30: Krok k nalezení pravdy

Obrázek uživatele Owes
Úvodní poznámka: 

No, nejspíš 15+, přestože nejde o nic popisného. Jen to obsahuje nějaké ošklivé věci. (Teď tak uvažuju, že ono už to možná od téhle chvíle bude všechno pouze 15+. Atmosféra nám poněkud houstne.)

Kapitola: 

První místo, které Lily napadlo, byl Godrikův důl. Do Prasinek ani před bradavickou bránu se přemisťovat nechtěla. Nebyla si jistá, jestli Grindelwald náhodou nedokáže vysledovat dráhu jejího přenášedla. Kdyby to bylo v jeho silách, snadno by zjistil, že se na Bílé útesy přenesla právě z Bradavic. Konkrétně z ředitelovy pracovny. A kdyby byl dostatečně rychlý, mohl by je dostihnout dřív, než by stačili překročit hranici školních pozemků a ocitnout se na bezpečné půdě.
(Proboha, on je na svobodě! Všichni si myslí, že sedí v Nurmengardu, a on přitom klidně večeří s přáteli na jihu Anglie!)
Jakmile dopadli do předzahrádky domu číslo 33 v Godrikově dole, Severus okamžitě převzal vedení a přemístil je všechny jinam. Vlastně provedl hned několik přemístění v řadě, vždy jen s krátkou pauzou na nadechnutí.
Když konečně zůstali stát, Lily se předklonila a vyzvracela se rovnou mezi trsy levandulí. Harry se ještě několikrát zatočil jako káča a padl na zadek do záhonu růží. Severus mu pomohl na nohy, zatímco sám přemáhal dávivý reflex.
„Kde to sakra jsme?“ vypálila Lily nazlobeně a rozhlížela se po čarokrásné zahradě kolem malého, bíle omítnutého domečku uprostřed ničeho.
Severus na otázku nereagoval. Došel k zeleně natřeným vchodovým dveřím a použil mosazné klepadlo.
Na prahu se objevila vysoká žena s protáhlým obličejem křídové barvy, kolem nějž se vlnily dlouhé černé vlasy s náznakem stříbra na spáncích. Upírala na pozdní návštěvníky chladný pohled ocelově šedých očí. Vyzáblé paže měla založené v bok. Její zakyslý výraz naznačoval, že je vůbec nevidí ráda.
„Ahoj, mami.“
„No nazdar, vy už jste zase spolu?“
„Ne,“ odpověděl Severus stroze a prošel kolem ní do předsíně.
Lily rozpačitě pozdravila, vzala Harryho za ruku a protáhla se kolem paní Snapeové.
Severus je zavedl do obývacího pokoje a ukázal na pohovku.
„Posaď ho sem. Musíme ho zkontrolovat. Možná je pod vlivem nějakých lektvarů. Možná jsou v tom čáry. To brzy zjistíme.“
Vytáhl hůlku a přiblížil se k Harrymu.
„To nebude nutný, nic mi není,“ zvedl Harry ruce v obranném gestu a hleděl teď na Severuse zpříma.
Severus se zatvářil nechápavě. Harryho oči nevyhlížely ani malinko jinak než obvykle. Byly zářivě zelené, živé, jiskrné a upřímné. Nedalo se pochybovat o tom, že patří zdravému a autentickému Harrymu Potterovi.
„Oni ti nepodali žádné omamné látky? Nevyzkoušeli na tobě žádná kouzla?“
„Nasadili mi tuhle čelenku,“ ukázal si Harry na hlavu. „Zřejmě čekali, že mě promění v to jejich dalekohledné oko. Tvrdili, že patřila Cassandře Trelawneyové. Jenomže se mnou se nic nestalo.“
Harry se zachechtal. Znělo to trochu hystericky. Teď, když bylo po všem, cítil, jak si jeho tělo neví rady s tou obrovskou úlevou.
„Ty jsi to celou dobu předstíral?“ nemohl uvěřit Snape a díval se na něj jako na nějaký extrémně vzácný muzejní exponát.
„Jo. No, nejspíš jsem musel, nemyslíš?“ opáčil Harry. „Bůhví, co by se mnou ti šílenci provedli, kdyby zjistili, že ten krám nefunguje.“
„Použili by jiný předmět z tvého vlastnictví, aby tu čelenku očarovali,“ usoudil Severus. „Ten přívěsek zřejmě nezafungoval proto, že původně patřil Jamesovi. To ale Pettigrew ani Grindelwald nemohli vědět.“
„Takže jsem udělal dobře, když jsem to na ně nahrál, ne?“ ujišťoval se Harry.
