46. kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Fandom: 
Kapitola: 

Doktor se nadechl, aby pokáral svá starší já v mladších tělech. V tu samou chvíli se ale halou rozlehla hlasitá rána a kus stěny náhle zmizel v oblaku prachu. Doktor se rozkašlal. Zvenku do tiché haly ihned proniknul nezaměnitelný hluk bitvy.

„Hustý!“ ozval se dívčí hlas a Doktor se zamračil.

To promluvila ta holka, která doprovázela jeho rádoby mysteriózní já. Jako první se rozběhla k otvoru a sledovala se zjevným zájmem dění venku. Všichni Doktoři se na zlomek vteřiny podívali jejím směrem se stejným káravým výrazem. Pak se podívali na sebe a na Kobu a ve stejnou chvíli se dali do pohybu.

Jenom Doktor se místo toho, aby kolem pobíhal jako slepice s useknutou hlavou, chytl za klopy svého edwardovského saka, zhoupl se na chodidlech a pak se opřel o svou vycházkovou hůl. Jen ať ti staří mladící panikaří - on raději zapojí hlavu.
Jeho zablácené zelenosaké já k nim vběhlo se slovy o Dalecích, ale z jeho popisu to nevypadalo nijak drasticky. Tolik k přesnosti telepatické komunikace - kdyby se nezregeneroval v mladíka, který se zajímá hlavně o své vlnité vlasy, možná by jeho svědectví bylo jasnější.

„Na druhou stranu,“ Doktor se rozhlédl po svých alter egách, „nikdo z téhle bandy by asi nepoznal skutečnou invazi, ani kdyby ho donutila k regeneraci.“

Několik Doktorů vběhlo do svých Tardis; fintil v sametovém plášti jím rádoby efektně zavlál, zatímco vytahoval z kapes jednu hračku za druhou; Doktor v kožené bundě vypadal, že každou chvíli vzteky přímo vybuchne; klaun v tom odporně barevném kabátu hlasitě svaloval vinu za prach ve vlasech na každého kolem; studentík s infantilním úšklebkem běžel k díře ve stěně, jeho šála za ním tvořila širokou stopu v usazujíc
ím se prachu; vychrtlý Doktor v proužkovaném obleku a kašpar ve fezu vytáhly nějaké sonické sondy, kterými kolem sebe mávali, jako by to byly magické hůlky; nějaká ženská je napodobovala - počkat, to vlastně byla taky on.

Doktor si povzdechl. Proč musí být on tím jediným rozumným?

Stál sice daleko od té díry, ale i on viděl chaos venku - oblaka hniloby šířící se od elektromagnetických baterií Cerilianů; mnohobarevné mraky toxického odpadu zahalující Daleky; tlumené skřeky mutantů uvnitř tanků z dalekania, ze kterých Doktorovi klesla teplota krve alespoň o půl stupně; stříbřité záblesky obleků Kyberlidí. Tohle byla válka. A bylo na Doktorovi, aby sem vnesl trochu zdravého rozumu a celou situaci zachránil.

Jediným problémem byla entita, kterou všichni telepaticky vycítili. Jeho starší já tu mocnou mnohocestnou mysl považovala za nějakou božskou entitu - a jakkoli jeho starší já s věkem degradovala, větší zkušenost jim upřít nemohl. Koneckonců možná skutečně jednou nějaké to božstvo potká a zanechá to na něm následky. Ano, to dávalo smysl. On sám by se nikdy nestal takhle senilním. A infantilním zároveň. Co to ale znamenalo pro něj tady a teď (kromě toho, že se těžko mohl spolehnout na svá božstvy postižená já)?

Doktor se naposledy zhoupnul na chodidlech; naposledy si oprášil sako; naposledy se rozhlédl po svých alter egách. Od výbuchu už uplynulo několik vteřin a bylo načase něco udělat.

Doktor se rozhodně vydal k díře ve stěně, ale po pár krocích se musel uchýlit ke svému obvyklému belhání s vycházkovou holí.

