O kočce a medailonku 3.

Obrázek uživatele Carmen
Rok: 
2019
Fandom: 
Obdarovaný: 
Keneu

Milá Keneu, třetí polovina dárku je zde a já Ti (ehm) přeju co nejkrásnější rok, spoustu kočičího chumlání a ať máš vždycky při ruce dobrou knihu. :)

*

Princezně se zatmělo před očima.
„Šmarjá, slečno, co je vám?“ vyletěl velitel ze židle, „vám je špatně? Nemáte vy tu nervovou slabózu? To má naše Anča, s holkama je trápení, tuhlenc trochu vody,“ šplíchal po princezně zmateně pivo ze džbánku.
„Ale nic nemám,“ nadechla se princezna ztěží a snažila se dýchat pomalu, „já jenom… slabózu?“
„Ale to máte jedno, jak se tomu říká. Jak to bylo v tom dívadle tuhlenc, o tý růži, co se jí nemusí říkat růže,“ blábolil velitel.
Princezna se na něj udiveně podívala.
„No měli jsme tu dívadlo, maňáskový, stará vám u toho brečela, mor na ty vaše rody!“ zadeklamoval hromově a zahrozil pěstí, „víte, jak von si myslel, že vona je mrtvá, a vona…“
„Vona nebyla... Prosím vás, v kolik měla být ta poprava?“
„Za hodinku, to víte, než to nachystaj, vopentlej...“
„Tak mě tam vezměte. A vzkažte předtím na hrad, že…“
„Princezna byla živá a zmizela!“ rozrazil dveře posel.
„Princezna stojí přímo tady a potřebuje odvést na popraviště,“ podotkla hledaná osoba a setřela si z krku pivní pěnu.
Ozvala se tupá rána. Velitel omdlel.

*
„Přátelé, občané, slyšte! Chci vás zde uvítat u příležitosti naší slavností výroč-“ pronesl důležitě král.
„Tati!“ vykřikla princezna, i když to spíš znělo jako zašeptání. To máme ještě mluvení před veřejností a konfrontaci s autoritou, zoufala si princezna v duchu. Ale ruce se jí potily o něco míň.
Dav se ochotně rozestoupil. Přihlížející ježibaba vylovila z kapsy oříšky a nabídla je švadleně vedle sebe.
„To bude ještě zajímavý,“ zahuhňala.
„Tatínku,“ přistoupila princezna k pódiu, „já důrazně žádám, abyste toho muže nepopravovali a abyste všechny kouzelné bytosti propustil.“ Někdo zapískal na prsty.
Král si sundal brýle a opatrně je otřel o hermelín. Znovu si je nasadil.
„Dceruško… Ty jsi tady?“ zeptal se poněkud přihlouple.
„Jasně že je!“ zařvala ježibaba ve snaze popohnat zápletku.
„Prosím vás, my tady máme… Rodinné záležitosti, tak chviličku počkejte, kupte si zatím uzenku nebo něco,“ mávl král rukou k davu a dav zklamaně zahučel.
„Není to ta sežraná?“ zeptala se švadlena.
„Se mi nezdá, teď to bylo v novinách, že ji to sežralo, i s vobrázkama,“ zavrtěla ježibaba hlavou.
„Sežralo to i vobrázky?“ zhrozila se švadlena.

