Vlaštovka z Ebbakenu

Rating: bez omezení
Za betaread patří vřelý dík Aries

Povídka chce podpořit projekt Skutečná pomoc společnosti Člověk v tísni. DMS Skutek.

Zima 1988, Ebakken, východní Nigérie

Když Matyáš odhrnul moskytiéru a vyklouzl z lůžka, teprve začalo svítat. Vyběhl ze dveří a zamířil za vesnici. Chvíle těsně po rozednění měl nejraději. Vzduch byl voňavý, teplota ještě příjemná, nad lesy v pohoří Afi se zvedala oblaka páry a v paprscích vycházejícího slunce zářily zdi vesnických obydlí jasně oranžovou barvou.
Onyemachi ho čekal na stejném místě jako vždycky, zády k vesnici, vysoká štíhlá silueta se rýsovala proti světlounce modrému nebi. Mat se snažil přiblížit nepozorovaně, ale muž se otočil, když byl ještě pořádný kus za ním. Přivítal chlapce širokým úsměvem a v černé tváři se zaleskly bílé zuby.
„Dobré ráno,“ pozdravil chlapec.
„Ina kwana, Tsâttseewàà.“
Matyáš se musel téměř zaklonit, aby se mohl podívat do kouzelníkových vlídných očí. Dával si přitom pozor, aby jeho zrak neutkvěl na náhrdelníku z drobných ptačích lebek, který zdobil lesknoucí se hruď. Chlapci naháněla podivná ozdoba hrůzu, jejího majitele se však nebál ani trochu. Zuřivě se na kouzelníka zamračil.
„Pořád se ti nelíbí, že ti tak říkám, co?“ tiše se zasmál Onyemachi.
„Ne, nelíbí.“
Matův hlas zněl rezignovaně. Měl mezi domorodci řadu přátel a Onyemachi byl nejlepší z nich, věděl ale, že mladší z vesnických kouzelníků nezmění jméno, které mu dal a které pokládal za šťastné. Tsâttseewàà. Vlaštovka. V jazyce kmene Hausa, kdovíproč. Onyemachi byl zcestovalý muž, pobýval nějaký čas v Abuje a dokonce i v Lagosu, a rád používal slova z různých kmenových jazyků, kterými proplétal svou jednoduchou angličtinu.
„Proč se ti to nelíbí?“ zeptal se chlapce nevzrušeně.
„Protože se bojím, že mě upečeš a sníš!“ odsekl Matyáš.
Onyemachi se zachechtal a přesunul zrak z Matyášovy nevrlé tváře na oblohu. Slunce už stálo vysoko. V téhle části světa se noc měnila v den během několika minut. Z hustého porostu vysoké trávy, které se někdy říkalo sloní – nebo také Pennisetum purpureum, jak Matyáše poučil botanik výpravy – vylétaly čiřikající vlaštovky a kroužily jim nad hlavou.
„Nehodlám tě sníst, Tsâttseewàà,“ ujistil Mata Onyemachi. „Proto ti tak neříkám.“
„A proč tedy?“
„Záleží na tom? Když tě nesním?“
Matyáš se otráveně zašklebil. Onyemachi stále pátravě sledoval houfující se ptáky, kteří se chystali k odletu do pralesa. Za několik minut už v Ebbakenu nebude k nalezení jediná vlaštovka. Hejno odletí lovit hmyz poletující nad vysokými stromy a do travin se vrátí až se soumrakem.
Každá z vesnických žen by kouzelníkovi ochotně připravila ranní pokrm. Onyemachi si ale rád opatřoval snídani sám, bez sítí či vějiček, které používali ostatní vesničané. Pozvedl obě ruce k obloze a Matyáš nahlas vzdychl, přesto však se směsicí fascinace a odporu pozoroval, jak se na kouzelníkovo znamení šest drobných ptáků odděluje od hejna a v ladných křivkách klesají dolů. Na zem dopadla ptačí těla už bezvládná a Mat lítostivě popotáhl.
„Tolik ti to vadí? A proč vlastně“ zeptal se kouzelník zvědavě, zatímco se shýbal pro svůj úlovek. „Ryby jíš. Slepice jíš. Jaký je v tom rozdíl?“
Chlapec pokrčil rameny.
„Já nevím. Slepice ti patří. A ryby jsou ryby. Vlaštovky… ony jsou… prostě jiné. Malé. Krásné. Bezbranné.“
Sevřenou rukou, ve které držel omráčenou vlaštovku, ukázal Onyemachi na skupinu vesničanů. Ženy oblečené do pestrobarevných šatů a s košíky na hlavách mířily k sítím napnutým na kraji travin. Za nimi běžel štěbetající a rozesmátý hlouček nahatých dětí.
„Podívej se na ně. Nejsou taky takové? Malé? Krásné? Bezbranné? Chtěl bys, aby hladověly, Tsâttseewàà?“
Matyáš rozpačitě zavrtěl hlavou. Zdálo se, že kouzelník má pravdu. Maso bylo prostě maso; tohle se po tisících porcí vznášelo vzduchem. Matyášovým rodičům ani ostatním vědcům z expedice se domorodé lovecké zvyky nijak zvlášť nelíbily a vlaštovky nejedli, ale přijeli kvůli jiným věcem: především kvůli gorilám, ale i šimpanzům, zlatým kočkám, exotickým ptákům, houbám a orchidejím. Osud vlaštovek je nezajímal. Vlaštovky byly obyčejné. Jenže z jakéhosi důvodu se Matyášovi sevřelo srdce prudkou bolestí, kdykoliv byl příliš blízko umírání některého z těch ptáčků.
Onyemachimu jeho smutek neunikl.
„Nastav ruku. Levou,“ vyzval chlapce. „Naučím tě kouzlo.“
„Chisom říkal, že se nesmím učit žádná kouzla,“ namítl Mat, ale ochotně natáhl levici. Mladý kouzelník mu do dlaně vložil nehybnou vlaštovku. Tělíčko bylo teplé, zdálo se však, že život v něm už vyhasíná.
„Ne, to neříkal.“ Onyemachi přikryl vlaštovku Matyášovou pravicí a chvíli podržel obě chlapcovy ruce ve svých. „Velký kouzelník říkal, že nikdo nemá provádět žádné kouzlo nad tebou. To není totéž. Podívej se na mě.“
Matovy oči byly plné dychtivosti. Onyemachi spokojeně přikývl.
„Představ si ji, jak letí. Soustřeď se a nech to, co žije v tobě, ať pronikne tělem i ptačí duší. Dej jí svoji sílu. Všechnu najednou, ale jen v jediné krátké chvíli. Nesmí to trvat dlouho. Rozumíš?“
Matyáš přikývl. Onyemachi zvedl jeho sevřené ruce do výšky a pak je pustil. Mat měl na okamžik pocit, že by mohl sám vzlétnout k modrému nebi a ke kroužícím vlaštovkám. Náhle ucítil ve svých dlaních rychlý tlukot malého srdce.
„Teď!“ zavelel kouzelník. Podržel chlapce, když se lehce zapotácel, ale Matyáš zvládl svůj úkol skvěle. Vlaštovka vyletěla z jeho dlaní jako černá šipka a stoupala vzhůru, aby se připojila k hejnu. Zatímco Mat okouzleně sledoval její let, rozechvělý a vzrušený jako nikdy předtím, kouzelník se otočil a nacvičeným pohybem zakroutil krky ostatním pěti ptáčkům.
„Jedna je zachráněná. A spousta jiných dneska umře. Tak k čemu to bylo?“ zeptal se chlapec, aniž by spustil oči z vlaštovek poletujících vysoko nad nimi. Do opojné radosti, která divoce kolovala jeho cévami, se opět vmísil smutek.
„To, že něčí život skončí, neznamená ještě, že byl zbytečný,“ odpověděl Onyemachi tiše. „Výsledkem smrti může být jiný život. Každý život, který není zmarněný, má smysl, Tsâttseewàà. Každý.“