„Tohle staré tělo už by ocenilo výměnu,“ zamumlal si pod vousy.

Jak se skoro prázdnou halou rozlehly údery Doktorovi hole, ostatní zvuky najednou utichly. Jeho starší já ztuhla na místě.

Doktor se se zadostiučiněním rozhlédl. Úsměv mu ale rychle zmrzl na rtech. Jeho starší já neuklidnilo Doktorovo rozvážné chování, ale Dalek, který couval k jejich hale. Zatím o nich nevěděl, takže byl čas se schovat. Vykrást se pomalu z haly a obhlédnout situaci. Jakmile budou vědět, co se přesně děje, vymyslí plán a svá další já zapojí do záchrany Cerilie. To znělo rozumně.

Najednou zaregistroval pohyb blízko díry ve zdi. Holka v bomberu vytáhla z batohu termosku, pootočila víčkem a opatrně ji hodila mezi Daleka a zbytek zdi. Termoska se odrazila od Daleka na zaď a pak zarachotila, jak dopadla na zem.

Doktor v duchu proklel své otazníky posedlé já za výběr jeho společníků. Ta hloupá holka Daleka upozorní na jejich přítomnost a pak přijdou o element překvapení. Jakmile je ten Dalek uvidí, spojí se s ostatn
ími Daleky a pravděpodobně se na Doktora ihned vrhnou.

Dalek se skřípáním otočil kopulí a svým okem na stonku přehlédl celou scénu.

„Nejste Ceriliané.“ zaskřehotal. „Identifikujte se!“

Doktor otevřel pusu, aby se představil, ale jeho já s fezem ho předběhlo: „Já jsem Sir Doktor z Tardis, taky známý jako Přicházející bouře, Ničitel Skara, Predátor Daleků...“

Doktor se k němu otočil, pusu stále otevřenou, a fascinovaně sledoval, jak ten klaun hrdě střílel jeden stupidní titul za druhým. Najednou si uvědomil vzdalující se zvuky mnoha nohou a sám se rozběhl.

„...Velký exterminátor, Nositel tmy...“

Když se dostal za Tardis, vyhlédl opatrně na Daleka. Zatímco ten klaun infantilně vykřikoval hloupější a hloupější tituly, ten Dalek už určitě kontaktoval další jednotky. Během pár chvil se tu objeví celá Dalečí četa.

Navíc se otočil.

„Vyhlad...“

Najednou celou budovou otřásla velká rána. Doktor zavrávoral a opřel se ztěžka o svou hůl. Ta ihned podklouzla a Doktor se zhroutil na podlahu. Pomalu se otočil do sedu a zamžoural do nového oblaku prachu.

„Dědo, jsi v pořádku?“ ozval se vedle něj starostlivý hlas. „A co se tu děje?“

Doktor se podíval na svou vnučku a vděčně přijal její pomoc.

„Ano, mé dítě, jsem v pořádku,“ odpověděl, zatímco si oprašoval kalhoty. „Jenom nevím, jak dlouho to vydrží.“

Doktor si povzdechl a podíval se směrem, kde by měl být ten klaun. Oblaka prachu se ale usazovala pomalu a Doktor tak neviděl své alter ego.

„Jestli ze mě má vyrůst tohle,“ zamumlal si pod vousy, „tak nevím, jestli má cenu regenerovat.“

Susan jeho poznámku zaslechla, ale než odpověděla, ozval se ze druhé strany Tardis jiný hlas.

„Ace?“ řekl unaveně.

„Promiň, profesore,“ odpověděla ta holka zvesela. „Asi se zaseknul časovač.“

„Mladá dámo,“ Doktor oslovil postavu, která se nejasně rýsovala v usazujícím se oblaku prachu.

Než se dostal dál, přerušil ho jiný hlas.

„Vyhladit! Vyhladit!“

Hlasité skřehotavé zavřeštění je přivedlo zpět do reality. Dalečí posily dorazily - tak rychle nepochybně jenom proto, že ten klaun je pozval. Oblaka prachu rozřízlo několik výstřelů.

