Noční procházka

Obrázek uživatele Rya
Rok: 
2013
Fandom: 
Obdarovaný: 
Hippopotamie

Milá Hippopotamie! Ano, už zase! (Snad si teď neříkáš No nazdar, už zase!;)) Vybrala jsem si Tě s myšlenkou, že zas napíšu něco z našeho oblíbeného fandomu, jenomže jak jsem si přečetla tu větu o okrajové postavě, jedna taková se mi usídlila v mozku a už se nedala žádným způsobem vypudit. Takže jen tiše doufám, že proti tomuto fandomu (a té neústupné postavě) nemáš nějaké zásadní námitky.
Krásné a požehnané Vánoce!

Rya

Děkuji Aries za betaread povídky

V ulici Vodní brázdy vládne ticho.
Je to zcela zvláštní druh nočního ticha. Ticho, ve kterém neslyšně zvoní zlaté mince. Ticho, ve kterém spočívají majetky tak letité, že se ve své stařecké demenci lépe rozpomínají na časy útlého dětství – na dobrý nápad, na léta poctivé práce – než na dobu dospělosti, kdy tučněly podvody, krádežemi a vraždami, dokud je pokročilý věk neobdařil ctihodností.
Vznešené ticho nejvznešenější čtvrti Ankh-Morporku ruší zcela plebejské zvuky, ozývající se z otevřeného okna sídla obývané rodinou vévody Jeho Excelence vévody z Ankhu, velitele sira Samuela Elánia. Za polovinu toho rámusu je zodpovědný sám Elánius, druhou o něco delikátnější část obstarává jeho choť, lady Sybila.
Jediný posluchač noční symfonie špicuje uši z mělké díry, kterou si vyhrabal pod keřem v zahradě. Zachytí jemnou disonanci, téměř neznatelnou faleš v duetu. Jeden z páru chrápe příliš pravidelně. Nádech je vyšponován do výšky, ze které by měly závratě i chrliče shlížející na město z budovy Opery. Výdech se plíží zpátky dolů s obezřetností zloděje, který právě strčil ruku do kapsy ctihodného měšťana – zloděje, který není příslušníkem Cechu a ví, že pokud bude dopaden, zbaví se jednou provždy starostí, jak se zabavit ve stáří.
Velitel Elánius spánek pouze hraje. Nakonec přestane s chrápáním úplně, odhodí ho stejně jako přikrývku ze svého zcela probuzeného těla. Druhé chrápání na zlomek okamžiku zadrhne, aby se pak znova rozeběhlo s horlivou snahou o nenápadnost. Teď jsou vzhůru oba, a oba předstírají, že jsou přesvědčeni o hloubce spánku svého partnera.
Než Elánius vyklouzne z těžkých zdobených dveří, lady Sybila už opravdu usíná. O manžela si starosti nedělá. Patří k sobě: noční Ankh-Morpork a Samuel Elánius, velitel městské Hlídky.

Elánius se zhluboka a s rozkoší nadechne, což je odvážný čin dokonce i v nejluxusnější čtvrti města. Od řeky sem noční vánek nese lecjaké pachy, i když je mi jasný, že Elánius cejtí asi tak setinu toho co já. Vyrazí pravidelným krokem – obchůzkovým krokem – z kopce ke středu města. Já šlapu za ním jako pes.
Jde mi to docela dobře, protože, koneckonců, jsem pes. Křivé nohy, uši, jedno nahoru a druhý dolů, zacuchaná šedivá srst, oči, který vyloudí psí pohled dřív, než se vám v mozku zformuje slovo sušenka. Obyčejnej městskej voříšek, ovšem neobyčejně roztomilej. Vidíte? No – tak tedy ne. Ale jeden dělá, co může.
Zásadní nesnází mýho psího života je to, že jsem obdařený inteligencí.
Lepší slovo než obdařený by asi bylo postižený.
To si takhle schrupnete u zdi Neviditelný univerzity a neštěstí je hotovo.
Psi jsou pochopitelně taky inteligentní, ale tohle je jinej typ, takový ten, co je danej do vínku lidem a taky trpaslíkům a říká se, že do jisté míry dokonce i trollům, v případě, že je pořádně podchladíte. Jenomže většina takzvaných myslících stvoření mívá, co se týče inteligence, stisknutý tlačítko úsporný program.
Já se jim ani nedivím. Inteligence vás nutí o věcech hluboce uvažovat. Přiměje vás nespokojit se s jednoduchým řešením. Vede vás k tomu, že nahlížíte problémy z různých úhlů.
Jedním slovem hnus.

