Město a hvězdy 3

Obrázek uživatele neviathiel
Rok: 
2015
Obdarovaný: 
Terda

„Nemám tušení. Patrik tady bydlel jen chvíli, když ho pustili z vězení.“
Marcel Viktorín se tvářil tak bezradně, že mu to Jeremiáš málem uvěřil. Bydlel ve starém domku na kraji Dejvic. On, několik slepic na dvorku a flegmatický německý ovčák, který zabíral celý druhý schod ke dveřím a ani nezvedl hlavu, když ho Jeremiáš překračoval.
„Jestli něco ukradl, nemůžu to zaplatit. Nic nemám.“
„Situace je mnohem komplikovanější, obávám se,“ řekl Jeremiáš. „Víte, kde teď jsou oba vaši synové?“
Viktorín se zatvářil překvapeně. Trefa do černého. „Nevím, proč?“
„Viděl jste Patrika během posledních pěti týdnů?“
„Ne,“ řekl Viktorín okamžitě. Teď určitě nelže. „Co se stalo?“
„Nevím. Doufám, že nic. Pátráme po něm,“ řekl Jeremiáš.
„Adrián to bude vědět.“
„Kde mám hledat jeho?“
„Nevím. Vždycky jezdí oni za mnou.“
„Adrián bydlí v magické čtvrti, že?“
Viktorín sebou trhl. „Ano,“ řekl neochotně. „Nikdy jsem tam nebyl.“
„Co vaše bývalá partnerka? Jeho matka?“
„Už jsem ji neviděl patnáct let.“
„Mají Patrik nebo Adrián nějakou známost?“
„Patrik teď nemá žádnou slečnu, co vím.“
„Adrián ano?“ chytil se Jeremiáš.
Pokrčení rameny.
„Patrik měl někoho v minulosti?“
Přikývnutí. „Ale je to dlouho. Snad rok. Udělala mu děsnou scénu, že ho prý už nikdy nechce vidět.“
Naštvaná žena bývá slibný zdroj informací. „Co o ní víte?“

„Bingo,“ zahulákal strážník Michael Pazderka na Vratislava Skálu a potlačil zívnutí. Už měl dávno doma vyspávat po noční. To by ho nesměli stáhnout zpátky do práce. Šlo o známou firmu Adriána Viktorína, a protože s ním už Michael měl párkrát tu čest, oddělení vražd si ho vyžádalo na výpomoc.
„Máš ji?“
„Jasně.“ Zamával na Vratislava složkou. Na tohle zatýkání si pamatoval. Adriána Viktorína a Miladu Veselou sebrali u ní doma. Jeho pak museli propustit pro nedostatek důkazů.
„Fajn, teď ji ještě musíme najít,“ řekl Vratislav nepřítomně a natáhl ruku po složce. Vratislav měl čich na hledání lidí. Udržoval si přehled v místní galerce. Na rozdíl od Michaela nikdy nešel pro pár facek daleko a nevadilo mu občas přijít do práce mimo službu, takže když kriminálka hledala nové lidi, padla volba přirozeně na něj.
„Nemusíme. Je ve vězení,“ zazubil se na něj Michael.

Aleks vymění gramofonovou desku, upije z šálku silné černé kávy a nakloní nad kouzlem. Jeden propletenec čar tiše zhasne.