„Dobře? Jestli jsi udělal dobře? Pro pána krále, byl to ten nejlepší herecký výkon, jaký jsem kdy viděl! Smekám před tebou, Harry. Byl to skvělý nápad.“
„Vlastně se dost divím, že to vyšlo. V jednu chvíli jsem myslel, že už se neudržím. Měl jsem toho bastarda hned vedle sebe. Hlavou se mi honily myšlenky jako, že ho ubodám vidličkou a podobně.“
„Nemysli si, taky jsem měl sto chutí do něj tu vidličku vrazit,“ ušklíbl se Severus.
„Co bude dál? Myslíš, že po mně bude pátrat? Že mě bude chtít dostat zpátky?“
„Mám dojem, že teď půjde po nás všech. Musíme se spojit s Brumbálem a promyslet další kroky.“
„James je s dětmi v Bradavicích,“ oznámila Lily. „Doufám, že jsou tam v bezpečí.“
„O tom nepochybuj. Dokud nad školou nepřevzali kontrolu, Brumbál jim dokáže poskytnout ochranu. Otázkou je, jak dlouho ještě Bradavice zůstanou mimo hlavní sféru vlivu,“ přemýšlel Severus nahlas.
„Podle mě ÚBOZ využije letní prázdniny k přípravám na jejich obsazení,“ nadnesla Lily. „Školní rada vydá sérii nových nařízení a od prvního září už se pojede v novém režimu.“
„Určitě můžeme od prvního září čekat změny a možná budou radikální, ale takhle rychle Grindelwald určitě postupovat nebude,“ zavrtěl hlavou Severus.
„Proč si to myslíš?“
„Protože se bude chtít mstít. Po malých dávkách, chladnokrevně, vytrvale. Mně, Brumbálovi a všem, kteří mu zůstanou věrní. Dokud nezničí všechno, co Brumbál vybudoval. Přímo před jeho očima. Nechá ho ve funkci ředitele tak dlouho, aby tu zkázu mohl sledovat. Dnes mu mezi prsty uniklo něco, co plánoval celé desítky let. Bude potřebovat čas, aby všechno znovu promyslel. Mezitímco bude v ústraní pracovat na novém plánu, nechá ÚBOZ pokračovat v postupném utahování lasa. To je můj názor. Uvidíme, co nám k tomu poví Brumbál.“
„Severusi, jak je sakra možný, že ten chlap nesedí v Nurmengardu?!“
„To přesně nevím. Prozradil mi jen to, že ho odtamtud dostali členové jeho bratrstva. Bratrstvo Světla si říkají.“
„Bratrstvo Světla?“ podivila se Lily. „To je trochu schíza, ne? On - černokněžník - vytvořil něco, co má v názvu světlo?“
„On ten spolek nevytvořil. Členové Bratrstva ho sice nazývají svým otcem, ale celé to začalo až po jeho uvěznění v pětačtyřicátém. Jeho příznivci se semkli a vznikla uzavřená tajná společnost. Musíme svolat mimořádnou schůzi Fénixova řádu. Všechno vám povím. Mami?“
„Ano, Severusi? Konečně sis mě ráčil všimnout?“
Eileen Snapeová se ležérně opírala o zárubeň a tvářila se dotčeně. V kostnatých prstech svírala sklenici vína.
„Půjč mi svou sovu. Prosím.“
„No, když tak pěkně prosíš,“ svolila jedovatým tónem a otevřela dvířka klece, která stála na stolečku pod oknem.
Z klece vyletěl černý výr a přistál na parapetu, připravený konat svou službu.
„Díky.“
Severus sáhl do kapsy pro ruličku čistého pergamenu a z matčina kalamáře vytáhl brk. Naškrábal stručnou zprávu pro Brumbála, smotal ji a přivázal výrovi k noze. Pak ho vypustil oknem do temné noci.
„Požádal jsem Albuse, aby schůzi svolal okamžitě. Sejdeme se ve tři ráno na hlavním štábu. Pochybuji, že by někdo z nich ještě spal.“
„V tom se nemýlíš,“ přikývla Lily. „Brumbál jim dal vědět hned, jak jsi zmizel. Uvedl je do pohotovosti.“
„Výborně. V tom případě můžete jít s Harrym napřed. Já si tu ještě něco vyřídím.“
Lily k němu očima vyslala otazník.
„Krb je za tebou. Letaxový prášek leží na římse,“ instruoval ji Severus.
Lily se ani nepohnula. Otazník v jejích očích přetrvával.
„Ano?“ protáhl otráveně Severus.
„Dnes v noci se nebudeme rozdělovat. Budeme cestovat společně.“
„Ne. Ty odsud odcestuješ hned teď a Harryho vezmeš s sebou. Já dorazím, až si promluvím s matkou.“