Samuelu Elániovi se jakýmsi tajemným způsobem daří vypadat, jako by měl na hlavě kovovou helmu a na těle hrudní plát, ačkoliv je prostovlasý a oblečený do starého zimníku, který má kdovíproč kapsy nacpané –
„Proč bych nedal jeden sucháre- jednu z uzenek, co mám v kapse, támhletomu roztomilému malému pejskovi?“ zazní Elániovi v uších.
Elánius se otočí a upře přísný pohled na šedivého voříška, který snaživě tluče pahýlem ocásku do dlažebních kostek.
„Haf, haf,“ řekne pejsek. „A taky ještě kník.“
„Tohle na mě nezkoušej,“ odpoví Elánius chladně.
Elániova pravá ruka si zřejmě během dlouhého boje o autonomii a nezávislost vydobyla vlastní rozhodovací práva, protože v příkrém rozporu s velitelovým odmítavým tónem zaloví v kapse a hodí před psíka uzenku.
„Doufám, že to přežiješ,“ zabručí Elánius a pokračuje v obchůzce.
Pes zhltne uzenku na dvě kousnutí a spěchá za ním.

Je to atavismus. Něco, co se stulí do klubíčka a předstírá, že neexistuje, když okolo kráčí rozhodným krokem Vývoj, aby na něj mohlo udělat dlouhý nos, jakmile se otočí zády.
Atavismus mě občas přiměje jít s páníčkem na procházku - no fuj! řekněme, následovat člověka, i když jenom po vymezený (krátký) čas, a to si ještě toho člověka pečlivě vyberu. Protože já žádnému člověku nepatřím. Patřím jenom sám sobě.
Když jsem byl ještě malé heboučké štěňátko – možná dokonce běloučké štěňátko – někomu jsem patřit musel, protože v řece, zavázaný v pytli v konejšivé společnosti pořádně těžké cihly, se neocitnete jen tak sami od sebe. Pravda, ta řeka byla Ankh, ale i v Ankhu se můžete utopit, když pár týdnů předtím pořádně a soustavně prší.
Náhodou bylo zrovna období sucha. I tak mi trvalo tři dni, než jsem dotáhl cihlu na břeh a prokousal se z pytle ven.
Po týhle zkušenosti se něco navždycky změnilo.

Když velitel Elánius kráčí městem, zločin se hledí vytratit.
Aspoň ten typ zločinu, který připouští existenci Zákona namířeného proti němu. Který si je vědom pravidel, i když je jaksi nahlíží z druhého břehu a někdy ještě obráceným divadelním kukátkem.
Existuje ještě jiný typ zločinu. Ten, který se na vás upřímně usmívá a zdraví vás pevným stiskem ruky, promlouvá s nenásilnou autoritou a obdaruje vás vizitkou, na níž je nevtíravě uvedeno číslo bankovního účtu.
Tenhle zločin v noci nepotkáte.
Ale jeho oběti ano.

