Lich

Obrázek uživatele ef77
Rok: 
2015
Fandom: 
Obdarovaný: 
neviathiel

Osm dětských malíčků se dotkne, vprostřed kruhu rukou na starém stole hoří svíčka, zšeřelou půdou se ozve zaříkávání, nejdříve tiše a nesměle, pak nabere odvahu: „Duchu, zjev se!“
Vyndá fotku ze spodního šuplíku, vrásčitá ruka letmo pohladí stříbrný rámeček a ona neslyšně vzdychne.
Lich je mág, který byl velmi mocný, ale nenaučil se ovládat svou moc a ta ho pohltila. Poté místo toho, aby zemřel, žije dál, jelikož ho jeho nesmírná neovládnutá moc udržuje při životě. (Wikipedie)

***

Ester
V mým kouzelným květinářství voněl františek, ze stropu visely girlandy cesmíny, ve výkladní skříni se červenaly vánoční hvězdy a z rádia kvílel národní slavík, že sní o Vánocích bílých. Kýč jak bič. Smuteční věnce, co jsem vázala, sem zapadaly asi jako nosorožec do salónu starejch noblesních dam. Umřela paní Smrtková, moje Nemesis z Finančního úřadu. Nemůžu tvrdit, že mi totální mentální jebačky, který jsem schytávala u příležitosti povinnejch výkazů, budou nějak zásadně scházet, věděla jsem taky, že už byla těžce v důchodovým věku, přesto mě její náhlá smrt podivně zasáhla. Možná i proto, že následující den mi její kolegyně donesla rozepsanej dopis, kterej našla v jejím stole. Adresován byl mně a byl, přes můj poněkud svéráznej přístup k státním institucím a jejich požadavkům, naprosto soukromýho rázu.

Milá Ester,
nebudete se, doufám, zlobit, že si dovoluji oslovovat Vás křestním jménem. Nerada bych se Vás tím dotkla, tím spíš, že se na Vás obracím s velkou prosbou. Neberte, prosím, moje konstatování, že jste velmi nekonvenční člověk, jako výtku, pouze jako prosté konstatování faktu. A právě tento fakt je důvodem, proč bych právě Vás ráda poprosila, zda byste pomohla mému synovi. Domnívám se, že důvod jeho životní nespokojenosti má kořeny v minulosti mojí rodiny.

A šmytec, dál ani ťuk. Mohla jsem to klidně shodit se stolu:
Nevadí mi, když mi někdo říká Ester, protože se tak jmenuju.
Nekonvenční jsem, konečně čarodějky z Budče (i když já mám jen tu nejnižší a ještě s odřenejma ušima) povětšinou moc nezapadají.
Kořeny skoro všech problémů jsou zakotvený v minulosti, sajou si z ní živiny jako stromy z půdy.
A pomáhat synovi? Z dětství jsem si ho nepamatovala, je asi o deset let starší, vím jen, že žil dlouhý léta někde v Praze a sem se vrátil se synkem, když ovdověl. Bydlel se svou matkou, živil se jako (dle místní šeptandy velmi úspěšnej) stavební projektant a ve volném čase vytrvale a často dosti nevybíravě odrážel více či méně rafinovaný nabídky sňatkuchtivých spoluobčanek. To poslední je sichr, protože ty chuděry si chodily svá raněná srdéčka vyplakávat ke mně. Prodávala jsem jim mateřídoušku v květináči pro uklidnění. Jen tý poslední, která mi mezi vzlyky vyprávěla, že mu fakt teda vopravdu chtěla jenom pomoct, když je, nebožátko, na všechno tak sám, a on jí zadal srovnat rohlíky v ošatce podle velikosti, a pak narýsovat a spočítat mostní nosník, jsem nabídla trnovník akát s velmi pregnantně vyjádřeným návodem k použití. Bohužel nepochopila.
Ale stejně mi to nešlo z hlavy.
Do dveří nahlédl můj pomocník Talgat, aby mi sdělil, že prodal poslední stromek a než pojede k lesníkům pro další, uvaří si čaj, protože je zmrzlej jak sobolí hovno. Než jsem stihla zverbalizovat postřeh, že soužití s mojí drahou sestřenicí se začíná negativně projevovat na jeho slovní zásobě a projevu, došlo mi, že sněhulák, kterýho vidím za jeho levým ramenem, nebude tak úplně sněhulák. Krčil se pod jedlí, na nohou měl červený tenisky a zmrzlej byl ještě víc než Talgat.