„Mates je zase v tahu?“ zeptal se doktor Pasr své ženy, zatímco si rychle zapínal plátěnou košili. Vstali pozdě a teď pospíchali, aby vyjeli do rezervace dřív, než bude vedro nesnesitelné.
Martina mu zbytečnou otázku oplatila podrážděným pohledem. Matyáš se vydával na toulky každé ráno ode dne, kdy se naučil chodit, a nebylo vůbec snadné mu v tom zabránit. Roky, které expedice trávila v Ebbakenu, považovala Martina za nejklidnější ve svém životě. Tady se o syna nestrachovala. Byl pod bedlivou ochranou.
„Onyemachi na něj dá pozor.“
„Jedno se musí těm šamanům přiznat,“ řekl Matyášův otec s trochou hořkosti. „Mates je poslouchá jak hodinky. Kdybych mu zakázal opouštět okolí vesnice já - nebo ty - asi bychom strávili hodiny a hodiny jeho hledáním. Ale co mu řeknou oni, bere jako zákon.“
„Kdyby je neposlouchal, zastavili by ho jinak,“ zamumlala jeho žena.
Zamračil se, ačkoliv v hloubi duše ho její jistota uklidňovala.
„A kdyby se dostal do lesa, asi by ho nikdy nikdo nenašel,“ dodala Martina tiše. Tohle jim starší kouzelník řekl naprosto jasně. Několikrát.
„Možná je načase odjet. Je mu deset, Martino. Měl by začít chodit do školy. Tady jsme skoro hotovi a poměry v zemi se zhoršují.“
„Vůbec si nedovedu představit, že budeme jinde,“ vzdychla žena. „A kam bys chtěl jet?“
„Já nevím. Někam do Států. Nebo do Evropy.“
„Do Londýna.“
„Británie? Chtěla bys ho snad dát do tamté školy?“ zeptal se nevěřícně.
„Ne, nechtěla. To víš dobře. Najdeme nějakou dobrou školu. Obyčejnou.“
Zvenku se ozvalo startování motorů a Lukáš Pasr strčil do batohu poznámkový blok. Byl připraven k odchodu. Martina se ale znovu posadila na židli, ze které před chvílí vstala.
„Chtěla bych se vrátit domů.“
Hlas plný smutné touhy vrátil Lukáše od dveří. Položil ruce na shrbená ramena své ženy.
„Možná se tam jednou vrátíme, Martino. Možná.“

