Noc svatého Mikuláše - 1. část

Obrázek uživatele Owes
Rok: 
2015
Fandom: 
Obdarovaný: 
ef77

Milá ef77, doufám, že jsem alespoň trochu vyplnil Tvé vánoční přání a že se ti povídka bude líbit. Omlouvám se zároveň, že je rozdělena na několik částí. Téma si vyžaduje více času na zpracování. Slibuji však, že dílo brzy dokončím. Přeji Ti veselé Vánoce a pohádkový rok 2016. :-)

Slunce se úspěšně zavěsilo na smogově šedivý obzor pražského prosincového rána.
Božena procitla na plovoucí podlaze Františkova bytu.
František se probral na dně sprchového koutu a z vlasů si vytřepal zlaté konfety.
Zlatu vzbudil dieslový motor staré karosy, která právě nabírala první várku lidí mířících do Příbrami.
Bořka nevzbudila ani cinkající tramvaj, která ho minula o pouhé centimetry, když přecházel rušnou křižovatku na Andělu. Během cesty na ranní směnu vždycky ještě spal.
Markéta nabyla vědomí v hřejivé náruči své anti-alergenní přikrývky poté, co se jí rozezvučel telefon a definitivně tak zmařil její naděje na nedělní lenošení.
Felixe z krajiny snů něžně vyprovodilo kočičí předení, když se mu kocour prošel kolem hlavy a několikrát ho šťouchl čumákem do tváře. Stejně jako v jiných dnech nepotřeboval budík.
Regina už se neprobudila.

„Vypadá, jako by jen spala,“ pronesl kapitán Felix Faust zamyšleně a nespouštěl z té krásné dívky na břehu Vltavy oči.
„Některejm věčnej spánek sluší,“ pokýval hlavou koroner. „No, rozhodně lepší než ten masakr v Písnici minulej tejden, to jsem myslel, že vrhnu. Představ si, že - “
„Já si to představovat nechci, Melichare,“ opáčil Felix znechuceně. „Jsem rád, že mě k tomu nevolali.“
„Bodejť by vás k něčemu takovýmu volali,“ ozvala se za jeho zády kapitánka Markéta Zahradníková, vrazila mu do ruky plechovku energeťáku a klíčky od auta, natáhla si latexové rukavice a jala se zevrubně zkoumat oběť. „Všichni z ústředí vědí, že máte slabej žaludek. A státní zastupitelství by neslo jen s velkou nelibostí fakt, že vaše zvratky kontaminovaly důkazní materiál. Mimochodem, na centrálu řídíte vy, já mám po včerejšku v krvi ještě tak dvě promile.“
„Mám dojem, že byste si ty klíčky měla nechat u sebe,“ poznamenal koroner beze špetky ironie. „I kdybyste byla úplně na šrot, pořád budete řídit líp než Faust.“
„Ale já řídím bezpečně,“ ohradil se Felix. „Ještě jsem neměl jedinou nehodu.“
„Jo, poněvadž v rychlosti pět kilometrů za hodinu je těžký do něčeho nabourat.“
„Nejezdím pomalu! Jezdím předepsanou rychlostí!“
„S blikajícím majáčkem?“
„Možná to bude znít divně, ale nejsou mi lhostejné životy nevinných chodců.“
„Nebylo by vám líp u měšťáků?“ utrousila Zahradníková, zatímco oběti opatrně nadzvedávala končetiny.
„Jistě, já jsem si totiž na pohovoru spletl dveře, víte? Ten den jsem měl v úmyslu hlásit se k pražským strážníkům, ale když už jsem zavítal na oddělení kriminální policie, bylo mi trapné otočit se hned na prahu. Nezačneme raději pracovat?“
„Já už pracuju. Všiml jste si toho tetování na předloktí?“
„Vypadá celkem nově.“
„Celkem nově? Čerstvější snad už bejt nemohlo. Na okrajích jsou stopy krve. To si nechávala dělat včera. Váš názor, Melichare?“
„Souhlasím s vámi. Starší než den nebude.“
„Takže s Mickey Mousem holka moc velkou parádu nenadělala, škoda.“
„Ta holka se jmenuje Regina Romanová, pochází z Jablonce a v den vraždy jí bylo pouhých devatenáct let,“ pokusil se Felix přimět Markétu k soucitu.
„Páni, vy jste se neflákal, super. Za odměnu můžete kontaktovat příbuzný. Melichare, co příčina smrti?“
„Na těle jsem nenašel žádný stopy násilí. Zatím to vypadá na selhání oběhovýho systému, rozhodující ale bude pitva. Každopádně, vzhledem k tomu, že má u sebe poměrně slušnej balík peněz a ta vuittonka je pravá, je možný, že zemřela sice dost předčasně, avšak zcela přirozeně.“
„To by mě teda fakt otrávilo. Nebejt toho telefonátu, ještě jsem mohla vyspávat kocovinu. Takže jestli jste tu skončil, my se pustíme do práce, pak vám pošleme tělo a budeme doufat, že se od vás dočkáme něčeho zajímavějšího než selhání oběhovýho systému.“
„Budu doufat v totéž, kapitánko. Běžná úmrtí mě poněkud nudí. Přeji hezký den. Měj se, Felixi.“

