svým až příliš starým pohledem.
„Nakonec ano,“ řekl. „Tohle celé budou považovat jen za sen. Ale pak se potkají. A nakonec... Do jejich života se plete čas, Jonesová, a vám lidem čas dokáže ošklivě ubližovat. Ale ano, dalo by se říct, že pro ně všechno skončí dobře.“
Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Rya

Ohromně barvitý příběh. A kluci jsou moc roztomilí, oba ;)

Obrázek uživatele Julie

Ale jak vyrostou, vyhodila bys je na mráz, co?
Dík:-)

Obrázek uživatele Rya

Ale vůbec ne! Tuším, že budou mít hrozný osud i beze mě ;) Čas prý dokáže ošklivě ubližovat (prej že čas, chm...) ;)

Obrázek uživatele Rebelka

To je krása, Julie! Kam se hrabe Moffat, to se nedá srovnat :). Tak nějak tuším, že v dnešním doctorovském speciálu vanilkové rohlíčky nebudou a dost mě to štve :).

Obrázek uživatele Julie

Děkuju! Vítězství nad Moffatem je sladké:-)

Obrázek uživatele Aries

to je naprosto senzační. Doktor se na mou duši s Budčí snese v pohodě, jak už nakonec dokázal, a celý je to napínavý a kluci jsou roztomilý a vůbec, moc dobrý to je

Obrázek uživatele Julie

Děkuju! Já to třeba i na Budeč nastěhuju, jestli ovšem Kleio dovolí.

Obrázek uživatele Jeřabina

Ježiš to je ňuňu! A Palladium... ehe, teda Obchoďák působí správně ďábelsky. :)

Obrázek uživatele Julie

Tys ho poznala! Děkuju.

Obrázek uživatele Ebženka

To je zcela naprosto skvělé.
Obrázek uživatele Julie

Děkuju!

Obrázek uživatele Aveva

Zle monstrum nedbajici pozarnich predpisu bylo porazeno, ja jsem spokojena :-)
Obrázek uživatele Julie

Ano, usoudila jsem, že tento motiv je třeba zdůraznit.

Obrázek uživatele Kleio

Mám spoooustu míst, která se mi líbí. Jáchym v knihovně. Banán svlečený z kůže. Ahistorický citróni a sobové. Zmikund, který mě rozsekal. Se stim smířim. Děsivý obchoďák, Doctor jako jedlička.
Vanilkové rohlíčky (moje nejoblíbenější cukroví ever!)
Pipi!
A úplně nejvíc se mi líbí jedna věc - dobrý konec.
Děkuji ti převelice moc, Ježjulinko, za skvělý dárek!

Obrázek uživatele Julie

Hurá, líbilo se!
Kdybys věděla, jak strašnej to byl boj. Já to vůbec nemohla dokopat do použitelnýho stavu, Doktor byl příšerně OOC a mě to šíleně nebavilo (a soustavně jsem si místo revizí četla Opráski). Nicméně Zmikunda jsem tam dala schválně přímo pro tebe. Nějak se mi tam hodil:-)

Obrázek uživatele Keneu

Výborně jsem se bavila a konec mě dojal. Propracované, milé, vánoční.
Mohla bych příští Vánoce strávit v Centru? Mají i nějaké pro dospělé?

Obrázek uživatele Julie

Děkuju! S Centrem pro dospělé nevím. Napiš si ho:-)

Obrázek uživatele Danae

Ach, jak dokonalá vánoční povídka! Takový ten typ, co se na něj člověk celej rok těší jako na maminčiny vanilkové rohlíčky! Dojemná, vtipná, hrůzostrašná! Vážná i roztomilá! S neuvěřitelnými nápady! A se Zmikim! Juj!

Obrázek uživatele Julie

Děkuju! Jsem ráda, že se líbilo.

Obrázek uživatele Profesor

Moc krásný příběh, takový typicky doktorovský. Dobře to kluci vyřešili.
Barák, co byl živý, mi připomněl Noční stranu, tam něco takového taky bylo.

Obrázek uživatele Julie

Děkuju!
Noční stranu neznám, ale ono popravdě živých baráků je tak nějak obecně dost.

Obrázek uživatele Arengil

No, o tom dobrém konci by se dalo s úspěchem pochybovat, ale jinak to bylo velmi ROZTOMILÉ.

-A A +A