„Ace, běž!“ zařval otazník.

„Susan, běž!“ vykřikl ve stejnou chvíli Doktor.

Obě dvojice se rozběhly opačným směrem a Doktor rozeznal několik dalších běžících postav. Doufal, že jednou z nich byl i ten klaun - sice to byl hlupák ve fezu, ale smrt by nepřál ani svému nejstrašnějšímu já.

Doktor se Susan v patách našel malé dveře a s úlevou zjistil, že nebyly zamčené.

Venku se opřel o stěnu a těžce oddechoval. Po chvíli se rozhlédl. Stál na popraskané dlažbě, která se táhla podél celé haly. Pár kroků od něj začínala klasická Cerilijská zemina - směs nejrůznějších nebezpečn
ých chemikálií, do kterých by se pravděpodobně během pár vteřin propadl po kotníky. Doléhaly k němu nezaměnitelné zvuky bitvy - duté nárazy a výbuchy Cerilijských projektilů; vysokofrekvenční zvuky Dalečích zbraní; rány kyberzbraní. Naštěstí vyběhli jinou stranou budovy, než ze které přijeli Daleci.

„To bylo těsné,“ ozvalo se Doktorovi za zády.

Doktor se otočil a stál tváří v tvář zaprášenému širokému úsměvu studentíka s dlouhou šálou.

„Jelly baby?“ natáhl k Doktorovi ruku s papírovým pytlíkem.

Když Doktor nereagoval, vybral si oranžovou cukrovinku a pytlík schoval do kapsy.

„Asi bychom se měli podívat, co se děje,“ pokračoval, jako by mluvil o počasí.

Jak si šálu ještě jednou přehodil přes hlavu, vznesl se kolem něj oblak prachu. Doktor se rozkašlal, ale jeho druhé já už vykukovalo zpoza rohu.

Doktor spolkl jedovatou poznámku a přidal se ke svému staršímu infantilnímu já. Pár desítek metrů od nich se kouřilo ze zbytků jednoho Daleka, zatímco další jednotky proudili dovnitř.

„Ještěže nejsou moc chytří,“ okomentoval scénu Doktor.

Kdyby místo toho, aby vlevitovali do haly, celý barák obklíčili, měli by to Doktoři mnohem těžší. Takhle budou mít více než dost času na to, aby se znovu setkali a vymysleli plán.

„Hmm,“ zavrčel druhý Doktor nejistě v odpověď.

Doktor ho ignoroval a podíval se ze dvou Daleků, kteří zůstali venku na stráži, k druhému rohu budovy. Doktor viděl několik obličejů, ale na tuhle vzdálenost je nedokázal rozeznat. Najednou mu před očima zamávala ruka. Doktor instinktivně uskočil a pak se opřel o svou hůl. Špička hole se mu ale propadla do země a Doktor málem spadnul. Uskočil z dlaždic přímo do nepříjemné hmoty, která na Cerilii byla považována za zeminu. Rychle udělal krok zpátky na dlažbu a zamračil se na studentíka, který mával rukama jako lopatkami větrného mlýn.

„Co to...,“ začal, ale pak si všiml stejně zuřivé gestikulace ze druhé strany budovy.

Doktor nevěřícně sledoval tichou výměnu, jak se několik jeho já snažilo dohodnout, kde se setkat. Jako vždycky se vzájemně spíše obviňovali, než aby šli k jádru věci.

„Na to bude čas později,“ zagestikuloval Doktor vztekle, když se přidal do tiché diskuze. „Teď máme důležitější problémy.“

K Doktorovu překvapení se jeho alter ega z druhé strany budovy na chvilku zasekla a pak pokračovala mnohem rozumněji. Než si Doktor stihnul pogratulovat, dutá rána odštípla spršku suti ze zdi kousek od něj.

Doktoři zapomněli, že se domlouvali přes kopule Daleků. Oba se bleskurychle schovali za roh. Pak se podívali na sebe a na vystrašenou Susan, která se celou dobu opírala o stěnu.

