Uzavřený případ 2

Obrázek uživatele neviathiel

25. května 1998

Interní inspekce sídlí v sedmém patře budovy kriminálky. Dominik Ireneus tam pracuje už pět let. Kapoun vedl oddělení necelé tři měsíce. Když bylo vyhlášeno výběrové řízení na místo inspektora, přihlásil se jako jediný.
V době vraždy seděl Ireneus sám v kanceláři. V posledních dnech nepozoroval nic neobvyklého. Neví o žádných nepřátelích ani vyhruzkach.
„Na čem pracoval?“ zeptá se Vilemína.
„Revidoval spoustu starších případů,“ odpoví Ireneus. „Měl pochybnosti o postupu svého předchůdce.“
„Jak jste spolu vycházeli?“ prohodí Vilemína.
Ireneus pokrčí rameny. „Normálně. Byl to můj nadřízený.“
„Kapoun ohlásil dva vážné incidenty,“ ozve se Motyčka, který patrně zapomněl, že má jen pozorovat. „Před měsícem byl otráven neznámým pachatelem a před třemi týdny napaden starším vyšetřovatelem Kaminským. Byl jste u toho?“
„Přímo ne,“ odpoví Ireneus. „Když jsem viděl, že Kaminski jde za Kapounem, zalezl jsem k sobě do kanceláře. Bylo mi jasné, že přišel kvůli tomu vyhrožování.“
Motyčka zpozorní.
„Co máte na mysli?“ zeptá se Vilemína.
„Kapoun řekl Kaminskému, že mu s chutí zničí život,“ řekne Ireneus neochotně. „Krátce před tou rvačkou vyhrožoval i Millerové.“
„Cože?“ vypadne z Motyčky.
„Nebral bych to vážně, ale slyšel jsem Kapouna chlubit se Volejníkovi od vražd, jak zatočil s Čestmírem Stradou. Úplně mi nahnal strach. Volejník taky odešel bílý jako stěna.“
„Co víte o té otravě?“ zeptá se Motyčka a Vilemína začne předstírat zaujetí zápisníkem.
„Myslel jsem, že to jen trochu přehnal,“ odpoví Ireneus nevinně.
„Prý jste se den předtím pohádali,“ poznamená Motyčka.
Ireneus mávne rukou. „Ani nevím. On měl pořád něco.“

21. dubna 1998

„Hergot,“ zavrčel ředitel zeměkoule Januš Kapoun a už poněkolikáté vyběhl směr toalety.
Dominik Ireneus se zazubil do čaje.

zápisník Januše Kapouna, 27. dubna 1998

Náčelnice Roztočilová případ odložila pro nedostatek důkazů. Jsem přesvědčen, že došlo k alarmujícímu pochybení a ignoranci závažnosti tohoto incidentu. Moje stížnost podaná na Malou radu čarodějů byla vrácena s verdiktem, že v případě pochybností má vnitřní vyšetřování provést interní inspekce!
Fakta přitom jednoznačně ukazují na dvě osoby, a to:
1) Irenea, kterému jsem krátce před projevením příznaků nařídil, aby mi uvařil kávu, a
2) Špačka z démonologie, který se tou dobou pohyboval v kuchyňce šestého patra a na jehož neuvěřitelnou nekázeň jsem již mnohokrát upozorňoval, takže měl motiv!