***

František
Proti přestěhování z Prahy do nějaký díry na Vysočině jsem teda protestoval hodně nahlas. Platný mi to nebylo nic, protože táta se prostě rozhodnul a máma už tu nebyla, aby ho nějak přemluvila. Ze začátku to byla docela pruda, nikoho jsem tu neznal, babička jenom vzdychala a za tátou furt dolejzaly nějaký ženský. Hladily mě po hlavě a říkaly, že jsem chudák bez maminky a přitom pořád čuměly na tátu. Ale babiččin barák byl teda úplně super. Starej a obrovskej, plnej divnejch koutů, s velkou zahradou, prostě dost hustej. Taky jsem se díky němu seznámil s Kamilem, což je můj kámoš, i když je o dva roky starší. Kamil měl vzadu v zahradě takový zašívací hnízdo, který jsem odhalil. Nejdřív mě chtěl vyhodit, ale pak si to rozmyslel a další výpravy jsme podnikali spolu. Babička byla stejně furt pryč a táta, když pracuje, tak nevidí a neslyší. Během prázdnin jsme prolezli dům od sklepa až po půdu. Kamil mi taky ukázal fůru skvělejch míst ve městě a přilehlým okolí. Škoda, že po prázdninách musel odjet do školy mimo. Podle táty je to teda nesmysl, protože takhle malý děti žádný internátní školy nemaj a Kamil mě tahá za fusekli, jenže já vím, že Kamil je můj kámoš a nelhal by mi. Taky jsem se ho na to zeptal, když přijel na vánoční prázdniny. Divně se na mě koukal, pak mi vysvětlil, že je to škola pro hodně nadaný děti a řek, že to pochopím a že teda fakt nerozumí tomu, že už to dávno nevím, když se tam za dva roky taky dostanu. To mě jako hodně potěšil. Taky navrhnul, že bysme mohli večer u nás na půdě vyvolávat duchy, protože to je supr zábava, a já jsem souhlasil. Přibrali jsme ještě Máru a Tondu, což jsou Kamilovy bratranci a vyvolávali jsme. Duch se nezjevil, ale mně tím večerem začly moje trable.
Druhej den ráno volali od babičky z práce, že zkolabovala. Táta se z nemocnice vrátil bílej jako stěna a řek mi, že babička umřela, a to jsem teda plakal, sice míň, než když umřela máma, ale dost.
Ten večer se mi začaly zdát sny.
Už odmalička jsem míval větrný sny, protože už vítr byl vždycky takovej můj kámoš. Někdy, když se nikdo nedíval, jsem si s větrem i povídal nebo hrál, a tak není divný, že jsem s větrem blbnul i ve snech. Jenže teď už to nebylo takový. Místo lístků nebo větviček mi ve snech začaly poletovat kosti. Nejdřív se jen tak točily, pak vír zrychlil a poskládala se z nich celý kostra, která klapala čelistí, něco mi šeptala, a pak jsem se vždycky vzbudil a bál jsem se v posteli.
Ale furt jsem si říkal, že to bude dobrý. Až do doby, než jsem to šeptání začal slyšet i ve dne. To už jsem se bál opravdu hodně. Za Kamilem jsem s tím jít nechtěl, i když je ze školy pro nadaný děti, protože jsem se styděl. Táta byl moc smutnej a měl hodně práce, tak jsem mu nechtěl přidělávat starosti. Přemejšlel jsem, kdo by mi mohl poradit, a napadla mě Kamilova teta, o který jsem v krámě slyšel, že je praštěná, ale Kamil říkal, že je v pohodě, a taky, že před dvěma rokama pomáhala speciálním policajtům něco řešit, takže jsem si říkal, že by mohla rozlousknout i tohle. Tahle Kamilova teta má květinářství, tak jsem se tam vypravil, že se podívám, jestli a jak moc je praštěná a uvidí se. Maskoval jsem se pod stromem, ale najednou z krámu vyšel ten vysokej cizí chlap, co tam vypomáhá, popadnul mě za ramena a zatáh dovnitř.