Ještě nějakou chvíli se navzájem měřili pohledem, než to Lily vzdala a vlezla s Harrym do krbu. Severus počkal, až je zelené plameny přenesou pryč, a obrátil se k Eileen, která uvolněně seděla v křesle a na rtech jí pohrával arogantní úsměšek.
„Dozvěděl jsem se dnes spoustu zajímavých informací,“ začal a bez optání si nalil víno z láhve na psacím stole. „Gellert Grindelwald uprchl z vězení, to už jsi slyšela. Má tu pár následovníků, co jsou ochotni dělat pro něj špinavou práci ve jménu jakéhosi Světla, které všichni vyhlížejí, jako by je mělo spasit. A víš, co je na tom úplně nejzajímavější?“
„Povídej, synku,“ vyzvala ho medovým hlasem.
„Oni jsou z nějakého důvodu přesvědčeni, že v příchodu toho Světla hraju roli já. Před chvílí mi oznámili, že mám roční dceru jménem Eleanora, která se tu jednoho dne chystá převzít vládu, a že by ode mě bylo pěkné, kdybych ji pomohl vychovat v hodnotách, které vyznávají. Grindelwald mi nabídl něco jako místo královského regenta, pokud se přidám k jeho hnutí. Tvrdil, že jsem výjimečný. Že mám v sobě sílu, o které nevím, a magii, které nerozumím. Říká tomu Temnota.“
„Vážně?“ ušklíbla se Eileen Snapeová povýšeně. „Co on o tom může vědět? Politické ambice u něj už dávno zvítězily nad přirozenou intuicí a vnímáním magie.“
„Nechci se bavit o jeho schopnosti vnímat magii. Chci vědět, jestli je pravda to, co říkal. Protože v jednu chvíli prohlásil, že přicházím z temnoty černější než propast smrti a že ty mi k tomu můžeš povědět víc. Prý se tě mám zeptat. Takže já se ptám - co to má sakra znamenat?“
„Popravdě jsem tuhle otázku očekávala už mnohem dřív a ani ve snu by mě nenapadlo, že budeš potřebovat Gellerta Grindelwalda, aby ti oznámil, že jsi něčím výjimečný.“
Severus vypil svou sklenku vína a okamžitě si nalil druhou. Pak se posadil na gauč a trpělivě své matce naslouchal.
„Když mi bylo sedmnáct, podivným řízením osudu jsem se zamilovala do chlapce, který nebyl ani trochu podle představ mých rodičů. Byl to mudla, věčně umazaný od šmíru a oleje, co kolem našeho domu jezdíval na motocyklu, vysedával u řeky s lahví levného piva a žvýkal tabák. Co naplat, dostala mě jeho hrubost a syrovost. Do té doby jsem byla zvyklá jen na uhlazené pány vybraného chování, pro které bylo pivo pitím mudlovské lůzy, balené cigarety odpornou náhražkou doutníků, práce trest a sex sprosté slovo. Tobias pracoval dvanáct hodin denně v textilní fabrice, po večerech se bavil s děvčaty a vzácné dny volna trávil na motorce. Fascinující svět plný špíny, hluku a svobody. Inu, netrvalo dlouho a byla jsem v očekávání. A nastalo těžké dilema. Copak si čarodějka může vzít mudlu?! Taková hanba pro náš rod! A co když čarodějka s dítětem zůstane neprovdána? Společensky neúnosný skandál! S řešením okamžitě přispěchala tvá babička Elena. Té to vždycky pálilo. Povídá mi: Eileen, zlatíčko, je jen jediná možnost jak zabránit pošpinění naší rodiny - to děcko se nesmí narodit...“
Severus vypil do dna druhou skleničku a kouzlem si k sobě přivolal láhev.
„Ještě toho večera mi podali tonikum, po němž měl plod opustit mé tělo. Jenomže - ejhle! - ono se vůbec nic nestalo. Můj otec tenkrát prohlásil, že je to vůle osudu a proti ní se stavět nelze. Další lektvar už mi nedali. Místo toho vystrojili svatbu a o Tobiasově původu se rozhodli lhát. Před známými tvrdili, že je to poloviční čaroděj, který studoval v cizině a má poněkud výstřední manýry. Každopádně já ani v nejmenším nehodlala riskovat, že by z tebe mohl být moták. Takové případy byly známy. Zvlášť poté, co se čarodějky pokusily vyvolat potrat. A tak jsem trochu kouzlila. No, trochu víc než jen trochu.“