25. května 1998

„Kdo je Čestmír Strada?“ zeptá se Motyčka na chodbě.
„Bývalý šéf oddělení černého trhu,“ povzdechne si Vilemína. „Asi před čtrnácti lety pozatýkal gang obchodující se zakázanými lektvary. Měl mezi nimi informátora. Byl to bezvýznamný poslíček, zatkli ho při kšeftování kdesi v průjezdu. Strada ho přesvědčil ke spolupráci, propustil pro nedostatek důkazů a případ odložil. Krátce nato Kapoun podal stížnost k Malé radě.“
„Už si vzpomínám,“ řekne Motyčka. „Stížnost jsme předali interní inspekci. Strada neměl souhlas vedení k takovému postupu.“
„Formálně ne.“
„Podat stížnost bylo formálně správný,“ podotkne Motyčka.
„Formálně ano,“ odpoví chladně Vilemína. Pomyslí na Stradův pohřeb. Měl Kapoun tolik cti, aby se tam neukázal? Vilemína si nemůže vzpomenout. Vidí před sebou jen Stradovy tři děti, uplakaná jedenáctiletá dvojčata a čtrnáctiletou dceru zahlížející na tátovy bývalé kolegy z Vyšehradu se zaťatými pěstmi. Tehdy je Vilemína viděla naposledy. Jejich matka se prý časem znovu vdala.
„Je Strada v kontaktu s bývalými kolegy?“ zeptá se Motyčka.
Vilemína mu věnuje nevěřícný pohled. „Ne. Po ukončení vyšetřování byl propuštěn a dva týdny nato spáchal sebevraždu.“

13. května 1998

Mladší vyšetřovatel oddělení vražd Jeremiáš Ditrich si zrovna zavazoval tkaničky, když do kanceláře vešel jeho šéf Karel Vrbenský. Na jeho kroku bylo něco neobvyklého. Jeremiáš zvedl hlavu a chtěl se zeptat, jak dopadlo setkání s prudičem z inspekce.
„Pojď se mnou na balkon,“ řekl jeho šéf Karel Vrbenský.
Jeremiáš přikývl, zavázal druhou botu a vzal z věšáku bundu.
„Inspekci zajímá, zda máš doma uklizeno,“ prohodil Karel, jakmile za nimi zapadly dveře. „Kapoun naznačoval něco o domovní prohlídce.“
V Jeremiášovi hrklo. Domovní prohlídka by mu zajistila přinejmenším vyhazov a podmínku za maření vyšetřování. Poslední úlovek přebíral na srazu gemologů a podle předpisů měl v tu ránu zatknout všechny přítomné.
„Na to přece nemá právo,“ vypadlo z něj.
„Nemá a nic mu po tom není,“ přikývl Karel. „Měl narážky na tvoje údajné pochybné kontakty. Asi se ti bude chtít podívat do stolu. Máš uklizeno aspoň v šuplících?“
„Asi bych s tím měl něco dělat,“ hlesl Jeremiáš. „Vratislav si pořád stěžuje, že moje věci přepadávají na jeho stůl.“

25. května 1998

Karel Vrbenský si uvaří čtvrtou kávu a unaveně sedne ke stolku v kuchyňce. Má za sebou náročný výjezd, po kterém sotva stihl kávu a cigaretu na balkoně, než vedení uzavřelo budovu z důvodu mimořádné události. Karel v ten moment zadoufal, že mimořádná událost nespadá do jeho oboru. Doteď to neví.
Z chodby se k němu donesou rozčilené hlasy hlídkujícího strážníka a mladšího vyšetřovatele Vratislava Skály. Vyběhne ven.
„Byli jsme celou dobu spolu v kanceláři, proč on může domů a já tady mám zůstat?“
„Co se děje?“ zeptá se Karel.
„Uzavřeli prověřování vyšetřovatele Ditricha a posílají jej domů,“ vysvětlí strážník nešťastně. „K vám ostatním se ještě nedostali.“
„Doufám, že nejdou podle abecedy,“ zavrčí Vratislav.
Z kanceláře vyjde Jeremiáš s bundou a batohem v ruce. „Asi ten čas využiji k uklízení,“ řekne, udělá přiškrcený úsměv a odkráčí k výtahu.