***

Ester
Ze sněhuláka se vyklubal Smrtka vnuk. Zaplašila jsem paranoidní představu, že ho vyslal jeho tatík, aby si zkontroloval, že věnce na pohřbu budou ok (rohlíky podle velikosti! Nosník!), posadila kluka k topení, nalila mu Talgatův čaj a nechala ho v klidu rozmrzat. Rozhodla jsem se, že se ho nebudu vyptávat, co tu pohledává a proč se schovával pod jedlí, v první chvíli totiž vypadal, že bude vrčet a možná i kousat. Sice nemám vlastní děti, ale ratolestí v rodině máme požehnaně, a tyhle stavy je prostě nutný přehlížet. Ono se to uklidní a mnohdy i rozpovídá. A taky, že jo. Kluk pomalu roztával, nejdřív se začal rozhlížet kolem sebe, pak zrengenoval mě a nakonec začal i mluvit. Lezlo to z něj jak z chlupatý deky. Že se zná s Kamilem, synem jednoho z mých bratranců. Že spolu vyvolávali duchy a že má strach, že něco divnýho spustil. Že se mu zdají děsivý sny. Už jsem začínala spřádat v hlavě takovou tu dospělou řeč na téma „Umřela ti babička, předtím ti umřela maminka, není divný, že se ti zdají zlý sny, když jdeš z pohřbu na pohřeb, žádný duchové nejsou, a i kdyby byli, nevyvolal bys je s Kamilem, atd.“ Pak jsem se ale podívala na jeho auru a málem to se mnou seklo. Ten pihatej, rozcuchanej a teď momentálně dost ustaranej malej kluk, měl magickej potenciál jako hrom. Tohle nebude žádnej příštipkářskej čarodějníček, tohle bude jednou extramág. Živlem nejspíš vítr, ale prosondovat takovýhle nadání bylo zcela nad moje schopnosti. Jako kdyby se chtěla Sněžka měřit s K2. Asi jsem se zatvářila dost zmateně, protože kluk na mě koukal jak na slimáka v salátu, ale jak bych, do háje, mohla čekat zrovna tohle? V rodině pedantický báby z berňáku a puntičkářskýho suchara? Nalila jsem Frantovi další čaj a začala z něj nenápadně tahat rozumy. Nikdo z jeho rodiny, pokud věděl, žádné zvláštní talenty nemá a neměl, on sám sice cítil určitou spřízněnost s větrem, ale o svém magickém potenciálu neměl ani páru. Nevěděl nic ani o Budči, takže jsem si přesevzala, že až budu drahouška Kamila cupovat za dementní nápady s vyvoláváním duchů, pocukruju ten mazec drobnou pochvalou za dodržování utajování. Nakonec jsem namíchala Frantovi bylinky na uklidnění a klidný sny, přidala do nich tolik zaříkání, kolik jsem byla schopná, a poslala ho domů s tím, že pokud se bude něco dít, okamžitě mi má zavolat. Protože ducha s Kamilem nevyvolali, uklidňovala jsem se tím, že kluk dospívá a magickej potenciál, o kterým neví a neumí s ním zacházet, se jenom probouzí a hlásí.

Druhej den byl pohřeb. Franta seděl v první řadě obřadní síně a děsně statečně přemáhal pláč. Po skončení obřadu mi řekl, že bylinky nezabraly, sny jsou pořád horší a hlas slyší i ve dne, nejvíc právě teď, ale vůbec nerozumí tomu, co říká. Pak se pokusil ta slova reprodukovat. Talgat, kterej právě rovnal věnce na hrobě, se otočil: „Ptá se, co se stalo s jeho dítětem. Ptá se, proč se vrátil zpátky a proč nemá klid. A říká to německy.“

„A jde to odtud,“ doplnil Franta a ukázal rukou přesně tam, kde je pod kopcem německej vojenskej hřbitov.