Bořek Zedníček se posadil za kasu a začal bezmyšlenkovitě markovat. Tři housky, deset deka vysočiny, balená voda... Pět rohlíků, vlašák, Fanta... Latté v plechovce, dva croissanty... Meruňková kobliha... Dvě meruňkové koblihy... Rybí salát a cola... - Rybí salát a cola? To tedy musel být solidní večírek, pomyslel si při pohledu na mladého muže ve zmuchlané květované košili a dámských džínách roztržených v rozkroku.
„Pěkný den,“ popřál mu trochu rozpačitě ten mladík s pobledlou tváří.
Neodpověděl. Jen kývl a chopil se rohlíku čekajícího na zaplacení.
„Dobrý den, Bořku.“
Ten známý hlas ho vytrhl z rutinní práce a vrhl někam, kde dnes rozhodně být nechtěl. Upřímně doufal, že se v jeho majiteli zmýlil.
Zdvihl zrak k zákazníkovi a jeho rty se vzdorovitě stáhly.
„Jsem rád, že jsem vás tu zastihl. I když to asi není takový problém, že? Pokladnímu zabere dost času splatit závazky u všech těch nebankovních společností.“
„2 koruny.“
Muž, na něhož hleděl, vytáhl z kožené portmonky tatíčka Masaryka a s falešnou provinilostí se usmál.
„Menší bohužel nemám.“
Zatímco mu Bořek tu pětitisícovku rozměňoval za poslední bankovky, které v kase měl, držel ústa pevně sevřená a modlil se, ať to má rychle za sebou. V opačném případě totiž nemohl zaručit, že si jeho pěsti nezačnou žít vlastním životem.
„Ach, já hlava děravá! Ještě jsem si vzpomněl, že potřebuju zápalky.“
Muž se natáhl k pokladnímu stojanu a hodil před Bořka jednu krabičku sirek.
„2 koruny.“
„Ups. Božena Němcová vám teď asi moc radosti nepřinese, že?“
„Vzhledem k tomu, že jste mi hned po ránu stačil kompletně vybrakovat pokladnu, tak ne, neudělá. Ale dvě koruny jsem vám shodou okolností před chvílí vrátil.“
„Opravdu? Už si nevzpomínám.“
„Takže vy mi ty dvě koruny nedáte, chápu to správně?“
„Takovou míru chápavosti bych od zaměstnance Tesca nečekal. Nicméně... dnes jsem ještě nepřispěl na žádnou charitu, takže ten zbytek si nechte a kupte si něco pěkného na sebe.“
„To si ze mě děláte - ? Víte vy co? Vezměte si ty sirky i všechny svoje podělaný prachy a vypadněte!“
Bořek vystřelil ze židle jako čertík z krabičky, mrštil krabičkou zápalek do prostoru za kasami, bankovku mu nacpal do náprsní kapsy a do pokladního šuplíku demonstrativně vhodil dvě kačky z vlastní kapsy.
„A jestli sem páchnete ještě jednou, tak vám garantuju, že ta vaše vymydlená hlava skončí v nákupním košíku. Zatímco tělo bude někde úplně jinde, abych byl úplně přesnej. Rozuměl jste mi?“
Muž si elegantně přidřepnul, aby ze země sebral sirky. Když se neméně elegantně zvedal, věnoval Bořkovi poslední samolibý úsměv.
„Jste tak roztomilý, když se vztekáte. Úplně jako ten pes na baterky.“
Chybělo málo a Bořkova šichta skončila o něco dříve, než jak byla naplánována. Pouhé vteřiny ho dělily od spáchání činu, kvůli němuž by do hodiny skončil ve vazební věznici.

