46: Krok k pochopení

Obrázek uživatele Owes
Kapitola: 

„Takže to je to, co se celou dobu snažíte tajit před Řádem? To jsou ty vaše náročné záliby? Pátráte po relikviích Smrti?“
Brumbál se opřel hlouběji do svého křesla a poklepal prsty na knihu ve tkaných deskách. Buď na nich nápis nikdy nebyl, anebo se po staletích kompletně vytratil. Severus ho ale nepotřeboval, aby pochopil, co se skrývá uvnitř.
„Začal jste znovu věřit pohádkám?“ ušklíbl se.
„Nikdy jsem jim věřit nepřestal,“ vrátil mu úšklebek Brumbál. „V každé z nich je totiž obsažen skutečný základ. Báje, mýty a pohádky nevznikly z pouhé představivosti. Představivost těch, kteří je vytvořili, něco podnítilo a tomu něčemu já věřím.“
„Věříte, že Beedle vypráví příběh, který se skutečně stal?“
„Ano,“ přisvědčil Brumbál. „Důkazy, jež jsem za poslední roky nashromáždil, jsou nezvratné, Severusi. Hlavní hrdinové příběhu o třech bratrech nepochybně existovali. Jmenovali se Peverellovi, žili v okouzlující vesničce Godrikův důl a podle všeho se jednalo o potomky samotného Nebelvíra. Byli obdařeni nejen vlastnostmi, které můžeme vyčíst z Bajek barda Beedleho, nýbrž i obrovským čarodějným nadáním. Právě díky němu se zrodily ony mimořádně mocné artefakty, o nichž se později začalo hovořit jako o relikviích Smrti.“
„Máte důkazy o tom, že ty předměty existují. Našel jste i předměty samotné? Myslím ty ostatní dva, když hůlka, co se teď válí na nádvoří, je podle vás bezová.“
„Našel jsem i plášť a kámen,“ potvrdil Brumbál. „Byla to nesmírně složitá a zábavná cesta. Někdy ti o ní rád povyprávím. Vím přesně, kde se nacházejí a že není těžké se k nim dostat. Má to ale háček.“
„Chcete, abych se k nim dostal já?“
„Správně, chlapče. Jak jsi to uhodl?“
„Dělám to pro vás už devatenáct let. Za většinu své soukromé sbírky vděčíte mně,“ připomněl Severus a naznačil na vitrínu, za jejímž sklem Albus vystavoval nejrůznější magické pomůcky, cennosti a umělecké kousky. „Ačkoli vlastně nevděčíte, už jste se odvděčil. Poměrně štědře, čili jako bych nic neřekl. Jste prostě dobrý sběratel a já dobrý lovec.“
Brumbálovu tvář rozjasnil pobavený úsměv.
„To jsi vystihl přesně. Ano. Zatímco ty se rád vrháš do propastí, ohnivých jezer, temných jeskyní a nebezpečných náručí, já zase rád pletu pulovry a koukám při tom na krásné věci. Každý máme něco, co nás naplňuje. Kromě toho, je naprosto zásadní, abys relikvie získal ty sám. Jinak by ti nikdy nemohly patřit a bez nich bys zůstal obyčejným pěšákem. S nimi však dospěješ na konec šachovnice a staneš se dámou. Jedině tak můžeme uspět. Vlastnictví všech tří předmětů ti propůjčí moc, které se ta jeho nevyrovná. Přinutíš ho udělat cokoli. Přinutíš kohokoli k čemukoli.“
Brumbálovy oči, které obvykle působily dojmem klidné řeky, teď připomínaly dva malé ohníčky. Tváře, jindy bez výrazného zbarvení, nesly ruměnou stopu zanícení. Celá jeho osoba hořela nadšením, když se Severusovi konečně svěřoval se svými velkolepými plány, v jejich nezkrácené, necenzurované podobě.