Patrikovu bývalou známost nebylo těžké najít. Viktorín měl poznačenou její adresu. Dům našel Jeremiáš okamžitě. Nízká hranatá bytovka s bakelitovou omítkou. Několik balkónů s kovovými zábradlími a sušáky na prádlo. Bílý plot s podezdívkou. Nízká vrátka. Odemčená. Řada zvonků, spousta nepopsaná. Nenápadným kouzlem si otevřel domovní dveře a přeběhl očima schránky. Na jedné je jméno I. Ševčuková.
Vyšel po schodech tři patra, než našel správný byt. Zvonek nefungoval. Když zaklepal, ucítil ze dřeva závan ochranného kouzla opřeného o zemi. Otevřela mu upravená žena mezi pětatřiceti a čtyřiceti lety. Jeremiáš si nebyl jistý, jestli je čarodějka. Na magické úrovně zrovna odborník není.
„Dobrý den, hledám Olenu Ševčukovou,“ řekl a ukázal jí odznak.
„Co potřebujete?“
„Chci jí položit pár otázek. Pátráme po nezvěstné osobě.“
Když se obrátila a zavolala na dceru, Jeremiáš strčil nohu přes práh a ohmatal magickou bariéru. Pentagram vyztužený tmavými ametysty. Silná magická ochrana. Přes ni nedotažené zastírací kouzlo. Proto ten nefunkční zvonek. Jestli mají jističe nade dveřmi, nejspíš jim každou chvíli vypadávají. Žádná ochrana proti detekci zvenčí. Pokud tohle natahoval profesionál, měl by vrátit diplom.
Olena Ševčuková mohla mít metr šedesát a padesát kilo. Rezavé vlasy, světlé pihy. Černý svetr a sukně. Asi dvacet let. Jeremiášovi je trochu povědomá.
„Ditrich, dobrý den,“ řekl. „Neviděli jsme se už?“
„Určitě ne,“ odpověděla. Sjela ho pohledem od hlavy k patě, couvla o krok a založila si ruce na hrudi.
„Znáte Patrika Viktorína?“ zeptal se Jeremiáš.
„Už rok o něm nevím.“ Zabloudila očima ke své matce. „Takže se obávám, že vám nepomůžu.“
„Jste si jistá?“
„Ano,“ řekla. „Rozešli jsme se předloni v září. Nejsme v kontaktu.“
„Pamatujete si, kde tehdy bydlel a kde pracoval?“
„Bydlel u otce mimo Prahu a pak u kamaráda na Veleslavíně. Byl na pracáku. Měl nějaké melouchy. Víc nevím. Moc dlouho jsme spolu nechodili.“
„Díky,“ řekl Jeremiáš. „Je po něm vyhlášeno pátrání. Kdyby se vám ozval, nebo jste si na něco vzpomněla…“
„Číslo na vyšehradskou kriminálku znám,“ řekla. Chlad jí čišel i z očí.

Vyšehradské vězení bylo nepříjemné místo. Vratislav tři měsíce dělal dozorce a od té doby sem vkročil jen několikrát, když nebylo zbytí. Jako třeba dnes. Michael Pazderka šel s ním. Cestou cestu mlčel a jednou se dotkl kamenné stěny, ale hned zase ucukl.
Snad devatenáctiletý dozorce je doprovodil k cele a odemkl. Na slamníku se rýsovala ženská postava ležící na boku zády k nim. Hrubá deka a rozházené vlnité vlasy.
„Slečno Veselá?“
Žádná reakce. Paráda, pomyslel si Vratislav a vešel do kobky.
Když popadl ženu za paži, zjistil, že je chladná a tuhá jako kámen.

Izabela si po stole přisunula fotografii, kterou jí poslali Karlovi kolegové z Vyšehradu. Mladý muž na ní měl trochu kratší vlasy a na sobě oranžovou košili, ale byl to určitě Patrik.
Nedokázala se soustředit. V noci usnula sotva na hodinu a pak byla unavená ještě víc než předtím. Alessandra si za svítání šla lehnout, aby mohla Karla odpoledne vystřídat. Izabela z toho neměla radost. Kvůli ní Karel nespí už třicet hodin a Alessandra bude muset vstávat přes den.
Jasnovidecké vize se nedají přivolat ani ovlivnit. Často se však týkají člověka, na kterého se zrovna soustředíte. Izabelino nadání je velmi slabé, ale možná, když se dostatečně dlouho bude soustředit na Patrika, něco zahlédne a bude aspoň trochu užitečná.
Potřebovala by si sednout ke stolu. Do pokoje však nesmí. Karel tam nepustil ani Alessandru, která nakonec rezolutně prohlásila, že jemu do postele nepoleze, někde našla polštář a deku a ustlala si na gauči.
Izabela se zhluboka nadechla, uvelebila se v křesle zády ke spící Alessandře a zahleděla se na fotku.
Zdá se jí, že vidí náhrobek. Spoustu náhrobků ve tmě.
Alessandra se otočí na druhý bok. Izabela sebou trhne a neví, zda na chvíli neusnula.