Další dutá rána se najednou ozvala z druhé strany. Dveře, kterými vyběhli ven, vyletěly ze svého rámu a o vteřinu později se ve vzniklé díře objevilo oko na stonku.

Susan vyděšeně vykřikla a než se kdokoliv z nich pohnul, celý Dalek byl venku a otáčel se k nim.

„Vyhla...,“ začal, zatímco se studentík rychle podíval na zem.

„...dit.“

O zlomek vteřiny předtím, než Dalek vystřelil, cuklo Doktorovo druhé já prudce svou šálou. Šála se vytrhla zpod Daleka, kterého to pootočilo dost na to, aby jeho výstřel minul.

Oba Doktoři skoro klidně vyhrkli: „Běž!“

Všichni tři se otočili a rozběhli k pár desítek metrů vzdálené malé budově.

Doktoři se Susan v patách kličkovali částečně proto, aby ztížili Dalekům míření, ale hlavně proto, aby se vyhýbali obzvláště nepříjemně vypadajícím loužím bahna. Studentík se co chvíli otočil a zamával svou sonickou sondou ve směru Daleků. Doktor neměl dechu nazbyt, aby tuhle hloupost komentoval. Místo toho mu věnoval pohrdavý pohled. V tu chvíli ale ztratil rovnováhu a zhroutil se s hlasitým žbluňknutím do jedovatě žluté louže. Doktor se ponořil po lokty do té smradlavé břečky a jak se snažil rychle vstát, probořil se ještě hlouběji.

„Dědo!“ vykřikla Susan a vzala ho za paži, aby ho vytáhla.

Jeho alter ego Doktora vzalo za druhou ruku a společně ho mezi nepříjemně se blížícími výstřely Daleků zvládli vytáhnout na nohy.

„Děkuji ti, Susan,“ zamumlal Doktor a otočil se ke druhé postavě. „Tobě taky, mladíku.“

„Běž!“ vykřikl studentík místo odpovědi a znovu zamířil sonickou sondou na Daleky.

Sonda Doktorovi nepříjemně vrčela u ucha a jako v odpověď na jeho nevyřčenou kritiku, jeden Dalečí výstřel trefil Doktorovu hůl. To ho přinutilo k akci. Pokusil se rozběhnout, ale málem znovu upadl. Jeho nohy byly po kotníky v blátě. Doktor napjal své slábnoucí svaly a pomalu nohy vytáhl ze země a vydal se kulhavě budově, která byla sotva deset metrů daleko. Jeho vnučka Doktora napodobila a když viděla, jak vrávorá, vzala ho podpaží a společně se nakonec dostali do bezpečí. Doktor se zhroutil na pevnou zem lemující budovu, za kterou se schovali. Susan si ke svému dědovi klekla a ustaraně se zeptala: „Jak ti je?“

Doktor se mdle usmál a položil jí ruku na rameno: „Neboj, mé dítě, ještě nejsem zcela na odpis. Tohle tělo jenom tak trochu řídne.“

Postavil se trochu nejistě na nohy ve stejnou chvíli, kdy se k nim přidal studentík.

„Jste v pořádku?“

Doktor se Susan přikývli. Doktor už se chystal okomentovat tu hloupou hračku svého druhého já, když si všiml, že šálu, kterou studentík táhl za sebou, měl skoro čistou. Studentík se usmál a znovu vytáhl papírový pytlík.

„Jelly baby?“

Tentokrát se Doktor natáhl a vyndal zelenou želatinovou cukrovinku.

„Děkuji,“ řekl unaveně a vložil si jí do pusy.

„Jak to vypadá?“ zeptal se svého druhého já, které vykouklo zpoza rohu.

Místo studentíka odpověděla dutá rána následovaná tišším syčivým zvukem. Po pár vteřinách se k Doktorovi donesl nevšední zápach, jako by někdo zkombinoval všechno, co našel doma za lednicí, se vším, co leželo pár set let na smetišti nebezpečného odpadu, kde navíc denně desítky lidí vykonávaly potřebu.