Černý muž a bílý chlapec se vraceli do vesnice, právě když ji terénní automobily výpravy opouštěly. Za oknem vozu vykroužila ústa Matyášovy matky němý pokyn. Uč se. Matyáš přikývl a vesele rodičům zamával.
Před domkem obývaným vědci se tyčila vysoká postava doktora Jima Hortona.
„Mathias!“ volal Jim a rukou si clonil oči proti slunci. „Mat! Come here!“
Onyemachi na okamžik položil ruku na Matyášovu hlavu a polohlasně pronesl ochranná slova. Starší kouzelník Chisom se zpočátku bál i toho, ale cizí síla, kterou v chlapci cítili, se naštěstí požehnání nebránila. A nezareagovala žádnou zradou ani při provádění oživujícího kouzla, které Matyáš svedl s tak překvapivou lehkostí. Chisom se ovšem rozzlobí; chtěl držet chlapce stranou veškerých kouzel. Pro všechny případy. Onyemachi Chisomovu úzkostlivou opatrnost tak úplně nesdílel. Dnes porušil příkaz a navíc lhal. Až se s Matyášem rozloučí, navštíví svého staršího druha, vystaví se jeho hněvu a pokorně přijme napomenutí.
„Tak běž, Vlaštovko. Nenech svého onye nkuzi čekat. A nezapomeň na pravidla!“ připomněl Matyášovi. „Nechoď nikam sám. A do lesa vůbec ne.“
„Jasně, jasně.“ Chlapec obrátil oči v sloup, aby dal najevo, jak ho kouzelníkovo poučování nudí.
„Onye nti ike so ozu a la,“ řekl Onyemachi vážně.
Člověk, který odmítá naslouchat radám, skončí špatně. Oblíbené úsloví obou kouzelníků. Než se obloha zatáhne a do rudohnědého prachu dopadnou první kapky prudkého tropického deště, pokárá Chisom Onyemachiho stejnými slovy.
Matyáš se na kouzelníka zazubil a rozběhl se po cestě. Utíkal pod africkým sluncem, vdechoval vlhký vzduch a připadal si lehoučký, volný jako ptáče v povětří. Rozpřáhl paže s představou, že je vlaštovka kroužící nad vrcholky stromů. Vletěl Jimovi rovnou do náruče, vysoký muž ho se smíchem zachytil a postrčil před sebou do domku.
Každý den zůstával některý ze členů expedice ve vesnici, aby ohlídal vybavení, věnoval se dokumentaci výzkumu a pokud byl ochoten, také něčím přispěl k výuce syna vedoucího expedice a jeho zástupkyně. Jimova přítomnost slibovala přinejmenším hodinu strávenou nad matematikou, kterou Mat neměl rád, ale také strhující vyprávění o zvířatech a rostlinách. A k tomu spoustu latinských slov.
„Latina se ti bude hodit,“ říkávala Matyášovi matka. „Kdybys chtěl třeba studovat přírodu, jako já a táta. Nebo jazyky. Nebo historii.“
„Nebo taky něco úplně jiného,“ dodal jednou otec zasmušile.
Střelila po něm varovným pohledem a on omluvně pokrčil rameny.
Matyáš si jejich němé komunikace ani nevšiml.

Zřídlo prokletí bylo ukryté v hloubi lesa hodinu cesty za vesnicí, svinuté do sebe jako had, ostré jako špičáky levharta, smrtící jako semena jedovatých orchidejí. V dusivém vlhkém parnu se kolem něj šířil odporný pach, který ochromoval hmyz, ptáky i větší zvířata. Hnijící zdechliny visely na hromadách starších koster.
Kletba sužovala Ebbaken víc než století. Kdysi přinášela políčka za vesnicí bohatou úrodu, kozy rodily živá mláďata, řeka se hemžila rybami a les byl plný zvěře. Teď považovali obyvatelé vesnice vyprávění starců a stařen, kteří mluvili o vzpomínkách svých rodičů, za pouhou legendu. Otrava pronikala do myslí lidí a zabíjela naději.
Vlaštovky tu však nebyly doma, a proto nad nimi kletba neměla žádnou moc. Přilétaly zdaleka, nedotčené šípy prokletí. Snášely se do ebbakenských travin jako životodárný déšť na vyprahlou zem. Vlaštovky byly tím, co oddělovalo život od smrti a vesnici od hladovění.

Konec první části

Slovníček:
Ina kwana (hausa) dobré jitro
Onye nkuzi (igbo) učitel
Onyemachi (igbo) nigerijské jméno. Význam: Kdo ví, co přinese zítřek?
Chisom (igbo) nigerijské jméno. Význam: Bůh je se mnou.

Za výrazy z kmenových jazyků vděčím stránce http://www.nigeriandictionary.com a http://www.websters-online-dictionary.org
Za pomoc s nalezením nigerijského výrazu pro vlaštovku děkuji Aries.