Vratislav Skála natáhl dlaně nad plamínek, který vyčaroval dozorce. Mráz mu po zádech běhal pořád. Velitel strážníků Jan Kadrnožka si zapálil viržinko a střelil očima po Vilému Volejníkovi, který zrovna v cele prohlížel tělo. Oba měli mít volno a netvářili se dvakrát nadšeně, když jim Vratislav zavolal. Vilém si okamžitě sbalil fidlátka a vyrazil, zatímco Kadrnožka nevrle požadoval vysvětlení. Jakmile se ho dočkal, vypadal, že ho raní mrtvice.
„Jak je tohle možné?“ opakoval Kadrnožka rozčileně už asi popáté. Když přišel, začal teprve cirkus. Nejdříve vynadal dozorcům a pak Michaelu Pazderkovi, který s tím neměl nic společného. Vratislavovi věnoval velmi podezíravý a nevraživý pohled. Na kriminálku měl pifku už hodně dlouho. Když Vratislav pracoval jako strážník, taky ho frustrovalo dostávat z kriminálky instrukce a žádná vysvětlení, ale nikdy nepochopil, proč si Kadrnožka myslí, že mu kriminálka záměrně hází klacky pod nohy.
„To nám asi poví jedině on,“ zavrčel Vratislav a kývl k Vilémovi.
Dozorce, který je k mrtvé přivedl, přešlapoval v koutě a kousal si nehty. Nebýt jeho, byl by tady Vilém zdaleka nejmladší. Vilémovi je třiadvacet. Ze školy vyšel předloni a pár měsíců dělal praktikanta na patologii na speciálním pavilonu motolské nemocnice. Před tři čtvrtě rokem nastoupil ke kriminálce jako záskok za Helgu Millerovou.
„Poznáš Viktorínovu kletbu?“ zeptal se Vratislav Michaela, než Kadrnožka vyvolá další konflikt.
Michael se nerozhodně podíval z Kadrnožky na Vratislava. Když mu Kadrnožka naznačil, aby poslechl, Michael na nic nečekal a vešel do cely.
Vilém vstal, sundal si rukavice z tenké ještěrčí kůže a prohodil s Michaelem pár slov.
„Tak co?“ zeptal se Vratislav.
„Smrt nastala udušením,“ řekl Vilém. „Nepřímá osobní kletba. Používá se, když chcete, aby to na první pohled vypadalo jako přirozená smrt. Je to vysoká černá magie. Na Viktorína to nevypadá.“ Kývl k Michaelovi. „Je mrtvá maximálně dvě hodiny, ale přesněji vám to teď neřeknu, tyhle kletby dokážou dost zamíchat s posmrtnými změnami.“
„Jak silná byla ta kletba?“ zeptal se Vratislav.
„Zabila by tři lidi,“ řekl Vilém.
„Co tady tak stojíte?“ zahulákal Kadrnožka na Michaela a mladičkého dozorce. „Odneste ji do pitevny.“

Izabelu rozbolel krk. Přetočila hlavu na druhé rameno. Usnula?
Zachytila cosi koutkem oka. Opatrně zaměřila pozornost tím směrem. Vize občas utíkaly. Jako kdyby se odehrávaly v zadní části její hlavy, kam nikdy nedohlédne.
Vidí před sebou kruh. Nakreslený na kamenné podlaze. Černou křídou. To nikdy nevěští nic dobrého. Vypadá to na čáry. Izabela je nepoznává. Žádný člověk není schopen znát všechny čáry. Vize se zaostřuje. Uvnitř kruhu někdo je a nad ním se sklání žena. Může jí být třicet. Muž by mohl být Patrik, ale není. Má šediny ve vlasech. Vize se netýká jeho, anebo je z daleké budoucnosti.
Izabela jde blíž, ale kruh ji nepouští. Žena muži odhrne zakrvácené vlasy z obličeje a opatrně nadzvedne jeho hlavu. Izabela ho okamžitě pozná.
Trhla sebou leknutím. Fotka skončila někde na zemi. Izabela sklouzla z křesla. Zalapala po dechu. Vize je pryč. Úzkost ne. Izabela se zvedla na nohy. Vedle se Alessandra prudce posadila na gauči.
Izabela se opřela o stůl a druhou rukou hledala fotku. Někdo ji chytil za loket.
„Co se stalo?“ ptala se Alessandra vylekaně.
Izabela si uvědomila, že se ji někdo v noci pokusil zabít kletbou. „Jsem v pořádku,“ dostala ze sebe. „Kde je Karel?“
„Nevím.“
Izabela se rozběhla do kuchyně. Srdce jí bušilo jako splašené.
Karel stál u linky a hadříkem otíral konvičku na čaj. Má mnohem méně šedých vlasů než ve vizi. Žádnou jizvu nad čelem.
„Něco jsem viděla,“ vyhrkla Izabela.
„Patrika Viktorína?“ zeptal se Karel. Nechápe. Netuší. Neviděl.
„Ne. Něco úplně jiného.“ Detaily. Žena a čáry. Jak vypadaly ty čáry? Jak vypadala ona? Ztrácí se to, všechno. „Magický kruh. Tebe. Nějakou ženu.“
Karel se zarazil uprostřed pohybu. „Helgu Millerovou?“ zeptal se.
Izabela loví z paměti podobu Millerové. Viděla ji ve Vlčích dolech. Je to rok a čtvrt. Dlouhé vlasy. Jaká barva? Zrzavá?
„Já nevím,“ přiznala. „Ztrácí se to.“
„Nedělej si starosti.“ Karel uklidil konvičku do kredence. „Asi jsi viděla minulost.“