Studentík si dal šálu přes nos, pak se zapotácel dozadu. Na poslední chvíli ho Susan zachytila a pomohla mu na zem.

„Uf, díky, Susan,“ zamumlal, než pokračoval trochu silnějším hlasem: „Vypadá to lépe, než jsem doufal. Daleci mají jiné starosti - alespoň na chvíli.“

Všichni tři se náhle rozkašlali, když se kolem prohnal závan větru.

„I když bych ocenil,“ dodal unaveně, „kdyby Ceriliané ohlásili útok předem.“

Pak dal ruce do kapes. Z vnitřní kapsy saka vytáhl tlustý čtverec látky a podal ho Susan, která ho s vděčností přijala. Přiložila si filtrační masku k obličeji a látka se ze všech stran sama přilepila k jejímu obličeji. Doktor slyšel, jak se Susan zhluboka nadechla a slastně vydechl.

„To je lepší,“ usmála se na studentíka, i když to přes filtr nebylo znát. „Díky, dědo.“

„Tady,“ studentík podal podobný kus látky Doktorovi, který místo poděkovaní jen pokýval hlavou. Dal si masku na obličej a stejně jako jeho vnučka si ulevil, když ucítil čerstvý vzduch.

„Áá,“ zamumlal studentík, když uviděl, že několik dalších filtrů bylo roztržených. Zahodil je do Cerilijské odpadní přírody, která tento dar přijala se zabubláním, a strčil ruce do dalších kapes.

„A-há,“ zahučel vítězoslavně.

Doktor fascinovaně sledoval, jak jeho starší já bojuje s kapsou u kalhot. K jeho překvapení, studentík postupně vytáhnul z kapsy něco, co se tam nikdy nemohlo vejít. Rychle na obličej dal gumovou masku s brýlemi, která měla místo tváři dvě válcové filtrační vložky, a připnul si ji zezadu na hlavě. Doktor poznal plynovou masku ze Země, ale pořád nevěřícně hleděl na studentíkovy kapsy.

„Dimenzionálně transcendentní kapsy,“ řeklo jeho druhé já a z výrazu v jeho očích bylo zjevné, že se znovu vrátil ke svému širokému, infantilnímu úsměvu. „Někdy budeš mít noci v Tardis tak dlouhé, že budeš vymýšlet cokoliv jen proto, aby sis je zkrátil.“

Kapsy větší uvnitř než venku. Tss, příště mi řekne, že si pořídil laserový komunikátor nebo sonický šroubovák. Nahlas Doktor nic neřekl a vyhlédl zpoza rohu jejich úkrytu.

„Vypadá to, že Ceriliané Daleky odlákali,“ řekl Doktor přes rameno. „To by mě zajímalo, proč se starají zrovna o těchhle pár Daleků.“

Určitě jich bylo více v té bitvě, co zahlédli ze své haly. Ceriliané se nemohli s Daleky tak rychle vypořádat. Že by se někdo snažil pomoci Doktorům? To by ale znamenalo, že někdo věděl, kdo jsou. Někdo to ale věděl - Koba. A ta mentální entita - ať už to byl bůh nebo cokoliv jiného. Jeho ostatní já si byla zcela jistá, že to byl někdo, kdo bojoval proti nim; někdo, kdo je dal dohromady pro nějaký svůj zkažený účel. Doktor si nebyl tak úplně jistý - měl pocit, že ta entita byla mocná, ale zároveň trochu zmatená. Skoro jako by sama sotva věděla, co dělá. Na druhou stranu, jeho alter ega měli v této oblasti více zkušeností než on.

Než se Doktor dostal dál, dolehl k nim zvuk výstřelu z Dalečí zbraně. Všichni tři se vyděšeně otočili. Ten výstřel vyšel zezadu. Nakonec je skutečně Ceriliani neodlákali - Daleci se jim naopak dostali do zad. Kolem jejich skrýše najednou proletělo několik výstřelů. Studentík se zahleděl do místa, odkud vyšly, ale Doktor se naopak podíval, kam mířily. Doktor se zamračil. Alespoň jeden z výstřelů zasáhl Daleka, který stál pořád na stráži u díry, kterou se na jejich schůzku dostal první Dalek. To byla buď výborná muška nebo extrémní smůla pro Daleky. Doktor na náhodu nevěřil.