„Jak dlouho se znáte s Melicharem?“ položila kapitánka Zahradníková kapitánu Faustovi poněkud osobnější otázku.
Vlastně to byla vůbec první osobní otázka za celý rok, co spolu pracovali. Proto nebylo divu, že se Felix zatvářil nadmíru překvapeně.
„Studovali jsme spolu na akademii. Proč se ptáte?“
„Je prakticky jedinej, s kým si tykáte.“
„Tykal bych si i s jinými kolegy, ale žádný z nich mi to nenabídl.“
„Takže kdybych teď navrhla tykání, tak na to přistoupíte?“
„Samozřejmě. Jste žena. Pokud byste mi nabídla tykání, musel bych nabídku přijmout.“
„Musel?“
„Ano. Kdybych odmítl, mohl bych být považován v nejlepším případě za arogantního, v horším pak za hulváta.“
„Aha. A už se k vám doneslo, že je jednadvacáté století?“
„Myslím, že právě doba, ve které žijeme, by v nás měla vyvolávat velmi naléhavou potřebu zachovávat dekorum. V opačném případě degenerujeme na pouhé predátory ženoucí se za kořistí dnešního světa. A na idioty v internetových diskusích.“
„Náladu na filosofování jsem měla včera ve tři ráno v baru U pidlovokýho jednorožce. Teď bych si dala cheeseburger. Co ty?“
„Já si dám jablečnou taštičku. Blíží se Vánoce, čas na jablka se skořicí.“
„No, nevím, jak moc zblízka ta taštička z Mekáče viděla jabko, ale nebudu ti kazit iluze. Po snídani vyhledáme Regininu rodinu.“
„Neříkala jsi, že tuhle práci necháš na mně?“
„Když zaplatíš jídlo, tak tě v tom nenechám.“

Na autobusovém nádraží v Příbrami už Zlatu čekal tatínek. Líbnul ji na obě tváře, vzal do ruky její kufr a společně zamířili k autu.
„Jaká byla cesta?“
„Jestli myslíš let z Londýna, tak ten byl bezchybný. Dokonce jsem dostala snídani. Cesta z Prahy už byla horší.“
„Ještě před třemi lety jsem si myslel, že poslat místnímu dopravci nějakou tu dotaci povede ke zvýšení komfortu cestujících. Teď už jim žádné peníze do chřtánu cpát nebudu. Poslední částku rozdělili mezi zaměstnance a zbytek utratili za vánoční večírek.“
„Jo, řidič vypadal spokojeně.“
„No a jak ses měla v Anglii?“
„Dvě uřvaná batolata a jeden nevychovaný puberťák, nic s čím bych si neporadila. Ta zkušenost za to stála. Možná se tam příští rok vrátím.“
„Nabídli ti spolupráci na příští rok?“
„Ne. Říkala jsem si, že bych mohla najít jinou rodinu.“
„Takže ses zhlédla v práci au-pair?“
„Já vím, že jako au-pair díru do světa neudělám, ale je to něco, co mě opravdu baví. Vždyť víš, že jsem nikdy neměla přehnané ambice.“
„Bohužel mi tato skutečnost neunikla.“
„Ale no tak, hlavu vzhůru, tati. Ve tvých šlépějích už kráčí Věra a to, co jsi chtěl, abych studovala, dělá Květa. Tvoje sny se splnily. Není třeba smutnit.“
„Jistě. Ani jedné z tvých sester nechybí ctižádost. To, co jim chybí, je míra tvojí inteligence a pokory. Upřímně, mnohem radši bych na jejich místě viděl tebe, Zlatíčko.“
„Mám za to, že mě uvidíš rád kdekoli, kde budu šťastná.“
„V tom se nemýlíš. Jenomže i to je důvod, proč jsem trochu smutný. Vidět ve svém dítěti potenciál, kterého se vzdává, a zároveň respektovat jeho rozhodnutí je zřejmě ta nejtěžší rodičovská zkouška.“
„Věřím, že v téhle zkoušce obstojíš. Jsi skvělý otec.“

