Svátek všedních chvil

Irena otevřela oči. Jen tak, bez otravných tónů budíku. Často si takové probuzení představovala, když bojovala s pokušením hodit si před hlavu deku a spát dál. Teď ji v první řadě vyděsilo. Nicméně uklidnění přišlo záhy, když si ověřila, že opravdu nezaspala.

Usmála se, stále připravený budík vypla, napůl mimoděk vtiskla pusu do vlasů manželovi a s pocitem zvláštního klidu vstala. Kuchyňské okno pouštělo dovnitř tmu i odlesky pouličního osvětlení od sněhu. Do večera už by snad sníh mohl vydržet. Vždyť obě Ireniny děti už měsíc mluvily o tom, jak doufají, že na Vánoce nasněží; měly by radost.

Až když si dala vařit vodu a sáhla po krabičce, vzpomněla si Irena, že jim vlastně došla káva. To možná aby to ráno nebylo až tak dokonalé. Nevadí, čaj je taky dobrý, pomyslela si. Brzy už vůně – byť ne tak podmanivá jako jindy – naplnila místnost. Spousta lidí si dnes přispí, aspoň pokud jim to natěšené děti dovolí, a budou si užívat vzácný den s rodinou. Ale někteří musí do práce i dnes. Ostatně, někteří tam budou i večer, až bude Irena dávno zpátky doma. A kdo v práci tak často vidí, že to vážně k něčemu je? Irena si navlékla úžasnou huňatou čepici, kterou si začátkem měsíce na temná rána koupila, a vyrazila do zasněžených ulic.

Když začínala pracovat jako ošetřovatelka v domově důchodců, představovala si, jak bude pomáhat všem těm dědečkům a babičkám, jak se od nich třeba ledacos zajímavého naučí, jak se jí bude dařit opravdu jim pomáhat s tím, co bude zrovna potřeba, zkrátka jak idylické místo bude spoluvytvářet.

Realita byla samozřejmě o kus méně vznešená. Někteří klienti byli věčně nabručení nebo nespokojení, a ani snahy o rozhovory a pátrání po příčinách nijak nepomáhaly. Některým klientům prostě nebylo možné pomoci úplně. Někteří klienti možná kdysi uměli zajímavé věci, ale všechno už zapomněli. A stejně tu byly chvilky klidu, drobná usnadnění situace, útržky vzpomínek, mnohé úsměvy a občasné výjimečné situace. Útržky krásných snů se odrážely ve všednosti, a to není málo.

Město se probouzelo, ačkoliv co mohla Irena soudit, lidí spěchajících na ranní směnu bylo vážně mnohem méně než obvykle. Možná o to kouzelnější jejich cesty byly. Letmé úsměvy, občas si s nějakým odvážlivcem přímo popřáli pěkný den či krásné svátky. Dokud je lidí na ulicích méně, mají k sobě blíž.

V jednom z oken nad ulicí se od včerejška objevila nádherná výzdoba a o kus dál byl v jiném okně lampou nasvícený sněhulák z papíru. Jeho autor možná neměl léta zkušeností, sněhulák byl trochu šišatý, každou ruku měl jinak velkou, ale byl svůj a v zimní ulici nádherný.

To už se ale před Irenou vynořila budova místního domova důchodců. Odemkla si, prošla kolem nástěnky, kde jí opět vyčarovala úsměv na tváři některá přání, a pak už byl čas honem se chystat na směnu. Hned první rok zjistila, že není dobré mít od výjimečných chvil příliš vysoká očekávání, protože případná zklamání pak bývala úměrně velká. Očekávání vytváří přílišnou nervozitu. Ale věřit ve všední radosti výjimečných dní bylo povolené. A příjemné.

-----

Jarmila hned po probuzení, jak byla zvyklá, zašeptala krátkou modlitbičku jako poděkování za další ráno. Teprve pak pomalu vstala. Už to nešlo tak snadno, jako před lety, ale pořád mohla normálně žít, a toho si člověk musí vážit. Venku byla ještě tma. To v létě, kdy sluníčko nesměle ťuká na závěsy a chce pustit dovnitř, se vstává lépe. Leč i teď je určitě spousta lidí vzhůru, vstávají a za chvíli se potkají v jídelně.

Na chodbě se s radostí pozdravila se sestřičkou Irenkou. Ta vždycky šířila dobrou náladu, však ji tu taky všichni měli rádi. S blížící se jídelnou sílil i zvuk koled. Ve vzduchu voněla víc káva než vánočky, však také vánočky už nebyly úplně čerstvě upečené, ale dobře to vypadalo všechno. Dobrá snídaně člověka naladí. Jarmila si vzala talíř se snídaní a přisedla si k Růžence se Slávkou. Byly jedny z prvních, s kterými se tu seznámila, a báječně si rozuměly. I proto tak často jedly spolu.