„Co přesně jsi udělala?“
„Navštívila jsem jednu starou čarodějnici ze severu. Dala mi návod na tři rituály, které se musí provést před tím, než dítě v matčině lůně nabyde vlastního vědomí. Provedla jsem je pečlivě a odhodlaně, zaplatila za ně vlastní krví i třináctiletou bídou a přivedla na svět dítě obdařené magií.“
„Černou magií.“
„Na to se dějiny neptají. Jsi kouzelník a život máš ve svých rukou. Můžeš být čímkoli. To je zásada, kterou jsem ti vštěpovala odmalička. Vždy máme právo volby. Nezáleží na tom, odkud pochází naše síla, důležité je, jak s ní naložíme.“
„Takže ty se mě nejdřív pokusíš zabít, potom mě odevzdáš temným silám a nakonec mi řekneš, že mám život ve svých rukou?“
„Nebuď tak melodramatický,“ napomenula ho Eileen a vytrhla mu flašku z ruky, aby si dolila. „Kdybych měla tvůj dar, bylo by mi úplně fuk, kdo mi ho dal. Když něco dostanu, tak to přece nebudu vracet. Je jenom na mně, k čemu to využiju. Koneckonců to nemusím využít vůbec.“
„Celý život cítím, že mě přitahují věci, které ostatní odpuzují. A když noc voní kouřem z čemeřice a měsíc hoří, mívám pocit, že mě k sobě někdo volá. Když odmítnu jít, moje duše až do rána křičí. Když ten hlas poslechnu, tak křičí moje tělo. Víš, o čem mluvím?“
Severus nečekaně prudce vstal, zahodil prázdnou sklenici a drtivým stiskem sevřel matčiny spánky. Donutil ji podívat se mu hluboko do očí a prohlédnout si vzpomínky na některé divoké noci, které strávil ve společnosti temných stvoření. Vrcholem Severusových pečlivě utajovaných zážitků byli jihoameričtí upíři. Slzami rozpitý obraz mrtvolně bledého těla potřísněného krví, o něž během hodování nezapomínali jiní důkladně pečovat, přiměl Eileen, aby se synovi vytrhla a přerušila to strašlivé spojení.
„Tohle je můj život. Věčná snaha nepodlehnout, věčný zápas s vlastní zvrácenou touhou, věčný boj o to být lepší. A přece občas uklouznu. Ale pokaždé vstanu a kráčím zpátky za světlem. Kolik pádů mě ještě čeká? Kolik pádů, než ztratím sílu se zvednout?“
Eileen klečela pod křeslem a zvracela na koberec. Severus ji lhostejně pozoroval. Když k němu vzhlédla uslzenýma očima, ty jeho zůstaly studené a tvrdé jako kusy ledu.
„Doufám, že jsi na své dílo náležitě pyšná. Protože já si občas přeju, abych se radši nenarodil.“
„Severusi!“ vykřikla chraplavě, když vstoupil do krbu. „Severusi, je mi to líto! Je mi to moc líto. Ale ty opravdu nerozumíš tomu, co v sobě nosíš! Trápíš se právě proto, že s tím neustále bojuješ! Přijmi svou temnou stranu, přijmi konečně svůj dar a uleví se ti. Ty si myslíš, že bojuješ se zlem, ale to je klam. Zlo není v nás, synku. Zlo je jen výsledkem špatných rozhodnutí a špatných činů. Tohohle jsem se bála, když jsem se dozvěděla, že jsi skončil v Nebelvíru. A vidím, že moje obavy se naplnily. Ta kolej v tobě vypěstovala slepou spravedlnost, pošetilou odvahu, sebemrskačství a přesvědčení, že máme vždy a za všech okolností jednat nesobecky.“
„To, že mě Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru, je nakonec to nejlepší, co mě v tomhle zkurveným životě potkalo. Díky za rozhovor.“
Severus pod sebe hodil letaxový prášek a v příštím okamžiku svištěl krbovou sítí na hlavní štáb Fénixova řádu, kde už ho všichni netrpělivě očekávali.

Závěrečná poznámka: 

...do cíle zbývá 20 kroků...

Komentáře

Obrázek uživatele Arenga

Trochu pořád nevím, ví je to ten dar,ale to nevadí.ocekavam, že mi to časem docvakne.
A taky jsem si nevím proč myslela, že Eillen Snapeova e mrtvá, tak mne překvapilo, že není

-A A +A