Vzdechy normálního člověka
Až se znovu uvidíme, nebudem se znát.
Naše oči a zadky, stačili nám na stokrát!
Teď se poznejme jako lidé, kamaráde, kamarádko!
Netřeba plakat nad mlékem rozlitým,
spíš schovat své necity pod kvítím.
Kde budeš, až se budu v depresi svírat?
Doma, snad tě bude někdo na víčka líbat.
A proč jsi se mnou vlastně šla? Jen z nudy?
Když jsi po půlnocí nezmizela, bylo to z nesvobody?
Až ráno přijde, uvědomím si, co jsem to jako vždy udělal,
poslechnu si Kluse, který nám k tomu hrál.
Zůstávám s Tebou, i když vlastně nechci,
nepotřebuju kocovinu, ty mi dáváš lekci.
Nevíme, co si ostatní ve skutečnosti o nás myslí. Třeba něco pěkného. A stejně tak to občas nevíme sami o sobě.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.