Atmosféra u stolu byla zvláštní, vánočně nevánoční, nevánočně vánoční. Růženku dnes obzvlášť mrzelo, že se jí málo ozývají děti. Přeci jen, Vánoce jsou časem setkávání, i ty reklamy v televizi teď nějak cílily na lidskou blízkost, ale tady byly příběhy radostných setkání o něco vzácnější než tam venku. Vlastně byla ta podivná směs radosti a stesku, očekávání a lítosti cítit všude.

Jarmila tomu rozuměla. Ona původně dokonce měla strávit Vánoce s dětmi, tedy vlastně s dcerou a její rodinou. Jenomže nejmladší Anička si při lyžování polámala nohu a rodiče nestihli vše připravit. Ale však Vánoce v domově budou taky příjemné, a hlavně že holčička je v pořádku. S dcerou si pravidelně volají, uvidí se zase po svátcích, a navíc tady je spousta lidí, s kterými Jarmila taky stráví Vánoce ráda. Kdo ví, pro některé to tak třeba bude příjemnější, než kdyby odjela pryč.

Podivné atmosféře navzdory proběhla snídaně v příjemném duchu, všechny tři dámy se i trochu nasmály. A Jarmila dostala nápad. Hned, jak skončila snídaně, omluvila se svým společnicím a vyrazila si domluvit vycházku.

Ani ne o půl hodiny později už mířila do centra města. Sníh naštěstí nebyl kluzký, jen příjemně křupal pod nohama. I tak byla vděčná za lavičky, které potkávala a kde si mohla na chvilku odpočinout. Chůze byla náročná, proto taky nechodila ven tak často, ale s přestávkami zvládnutelná. Navíc Jarmila plánovala dojít až k jednomu obchůdku. Dárky pro své společnice měla ve skutečnosti už nějakou dobu vyrobené. Bývalá švadlenka se v ní nezapřela, ani nemusela stroj moc oprašovat, aby mohla dárky spíchnout. Ale ještě jednu drobnůstku.

Krámek s drobnými předměty měl naštěstí otevřeno i dnes. Jarmila to tu trochu znala, občas sem zašla. Fascinovaly ji všelijaké figurky a cedulky, které tu byly k dostání, některé by mohla donekonečna obdivovat. Dnes chvíli obdivovala různé andělíčky, pak mezi nimi vybrala toho s nejmilejším výrazem a odnesla si ho k pokladně. S milou prodavačkou prohodila několik slov o Vánocích a oslavách, pak si popřály krásné svátky a ona s novým pokladem zamířila zpět. Věřila, že malý andělíček Růženku potěší.

-----

Šárka ještě pohledem vyprovodila svoji zákaznici. Pár příjemných slov ji stále hřálo v duši. To je jedno z kouzel prodávání, za den obvykle alespoň několikrát zažijete příjemné minipovídání. Navíc se mnozí z těch milých zákazníků vrací, takže ta příjemná povídání zažíváte znovu a znovu. Lidé se občas divili, že si Šárka pamatuje tolik svých zákazníků, ale kdo by mohl zapomenout všechny ty rozhovory.

Pak ale místnost opět zaplnily zvuky z filmu. Šárka dávno věděla, že chvilky i notně dlouhé chvíle, kdy v obchodě nikdo není, se dají využít na ledacos. Často je využívala na věci užitečné pro obchod, tu přerovnala figurky, tamhle zkontrolovala cedulky, doplnila účetnictví, objednala nové zboží, … Jindy se jí volný čas hodil na studium angličtiny a francouzštiny, někdy hledala nové návody a vzory na háčkování, už párkrát v obchodě i kontrolovala domácí úkoly svých ratolestí. Ale dnešní den si zasloužil něco speciálnějšího, třeba konečně se podívat na film, na který už pár měsíců nějak nebyl čas.

Prodávání v malém obchůdku nebýval vždycky Šárčin sen. Prošla si obdobím snění o dráze slavné zpěvačky, které zrovna vyjde pohádkový vztah, fanoušci ji budoumilovat a ona jim bude nadšeně zpívat a fotit se s nimi a rozdávat jim autogramy a dalšími způsoby přinášet radost. Později snila o kariéře doktorky, o spoustě zachráněných životů, o šťastných koncích, o pomoci, o radosti ze šikovnosti, která léčí.

Ty i další sny v průběhu let propadly času, staly se jen milou vzpomínkou. A přece se lecos z nich zrcadlilo v každém dni, který opravdu přišel, který nezůstal položkou v nekonečné množině možných i nemožných zítřků. Zůstala drobná setkání, lidské rozhovory, drobounké pomoci, které často znamenaly mnoho.

Lidé, kteří do obchůdku zavítali, bývali různí. Někteří zamračení, jiní usměvaví, někteří chodili klidným krokem, jiní se neustále někam honili a další zas vesele, rozverně poskakovali. Někdo se s pozdravem nezdržoval, někdo celkově moc nemluvil, jiný zdravil, ještě než se za ním zavřely dveře, a další si s pozdravem počkal, dokud se jeho oči nepotkaly se Šárčinými. Někteří lidé vyprávěli, co je přivedlo nebo pro koho nějakou tu drobnůstku shání, radovali se z narození dětí, vnoučat, synovců, neteří, sousedovic dětí, chlubili se jejich svatbami a promocemi, jindy zas chtěli jen tak udělat radost jiným nebo sobě.

