38: Nepředložený krok

Obrázek uživatele Owes
Kapitola: 

Vůně ovocného sadu v Godrikově dole působila omamně a přímo vybízela k tomu, aby jí člověk na rozložené piknikové dece dovolil odvát ho do říše denního snění. Severus ležel s rukama pod hlavou ve stínu košaté jabloně, rukávy i nohavice měl vyhrnuté a ve spavém horku nechával za zpocenými víčky proplouvat osvěžující obrazy.
„Dal bych si vychlazenej mošt,“ řekl Sirius Black, s hlavou položenou na jeho břiše a nohama ponořenýma do zahradního jezírka.
„Právě na něj myslím,“ odpověděl Severus a usmál se tomu nenadálému souznění.
„Dal bych si, ale jsem línej se zvednout.“
„Já pro něj skočím.“
„Neblázni, člověče!“ zadržel ho Sirius důrazným plesknutím po noze. „Nebudu mít na čem ležet.“
„Dobrá, tak ještě chvíli.“
Oba muži se znovu pohroužili do tichého fantazírování. Slunce pomalu směřovalo k západu, přičemž jen sotva znatelně klesalo. Pod větvemi jabloně byl stále příjemný stín.
„Je fajn, že jsi jel se mnou,“ přerušil asi půlhodinové ticho Sirius. „Takhle v pohodě už jsem tě neviděl, ani nepamatuju.“
„Je to na mně hodně vidět?“
„Copak? Bojíš se, že aby ti Lily nenaložila práci navíc?“
„Ne, toho se fakt nebojím.“
Black se nadzvedl na lokti a zadíval se mu do tváře. Pak se zamračil.
„Ty máš pocit, že si to nezasloužíš, že jo? Že jo?“ dorážel na něj. „Nevím o nikom, kdo by si chvíli klidu zasloužil víc než ty. Tak si ji laskavě koukej užít, než skončí a další už možná nepřijde.“
„Já jen nevím, jestli je to v pořádku, Tichošlápku.“
„Že workoholik odpočívá?“
„Že je mi dobře. Že jsem šťastný. I přes to, co se stalo...“
„Obviňovat se z toho, že dokážeš jít dál, je zbytečný a hloupý. Člověk prostě musí jít dál. Špatný věci se stávají, ale přece kvůli nim všechno nezabalíš. Povím ti, kdy to všechno zabalím já – až Dvanácterákovi dojde ve sklepě víno!“
„Ty jsi vůl.“
„Zajímavý. Doteď jsem žil v domnění, že jsem pes.“
„V toho se proměňuješ. Ale vůl jsi konstantně.“
Sirius se na něj zašklebil a rozcuchal mu vlasy nad čelem.
„Tvoje urážky na mě neplatí, protože vím, že mě miluješ.“
Severus nevěřícně potřásl hlavou.
„Tvoje ego se občas ocitá mimo naši sluneční soustavu.“
„Klid,“ mávl rukou Sirius a položil mu ji na hruď v parodicky důvěrném gestu. „Já tě miluju taky.“
„Máš štěstí, že tu není Náměsíčník, ty šašku jeden.“
„Proč? Řekl by to samý.“
„Promiňte,“ ozval se nesmělý hlas Hermiony Grangerové, díky němuž se Sirius automaticky stáhl ze Severusovy intimní zóny a zapnul si košili. „Nerada vás ruším při odpolední siestě, ale právě jsem dorazila a paní Potterová mě hned zaúkolovala. Nesu vám vychlazený mošt a tuňákové sendviče.“
Oba zaměřili pohled na servírovací tác. Do té chvíle zcela nepokrytě civěli na její opálené nohy. Jako první se vzpamatoval Black, který od ní svačinu převzal.
„Rád tě vidím, Hermiono. Díky. Jak to ta Lily zatraceně dělá, že vždycky pošle to, co se zrovna hodí?“
„Dobré odpoledne, slečno Grangerová. Posvačíte s námi?“
„Já tuňáka nerada. Ale to nevadí, děkuju.“
„Skleničky jsou tu tři,“ podotkl Snape při pohledu na tác. „Lily nejspíš počítala s tím, že se po cestě budete chtít občerstvit. Prosím,“ ukázal na volné místo vedle sebe.
„Nechci vás obtěžovat...“
„Nesmysl. Nikoho neobtěžujete. Posaďte se, prosím. Harry zmiňoval, že se k nám na konci července připojíte. Byla jste někde s rodiči?“
„Ano. Ve Francii. Tentokrát na jihu.“