Patrik přešel obývák tam a zpátky a praštil o stůl knihou, kterou si před chvíli vytáhl z Adriánovy knihovny. Nedokázal se soustředit na čtení. Nedokázal se soustředit na nic. Ono se tady ani nic dělat nedalo. Jedině sedět a čekat. Toho už měl Patrik plný zuby. Zkoušel i spát, ale nezabral a vzít si prášek nebo dryák by teď nebyl dobrý nápad.
„Máš tady něco k jídlu?“ prolomil nakonec ticho.
„Ne,“ řekl Adrián od stolu.
Patrik prohlédl Adriánovy zásoby. Zbytek čokolády s bílým povlakem. Zbytek sýra s nazelenalým povlakem. Hromada cibule a brambor, dvě papriky, tři rajčata, půlka plata vajíček a zbytek ryby v chladníku. „Můžu udělat lečo. Nebo volský oko s bramborem.“
„Jo.“
„Lečo,“ rozhodl Patrik a energicky začal uklízet pracovní desku a dřez. Pro jistotu setřel desku hadrem, ačkoliv vypadala čistě. Připravil krájecí prkénko a nůž a otočil se ke chladníku, aby mohl vytáhnout zeleninu. Světlo v místnosti se nějak změnilo. Patrik ztuhl.
„Hovor,“ vysvětlil mu Adrián a naklonil se nad dřezem, ze kterého ta modrá záře vycházela. Patrik slyšel jen jeho polovinu rozhovoru. „Ahoj… Ne, nevím… Cože?“
„Co se děje?“ zeptal se Patrik.
Adrián mu naznačil gestem, aby byl zticha. „Nemám tušení,“ řekl do dřezu. Třásl se mu hlas. „Kurva!“ zařval nakonec a praštil rukou do linky.
Patrik zavřel chladník.
„Milada je mrtvá,“ řekl Adrián dutě. „Volal její brácha. Byli u nich vyšehradští a vyšetřujou to jako vraždu.“ Prohrabal dva šuplíky v příborníku. Vytáhl svíčku a několik rudých korálků na niti. Korálky začal obtáčet kolem svíčky. „Podej mi ten průhledný krystal ze skříně,“ řekl. „Nesahej na něj, chyť ho skrz hadr.“
Patrik ho poslechl. Kámen omotal prachovkou a pak teprve zvedl do vzduchu. Adrián mezitím připevnil druhý konec provázku ke svíčce a postavil ji na stojánek.
„Chceš sirky?“ zeptal se Patrik.
„Ne.“ Znělo to jako „vole“. Adrián je čaroděj ohně. „Sundej ten hadr, ale hlavně na to nesahej.“
Patrik odkryl kámen. Adrián luskl prsty těsně u knotu svíčky. Vzduch zapraskal a svíčka se rozhořela.
Adriánův rukáv taky. „Kurva!“ zařval Adrián a zakryl rukáv prachovkou. Prachovka okamžitě vzplála jasným plamenem. Adrián sykl bolestí a odhodil ji.
Patrik přiskočil ke dřezu, nabral z něj do misky vodu a vylil ji Adriánovi na ruku. Oheň zapraskal a zhasl.
„Co to sakra bylo?“ hlesl Patrik.
Adrián hleděl na svoji ruku a byl bledý jako stěna. „Kletba,“ zašeptal.
Pak jeho ruka vzplála nanovo. Plameny olízly krystal vedle Patrika. Krystal se náhle rozzářil. Ta záře Patrika oslepila a vyrazila mu dech.

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

to to pěkně odsejpá... závěr infarktovej

Obrázek uživatele neviathiel

Počkej, až uvidíš závěr další části...

Obrázek uživatele ef77

Jejda, jejda! Jsem napjatá jak špagát.

Obrázek uživatele neviathiel

:-) Jé, člověk si odběhne uvařit večeři a hned dva komentíky!

Obrázek uživatele Terda

Poslyš, ale já už mám na ohryzávání jenom prstíčky u nohou. Je to naprosto úžasné a dokonalé!

Obrázek uživatele neviathiel

Já s tím hryzáním prstíků dneska pohnu, slibuji!

Obrázek uživatele Terda

Jé to já nechci popohánět. To měla být pochvala, jak to máš krásně napínavé.

Obrázek uživatele neviathiel

:)

-A A +A