Kapounovo tělo v márnici zkoumá laborant Bedřich Leopold. Magické ohledání trvá nepoměrně kratší dobu než klasická pitva a vyšehradské oddělení vražd si je provádí samo. Obvykle jim asistují laboranti. Leopold dneska neměl mít službu. Je zpomalený a popíjí lektvar proti kocovině.
„Zemřel mezi dvanácti třiceti a dvanácti čtyřiceti pěti.“
To vylučuje celé oddělení utajení. V půl opustili budovu. Zbývá Dominik Ireneus, Erik z démonologie, Karel, Helga, Skála a Volejník z vražd. Jedna možnost horší než druhá.
„Bodné rány odpovídají tomu noži, co se našel poblíž místa činu,“ pokračuje Leopold. „Pokud některá zasáhla srdce, mohl být mrtvý okamžitě, ale to by vám řekli spíš Millerová nebo Volejník.“
Pootevřenými dveřmi laboratoře nakoukne Volejník. „Jsem tady, hned se do toho pustím,“ řekne. Přejede pohledem z překvapené Vilemíny na nazelenalého Motyčku. „Co potřebujete?“
Vilemína ho vystrčí na chodbu. „Jak jste se sem dostal?“ zeptá se polohlasně.
„Vždyť jsem tady celou dobu, vyvolávám fotky z výjezdu,“ odpoví Volejník nechápavě. „Došel mi ustalovač.“
„Máme uzavřeno kvůli mimořádné události. Copak o tom nevíte?“
On zavrtí hlavou a oči se mu rozšíří překvapením.
Vilemína vstoupí do temné komory. Šedá mikina přes židli, ukázkový tvůrčí nepořádek na stole. Velký hrnek čaje, rozházené negativy, hotové fotky, emulze, misky, sluchátka a walkman. Tak proto nic neslyšel.
„Nebylo vám divné, že máte už hodinu odznak odpojený ze sítě?“ zeptá se Vilemína přes rameno.
„Nikomu jsem nevolal,“ vyhrkne Volejník.
Vilemína zavolá Eliášovi. „Právě jsem našla v suterénu Volejníka od vražd, o ničem neví,“ řekne. „Jaktože pro něj nikdo nepřišel?“
Hlasy v pozadí.
„Nemám tušení,“ odpoví Eliáš. „Už měl být zpátky na oddělení. Někoho pro něj pošleme.“
„Okamžitě zkontrolujte celou dnešní směnu, jestli někdo nechybí,“ nařídí mu Vilemína a snaží se neznít unaveně ani naštvaně.

Jakmile se za nimi zavřou dveře výtahu, Vilemína zachytí Motyčkův zachmuřený pohled.
„Nesouhlasíte s některým bodem mého postupu?“ vybídne ho.
Motyčka přikývne. „Proč jste ještě nevyslechla Kaminského?“

zápisník Januše Kapouna, 11. května 1998

Šokuje mě, že Roztočilová na kriminálce trpí nebezpečného psychopata. Když jsem ji na to upozornil, obvinila mě ze zneužívání mých pravomocí a z překrucování fakt.
Oficiálně jsem ji upozornil, že jeho přeložení z oddělení vražd na oddělení démonologie problém ani v nejmenším nevyřesilo. Kaminski se odmítá léčit a nepovolil interní inspekci nahlédnutí do zdravotní dokumentace. Dokonce i psycholog, který s ním mnoho let pracoval na oddělení, se mnou na tomto případu odmítá spolupracovat.
Nahlásil jsem Roztočilové incident, při kterém mě Kaminski ohrožoval na životě. Roztočilová prohlašuje, že vzhledem k absenci svědků je to tvrzení proti tvrzení a že s přihlédnutím k okolnostem případ oficiálně odkládá!!! Příště prý dojde k disciplinárnímu řízení. Když jsem ji upozornil, že příště může dojít k vážnému ublížení na zdraví nebo vraždě, odmítla se o tom dále bavit a dokonce vyhrožovala, že podá na Malou radu podnět k prošetření mých postupů.