„Stejně jako hůlku Osudu, i další z relikvií jsem měl celou dobu před nosem. A ty také. Jen jsme to nevěděli. Jde o neviditelný plášť, který James Potter zdědil po svém otci. Podivoval jsem se, jak za ta léta stále dobře funguje, jak prakticky neztratil nic ze svých vlastností. A přitom jsou neviditelné pláště pověstné svou dlouhodobou nespolehlivostí. Inu, vypůjčil jsem si jej od Aberfortha, když ho měl zrovna u sebe. Po zevrubném prozkoumání jsem došel k závěru, že se jedná o naprostý unikát. Poté, co jsem zapátral v kronikách a starých pramenech o kouzelnických rodech, byl jsem nucen konstatovat, že mám v rukou právě ten plášť. Dědí se v jejich rodině z otce na syna či z děda na vnuka už od doby Ignotuse Peverella.“
„To je ale šťastná náhoda, že jsme s Jamesem tak dobří přátelé, že?“
„Určitě teď myslíš na to, jak směšně snadné bude ten plášť získat právě od Jamese, tvého dobrého přítele, ale nenech se mýlit. Je to všechno složitější, než se zdá.“
„Složitější, než ho o něj požádat?“
„Ano. Bohužel ano. K tomu, aby magická kombinace relikvií působila, musíš se stát právoplatným vlastníkem všech tří. K tomu, aby ses stal právoplatným vlastníkem neviditelného pláště, je nutné, aby ti jej předchozí majitel daroval. Sám od sebe, svobodně a nezištně.“
„Bezva,“ ucedil Severus. „Už si nejsem jistý, nakolik jsme s Jamesem dobří přátelé. Nedovedu si představit okamžik, kdy by se něčeho takového sám od sebe vzdal v můj prospěch. Bez požádání, bez vysvětlení...“
„Jestliže jsme v situaci, kdy nás tlačí čas a kupředu žene touha po spravedlnosti, můžeme si určité okamžiky přivolat naproti.“
„Zase mluvíte v hádankách? Nebylo toho dneska už dost?“ postěžoval si Severus unaveně. „Sotva jsem stačil pochopit tu alegorii s šachovnicí. A to, že jste mě vlastně neponižoval, ale naopak mi složil kompliment.“
„Chápu, že posledních pár dní nejsi ve formě -“
„Spíš posledních pár let. Došlo k nejhoršímu. Nedostatek kvalitního spánku si začíná vybírat daň v podobě IQ bodů.“
„Chci, abys věděl, že je mi skutečně líto, čím si procházíš. A taky chci, abys věřil, že až tohle období skončí, budeš mít tolik času si odpočinout, kolik jen budeš potřebovat. Teď však nesmíš polevit. Je třeba postupovat vpřed. Je třeba získat relikvie.“
„Takže o ten plášť nesmím žádat. Nesmím ani naznačit přání, že bych ho rád dostal?“
Brumbál odmítavě zavrtěl hlavou.
„Co kdyby mě James slyšel mluvit o důležitosti toho pláště třeba s Remusem? Nebo s Lily? Kdybych se Lily zmínil o tom, co ten plášť znamená a jakou může sehrát roli v ukončení války, James by za mnou sám přišel a nabídl mi ho.“
„Teď už jen zařídit, aby se James ocitl v situaci, kdy se náhodou nachomýtne k takovému rozhovoru,“ pousmál se Brumbál.
„Přivolat si okamžik, rozumím. Prostě ho zinscenovat. Vmanévrovat Jamese do pozice, ve které si sám uvědomí, co má udělat.“
„Jsem hluboce přesvědčen o tom, že se ti má škola manipulace jednou bude hodit,“ mrkl na něj Brumbál spiklenecky.
„Samozřejmě. Užitečnější dovednost už mi dala jen škola sarkasmu mojí matky. Co kámen vzkříšení? Jak získám ten?“
„Kámen vzkříšení lze získat pouze tak, že ho sám nalezneš,“ odpověděl Brumbál, načež se dramaticky odmlčel a netečně pozoroval Snapeův rozladěný výraz.
