Skryté město - kapitola 49

Obrázek uživatele Larim
Fandom: 
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Předposlední část je tu a s ní i hudba doporučená ke čtení: https://www.youtube.com/watch?v=ShfIOzTaTas

Kapitola: 

Musel to stihnout. Cosi mu dopadlo na tvář, a když se opatrně zadíval nad sebe, uviděl černé mraky, kam až mu to jen okolní budovy dovolily. Znovu začínalo pršet a on zase pospíchal městem.

Koba opustil Obruč už před drahnou chvílí, ale stále musel na poslední rozhovor myslet. Nedalo se tomu věřit. Během své dlouholeté cechovní historie (ať už na straně zákona nebo opačně) měl možnost spatřit hodně divných věcí, které mu zamotaly s celkovým viděním světa. Viděl hodně výstřelků, hodně míst, kam by se už neodvážil vlézt, spatřil hodně umučených mrtvol. Někdy i jeho rukou.

Ale aby ho někdy napadlo, že někdo provozuje umění, které má tu vlastnost, že dokáže ovlivnit lidskou mysl? To slyšel prvně. Ano, když může člověk čas od času slyšet pěknou písničku a zazpívat si ji v putyce, má to vliv na jeho dobrou náladu. Ale nic víc by v tom nebylo. Možná měl někdo dobrý pocit, když viděl pěkný obraz, ale že by obraz samotný svého pozorovatele nutil k něčemu, co nebylo jeho přirozeností? Nebo že by ho donutil vzdát se zábran a dělat, co jen uzná za vhodné? To snad ne.

Koba přeskočil v blátě poházené proutěné koše s ovocem, u kterých se plazila stará paní a snažila se je co nejrychleji posbírat, než ji přebytek z trhu někdo ukradne. Hlouček dětí ji sledoval z povzdálí a asi už narychlo vymýšlel strategii, jak ji okradou.

Když se Koba konečně dostal na R’hlkovo náměstí, spustil se už silnější liják, takže mu zmoklé vlasy neustále padaly do očí. Rukou ji shrnul stranou, ale pomohlo to vždy jen na chvíli. Na tomto náměstí už pěkně dlouho nebyl, protože to bylo zcela mimo jeho rajón. Byl to pomenší plácek, kde uprostřed stála asi dva metry vysoká socha, obklopená úzkou kašnou. Socha ztvárňovala R’hlka, jednoho z dračích bohů. Stál na zadních nohách se svými maličkými křídly a zavíral oči. U nohou mu ležely jeho vždy přítomné přilbice – jedna vojenská s dlouhým brkem a druhá šišatá s motivem dýky. Jen jemu náleželo právo rozhodovat, kdo je vinen a kdo ne. Samozřejmě za pomoci Papeženstva a jeho pohůnků. Bylo příhodné, že tahle socha stála jen kousek od Noční čtvrti.

Hlavně aby se Koba dostal do Medvědína včas než Rollo provede něco zlého. Na jednu stranu by ho zajímalo, co vlastně dole v podzemí jeho kamarád viděl, že to s ním takhle zamávalo. Ale potom si uvědomil, co všechno kvůli tomu zažil a věděl, že nikdy víc by se k tomu domu nedokázal přiblížit. Některá tajemství by měla zůstat pohřbená. Bohužel věděl, že i kdyby ostatním rozhlásil, ať se od vily drží dál, pokud se mají rádi, tak hned jako první věc by udělali to, že by se šli podívat, co je na jeho slovech pravdy. O vile už nesmí nikomu říct ani slovo, jen ať se na ni zapomene.

Teď však Koba zjistil, že špatně zabočil a musel se vrátit na poslední křižovatku, kdy se dal opačným směrem. Postupoval dále na východ, dokud ho nepřivítala stará kamenná brána, která značila vchod do Noční čtvrti. Zdejší obchodníci využili skvělého umístění starých původních hradeb z dob, kdy se město teprve rozrůstalo. Vzhledem k tomu, že se jednalo o jedinou část Skrytého města, která byla celá obehnaná zdí, nastěhovali sem hlavní zdroj dospělé zábavy. Plno bordelů, různých heren a putyk, které měly jediný cíl – vytáhnout z opilců co nejvíce peněz, než to za ně udělá konkurence. Dovnitř vedly tři brány, u kterých postávali očaři. Něco jako strážní čtvrti, kteří vybírali, koho pustí dovnitř a kdo bude mít smůlu. Pokud byl někdo ještě dítě nebo se špatně choval, vykázali by ho odsud. Ostatní byli srdečně vítáni a hlavně díky této „kontrole“ mohla celá čtvrť fungovat a církevní a jiné autority nad ní přivíraly oči. Plus měly určité procento ze zisku, ale o tom se nemluví.

Koba se dovnitř dostal bez problémů, mladý očař s mastnými vlasy si dýkou něco rýpal za nehty a prohlédl si ho jen tak zběžně, aby se mohl vrátit ke své činnosti. Po pár metrech prostředí začalo ožívat a bylo úplně jedno, že se uličkami valily přívaly vody. Ze všech vchodů se ozývala muzika a falešný smích. Normálně by se tu Koba rád zdržel, ale tentokrát musel co nejdříve najít Medvědín. Cesta ho vedla stranou na kopec, někam k okrajové části čtvrti. Lidí zde bylo méně než na hlavních ulicích, ale tentokrát byli všichni zalezlí pod střechami.

Když už si začal říkat, že se určitě znovu ztratil, proběhl kolem něj chlapík opačným směrem. Vlála za ním napolo navlečená košile, kterou si ve spěchu asi nestačil zapnout. V další chvíli proti Kobovi běžely dvě křičící ženštiny s rozteklými šminkami na obličeji.

V dálce se objevoval další chumel postav a všichni běželi Kobovi naproti.

Křičeli. Někteří měli oblečení od krve, jiní měli jasně patrné šrámy na těle.

Koba si právě tehdy uvědomil, že dorazil do Medvědína… a že dorazil pozdě.

Komentáře

Obrázek uživatele Tora

Ojojoj. No tak to bude asi pěkně ostrá, ta příští poslední kapitola.

Obrázek uživatele Aries

Líbí se mi ten barvitý popis. Ale obávám se, že Koba už těžce nestíhá

Obrázek uživatele Killman

Popisy města jsou pěkné. Koba možná jde pozdě, ale stejně je docela dobrák, že se snaží.

-A A +A