Vyšehrad, 25. května 1998

Erik Kaminski sedí nad otevřenou složkou a blokem se spoustou šipek a schémat. Když Vilemína zaklepe a vejde, zvedne hlavu a odloží propisku.
„Pracujete?“ promluví Motyčka, než stihne Vilemína něco říct. „Zajímavé. Nedokázal bych pracovat, kdyby byl někdo z mých kolegů zavražděn.“ Z hlasu mu kape sarkasmus. V jedné větě dokázal porušit hned několik vyšetřovací postupů a základních pravidel slušné komunikace. Až odtud odejdou, měla by mu Vilemína vyseknout poklonu.
„Kdo?“ zeptá se Erik.
„Tohle je ctihodný člen Malé rady Motyčka, doprovází mě jako pozorovatel. Můžeme si přisednout?“ promluví Vilemína a kouzlem přivolá židle od ostatních dvou stolů v kanceláři. Obsadí tu naproti Erikovi. „Jak vycházíš s inspektorem Kapounem?“
„Nijak,“ odpoví Erik. „Nemluvili jsme spolu déle než tři týdny.“
„Nepokusili jste se tu záležitost vyřešit? Omluvit se navzájem?“ zeptá se Motyčka a Vilemína v duchu zvedne oči ke stropu. Tohle bude očistec.
„Nevidím v tom smysl,“ odpoví Erik. „Jsou to jen prázdná slova. Udělal by to znovu.“
„Mohl bys upřesnit, co se stalo?“ požádá ho Vilemína.
Erik se narovná, proplete si prsty a zatne nehty do kůže mezi klouby na hřbetu ruky. Jeho hlas je stále stejně monotónní a bezvýrazný jako obvykle. „Kapoun se snaží zpochybnit moji kompetenci k práci na kriminálce.“
„Souviselo to s vaší psychiatrickou diagnózou?“ vypálí znenadání Motyčka. Vilemína sebou trhne.
„Moje psychiatrická diagnóza nijak nenarušuje moje pracovní kompetence,“ odsekne Erik.
„Víte to jistě?“ zeptá se Motyčka.
Vilemína potlačí nutkání nectihodně ho kopnout pod stolem.
„Ano,“ odsekne Erik. Vilemína téměř slyší, jak se v jeho hlavě cosi překlopilo. „Anebo s ním souhlasíte? Myslíte si, že psychopati jako já by se měli likvidovat hned po narození? Jestli ano, jděte do prdele!“
„Eriku,“ promluví na něj Vilemína.
On sebou polekaně trhne.
„Omluvíš nás na chvíli?“ požádá ho Vilemína a natáhne jednoduchou zvukotěsnou clonu. „Dokončíme to později,“ řekne Motyčkovi.
„Ne,“ odpoví Motyčka ostře.
„Proč?“
Erik si jde nalít vodu z karafy na polici. Vrazí přitom do Špačkova stolu a převrátí hrnek s propiskami. Opře se o polici a zaryje do ní prsty. Dvakrát se sotva znatelně zhoupne ze strany na stranu.
„Četla jste výtahy z Kapounova deníku?“
„Ano, četla,“ odpoví Vilemína podrážděně. „Je to subjektivní popis.“ Hromada překroucených faktů a sebestředného fňukání, přesněji řečeno. „Soustředím se na fakta, ne dojmy. Pokud hodláte dále zasahovat do vyšetřování, dodržujte laskavě postupy, které jste sám schvaloval!“
„Dobře. Zrušte tu clonu,“ přikáže Motyčka.
Vilemína ho poslechne.
„Můžu vidět váš nůž?“promluví Motyčka nahlas.
„Ano,“ odpoví Erik. Jeho hlas zase postrádá výraz.
„Takže?“ vybídne ho Motyčka. Ještě pořád mu nedošlo, že na Erika musí mluvit polopatě.
„Kde je tvůj nůž?“ zeptá se Vilemína. „Ctihodný rada jej chce vidět.“
Erik vytáhne z kapsy kabátu kovový nůž a položí jej na stůl.
„Co jste čekal?“ prohodí Vilemína k Motyčkovi. Zná své lidi. Erika zná třicet let. Pokud Kapouna zavraždil někdo z kriminálky, on to nebyl.