Otočil se ke svým společníkům, ale v tom k nim dolehly zvýšené hlasy. Někdo se hádal a zároveň blížil k jejich pozici. Doktor si vyměnil pohled se svým druhým já a každý se přikrčil za jiným rohem. S trochou
štěstí byli Daleci, co je sledovali skutečně pryč.

„Co si myslíš, že děláš?“ vykřikl najednou povědomý ženský hlas. „Tohle není řešení! To vím, to jsem věděl vždycky!“

„Tss,“ odpověděl povědomý mužský hlas překypující vztekem a strachem. „Jak ty to můžeš vědět? Copak víš, jaké to je? Zbavit se jich zničením všeho, jenom abych je potkal za každým rohem?!? To už je moc i na mě.“

„Jak to můžu vědět? Jak?!?“ ženský hlas najednou ztratil veškerý náznak sebeovládání. „Zapomínáš s kým mluvíš?!?“

„Zabili ti ženu?!?“ odpověděl pohrdavě první hlas. „Jedna postava. Já jsem zodpovědný za svou rasu! Jenom proto, abych se zbavil těch monster. Ale oni přežili, zatímco moji lidé jsou mrtví! A ty to srovnáváš s jedním životem?“

Doktor se nejistě postavil a vyšel ze svého úkrytu. Jeho dlouhošálé já už tam stálo a hledělo na blížící se skupinku.

„To si Graham nezasloužil,“ vložila se do řeči vztekle mladá holka. „Nezáleží, jestli to je jeden život nebo tisíce. To nás Doktora naučila. A ty to musíš vědět stejně dobře. Já jsem taky jednou popadl zbraň - a všechno bylo jenom horší.“

„To...,“ odpověděla ušatá postava v koženém kabátu a přehodila si Dalečí zbraň z jednoho ramene na druhé. Pak se prudce zastavila. Blondýna v dlouhém kabátu a její tři společníci sledovali jeho pohled a viditelně si oddechli.

Tři lidé rychle přiběhli k dvěma Doktorům a Susan, kteří si rychle sundali masky, aby nedošlo k nějakému nedorozumění. Ten ušatec nevypadal úplně příčetně.

„Super,“ řekl černošský mladík s úsměvem, „že se vám nic nestalo.“

Doktorovo ženské já ty tři následovalo pomaleji, ale zastavilo se, když si uvědomilo, že čtvrtý Doktor se ani nepohnul. Otočila se k němu a řekla tiše něco, co Doktor nezachytil. Ušatec vztekle zavrčel a vydal se k nim. Ženská vykročila k budově, ale když uslyšela hlasitou blátivou ránu, otočila se zpátky. Neudržela se a uchechtla se, když viděla, jak ušatec ležel v blátě jak dlouhý tak široký.

„Hmmpf,“ bylo jediné hlasité zabublání, na které se ušatec zmohl. Ztěžka se zvedl na rukou a opřel se o Dalečí zbraň. Doktorovo alter ego se sice postavilo na nohy, ale pak se sehnulo pro svou zbraň.

„Nech jí tam,“ řekla ta ženská klidným hlasem plným pochopením. „Tohle nikdy nebyla tvoje... Naše cesta.“

Ušatec se málem rozplácl znovu, jak se tu zbraň snažil vytáhnout ze země. Podíval se na tu ženskou a pak Doktora a studentíka. Rozladěně zavrčel a opatrně vyprostil své nohy z bláta.

Když všichni seděli na dlažbě u baráku, Doktoři a Graham žvýkali jelly babies a tak klidně, jak to vzhledem k minulým událostem šlo, si vyměňovali informace.