Město nikdy nespí, ani v noci ne. Nanejvýš jen tak podřimuje. Něco je vždycky vzhůru. Kolonie parazitů, střevní fauna, kypící hniloba vředů. Znám to moc dobře. Když připustím, že nejsem osamocenou osobností, ale živým společenstvím celé řady koexistujících organismů, nemůžu tvrdit, že v nejhlubším snění o libě vonící zrzavý čubičce ze Stínova jsem celej ponořenej ve spánku. Vždycky někdo bdí.
Přinejmenším pár blech.
Ale ve čtvrti, kam jsme s velitelem zamířili, je opravdu klid. Bydlí tu lidi, kteří považují den za dobu vhodnou k tvrdé práci a noc za čas vyhrazený k zaslouženému odpočinku. Celkem nuda. Ale jim se to tak zřejmě líbí.
Malej kluk, kterej se choulí ve výklenku kamenné zdi, vypadá jako ztělesněný omyl. Nic takového by se v noční tmě vyskytovat nemělo. Děti mají být v noci doma. Stejně jako štěňata.
Pokud se zrovna neválejí v pytli na hladině řeky.
Veliteli Elániovi se děcko pod matně blikající lucernou taky nijak zvlášť nezamlouvá.
„Co tady děláš?“
Pokouší se, skutečně se pokouší nepoužít svůj výslechový hlas, ale podaří se mu to jen zčásti.
Klouček pečlivě upře pohled kamsi za Elániovo levé ucho.
„Máma mi říkala, ať se nebavím s cizejma lidma,“ pronese do prázdna.
Není jediný, kdo zaujatě zírá někam, kde není nic. Na zdi sedí veliký zrzavý kocour a třeští oči do tmy. V odrazu žlutých kocourových očí nabývá nic tvaru vysoké postavy s kosou.
„Nejsem žádný cizí člověk,“ řekne Elánius, „jsem příslušník Hlídky.“
Kluk si ho pozorně prohlídne a pak pohrdavě zavrtí hlavou.
„Strážní z Hlídky nosí na plech na prsou a helmu. Jako kapitán Karotka.“
Elánius odfrkne. „Tak tě dovedu na strážnici kapitánu Karotkovi,“ navrhne. „Ten už si s tebou poradí.“
„Nikam s váma nepudu,“ odpoví zarputile klučík.
„Nemusíš. Klidně tě odnesu,“ zavrčí Elánius.
„Budu ječet!“
Děcko už nabírá vzduch do plic a Elánius couvne.
„Podívej, co kdybys tomuhle hezkému pejskovi řekl, jak se jmenuješ?“ povídá smířlivě.
Kluk zaměří svůj soustředěný pohled na mě, zrovna když se drbu zadní nohou za pravým uchem.
„Není vůbec hezkej. Nejspíš má prašivinu.“
„To teda nemám,“ namítnu uraženě.
„Možná není hezký, ale zato umí mluvit,“ snaží se Elánius dál.
„Mluvit v žádným případě neumím. Kdo to kdy slyšel, aby psi uměli mluvit!“
„Slyšíš ho?“ řekne Elánius vítězoslavně.
„Slyším. On říká, že mluvit neumí,“ upozorní ho kluk věcně.
Elánius bezradně vzdychne. Určitě by dal přednost nějakému pěknému přímočarému zločinu. Jenomže tohle – lidský mládě ponechaný samo v noční tmě – je taky zločin. Protože je tu něco, co já vím a co ví zrzavý kocour a co samosebou ví ten s kosou, skrytej ve stínech za zdí, ale co neví Elánius. Zvířata na rozdíl od lidí nepotřebujou žádný rosničky v lahvích, aby poznali, že se počasí mění. Na sněhových pláních v horách Beraní hlavy bere vítr do náručí vzduch tak mrazivý, že dokáže zastavit krev v žilách. Než ten chlad donese přes pláně do Ankh-Morporku, ztratí už něco ze své vražednosti, ale na dítě přitisklé ke kamenné zdi to bude hravě stačit.
„Jmenuju se Plod Hříchu,“ pronese zčistajasna kluk.
Ani to se mnou nehne. Lidi mají roztodivný jména. Některá z nich vyjadřují všechno, čím jsou, a jindy zase – jako v případě desátníka Nóblhócha – všechno, čím nejsou.
„Tak Plod Hříchu, hmmm,“ zabručí Elánius. „To ti dala máma pěkný jméno.“
„Máma ne,“ odpoví kluk bezelstně, „to strejda. Dal mi nový jméno teprve včera.“
„A dřív ses jmenoval….“
„Tomík,“ odpoví Plod Hříchu.
„Tomík Krampora, já vím.“
„Ne, jmenuju… jmenoval jsem se Tom Sojka,“ nechal se kluk nachytat.
„Aha. A bydlíš dole u řeky, v Lichotnické ulici.“
„Bydlel jsem v ulici U Rozmazlené Kočky, ale když babička umřela, vzala mě máma k sobě. Teď bydlím s ní a s jejím mužem, strejdou Hromhlavou. V takovým domku na Prasečkářově kopci, a tam...“