***

František
Asi jsem na pohřbu babičky měl bejt smutnej, a taky jsem byl, ale mnohem víc mě teda trápilo, že ani po těch bylinkách, co mi Ester dala, ty kostlivý sny nezmizely. Navíc se mi celej ten dlouhej obřad zdálo, že slyším po větru hlas, kterej mě volá a nebyl jsem si tak úplně jistej, jestli bych tam, kam mě zve, chtěl jít. Než jsem ale stihnul s Ester všechno probrat, přišel táta a odtáhnul mě do auta. Proč chtěl, abych s ním jel domů, dost dobře nechápu, když stejně celej večer seděl a koukal do stolu. Sněd sem studenej párek, uvařil si bylinky a šel si lehnout. Sny se mi nezdály, zato jsem se probudil pozdě večer s pocitem, že je něco hodně blbě. Oblíknul jsem se, vyplížil z domu a nechal se tím pocitem vést. Došel jsem až za město, kde jsem z klidu spadnul rovnou doprostřed vánice. Zmrzlej sníh vířil kolem dokola a uprostřed toho víru jsem viděl dvě postavy, z tváří a rukou jim tekla krev, protože ten sníh, co byl spíš led, do nich teda vopravdu hustě bodal. A protože to byla Ester s Talgatem, věděl jsem, že jim musím pomoct. Poprosil jsem vítr, co hnal ten sníh, ať nechá moje kámoše na pokoji a trochu jsem mu taky vynadal, že takhle blbě blázní. Vánice přestala a sníh se vrátil zpátky na zem. V jednu chvíli mi připadalo, že dole pod kopcem stojí tmavá postava a mává na mě rukou, ale uklidňoval jsem se, že to byl jen stín větví stromů. A pak mě popadla Ester, zacloumala se mnou, poděkovala mi, a potom mě sprdla, že se toulám po nocích sám. A šli jsme domů. Talgat se odpojil cestou, ale Ester trvala na tom, že mě doprovodí až ke dveřím. Doufal jsem, že se proplížím, ale v baráku se svítilo a ve dveřích stál můj táta, bledej byl jak stěna a zuřil. V tu chvíli jsem pochopil, že Ester je moje kámoška stejně dobrá jako Kamil, protože jsem jí říkal, aby utekla, ale ona zůstala, i když na ní táta řval, že je bláznivá, nezodpovědná, a co že vůbec dělá se mnou v noci venku. A pak jsem taky pochopil, že je Ester děsně statečná, protože tátovi úplně klidně řekla, že s ním musí mluvit. Táta z toho byl dost vedle, ale pozval ji dál a mě odeslal do postele s tím, že si to se mnou vyřídí ráno. Tak jsem šel, chvíli jsem počkal, a pak se jako indián odplížil za dveře od kuchyně, kde spolu seděli.

***

Ester
Vypravit se večer na průzkum německýho vojenskýho hřbitova za městem se ukázalo jako opravdu hodně blbej nápad. Nedostali jsme se s Talgatem ani na dvě stě metrů od hřbitova a zarazila nás vánice typu ledový peklo nad Aljaškou. Nemohli jsme se hnout ani na krok a kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se tam zničehonic nezjevil Franta a tomu větru prostě nedomluvil. Byla jsem pořezaná od ledovejch krystalků a taky trochu štajf z toho všeho, ale Frantu domů jsem prostě doprovodit musela. Tam získal večer další okouzlující odstín, protože jeho tatíček už na nás čekal a nevypadal na to, že by nás chtěl šetřit. Nechala jsem si vynadat, a pak se vnutila na návštěvu, z čehož byl domácí pán zjevně trochu perplex. Franta byl vykázán do postele s vyhlídkou na báječný ráno. Poslechl okamžitě, takže mi v tu ránu bylo jasný, že bude poslouchat za dveřma. Smrtka senior mě usadil na kuchyňskou židli a vypadal, že ze všeho nejraději by na mě použil vykosťovací nůž. Pomodlila jsem se střelně ke všem svatým, který mají zrovna službu a ochraňují idiotky chystající se porušit zákony o utajení kouzelnýho světa, a pak sdělila tatíčkovi tu radostnou novinu o jeho synátorovi podloženou několika neškodnejma kouzlíčkama, aby si nemyslel, že jsem cvok. Musím říct, že jsem v zahradnictví viděla vyvoraný myši, který vypadaly chytřejc. Na druhou stranu mě zas nějak rozptyloval fakt, že když se něj člověk díval zblízka, mohl zjistit, že má v modrejch očích zlatý tečky. Nechala jsem mu chvíli na zotavenou, a pak jsem mu povyprávěla o Budči, o tom, co jeho syna čeká, jak je nebezpečný tak obrovskej potenciál nechat vyrůstat bez řádnýho vedení, a tak. Přitom jsem si sjela i jeho auru a bylo to tam. Drobný nadání pro magii. Že by to bylo tohle, co už jeho matka nestihla do dopisu napsat? Ale takovýhle střípek talentu nezakládal nejmenší šanci na to, že by jeho nositel mohl nějak magicky pracovat. Nějaký nadání, talent pro něco, to ano, zřejmě i delší život, než má většina obyčejných, ale to bylo všechno. Ze zamyšlení mě vytrhla jeho otázka, proč jsem se vlastně potulovala po nocích s jeho synem. Asi už se vzpamatoval z šoku, protože nasadil arogantní tón, zjevně vyhrazenej pro bláznivý prznitelky malejch dětí. Vjel do mě rapl a začala jsem ječet, že kluk může jen těžko chtít být doma, kde vládne tak milá atmosféra. Že se ani vlastnímu tátovi nesvěří, že ho trápí noční můry, protože mu nechce přidělávat starosti. A že si myslím, že ho pronásleduje něco, co vylezlo nebo bylo vytažený z hrobu na německým hřbitově a že musíme zavolat pomoc z Vyšehradu, protože na tohle nikdo z nás nestačí. V tu chvíli se rozrazily dveře, do kuchyně vletěl Franta a začal hulákat, že tomu chceme ublížit a to on nedovolí.
„Vždyť ses bál,“ povídám.
„Ale teď vím, že mi to nechce ublížit. Není to zlý, je to jenom nešťastný a smutný,“ odpověděl a podíval se na otce, „jako ty.“