Markéta těžce dosedla do kancelářského křesla, vyhodila si nohy na stůl, překřížila paže na hrudi a zavřela oči.
„Kocovina vrací úder?“ ušklíbl se Felix a posadil se naproti ní.
„Neměla jsem jíst ten čtvrtej burger. Nejradši bych si šla lehnout.“
„Na to teď bohužel nemáme čas. Regininy rodiče čekají na tragickou zprávu. A bydlí v Jablonci, takže bychom s sebou měli hodit.“
„Mohli bychom to svěřit kolegům v Jablonci, beztak tam určitě nemají do čeho píchnout. Ale to by bylo krajně neprofesionální, já vím.“
Felix nechal Markétu ještě chvíli odpočívat, nahlédl do Reginina trestního rejstříku a vyhledal její záznamy na internetu.
„Rejstřík má čistý jako padlý sníh.“
„Nic jinýho bych od studentky VŠCHT nečekala.“
„Jak víš, že studovala VŠCHT?“
„V kabelce měla skripta o farmakologii a pokud vím, tak v Praze se tenhle obor dá studovat jen na Chemicko-technologický.“
„Máš pravdu. Letos v září nastoupila do prvního ročníku. Obor farmaceutický laborant. Na koleji ale nebydlela.“
„Takže buď privát nebo dojížděla. To druhý mi přijde míň pravděpodobný. Ten obor je náročnej, pendlovat sem a tam takovou štreku by se jí asi nechtělo.“
„Na vysokou přestoupila z gymnázia. A vůbec si tam nevedla špatně. Podívej.“
Faust k ní otočil monitor počítače. Ostužkovaná Regina seděla na jakémsi improvizovaném trůnu, dokonalý účes zdobila korunka pro Královnu maturitního plesu a její samolibý výraz nedokázal trumfnout ani nabubřelý úsměv studenta, který jakožto vyhlášený Král trůnil po její levici.
„Něco mi říká, že kdyby neměla tolik prachů, možná už od někoho dostala tečku.“
„Za to, že byla úspěšná?“
„O úspěch tu vůbec nejde. I úspěšní můžou mít pokoru a úctu k poraženým. Ona tu ale vypadá jako někdo, kdo je natolik přesvědčen o své vlastní dokonalosti, že už ostatními jenom pohrdá.“
„Byl to večírek adolescentů. Dělali to, co se od nich čekalo. Na objektiv foťáku hráli povýšený královský páreček.“
„Jo, přesně to si měli ostatní myslet.“