Velitele Elánia je radost pozorovat. Jakmile se mu podaří Plod Hříchu rozpovídat, v pár minutách z něj dostane všechno. Jak matka chodila navštěvovat Tomíka tři večery v týdnu a každou neděli, jak ho po smrti své matky přestěhovala k Dřevomilu Hromhlavovi a jak šlo všechno docela hladce, dokud neodjela za nemocnou sestrou do Sto Lat a nenechala Dřevomila s Tomíkem samotné. Jak i potom bylo všechno v pořádku a ti dva spolu hospodařili několik dnů k oboustranné spokojenosti, dokud jejich příbytek nenavštívil ctihodný Jonasius Keczakecem z řádu Naprosto Nesmiřitelných bratří. Dřevomil Hromhlava patří očividně k těm tvorům, kterým je osudem dáno vynikat víc v poslouchání než v přemýšlení.
Někteří z nich mají tu smůlu, že jsou ochotný poslouchat kohokoliv.
„Ten divnej pán u nás pobyl pár dnů,“ vyprávěl Plod. „Strejda mu nechal postel a spal se mnou na slamníku v kuchyni. To bylo docela prima. Ale pak mu pan Keczakecem přečetl z takový veliký knihy ‚Nestrpíš Plod Hříchu pod svojí střechou‘ a přísně se na něj koukal. Plod Hříchu, to jsem já,“ upřesnil hrdě. „A strejda řekl, že doma nemůžu zůstat a nakreslil mi, kam mám jít.“
„Ukážeš mi to?“
Plod Hříchu vytáhne z kapsy umolousaný kousek papíru s neuměle nakresleným plánkem.
„Domov u Klevetivých,“ zamumlá Elánius. „To není tak špatné místo.“
Otočí papír.
„Umejte se laskavě Plotu Hříchu,“ přečte nahlas. „Umejte?!“
Okolní vzduch začne třaskavě jiskřit, když ho naplní sdílená představa jeptišek z kláštera Klevetivých sester reagujících na požadavek, aby se laskavě umyly. Jsou to dobré ženy a nejednou mě obdarovaly sucharem nebo mastnou kostí, než si nadzvedly hábity a rázně mě vykopaly z klášterní kuchyně. A nikdy, za žádných okolností, by neublížily dítěti. Ale ty jejich řeči! Než by nečekanou výzvu k umytí patřičně okomentovaly, přišel by o sluch nejen Plod Hříchu, ale i širší sousedství.
„Ujměte se?“ navrhnu.
„To bude ono. Ujměte se laskavě plodu hříchu. A tohle napíše zrovna Dřevomil Hromhlava!“ vrtí nevěřícně hlavou. „Jako kdyby nevěděl… no ale možná to opravdu neví.“
„Neví co?“ zeptá se Plod.
„Nic,“ odpoví stručně a pravděpodobně naprosto přesně Elánius. „Podívej, Tomíku...“
„Jmenuju se Plod Hříchu,“ opraví ho tvrdohlavě Plod.
„Podívej, chlapče, já tě teď odvedu domů. Bude lepší, když ke Klevetivým sestrám nepůjdeš.“
„Jasně že nepůjdu. Dobře vím, co to je,“ prohlásí Plod. „Je to sirotčinec. Já nejsem žádnej sirotek. Počkám tady na mámu. Říkala, že to Svátku prasečí hlídky bude doma, a to je už zejtra.“
„Já tě tu ale do zítřka nenechám. Buď se mnou půjdeš domů, nebo tě dopravím na strážnici!“
Plod Hříchu zváží obě možnosti.
„Přijde si tam pro mě máma?“
„Přijde pro tebe sám Hromhlava,“ prohlásí sebejistě Elánius.
„Strejda? Kdepak, ten nepřijde,“ odporuje Plod a v hlase mu místo trucovitosti zazní unavený smutek.“
„To bych se na to podíval,“ pronese Elánius temně.
„Bude tam kapitán Karotka?“
„Možná. Velmi pravděpodobně.“
Plod Hříchu se trochu rozveselí. „A ukáže mi celu, ze který uprchl slavný lupič Alberto Houžvini?“
Elánius se zhluboka nadechne. „Nejmenuje se Alberto Houžvini, ale Bertík Houžvička, není to slavný lupič, nýbrž dost nešikovný kapsář, a rozhodně neuprchl. Strážník Podebraný ho pustil, protože spolu vyrůstali a Houžvičkovi se tu noc narodilo první dítě.“
Plod pokrčí hubenými ramínky. Očividně nevěří veliteli Elániovi jediné slovo.
„Tak tedy na strážnici,“ zavelí Elánius a podá Plodu ruku.
„VÝBORNÝ NÁPAD,“ ozve se ze tmy.
Elánius se otřese a znechuceně na mě pohlédne. „Když už musíš mluvit, tak mluv aspoň normálně,“ zavrčí.
„Já to nebyl,“ odpovím po pravdě, ale Elánius mě neposlouchá.
„Poslouchej, nevíš, jestli nedal Dřevomil tomu Keczakecemovi nějaké peníze?“
„Všechny,“ odpoví bez váhání Plod. „Ale moc jich nebylo. Máma vzala úspory s sebou. Povídala, že strejda neudrží ani měďák.“
„Moudrá žena,“ zamumlá Elánius. „Nejspíš měla vzít i tebe.“
„Ještě je tu ovšem ten poklad,“ dodá Plod Hříchu.
„Jaký poklad?“
„Máma řekla strejdovi: ‚Nechávám ti tu svůj nejdražší poklad. Dobře mi ho hlídej.‘ Ale já nevím, jestli ho strejda Dřevomil taky panu Keczakecemovi nedal.“
Se zájmem sleduju tvář velitele Elánia, když bojuje o to, aby uvěznil kletbu deroucí se z jeho úst za bránou rtů. Vypadá jako vytesaný z nejtvrdšího kamene, kdyby kámen uměl vypadat jako ztuhlé rozbouřené moře.
„Můžeš být klidný,“ vypraví ze sebe nakonec. „Máma svůj poklad najde tam, kde ho nechala.“