„Všimli jsme si, jak ses pěkně opálila,“ zakřenil se na ni Sirius, načež od Severuse inkasoval jedno bolestivé nakopnutí do kotníku. „Jau. Ehm. Takže moře, pláž a koktejly?“
„No, vlastně ne tak docela. Na začátku léta tam zemřel otcův strýc Hector. Jeli jsme na pohřeb.“
„To mě mrzí,“ zvážněl Snape.
„To nemusí. Ani jsem nevěděla, že nějakého prastrýce Hectora mám, dokud neumřel. Upřímně řečeno bych tam bývala vůbec nejela, kdyby s oznámením o jeho úmrtí nepřišel dopis z francouzského Ministerstva kouzel.“
„Z fr- kouz- cože?“
„O Hectoru Grangerovi, zakladateli sítě lékáren a vynálezce lektvaru proti žihadlové kletbě samozřejmě slyšel kdekdo. Jen mě nikdy nenapadlo, že bychom mohli být spříznění. Myslela jsem, že jde o pouhou shodu jmen.“
„Vy pocházíte z kouzelnické rodiny?“
„Dědeček Hugo se narodil do prastaré kouzelnické rodiny. Bohužel jako moták. Pro jeho rodiče to byla taková rána, že se z ní do smrti nevzpamatovali a on raději zvolil život v ústraní. Odstěhoval se do Anglie, kde pracoval jako kovář. Dožil se úctyhodného věku. Před deseti lety ho skolil zápal plic. Než odešel, prozradil všechno mému otci. Ten se však přede mnou rozhodl mlčet. Nevím, co ho k tomu vedlo. Člověk by řekl, že se o takovou informaci podělí, zvlášť když ví, jak jsou momentálně napjaté vztahy mezi čistokrevnými a mudlorozenými kouzelníky...“
„To tě muselo vytočit.“
„Byla jsem příšerně naštvaná. Ale už to přešlo. Asi je pro něj těžké o téhle části rodiny mluvit, když k ní vlastně nikdy nepatřil.“
„Chápu to správně, že jste legitimním potomkem Grangerů z Grasse?“ Severusovi vyklouzlo z úst krapet šílené zachechtání. A pak ještě jedno. „Nežertujete, že ne?“
„Ani v nejmenším,“ ujistila ho Hermiona, pobaveně sledujíc jeho dramatickou reakci. „Ačkoli i mně se zpočátku zpráva o tom, že bych měla zdědit lékárenské imperium a jmění v hodnotě téměř 40 milionů galeonů, zdála jako špatný vtip.“
Sirius hlasitě zahvízdal.
Severus definitivně přišel o hlas.
„Fakt, že jsem do konce života materiálně zajištěná, je samozřejmě fajn, ale osobně mi na celé situaci připadá nejfantastičtější představa, jak se to všechno dozví Bellatrix Lestrangeová.“
„Já to vidím v jasných barvách,“ prohlásil Sirius. „Nejdřív zbělá, pak zezelená a nakonec zrudne a vzteky pukne.“
„Aby spíš něčemu takovému vůbec uvěřila,“ nalezl Severus ztracenou řeč.
„Při návštěvě francouzských úřadů jsem si nechala vystavit dokumenty potvrzující moji příslušnost k rodu Grangerů z Grasse. Moje žádost je nepřekvapila. Vědí, jak to tu posledních pár let chodí. Teď už mi stačí jen získat osvědčení o původu od ÚBOZ a nemusím se bát, že bych nedokončila studium v Bradavicích.“
„Pokud se někdo nerozhodne napadnout pravost či věrohodnost těch dokumentů,“ utrousil skepticky Severus. „Když vezmu v úvahu, kdo v tom úřadě pracuje...“
„Nekažte mi radost, prosím,“ napomenula jej Hermiona jemně. „Naděje, že v příštím ročníku budu mít konečně klid, mě naplnila takovým pocitem štěstí, že ještě nejsem připravená se jí vzdát. Ten uplynulý rok byl... nechci být sprostá. Nemůžu se dočkat, až se Lestrangeové zbavím nadobro. Štěnice jedné odporné. Omlouvám se. Už to v sobě držím strašně dlouho. Kvůli všem těm politickým tlakům jsme se s Harrym dohodli, že se před ostatními nebudeme přátelit, takže jsem si několik měsíců s nikým nepopovídala. Moc jsem se sem těšila.“
„Myslím, že ti oba rozumíme.“
Sirius jí položil dlaň na rameno.
Severus pouze přikývl, přestože on byl ten, kdo jí rozuměl snad ze všech nejlépe.