„Takže vy jste ho objevil, ale nemůžete mi ho dát. Víte, kde je, ale nemůžete mi to prozradit. Musím si ho najít sám.“
„Přesně tak.“
„Ale vodítko k tomu, abych ho nalezl, mi dát můžete.“ Snape přimhouřil oči. „Nebo ne?“
„Jednu indicii ti dát můžu,“ přikývl Albus. „Bojím se však, že něco z mé překrásné sbírky magických artefaktů vyletí z okna.“ Koutky úst mu cukaly, když se díval do Severusovy rozezlené tváře.
„Bude to hádanka, není-liž pravda?“
Brumbál velmi opatrně přisvědčil a gestem zdvižené dlaně jej okamžitě upokojoval.
„Musí to tak být, Severusi. Musíš ten kámen najít svým vlastním úsilím, jinak ti nikdy nebude doopravdy patřit. Nebudu však krutý, neboť jsem to já, kdo si z celého srdce přeje, abys uspěl.“
„Budiž tedy. Sem s tou pitomou hádankou. Nemám na vás celé odpoledne. Musím opravit testy třetímu a pátému ročníku, přečíst si seminární práce šesťáků, uvařit na zítra dva lektvary do pokročilého kurzu, doplnit záznamy v knize mimořádných událostí, sejít se s prefekty, promluvit se sirem Nicholasem, zastavit se za madam Pomfreyovou, dát si skleničku před spaním a vyčistit si hlavu. Což se mi doufám podaří. Jestli ne, budu muset informace o relikviích zamaskovat svatebním dortem. Nebo svatební nocí. Něčím svatebním. Grindelwald pochopí, že toho mám plnou hlavu.“
„Ovšemže,“ pousmál se shovívavě Brumbál, dopil svůj příšerně sladký čaj a otřel si knír. „Indicie, kterou ti poskytnu, zní následovně: Ani v nejzářivějších okamžicích života nesmíme zapomínat, že existuje tma, z níž jsme přišli na svět.“
Severus na něj chvíli zamyšleně hleděl. Ukládal do paměti znění té prapodivné nápovědy. Pak pokýval hlavou a zvedl se. Svůj šálek čaje zanechal na Brumbálově stole nedopitý. Na cestu si však vzal citronový bonbón.
„Díky, Brumbále... Mimochodem, jak jste vlastně přišel k bezové hůlce? Pokud vím, měl jste tuhle hůlku už v době, kdy jsem vás viděl poprvé. A to už je zatraceně dlouho.“
„Ach ano,“ povzdychl si Albus a zadíval se stranou. „Zatraceně dlouho. A ještě mnohem déle jsem ji vlastnil. Od devátého májového dne pětačtyřicátého roku, Severusi.“
To datum obsáhlo vše a prozradilo víc, než na co se Snape zeptal.
„Nenechávej ji válet na nádvoří příliš dlouho,“ poradil mu ještě ředitel a vyprovodil ho úsměvem. Tentokrát upřímným. „A nepřeháněj to s prací. Koneckonců, škola je v rozkladu. Chybí nám profesor astronomie, Zmijozel postrádá ředitele, Hagrid má zakázáno názorně předvádět vesměs všechny živé tvory, kteří mají více než jeden zub, hodiny létání jsou omezeny na teoretickou výuku, skutečná obrana proti černé magii se vyučuje tajně a za tebe už nemá kdo zaskočit, pokud si vezmeš volno nebo si přivodíš nějakou další pracovní neschopnost.“
Severus přibouchl dveře, které si předtím otevřel k odchodu. Uvažoval nad tím nápadem pouhých pár vteřin.