Na strážnici vládne noční klid. Kapitán Karotka nás uvítá bez nejmenší známky překvapení:
„Dobrý večer, sire Elánie. Zdravím, mladíku. A vida, ahoj, Gaspodo.“
„To zvíře má jméno?“ podiví se Elánius.
„Samozřejmě, a jak vznešené! Je pojmenovaný po slavném psu Gaspodovi, zářném příkladu psí věrnosti. Když jeho pán zesnul, zůstal na hrobě a žalostně vyl po spoustu dnů, dokud sám neumřel.“
„Každej by žalostně vyl, kdyby měl ocas skřípnutej náhrobním kamenem,“ zabručím otráveně. Slavné psí legendy mi lezou na nervy.

„Škarohlíd jako vždycky,“ poznamená Karotka vesele a vytáhne z kapsy suchar. „Co vás k nám přivádí, pane?“
„Potřebuju tu na chvíli nechat tady kluka. Strážnice není nejvhodnější místo pro děcko, ale snad to s ním hodinku vydržíte.“
„Žádný problém.“ Karotka se usměje na Plod Hříchu. „Chtěl bys vidět celu, ze které uprchl slavný zločinec Alberto Houžvini?“
„Jasně,“ vypískne Plod.
Elánius znova vzdychne a obrátí se k odchodu.