***

František
Já teda vím, že poslouchat za dveřma se nemá, ale člověk se zase leccos dozví, že jo. Například já jsem se dozvěděl, že za dva roky vopravdu půjdu na stejnou školu jako Kamil. A taky, že moje povídání s větrem jsou vlastně kouzla, ale na to se trošku bojím myslet. Táta se asi taky trochu bál, protože byl dlouho potichu. Pak na Ester něco štěkal a ona mu vyčetla, že v našem domě nejde poznat, že budou Vánoce. To mě taky docela trápí, protože to na dárky letos fakt moc nevypadá, ale chápu, že na to táta možná kvůli babičce zapomněl. A pak řekla, že na ty moje hlasy bude muset zavolat Vyšehrad, a to jsou ty speciálni policajti, co mi o nich vyprávěl Kamil. Jenže já jsem si, jak jsem tak poslouchal za těma dveřma o Budči, uvědomil, že jsem z těch snů měl strach zbytečně. Ten hlas mi už nepřipadal děsivej, spíš smutnej, jako kdyby chtěl mít něco, co už tu není, ale nedovedu to pořádně vysvětlit. Jen jsem prostě najednou věděl, že tomu nechci ublížit. Tak jsem vešel dovnitř, že to jako ještě jednou v klidu proberem. Trvalo to, protože dospělý jsou někdy jako děti, ale když jsem navrhnul, že si srovnáme noty a dáme to do kupy, tak se trochu vzpamatovali, akorát Ester si neodpustila otázku, jestli náhodou nečtu moc detektivek. Nakonec jsme dali dohromady moje pocity, jasnej směr, kterej ukazuje na vojenskej hřbitov a nedokončenej dopis od mojí babičky a domluvili jsme se, že ráno začnem pátrat v minulosti mojí rodiny, co by mohlo všechny tyhle věci spojovat. Pak jsem asi usnul, protože najednou mě táta pokládal do postele, ačkoli si vůbec nepamatuju, jak jsem se dostal do svojeho pokoje.
Ráno se táta tvářil, jako kdyby včerejší večer a noc nebyly. Když ale dorazila Ester s plnou taškou namazanejch rohlíků, pochopil, že se z toho jen tak nevyvlíkne. Byly výborný, akorát nevím, proč Ester povídala, že skládat na talíř podle velikosti je nebude. Táta tomu asi taky nerozuměl, protože se tvářil dost divně a mlčel.
A pak jsme hledali stopy, což teda zní asi tak milionkrát líp, než to ve skutečnosti je. Seděli jsme v obýváku a hrabali se v tunách lejster, papírů o tom, kdo se kdy narodil nebo voženil, nuda. Jedinou zajímavější věcí byla stará fotka ve spodním šuplíku babiččina stolu, na kterej byl blonďatej chlápek v uniformě a zezadu bylo napsáno „Rudolph, Januar 1945“. Tu si odnesla Ester s poznámkou, že jde na výzvědy, což znělo dost dobře, ale táta řekl, že my jdeme obědvat.