O týden později do Godrikova dolu přibyl Remus a to znamenalo, že se kromě odpolední siesty praktikovala večerní posezení pod pergolou a uvážlivá konzumace Jamesových archivních vín, která zdědil po svém otci, vášnivém sběrateli vinařských skvostů.
Jedné teplé srpnové noci, kdy došlo na konzumaci poněkud neuvážlivou, se James a Severus pustili do debaty, jež nemohla skončit jinak než ostrým konfliktem. James totiž nadnesl něco, co narušilo Severusovu bublinu a vrhlo ho zpět do kruté reality. Sen, ve který se proměnil prázdninový pobyt u Potterových, sen zoufalého vojáka v zákopu během pětiminutového spánku, se rozplynul a zanechal po sobě mnohem hlubší kráter beznaděje.
„Měli bychom zaútočit. Sebrat ty, které máme, a prostě se vzbouřit. Tahle hra na špiony, tyhle intriky a přešlapování na místě, už mě nebaví. A je mi jedno, kdo si začal, jestli Grindelwald nebo Brumbál. Kdo nečinně přihlíží všem těm zvěrstvům, je vinen úplně stejně jako ten, kdo je páchá.“
„Chceš srovnávat Brumbála s Grindelwaldem? To snad nemyslíš vážně!“
„Co dělá, aby tomu zabránil?“
„Dělá spoustu věcí. To, že zrovna ty do nich nevidíš, neznamená -“
„A ty snad do nich vidíš? Tobě se snad Brumbál svěřuje se svými tajnými výlety bůhvíkam, o kterých všichni vědí, ale nikdo nemá ponětí, proč je podniká? Víš stejný kulový jako my!“
„Tohle není otázka vědění, ale důvěry, Dvanácteráku.“
„Mám mít důvěru v někoho, kdo ji nemá ve mě? Tak to promiň, Ostrodrápku, ale takhle to nefunguje.“
„Jestli nevěříš Brumbálovi, nemůžeš zákonitě věřit ani mně, ani nikomu, kdo stojí na jeho straně. On nás spojil, zaštítil.“
„Zverboval. Zneužil. Pro svoje mocenské hry. O ničem jiném to není.“
„Pleteš se. Vůbec nevíš, o čem mluvíš.“
„Zatraceně dobře vím, o čem mluvím. O stovkách lidí, co na odboru záhad podstupují utrpení, které si nikdo nedovede představit. O masových hrobech v Kudley, kam denně házejí nová těla. O vzpourách, kterým musím zabraňovat, přestože bych se k nim měl přidat. O nenávisti k sobě samému. O tom, že se na sebe nedokážu podívat do zrcadla!“
„Všichni přinášíme oběti! Nejsi jediný, komu je zatěžko podívat se do zrcadla!“
„To nezpochybňuju. Říkám jen, že už mám toho dost. Nehodlám to dál snášet. Čekat na – na co vlastně? Až nezbyde nikdo, za koho bychom mohli bojovat? Až všichni zešílíme? Tak na co sakra čekáme? Pověz mi, proč Grindelwalda prostě nezabijeme a neukončíme to?“
„Úkladně někoho zavraždit není tak jednoduché, jak se může zdát,“ vložil se mezi ně Remus.
„Když se mluvilo o Umbridgeové, tak s tím problém neměl. Teď by ho snad měl mít?“
„Zabitím Grindelwalda tohle tažení neukončíš. Soukolí, které uvedl do pohybu, je příliš těžké na to, abychom ho dokázali sami zastavit.“
„Vyvoláme vzpouru! Lidí, kteří nesmýšlejí jako oni, je pořád ještě většina! Je nás dost na to, abychom tenhle režim svrhli!“
„Ano, ale tihle lidé nejsou jednotní! Zatímco Grindelwaldovi následovníci se dokonale sešikovali, jeho odpůrci jsou roztříštění a náš odboj je příliš hluboko pod zemí!“
„Chceš mi tvrdit, že v tuhle chvíli vážně nemůžeme nic udělat?“
„V tuhle chvíli toho můžeme dělat hodně. Pracovat na sjednocení. Získávat podporu ze strany menšinové společnosti. Já už se o to snažím více než rok. Mám na své straně drtivou většinu vlkodlaků, strig a divoženek. Jak víte, loni na jaře mě to stálo pár týdnů strávených v Kudley, když mě chytili Runcornovi honicí psi.“
„Přesně o totéž se snaží i Brumbál,“ doplnil Severus. „Shromažďuje spojence, bez kterých se žádný rozumný člověk do bitvy nehrne.“
„Myslíš, že nemám rozum?!“ vyjel na něj znovu James a zvedl se ze židle, jako by mu do zadku vrazili špendlík.
„Myslím, že jsi toho dneska hodně vypil,“ odpověděl Severus taktně a zvedl se také, jen o poznání klidněji. „Jsem unavený, jdu si lehnout. Dobrou noc, pánové.“
James se ho pokusil zadržet, Sirius mu v tom však zabránil. Chytil ho za paži a stáhl zpátky na židli.
„Nech ho bejt. Promluvíte si zejtra.“
Ještě v tentýž okamžik James zalitoval některých slov, která z něj vymámil alkohol. Udeřil čelem o desku stolu a hlasitě si povzdychl.
„To je v prdeli, Tichošlápku, já už neumím ani slušně chlastat.“

Závěrečná poznámka: 

...do cíle zbývá 12 kroků...

Komentáře

Obrázek uživatele Arenga

zase mám ve čtení skluz...
strašně se mi líbí ta pasáž, kdy se odhalí, že Hermiona vlastně není mudlorozená - a její reakce, že se nejvíc těší, až se to dozví Bellatrix ;)

-A A +A