„Povolejte zpět profesora Křiklana. Ano, bude mít spoustu výmluv a řečí o artritických kloubech, možná mu budete muset dát mnohem víc, než bral předtím, ale on to vezme. Slyšel jsem, že ho Umbridgeová vytrvale obtěžuje pracovními nabídkami a on už neví, jak ji má odmítat. Rád se sem přijde schovat. A vy zabijete dvě mouchy jednou ranou.“
„Horácio ovšem není nikterak zběhlý v astronomii,“ namítl Brumbál zamračeně. „Jako profesor má velmi úzké zaměření, a to jsou lektvary.“
„Přesně tak. Dejte mu místo učitele lektvarů na poloviční úvazek a funkci ředitele Zmijozelu. Mně zkraťte úvazek o polovinu, kterýmžto pádem budu mít dostatek času věnovat se věcem, o nichž jsme hovořili. A místo profesora astronomie svěřte Remusovi. Beztak nemá do čeho píchnout a po nocích nespí. Vyřešíte tím vše kromě bezpečnostních nařízení Lestrangeové. Které momentálně stejně vyřešit nemůžete.“
„Máš na mysli vzít ho zpátky pod falešnou identitou?“
„Jistě. Sirius mu vymyslí takovou legendu a Moody ho tak zamaskuje, že se nepozná ani on sám. A litovat nebudete, Náměsíčník byl v astronomii vždycky jednička.“
Albus chvíli vypadal zadumaně, byla to však jen zástěrka, skrývající pocit zahanbení, že na to nepřipadl sám. Severus stál u dveří a trpělivě čekal na jeho reakci.
„Je to vynikající nápad,“ přiznal nakonec Brumbál. „Ještě dnes je oba navštívím.“
„Nashledanou, Brumbále.“
„Nashledanou, Severusi.“
Brumbál mu věnoval poslední úsměv a znovu rozevřel knihu na svém stole.
Severus odešel a velice potichu za sebou zavřel.

Profesor Křiklan Brumbálovu nabídku skutečně přijal. Sice dával zpočátku najevo nechuť a hovořil nejen o artritických kloubech, nýbrž i o nesčetných dalších zdravotních obtížích, nicméně po příslibu pohodlnějšího kabinetu a dvacetiprocentního zvýšení gáže souhlasil.
Remus Lupin na výpomoc přistoupil bez zdráhání a bylo patrné, že po dvou letech soustavného unikání spárům zvráceného zákona, čilé odbojové aktivity a diplomatické činnosti v kruzích nepříliš přívětivých spoluobyvatel si nesmírně rád odpočine v teple a bezpečí bradavického hradu.
Oba nastoupili již následující týden. Horácio se dohodl se Severusem na rozdělení žáků – první až čtvrtý ročník převezme on a pátý až sedmý ročník si ponechá ve své péči profesor Snape. Bylo to vcelku logické, starší studenti již byli uvyklí Snapeovým metodám výuky a hlavně očekávali, že je k důležitým zkouškám NKÚ a OVCE povede právě ten, který je dobře zná.
Alastor Moody si vzal Remuse do parády takovým způsobem, že když Remus poprvé dorazil do Bradavic jako nový učitel, Sirius Black se musel hodně krotit, aby nevyprskl smíchy. Lupin měl tvář hladší než modelka nové kosmetické řady proti vráskám, oči blankytně modré a vlasy zářivě zlaté, kučeravé a dlouhé do půli zad. Jeho hábit nápadně připomínal jeden z módních výstřelků Zlatoslava Lockharta z počátku osmdesátých let. Byl odshora dolů posetý třpytky a na ramenních vycpávkách seděly přišité dvě stříbrné holubice. Přitahoval takovou pozornost studentů, že se cítil poněkud nesvůj, na druhou stranu musel uznat, že v téhle podobě by ho nebyla schopna poznat ani jeho vlastní matka, a tak se mohl směle vydávat za profesora Kiwiho Kiweeta a být naprosto nenápadný. Respektive být nápadný tak extrémně, až nikoho nenapadne ho z čehokoli podezřívat.
Vánoční prázdniny se nezadržitelně blížily, studentům klesala pozornost a učitelům docházela trpělivost. Výzdoba školy, na níž byli donuceni se podílet, jim lezla na nervy a školník Filch svými snahami o její pokoutnou likvidaci jen přiléval olej do ohně. Až na pár výjimek nikdo nemohl tušit, k čemu se schyluje, přesto jako by všichni nějakým šestým smyslem vnímali mračna stahující se nad jejich světem před finální bouří. Možná právě proto byli až do posledního dne pololetí tak podráždění.