Byla to každodenní mozaika tváří, střípky příběhů, hlavolam bez řešení i bez slepých uliček. Šárka se jím proplétala ráda, obchod jí přirostl k srdci. Tak jako občasné blyštivé mince, vzácné mince milénia, hvězdičky v očích.

Zvoneček nad dveřmi slabě cinkl a Šárka hned přerušila přehrávání. Ve dveřích stál malý klučina, zřejmě ve věku, kdy už jsou děti dávno „hrozný bestie“, ale ještě chvilku „roztomilý bestie“.

Klučina předpisově pozdravil, vrhl se k Šárce a hned začal povídat, že shání dárek pro maminku, protože pro ni měl krásnou figurku, ale sestřička ji zrovna dneska našla a rozbila, takže teď nemá nic a je mu to líto.

Šárka se nemohla neusmát nad snahou udělat radost, a záhy už se svým zákazníkem vybírala náhradní dárek. Brzy našli důstojnou náhradu, popřáli si pěkné Vánoce a klučík spokojeně odcházel.

-----

Ríša zamířil hned domů, však tatínkovi slíbil, že se nebude nikde zdržovat, půjde jen do obchůdku a pak rovnou zpátky. Cestou ho už úplně přešla zlost na Natálku, ale novou figurku před ní bude až do večera důkladně hlídat. Nebo aspoň dokud ji s tatínkem nezabalí a neuloží pod stromeček. S maminkou tam zase uloží dárek pro tatínka. A zbytek dárků přinese Ježíšek. Tedy, Ježíšek ne, ten prý neexistuje, ale Ríša pořád nevěděl, jak rodiče zvládnou nepozorovaně uložit dárky pod stromeček, a tak se držel toho, že je přinese Ježíšek.

Doma vonělo cukroví a perníčky. Z kuchyně se ozýval cinkot a v obýváku se zrovna rozsvítil stromeček. Sotva si Ríša zul boty, zamířil do obýváku, aby tatínkovi naznačil, že jeho výprava byla úspěšná. A taky aby obdivoval stromeček. Ráno ho pomáhal ozdobit, ale to ještě nefungovalo nějaké ze světýlek na řetězu, takže stromeček vůbec nesvítil. Teď byl stromeček ještě krásnější.

Když se tatínek zrovna nedíval, uloupil Ríša pár kousků cukroví. Když neexistuje Ježíšek, proč by mělo existovat zlaté prasátko. A hlavně, cukroví bylo moc dobré. Ríša si občas představoval, že vážně nebude celý Štědrý den jíst a pak třeba prasátko opravdu uvidí, ovšem všechny ty dobroty prostě voněly moc dobře. Taky si každý rok představoval, jak se naučí spoustu koled a bude je večer s rodiči zpívat, ale pokaždé na to nějak nebyl čas a pak uměl pořádně jen jednu. Letos to bylo stejné. Najednou dostal chuť si tu jednu zazpívat, a tak spustil. „Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé…“

Po pár slovech se přidal i tatínek, za chvilku z kuchyně vykoukla taky zpívající maminka. I Natálka se tvářila, že zpívá, i když vůbec neznala slova. Ríšovi se zpívání moc líbilo. Hned začal přemýšlet, co dělat dál. Do večera zbývalo ještě několik hodin, a kdo má to čekání vydržet, vždyť je to strašně dlouho.

Už od listopadu se těšil na Vánoce, na večeři při svíčkách, na zpívání koled, na navigování Ježíška s prskavkami, na dárky. Představoval si, co všechno by mohl dostat. Většinou mu připadalo, že jsou Vánoce strašně daleko, ale když teď byly docela blízko, bylo čekání ještě horší.

Tatínek navrhl, že poskládají nějaké z puzzlíků, které doma měli. Společně se zabrali do práce. Každou chvilku se jim podařilo spojit pár dílků k sobě. Chvilkami s nimi skládala i Natálka, přestože jejích pár kousků museli pokaždé rozebrat a složit jinak. Práci jim zpříjemňovalo i to, že si k ní oficiálně ukradli trochu cukroví a uvařili si vánoční čaj. Obrázek před nimi stále víc a víc připomínal ten na obalu, a jako bonus čas zbývající do velkého večera utěšeně ubíhal.

Než celé puzzle složili, venku se skoro stmívalo. Z kuchyně se mezitím ozvalo bušení paličkou, pak se z ní začala linout vůně čerstvě usmažených řízků. Ríša byl rád, že ani letos nebude muset jíst kapra, který mu nechutnal, a místo něj bude mít něco dobrého. Chvilku se ometal v kuchyni a čas ještě trochu poskočil. Stůl už byl nachystaný včetně spousty různých dobrot. Zbývalo se ustrojit a zasednout ke štědrovečerní večeři.

-----

Nad městem vyšla první hvězda. Nastal čas, kdy se všechny všední radosti zúročí jedním mimořádným večerem.