František si protáhl všechny zatuhlé svaly, které se protáhnout daly, chvíli strávil u koupelnového zrcadla a když konečně dospěl do bodu, kdy si uvědomil, že nedokáže zamaskovat škody napáchané na svém zevnějšku včerejší nezřízenou pitkou, přemístil se opatrně do kuchyně.
Božena seděla u stolu, přes sebe měla přehozený Františkův župan, zkřehlými prsty objímala šálek horké kávy a tupě zírala do okna, za nímž líně proplouvaly mraky. František neměl televizi. To byl asi jediný důvod, proč teď místo Takešiho hradu sledovala dění na obloze.
„Jak ses vyspala?“
„Mohlo to být horší.“
„Ale taky lepší, co?“
„Nebudu zastírat, že mě tvá role hostitele zklamala. Ještě před půlnocí jsi mi nabízel místo na svém přepychovém loži.“
„Ano, ale to promptně obsadil Karel. A víš, že dostat odněkud Karla, když právě upadl do lihového kómatu, je nadlidský úkol. Kde vůbec je?“
„Pryč. Karel vždycky zmizí, když se po něm chce, aby skočil pro něco ke snídani.“
„A Josef?“
„Skočil pro něco ke snídani. Doufám, že si kolemjdoucí náležitě vychutnají pohled na to, co má na sobě. V šeru pokoje si omylem natáhl moji halenku a roztržené džíny.“
„Věř mi, že to už lidi ze Smíchova nevzruší.“
„To máš vlastně pravdu. Ale ten župan je příjemný.“
František zalil kávu horkou vodou a posadil se k Boženě.
„Poslyš, Božka, víš, jak jsme se onehdy bavili o té Sněhurce?“
„Fando, nezačínej s tím zase!“
„Ale já jsem přišel na něco, co by tě mohlo přesvědčit -“
„Není nic, co by mohlo změnit můj názor. A už o tom nebudeme diskutovat.“
„Co když to jablko vůbec nebylo otrávené? Co když to královna ve skutečnosti naplánovala tak, aby Sněhurku provdala za prince z bohaté země, získala pro sebe celé království a k tomu jako bonus výhodnou rodinou vazbu na další zlatou žílu?“
„Královna ji nenáviděla.“
„Sněhurka byla problematická puberťačka, která nechtěla vypadnout z domu. Tak jí k tomu musela trochu pomoct.“
„Královna byla prostě svině. Smiř se s tím.“
„Mluvili jste o mně?“ zazněl Josefův hlas ode dveří.
Božena s Františkem hodili okem po jeho vysmátém obličeji a pak se znovu podívali jeden na druhého.
„Jo, v podstatě jsme tě pomlouvali celou dobu, co jsi byl pryč, ty naše královno.“

Návštěva pozůstalých s sebou téměř vždy přinášela nepříjemný pocit marnosti. Jdete oznámit lidem, kteří ještě před chvílí žili ve sladké nevědomosti, že ten, koho tolik milovali, už se nikdy nevrátí, a to možná jen proto, že selhal systém, jehož jste součástí. Systém, který by měl bojovat se zlem a chránit nevinné.
Těmito myšlenkami se Markéta nikdy nezaobírala.
Prostě zaklepala, vytasila odznak, vnutila se dovnitř a pak jednoduše...
„Dnes ráno bylo v centru Prahy nalezeno tělo vaší dcery. Prošetřujeme okolnosti, za kterých zemřela. Přestože měla u sebe veškeré doklady, osobní věci i peníze, nemůžeme zatím vyloučit ani cizí zavinění.“
„Je nám líto vaší ztráty, pane Romane,“ dodal urychleně Felix, aby alespoň trochu zmírnil následky necitelného jednání své kolegyně. „Samozřejmě je možné, že šlo pouze o nešťastnou náhodu. Neměla Regina nějaké zdravotní problémy?“
Pan Roman těžce dosedl na židli před klavírem a skleněným pohledem hypnotizoval rodinnou fotografii ve zlatém rámečku, kterou měl před sebou vždy, když doma hrával.
„Moje Regina... Naše Regina... Byla úplně zdravá. Tak mladá. Naše malá holčička... Proboha, co se stalo?“
„Vzhledem k probíhajícímu vyšetřování -“ ujala se slova Markéta.
„Nechte si ty formální kecy! Chci jen vědět, co se sakra stalo mojí holčičce! Kde jste ji našli? Co se jí stalo?“
Felix duchapřítomně převzal otěže a zakryl panu Romanovi výhled na Markétu, která teď očividně měla posloužit jako hromosvod pro jeho spravedlivý hněv.
„V půl sedmé ráno ji našli městští strážníci na náplavce u Palackého náměstí. V první chvíli si mysleli, že to jen přehnala s alkoholem a spí. Zatím nevíme, jak přesně zemřela. Náš koroner dnes provede pitvu, pak budeme vědět víc.“
„Chci ji vidět. Chci vidět její tělo. Třeba to vůbec není Regina, koho jste našli.“
„Jistě. Ostatně, stejně budete muset jet s námi a identifikovat ji, než přikročíme k dalšímu postupu.“
Markétě se v kapse rozezvonil telefon. Odešla do přijímací haly, aby nevyrušovala.
„Můžeme vás požádat, abyste se oblékl a šel s námi k autu?“
„Samozřejmě. Jestli ale nic nenamítáte, rád bych jel vlastním vozem.“
„Ovšem. Pojedeme pomalu, abyste se nám po cestě někde neztratil.“
„To sotva,“ prohlásila kapitánka Zahradníková rezolutně, sáhla kapitánu Faustovi do bundy a vytáhla z ní klíče od služebního auta. „Volal šéf. Máme další výjezd. Za hodinu musíme bejt v Libni.“
„Za hodinu? To je vyloučeno. Když budeme mít štěstí, tak za hodinu akorát vjedeme do Prahy.“
„Ne. Když budu řídit, tak za hodinu už budeme v Libni. Vy na svoje auto zapomeňte, jedete s náma.“
„Obávám se, že musím protestovat. Jako pasažér trpím značnou nevolností.“
„S tím se netrapte, v palubní přihrádce mám blicí pytlíky. Takže nasedat, pánové. Čas kvapí.“
„Řekl ti Chloupek, proč tam posílá nás?“ zeptal se Felix Markéty polohlasem, když nechali jako prvního nasednout pana Romana.
„Moc dobře víš, proč tam chce zrovna nás.“
„Další dívka?“
„Bingo.“
„A Chloupek si myslí, že by to mohlo souviset s naším případem?“
„Budeš si to myslet taky, až uvidíš, co má ta ženská na rameni.“