„Ne, pane Finnigane, nebudeme po štědrovečerní večeři pořádat ohňostroj! Pokud stojíte o pyromanickou extázi, klidně jeďte na prázdniny domů a tam to celé vyhoďte do vzduchu!“ utrhla se na Seamuse profesorka Prýtová.
„Nakládaní ropušníci došli?“ okomentoval Lenčinu osobitou výzdobu havraspárského stolu profesor Kratiknot a jedním mávnutím hůlky nechal zmizet skulptury vytvořené ze scvrklofíků a netopýřích křídel.
„Dobrotivý Merline!“ spráskl ruce profesor Křiklan, když zahlédl ve Vstupní síni zmijozelskou žákyni třetího ročníku Trudy Halbergovou, kterak krvácí ze spodního rtu prošpikovaného vánočními ozdobami. Za zády se jí pochechtávali sedmáci. Jeden z nich, Marcus Flint, jí vyplácel na ruku dvacet galeonů. „To už jste vážně pozbyli veškerých zábran?! Provokovat k hloupým sázkám třeťáky? Flinte, nejste náhodou prefekt? Náhodou jste? Tak laskavě vezměte na vědomí, že taky být nemusíte! Odveďte tu ubožačku na ošetřovnu a ukliďte to! U Merlinových vousů, jak já nesnáším krev.“
„LONGBOTTOME!“ zaječela Bellatrix Lestrangeová a šlehla Nevilla nejen rozlíceným pohledem, ale také bičem, který si chvatně vykouzlila, když jej uviděla utíkat od svého kabinetu. „Co má znamenat ten věnec česneku na mých dveřích?! Za trest ho celý sníte!“
„Říkám vám, že tohle nedopadne dobře,“ zamumlala neadresně Sibyla Trelawneyová do láhve kuchyňského sherry, zatímco kráčela z koupelny zpět do své věže. „Pikový kluk se mění v krále, ale karty kolem něj jsou špatné. Velmi špatné. Nikdy nebyly dobré.“
„Říkala jste něco, Sibylo?“ oslovil ji Severus, který na ni narazil cestou z hradu.
Trelawneyová se ho tak polekala, že upustila láhev a ta se s řinkotem odkutálela pryč. V obranném gestu se pečlivěji zahalila do svých stříbřitých šál, načež předstírala, že nikdy žádnou flašku v ruce nedržela.
„Profesore Snape, jaká náhoda.“
„Vy jako věštkyně věříte na náhody?“ ušklíbl se.
„To byl samozřejmě jen takový slovní obrat,“ pronesla hlasem, jež považovala za důstojný a v němž Snape spatřoval jistou tragikomičnost, neboť mu důstojně nezněl ani trochu. „Právě jsem na vás totiž myslela.“
„Skutečně? Snad jste mě nespatřila v některé ze svých křišťálových koulí?“
„Nikoli.“
„To se mi ulevilo.“
„Vaše karty ale nevycházejí dobře, Severusi!“
Nyní se trochu polekal on, protože její ledové, kostnaté prsty zničehonic stiskly jeho zápěstí tak surově, že mu kůži zůstaly otlačené obloučky nehtů.
„Kladete si vyšší cíle, než kterých jste schopen dosáhnout. Příliš si věříte. Necítit strach znamená nemít respekt. A ty, co nemají respekt, navštěvuje smrt brzy.“
„Se vším respektem k vašemu vnitřnímu oku, profesorko Trelawneyová, jestliže není v mých silách dojít cíle, který jsem si vytyčil, pak je můj další život stejně zbytečný jako strach o něj. Přeji vám klidnou noc.“
Jemně se vykroutil z jejího sevření a zamířil pryč.
Byl Štědrý večer roku 1996.

Závěrečná poznámka: 

...do cíle zbývají 4 kroky...

Komentáře

:) tak už se nám to blíží
díky

-A A +A