„Vyhrožoval jste Kapounovi. Nebo to popíráte?“
„O čem to mluvíte?“ zeptá se Erik.
Vilemína si povzdechne. Možná by měla Motyčku poslat za dveře jako protivné dítě. „Mezi čtvrt na jednou a dvanácti padesáti někdo ubodal Kapouna na chodbě k toaletám,“ řekne.
„Cože?“ vypadne z Erika. „Kdo?“
„To se snažíme zjistit,“ odpoví Vilemína. „Viděl jsi něco podezřelého?“
„Ne. Seděl jsem v kanceláři.“
„Celou dobu?“ zeptá se Vilemína.
Erik přikývne, ale zarazí se uprostřed pohybu. „Počkejte, vlastně ne. Šel jsem si uvařit čaj. Někdy kolem půl.“
„Nic jste neslyšel?“ promluví Motyčka podezíravě.
„Slyšel jsem rachotit vodovodní trubku.“
„Nešel jste se tam podívat?“
„Neměl jsem důvod.“
„Trváte na tom?“
„Ano,“ odpoví Erik.
„Tohle nikam nevede,“ utne ho rázně Vilemína.
„Máte pravdu.“ Motyčka postaví na stůl drobnou lahvičku. „Tohle nikam nevede, dokud on bude lhát a vy ho budete krýt,“ pronese výhružně a obrátí se k Erikovi. „Sérum pravdy. Víte, jak funguje?“
„Ano,“ odpoví Erik vyjeveně.
„Pro jistotu,“ pokračuje Motyčka, lahvičku otevře a přisune Erikovi, „jedna dávka znamená třicet vteřin, během kterých se nic nestane, pokud budete mluvit pravdu.“
Vilemína na něj zůstane nevěřícně zírat. Sérum pravdy má dvouprocentní možnost chyby. Nevhodně formulované otázky, drobná zapomenutí. Členové Rady čarodějů mají oprávnění sérum pravdy držet a používat, ale ani ve středověku je nepodávali svědkům na potkání.
„Pokud zalžete, následuje bolestivá smrt.“
Erik zaryje nehty levé ruky do sedáku židle. Vilemíně je jasné, že udělá cokoli, aby se Motyčky konečně zbavil. Možná mu tu lahvičku hodí do úsměvu. Nebo to Vilemína s chutí udělá sama.
„Budeme muset zajít takhle daleko?“ dodá Motyčka. „Vím toho o vás hodně. Velmi dobře se vyznáte v zabíjení. Prokázal jste to už několikrát.“
„Ano,“ zachraptí Erik a tvář má ztuhlou jako v křeči.
„Všiml jste si, že jsme na oddělení démonologie?“ zavrčí Vilemína a dá si záležet, aby to znělo jako „idiote“. „Tohle už by stačilo. Vyšetřování vedu já. Seberte si ten váš středověký ksindl a vypadněte, nebo vás nechám vyvést.“
„To si nedovolíte!“
„To si dovolím. Je mi jedno, že jste člen Rady, mé lidi trávit nebudete!“ vyprskne Vilemína.
„Trávit?“ odsekne Motyčka. „Pokud mluví pravdu, nemáte se čeho obávat. Tak proč tak vyvádíte?“
„Proč tak vyvádíte vy?“ vyštěkne Erik, popadne lahvičku a vypije ji celou najednou. „Tak co chcete slyšet?“
Vilemína zalapá po dechu a Motyčka vteřinu překvapeně zírá. Vilemína poskládá zámek hlasu a ten se rozbije o Motyčkův štít.
„Napadl jste a zabil Januše Kapouna?“
„Ne,“ odpoví Erik.
Vzápětí zalapá po dechu, zkroutí se v křeči a uhodí hlavou o stůl.

Podporuji: 
Klíčová slova: 
o úroveň výš
4 users have voted.
Klikejte pouze, pokud jste odeslali DMS!

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

hele, já to četla už asi pětkrát a stejně tam to napětí pořád je. FAkt dobrý

Obrázek uživatele neviathiel

Při čtení první části věty jsem se lekla, že tam pořád zůstal nějaký překlep! :-D
Díky

-A A +A