***

Ester
Existuje pár spolehlivejch lidí, na který se dá obrátit, pokud je nutno vykutat na někoho z místních rodin nějakou tu šťavnatou pikantérii. Já jsem si vybrala babu Kropáčkovou. Původně jsem myslela, že budu muset nenápadně nasadit lehký ovládnutí, ale tyhle typy žádnej magickej doping nepotřebujou. Nahodíte nosnou rodinu, párkrát lehce nasměrujete tok hovoru a už to jede. V městským muzeu mi nabytý informace ještě doplnil můj bejvalej spolužák, takto ředitel, takže když jsem se vracela ke Smrtkovům, měla jsem celkovej obraz už víceméně jasnej.
„Rudolph Falk byl jednadvacetiletej voják wehrmachtu, kterej byl Pacově ubytovanej v rodině Smrtků. Staří z toho nebyli vůbec nadšený, ale Alžběta, jejich osmnáctiletá dcera, se do Rudolpha zamilovala. A on do ní taky. Rodiče jí vztah s Němcem zakazovali, ale Rudolph byl podle všeho celkem zdatnej mág, takže neměli vůbec šanci. Po konci války skončil Rudolph v zajateckým táboře dole na Propadu a Alžběta zjistila, že je těhotná. Rodiče ji, z obavy před ostudou, odvezli pryč, do toho se v táboře objevil tyfus, kterým se Rudolph nakazil. Ztráta milovaný bytosti, která ze dne na den zmizela z jeho života, strach o nenarozený dítě, obavy z budoucnosti, zdravotní stav, v důsledku toho rozhozenou magickou sílu, to všechno najednou Rudolph zřejmě nezvládnul a umřel. Ale jeho část, ta rozkolísaná magie, kterou přestával v horečkách a vzteku a beznaději zvládat, zůstala nějak připoutaná tady. Byla latentní, dokud ji někdo neprobudil. Myslím, že to byla vaše babička. Její matka jí nikdy nevyprávěla o otci, objevila zřejmě jen tu starou fotku a čím byla starší, tím víc toužila odkrýt kořeny. Nejspíš i pro vás dva, už jen proto, že i vy jste nemanželské dítě a váš otec, pokud vím, už umřel a rodinu neměl. Už se to nikdy nedovíme, ale předpokládala bych, že měla nějaký magický nadání, který v sobě celý život potlačovala, a tak s plnou silou udeřilo na poslední touhu, kterou kdy měla.“
Viděla jsem na Frantovi, že má asi tak milion otázek, ale první promluvil Smrtka starší: „Babička se nikdy nesmířila s tím, že moje matka mě měla jako svobodná s vojákem z místní posádky. Vyčítala jí, že opakuje její vlastní chyby. Co ale nevím, je, jak nám tohle pomůže to, tu... věc... uklidnit.“

A to bylo to, co jsem věděla já.

Následující den jsme se vypravili na hřbitov. Stačila malá hrstička hlíny z rodinnýho hrobu Smrtkových. Cesta na vojenskej hřbitov pak už byla úplně klidná, Rudolph, nebo to, co se z něj vrátilo zpátky, zřejmě tušil, že mu přinášíme pokoj. Oba se, na můj pokyn, představili a poprosili o odpuštění všech starých křivd. Ujistili Rudolpha, že se jim vede dobře. Franta se tvářil děsně vážně a zodpovědně, zato jeho otec si zřejmě připadal trochu jako blázen, ale udržel dekorum. Nevěděli jsme, ve kterým z hrobů je Rudolph pohřbenej, tak nakonec rozhodili tu hrstičku hlíny přes celej hřbitov, a ačkoli nefoukal vítr, v lese zašumělo. A bylo po všem.
Cestou zpátky Franta švitořil jako brabčák a díky jeho bezelstný radosti se všude kolem něj dělaly maličký víry sněhu, jako drobný čertíci. Šli jsme alejí pomalu k městu, který už se začalo vánočně rozsvěcet, a kolem nás se rozlejval takovej pokoj, že jsem chvílema měla pocit, že jsme v obrovský bublině klidu, kterou už nikdy nic nemůže propíchnout, i kdyby to bylo sebezlejší. Takhle na člověka působí smíření a odpuštění, už jsem to jednou zažila. Ale narozdíl od událostí z před dvou let, v tomhle nebyl ani stínek viny nebo pochybení, kterej bych cítila. Tohle byl čistej klid.
Smrtka starší mlčel, a pokud vím, ani se netvářil jako bubák, i když jsem se snažila se na něj moc nedívat, protože když se naše pohledy potkaly, projelo mi tělem něco jako špikovačka. Dlouho jsem takový pocity neměla a nedokázala jsem je úplně analyzovat, navíc mi dodal Franta poznámkou, že se z nás vyloupla celkem dobrá trojka. Nejspíš jsem v tom divným stavu nebyla sama, protože bych nikdy nečekala, že jeho tatík umí tak krásně zrudnout.