Zanedlouho jsme zpátky tam, kde jsme Plod Hříchu objevili. Kocour je pryč a ten s kosou nejspíš taky.
„Hromhlava bydlí někde na Prasečkářově vršku, ale kde přesně?“ mumlá si pod vousy.
„Haf, haf,“ podotknu a předejdu ho. Pachová stopa Plodu Hříchu se line uličkou tak jasně, jako by byla namalovaná hustou barvou.
„Možná by ti lidi spíš věřili, že štěkáš, kdybys tak pečlivě nevyslovoval,“ poznamená Elánius.
„Vrrr a vrrr. Lidi si většinou nevšímají vůbec ničeho podstatnýho.“
„To je fakt,“ souhlasí Elánius.
„Jsme tady.“
Od chvíle, kdy Elánius zabuší na dveře malého domku nakloněného do ulice jako opilec po dlouhé noci, neuplyne ani pět minut a už žene zmateného Hromhlavu před sebou temným městem. Rozježený Dřevomil páchne strachy a špatným svědomím. Co chvíli se ohlídne po Elániovi a v očích má zděšení člověka, kterému už během bezesného převalování na posteli došlo, že se dopustil závažné chyby, ale nejde mu na rozum, jakým způsobem se ocitnul ve spárech velitele městské hlídky.
„Sire… veliteli... Vaše milosti,“ vykoktá , „… já nechápu, proč… kam vlastně jdeme?“
„Na návštěvu,“ odsekne zachmuřený Elánius a rozhodným gestem ukáže před sebe. Dřevomil vzdychne a klopýtavě pokračuje v cestě. Když ale dojdeme k Říční bráně a zahneme k převozníkovu domku, otočí se znova, tvář zpustošenou novým strachem.
„Nestalo se nic tátovi, že ne?“
„Ne,“ odpoví Elánius úsečně a sáhne po klepadlu.
Musí zabušit třikrát, než se zevnitř ozve hlasité nadávání. Starý převozník určitě spal hlubokým spánkem spravedlivých – na rozdíl od svého syna.
„Koho to sem čerti... v noci nepřevážím! To je vám doufám jasný! Jen si pěkně dojděte k mostu, není to tak daleko!“
Hromhlava starší otevře dveře a překvapeně mžourá na nesourodou skupinku nočních návštěvníků.
„Můžeme dál, pane Hromhlavo?“
„Ale ji-jistě, kapitáne,“ souhlasí překvapeně stařec. „Jen pojďte. Co se děje?“ Oči mu nepokojně přejíždějí z Elániovy zachmuřené tváře na vyjevený obličej jeho syna.
„Ale vůbec nic. Jenom bychom si s vámi potřebovali promluvit. Je to záležitost, která nesnese odkladu.“
Převozník nás usadí u krbu a přistrčí nad oheň kotlík. Elánius labužnicky nasaje vzduch.
„Kakao?“
„Už ho ohřívám potřetí... nečekal jsem návštěvu, víte.“
„Takové je nejlepší.“
Starý Hromhlava postaví na stůl hrnky z tlustého porcelánu a otočí se k synovi.
„Zajdi do dřevníku pro pár polínek, hochu.“
Dřevomil bez okolků poslechne, i když u krbu je připravená pěkná zásoba. Jakmile za ním zapadnou dveře, Hromhlava upře úpěnlivé oči na Elánia.
„Jste tady, protože si myslíte, že můj chlapec něco provedl. Je to tak, kapitáne… veliteli? Ale to musí být nějaký omyl. Víte, náš Dřevomil byl na myšlení vždycky trochu pomalejší, ale ruce má šikovný a srdce ze zlata. Nikomu by neublížil, věřte mi.“
„Vskutku?“ opáčí Elánius. „No, možná máte pravdu. Úmyslně asi ne. Ale teď potřebuju, pane Hromhlavo, abyste si se synem promluvil o jeho matce. O minulosti jeho matky, mám-li být úplně přesný.“
Převozník Hromhlava strne.
„Minulost je minulost,“ řekne po chvíli odmítavě. „Nejlíp nechat ji spát. Lidi nadělají řečí… klukovi jsme to nikdy nepověděli a teď mu s tím hlavu motat nebudu. K čemu by to po všech těch letech bylo dobrý?“
„Divil byste se,“ prohodí Elánius a přistrčí k Hromhlavovi hrnek.
„Kník kník,“ ozvu se.
Hromhlava rozleje horké kakao z kotlíku a zbytek naleje do misky.
„Něco necháme vašemu pejskovi.“
„Nejsem žádnej jeho pejsek! Jsem zcela a úplně svůj.“
Chvíli na mě zírá nepřítomným pohledem, než ho vlastní mozek přesvědčí, že to, co slyšel, zcela určitě slyšet nemohl.
„Závisí na tom lidský život, pane Hromhlavo,“ prohlásí velitel Elánius vážně.
„Lidskej život? Jakej lidskej život by mohl záviset na tom, co povím svýmu klukovi o jeho mámě?“
„Co je s mámou?“ zeptá se Dřevomil, který právě vešel do kuchyně s hromadou dřeva v náručí.
„Co by s ní bylo,“ odpověděl starý Hromhlava vyhýbavě. „Vždyť leží už sedmým rokem na hřbitově.“
„Lidský život, Hromhlavo,“ připomene Elánius a do hlasu se mu vloudí nepatrný podtón výhružnosti. „Jestli mu to nepovíte vy, tak to udělám já.“
Dřevomilovi oči nechápavě těkají od jednoho k druhému a nakonec se s úlevou ustálí na hrnku s kakaem. Vděčně se ho chopí a začne hlasitě usrkávat.
„Víš, chlapče, že než jsme se s tvojí mámou vzali…“ převozník se podívá po Elániovi, který důrazně přikývne, „no, je to už spoustu roků, ale když byla mladá, byla… ona byla pro… pro... prost...“
„Prostě to byla švadlena ,“ dokončí Elánius.
„Co to vykládáte?“ zvolá rozhořčeně Dřevomil. „Moje matka byla světice!“
Oba muži přikývnou.
„To taky,“ souhlasí Elánius. „Byla to skvělá ženská.“
„Nejlepší, jakou jsem mohl potkat,“ dojatě posmrkuje převozník.
„Měl jste obrovské štěstí,“ pokyvuje Elánius hlavou.
„Ale pravda je,“ otočí se starý Hromhlava k synovi, „že když jsem si tvoji mámu bral, byls už dvouletej capart a kdo byl zodpovědnej za to, že se batolíš po světě, o tom ona neměla ani ponětí. Jak by taky mohla! Mně to bylo jedno. Byls to nejroztomilejší děcko na celým světě a pro mě jsi byl a vždycky budeš můj prvorozenej.“
„Takže já,“ zašeptá Dřevomil zmateně, „já nejsem nic jinýho než plod hříchu?“
„Tady to máte, pane!“ vyjede Hromhlava vyčítavě na Elánia. „Tohle přesně lidi vykládají! Plod hříchu, takovej nesmysl! Proto jsme o tom mlčeli, dokonce jsme se přestěhovali, aby se nevedly řeči po sousedství, a teď tohle!“
„Ty teda nejsi můj táta?“ zeptal se Dřevomil přiškrceně.
„Jak můžeš něco takovýho říct, chlapče?“ zvolal převozník bolestně. „Snažil jsem se ti bejt otcem, jak nejlíp jsem uměl! Dělal jsem snad něco špatně?“
„Ne, vůbec ne! Jsi ten nejlepší táta na světě, tati! Vždycky jsem říkal, že až budu mít děcka, budu přesně takovej jako....“
Zarazí se uprostřed věty. Ticho, které nastane, je hustý jako kečup v trpasličí krčmě, takový kečup, který nalejete na pečenou krysu a když se do ní nepustíte hned, musíte se k masu prosekat sekyrou. Na Dřevomilově tváři svádějí bitvu celé pluky protichůdných pocitů a Elánius ten lítý boj zaujatě pozoruje. Myšlenka, která hledá své uplatnění, krouží po místnosti jako roj rozzuřených včel. Nakonec narazí do Dřevomila se silou kovářského kladiva. Vyskočí a překocená židle hlučně udeří o podlahu. Dalším pohybem smete Dřevomil svoje nedopité kakao na zem.
„Já už musím,“ zachroptí a je venku ze dveří dřív, než stačím spořádat nečekaný přídavek.
Elánius beze spěchu dopije a vstane.
„Tak vám děkuju za vaši pomoc, pane Hromhlavo. Pomohl jste dobré věci. Jdeš taky, Gaspodo?“
Necháme starého převozníka sedět za stolem a nechápavě zírat. Zítra bude mít nejspíš pocit, že se mu to všechno jenom zdálo.