Slunce pomalu klesalo za obzor a hřejivá červánková záře dodávala jindy pochmurnému libeňskému přístavu nádech romantiky.
U kotviště jedné z nákladních lodí ležela v klubíčku mladá žena.
Rukama objímala svou drahou koženou kabelku, v uších se jí chladně třpytily diamantové náušnice a perfektně nalíčená tvář působila dojmem klidného spánku.
Drahý norkový kožich měla napůl vysvlečený a z nahého ramene na vyšetřovatele výsměšně mrkala postavička Walta Disneyho.
„Mickey Mouse.“
„Jo, Mickey Mouse. Pořád říkám, že lidem před Vánocema šibe.“

Komentáře

Obrázek uživatele Zuzka

*časný čtenář*
No tý jo! Kriminálky jsou dobrý, já to říkám furt... Jsem zvědavá na další díl(k)y.

Obrázek uživatele ef77

Owsi drahý, to je k neuvěření přesný dárek! Věřím, že potěší i mojí drahou kamarádku, které je určen, já jsem nadšena + natěšena na pokračování! Děkuju, děkuju!

Obrázek uživatele Owes

Ani nevíš, jaký mi spadl kámen ze srdce. :D Díky!

Obrázek uživatele neviathiel

Pořádká detektivka! Jooo!

Obrázek uživatele Aries

To je hukot. Jsem děsně napnutá

Obrázek uživatele Owes

Děkuji vám. Pokračování už píšu, další kapitola by tu měla být příští týden. Celé to určitě dokončím do konce ledna. :-) Díky za trpělivost a jsem fakt moc rád, že se vám to líbí.

Obrázek uživatele neviathiel

V opačném případě bude od 1.2. dostávat mailem denně upomínky. :-D
Muhehehe!

Obrázek uživatele Owes

A to bych fakt nerad, takže si raději pospíším. :D

Obrázek uživatele neviathiel

To jsem tak provařená? :)

Mimochodem, miluju tu ranní probouzecí část!

Obrázek uživatele Arengil

Dobře děláš :)

Obrázek uživatele Rebelka

Týjo, to je tak dobře napsané! Úplně si pojuchávám z čistého literárního nadšení. Hlavně neskutečně obdivuji, jak jsi zvládl během takové chviličky tak dokonale vykreslit všechny postavy. Utíkám na další kapitolu :).

Obrázek uživatele Owes

Děkuji ti, Rebelko. Od tebe mne to zvlášť těší. :-)

-A A +A