Doktor se nakonec bude muset smířit se svou ženskou postavou. Pokud od někoho čekal ujeté chování, byla to ta ženská. A na posledním místě byl ten ušatec - ze všech jeho já se zdál nejméně praštěný. Ale opak byl pravdou. Ušatec popadl zbraň z Daleka, kterého otazníkova společnice vyhodila do vzduchu, a ženská Doktor se ho od začátku snažila krotit. Alespoň to tak vypadalo.

Zatímco Doktor se studentíkem a Susan se vydali k nejbližšímu úkrytu, ženská s ušatcem byli od tohoto domu odstřiženi několika Daleky. Postavilo se jim do cesty více Daleků než Doktorovi a nakonec byli nuceni ustoupit zpátky až k doutnajícím troskám prvního Daleka. Jakmile ušatec viděl v troskách Dalečího tanku nepoškozenou zbraň, popadl jí a najednou kolem sebe začal zuřivě střílet. To jenom přilákalo víc Daleků a museli se vrátit dovnitř do haly.

Ženská Doktor si povzdechla: „Nemohli jsme jen tak zmizet do Tardis. Plán je jiný. Takže Doktor prostřelil opačnou stěnu a vyběhli jsme ven.“

Doktor nervózně přešlápl. Byl tam a celou diskuzi sledoval. Nemohl ale přiznat, že si připadal tak trochu ztracený. On teprve relativně nedávno opustil Gallifrey; teprve nedávno se poprvé dověděl o Dalecích; Kyberlidi tváří v tvář ještě nepotkal. Bylo složité sledovat plány, které se diskutovaly hlavně na základě sdílených vzpomínek; Doktor jich prostě neměl dost a nedokázal se snížit k tomu, aby si vyžádal vysvětlení.

Naproti tomu, studentík jenom vážně přikývl: „Dobře, že tu jste. Samy bychom to těžko zvládli.“

Podíval se pokradmu na Doktora, jako by věděl, co se mu honí hlavou. Doktor ho ale ignoroval a jenom pošťouchl ženskou, aby pokračovala.

Ta pokrčila rameny: „Není toho moc, co říct. Kontaktovali jsme Kyberlidi, ale vypadá to, že tohle je zbytečné - Kyberlidi už na Cerilii stejně byli.“

„I když,“ řekla pomalu, „ti Kyberlidi, co tu jsou se nechovají... Normálně.“

„Divné,“ potřásla hlavou a pokračovala. „Každopádně musíme...“

Doktor přestal poslouchat. Věděl, že ho považovali za přebytečného staříka a v tuhle chvíli jim musel dát za pravdu. Tohle jeho tělo prostě potřebovalo obnovu. Doktor si nahlas povzdechl a najednou se na něj otočili oči ostatních Doktorů.

„Máš nějaký lepší nápad?“ zeptala se ženská povzbudivě.

Doktorovi se ten tón nelíbil. Skoro jako by věděla, co si myslel. Jako by byl nějaký příbuzný, který se musí pozvat jenom z povinnosti. Nebo ještě hůře - postarší profesor, který se zve na konferenci ze slušnosti, protože už přežil svá plodná léta.

Doktor pokrčil rameny: „Jenom je to dost riskantní. Ale ani mě nic lepšího nenapadá.“

„Hmm,“ zavrčel ušatec, který se rovněž diskuze příliš neúčastnil.

Co byl jeho problém? Nezmínil něco o zničení vlastní rasy, aby vyhubil jinou? Doktor se vnitřně otřásl a přešel na příjemnější myšlenky. Jakmile tahle šaráda skončí, vyrazí na Oko Orionu. Týden nebo dva na nejkrásnější planetě galaxie byla ideální dovolená; žádné smradlavé skládky; žádné přestřelky a běhání. Jenom krásná zeleň, historické zříceniny hradů a čisté nebe. Bylo něco lepšího?

„Dědo?“

Doktor se vynořil z blažených myšlenek a našel se na smradlavé Cerilii obklopen Daleky, Kyberlidmi a svými staršími já. S povzdechem se postavil na nohy.

„Jdeme?“ zeptal se do pléna.

Ostatní přikývli a Doktor je následoval, aby splnili tajemný plán.

-A A +A