Dřevomil pospíchá, jako by mu za patami hořelo, a Elánius kráčí vyrovnaným krokem za ním. Mám co dělat, abych jim stačil. Dřevomil ochotně šlape Poníženou ulicí, která se za Zastrčeným náměstím mění na Jilmovou – a ta vede až k ulici V Pekle, kde se mimo jiné nachází i klášter Klevetivých sester – jenže když tam chce zabočit, Elánius na něj zezadu houkne:
„Tam ne! Rovně!“
„Já ale…“
„A honem!“ poručí velitel Elánius nekompromisně a žene Dřevomila, který si netroufá neuposlechnout, přímo ke strážnici.
Před těžkými dveřmi se Dřevomil nešťastně otočí.
„Víte, Vaše milosti, moje žena… ona… my oba … máme malého kluka a… já musím…“
„Na to jste měl myslet dřív,“ utne Elánius rázně zajíkavé vysvětlování a postrčí ho dovnitř.

Hlavní místnost strážnice vypadá jako vytěžený kamenolom. Plod Hříchu spí na lavici pod oknem a kapitán Karotka se snaží co nejtišeji zamést kamenné úlomky a prach. Velitel Elánius se užasle rozhlíží.
„Co se tady dělo?“
„Strážníka Navážku napadlo, že by mohl chlapci zahrát loutkové divadlo, pane.“
„S kameny?!“
„Je to tradiční trollské umění. Oblázky se během hry otesávají do různých podob, takže představení je velmi… vzrušující.“
„To nepochybně,“ utrousí Elánius.
Dřevomil Hromhlava nepořádek nevnímá. Zvedne Plod Hříchu z lavice a přitiskne ho k sobě.
„Tomíku,“ vydechne. „Co tady děláš?“
„Čekám na mámu,“ zívne Plod Hříchu.
„Půjdeme na ni čekat domů.“
„Tak jo,“ souhlasí kluk, opře si hlavu o Dřevomilovo rameno a znovu usne.
Dřevomil se tázavě se otočí k Elániovi.
„Jsem zatčenej, sire?“
„Jděte domů, Hromhlavo. A koukejte se o chlapce dobře starat,“ odpoví Elánius přísně. „Představil jste si vůbec, jak by řádila vaše žena, kdyby ho nenašla doma?“
Dřevomilovy oči mají výraz člověka, který se právě probudil z noční můry a vzápětí zjistil, že jen o vlásek unikl živelné pohromě. Elánius významně pokývá hlavou.
„Tak pojďte! Kousek vás doprovodím.“