***

Na Štědrej den jsem za dveřma květinářství našla květináč, ve kterým byla zapíchnutá nějaká kovová věc. Na přiloženým lístku mi Smrtka senior psal, že je to model mostního nosníku, kterej by navrhoval jako podpěrnou konstrukci pro nějakou kytku. A taky že mi děkuje a že mě s Frantou zvou k štědrovečernímu stolu. Odnesla jsem květináč dovnitř, ale nějak se mi zamlžil zrak i mozek, takže vůbec nevím, co jsem nakonec zasadila. A už vůbec netuším, co z toho nakonec vzejde.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Tohle jsou bezva vánoce, tolik krásných budečských povídek! Víc Ester!

Obrázek uživatele ef77

Že jo! Budče není nikdy dost a tady je to skvost na skvost (Evžen! Hurá!). Děkuju, i když mám pocit, že téma Ester jsem uzavřela :o))). Na druhou stranu, je před námi duben, takže kdo ví?

Obrázek uživatele neviathiel

Jo, jupí jupí! Tajně jsem doufala, že sis mě zabrala zrovna ty, ale vlastně jsem ani nedoufala! Zrovna před pár dny jsem po x-té nostalgicky očítala Čeřenův zvon...

Bába Smrtková zpátky na scéně... ježkovy voči!
Jupí, Talgat! Zaměstnán a rovnou i zadán! Nevím, jak mluví Kazaši, ale sestřenky slovník musí z jeho úst znít roztomile. S těmihle dvěma a Ester bych ráda někdy zašla na pivo. :-D Její přístup k dětem je odzbrojující. :)
Čarující děti! Awww!
Když jsem došla ke kostním snům, byla jsem ráda, že to nečtu večer, musela bych se tady v tom pětisetletém baráku plném zvláštních zvuků začít bát. František je sympaťák, tohle mu vážně nepřeju! Ale jeho nadání - uff, to jsem nečekala.
Krásně zrudnutí Smrtky staršího je roztomilá přestava. :) A vůbec, to jiskření je úplně hmatatelné!
A ty poslední dvě věty, to je klenot!

Obrázek uživatele ef77

Nevi, a jak já jsem doufala, že na mě vyjdeš zrovna Ty :o))). Zase si připadám obdarovaná já, když dostanu takovýhle komentář. Jsem tyhle Vánoce nějak naměkko, dojalas mě, úplně. Děkuju! Strašně moc!

Obrázek uživatele neviathiel

Rádo se stalo!
Chtělo by to komentík s ocáskem. Hmmm.

Obrázek uživatele Zuzka

To je... silný. A krásný. Wow. Držím Frantovi palce :)

Obrázek uživatele ef77

Děkuju moc. Franta to zvládne, nebude na to přece sám.

Obrázek uživatele neviathiel

Chci návod na použití trnovníku akátu. :D

Obrázek uživatele Aries

vsadím se, že šlo o vsunutí do jistého otvoru ;)

Obrázek uživatele neviathiel

1) viz výše
2) masáž zad
3) plastika obličeje
:-D

Obrázek uživatele ef77

:o)) a) je správně.

Obrázek uživatele neviathiel

a) bylo můj favorit! :-)

Obrázek uživatele Aveva

Moc pěkné :o)
Souhlasím s předřečníky - více Budče! Více Ester!
(A věřím, že navrhovat mostní nosníky se holka naučí ;o)

-A A +A