„To bychom měli,“ prohlásí Elánius, když se v uličce u kamenné zdi s Dřevomilem a Plodem Hříchu rozloučíme. „Zítra ráno zajdu za bratrem Keczakecem a zdvořile ho požádám, aby opustil město. Možná by se hodilo, kdyby ho někdo při té příležitosti pořádně rafnul do jisté části těla, která se k tomu kromobyčejně hodí.“
„Haf,“ přitakám.
„Hodný pejsek!“ řekne Elánius bezmyšlenkovitě.
„Vrrr vrrr,“ pronesu velice chladně.
„Dobrá, dobrá,“ vzdychne Elánius. „Jsi pěkně krvelačná bestie, co?“
„Jo. To je mnohem lepší.“
Zafouká studený vítr a Elánius si zapne kabát.
„Nechtěl bys třeba… přespat u nás ve stáji… nebo v kuchyni…“
„Ne, to ne. Ale díky.“
„Zítra v devět.“
„Vyzvednu vás, veliteli.“
„Dohodnuto.“

Když velitel odejde, vítr zesílí. Ze tmy se přitřepotá ušmudlaný kousek papíru. Přišlápnu ho tlapkou. Pak ho opatrně sevřu mezi zuby.
S největší pravděpodobností jsem taky plod hříchu.
Nebo vlastně ne. U psů se to tak nebere.
Klevetivé sestry vstávají časně.
Než půjdu s velitelem Elániem vyprovázet bratra Keczakecema, užiju si ještě trochu zábavy.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

To to pěkně dopadlo :-) Elánius je bezva a Gaspoda taky

Obrázek uživatele Ebženka

Zafreleně, Pratchett v elegantní sukni a neméně elegantním klobouku! Nemám slov, kterými bych tě opěvala více.
Obrázek uživatele Hippopotamie

Hurá, zase Rya!!!
To je moc krásné, děkuji! Pratchetta jsem sice četla už dávno, ale teď mi znovu naskakuje celý ten jeho nádherný svět i s reáliemi (např. specifické uzenky nebo cech švadlen a šiček). Mám z dárku obrovskou radost. Plod Hříchu, Gaspoda i Elánius jsou moc fajn, Dřevomil měl opravdu štěstí. Klevetivé sestry! Trolí divadlo! Asi se budu ještě dlouho usmívat od ucha k uchu.

Obrázek uživatele Rya

Líbilo se jí to! Sláva! :-)

Obrázek uživatele Keneu

Jsem ohromena, jsem nadšena. Krásný příběh s dobrým koncem, humor, milé postavy, co víc si na Vánoce přát. A ty vtipné drobnosti (jako třeba jména), které dělají Zeměplochu Zeměplochou! <3

Obrázek uživatele Profesor

Gaspodááá! Super příběh. Pratchett jako vyšitý. Doufám, že si Gaspoda ráno pěkně hryzl.

Obrázek uživatele Danae

To je neodvolatelně a naprosto skvělé! Bavila mě každá věta a každá třetí mě dojmula! Díky!
Obrázek uživatele Aveva

Já bych strašně chtěla vidět trolí loutkové divadlo! Půjdeme, až ho budou někde v Praze hrát? ;o)
Obrázek uživatele Rya

Děkuji převelice za všechny komentáře. A samozřejmě, jakmile do Prahy zavítá nějaký trolí divadelní soubor, uspořádáme skupinovou výpravu :-). Ale zatím o žádném nevím - ti trollové, co tady žijí, neprojevují žádný zájem o tradiční umělecké formy. Balvani!

Obrázek uživatele Julie

Já chci taky trollí loutkové divadlo! Hele a přejmenujou Plod Hříchu zpátky? Nebo mu to už zůstane?
Mně se to moc líbilo. A docela ráda bych viděla, jak se Elánius s tím flanďákem vypořádá.

Obrázek uživatele Rya

Děkuju :-) Myslím, že si to jméno může nechat, aby se jmenoval po otčímovi.
Já myslím, že Elánius Keczakecema prostě požádá, aby odešel. A Gaspoda jeho pokyn zdůrazní. Zubama.

Obrázek uživatele Arengil

Elánius byl nějak dobře naloženej :)

-A A +A