„Tatínku. Poslouchej. Chci, abys je propustil.“
„Ale vždyť… Ta kouzla lidem jen ubližují, vždyť kvůli nim jsi, no vždyť víš, ve věži… Jak to, že nejsi ve věži? A kde máš toho rytíře?“
„Žádný rytíř se nekoná.“
„A jak ses dostala z věže?“
„Odešla jsem dveřmi. Sama,“ netrpělivě odsekla.
„A on čekal venku! Kluk jeden ušatá!“ plácl se král bujaře do kolen.
„Ne, žádný rytíř venku nečekal.“
„Tak za rohem?“ chytal se král stébla.
„Nikde nečekal.“
„Ten holomek ti utek?! Mám ho nechat popravit?“
„Propánakrále!“ vykřikla frustrovaně princezna.
„Ano? Vždyť jsem tady,“ odvětil, „tak kdo tě teda to… víš co… vysvobodil? Náš astrolog říkal, že to tak musí být, když nic nezabralo,“ zašeptal opatrně.
„Já jsem se vysvobodila sama,“ řekla princezna důrazně.
„Sama?“ zamrkal král konsternovaný představou absence rytířského subjektu na ženění.
„Sama.“
„Ale musela ses vysvobozovat! Tak vidíš! Jenom to lidem škodí!“ hudl král dál.
„Tati, to není pravda. A do věže jsem chtěla sama, za to přece ty bytosti nemůžou!“
„Všechno kvůli sudičce!“
„Sudičky to mají v popisu práce. A jak k tomu přijdou ti ostatní?“
„Holčičko, vždyť je to sebranka, jeden jako druhý a vem si, copak jim v tom vězení něco schází?“
„Tati! Ty bys snad byl ve vězení rád?“
„To není totéž,“ napůl se urazil král.
„Jak to že ne! Copak… Což nemá kouzelná bytost oči?
„Některý jich maj až moc,“ pokývala hlavou ježibaba odposlouchávající rozhovor.
„Chci říct, že… Že se k nim takhle nemůžeš chovat. Nemůžeš dát někoho do vězení nebo ho vyhnat, protože se ho bojíš a máš předsudky.“
„To nejsou předsudky, když je to pravda. A dávám tam jen ty zlé. Po tom, co ti provedli!“
„Vždyť mi nic neprovedli. A kdo může říct, kdo je zlý? Víš, že ty z tohohle příběhu taky nevycházíš jako klaďas?! Tati, já vím, že chceš svoji libru masa,“ nadechla se.
„Chci a nemůžu, hrozí mi dna. To je pořád salát, salát,“ bručel král, byť si nebyl jistý, jak do toho zapadají jeho dietní návyky.
„Tati, já moc dobře vím, jak to s tou sudičkou bylo! Nikdo nemá život bez překážek, to po ní chtít nemůžeš. A k čemu ti bude se mstít!“
„Byla bys bez kouzel ve věži? Nebyla. To je právně jasná věc,“ pronesl král už s mnohem menší razancí.
Soudce nemá být jen nejlepším praktikem zákona a…
„Ty mluvíš jak kniha! Ale ta věž! Ta sudička!“ král chytal rozpadající se cihly svého hodnotového systému.
„Taky by ti neškodilo si nějakou přečíst! Sudička, sudička, tati, co teprv kdybych se třeba měnila každou noc v žábu?“
„V žábu?“
„V žábu. Tati. Propustíš je, že je propustíš! Udělej to aspoň pro mě! A co ta poprava?“
„Ale ta se žádná nekoná, to my jednou za pár let pro výstrahu, pak těm lumpům dáme pardon,“ král ztlumil hlas, „no tak je pustíme, když chceš. Možná máš s tou žábou pravdu. Ale co ti zrovna na něm záleží? Chlap mizerná je to, nečestná, lidi šidil, okrádal… Klidně si tam běž, tamhle v cele ho mají, na oslavu stejně popravu rušíme… Leda bys chtěla naopak na oslavu popravovat, ale to on by si náš kat musel chudák zjistit, jak se to dělá...“
„Děkuju,“ rozběhla se princezna k celám.
„...krade jak straka, dvakrát už seděl, pivo točil pod míru, žebírka přesoloval,“ jel si dál král svou polohlasem udiveně.
Je pravda, že král byl dost kouzlofobní, ale úplně z kamene nebyl a něco z toho, co princezna řekla, zadrnkalo na citlivou strunu a nemohl to dostat z hlavy. Rozhodl se jednat.
„Zavolejte kuchaře,“ dodal v náhlém hnutí mysli, „ať mi připraví pořádnou grilovanou flákotu.“
Kuchař dojetím zaslzel. Ryby už nemohl ani vidět.

*

„A já žádám ten odznak! Jestli ho Franckovi, rozumíš, Franckovi, kterýmu seno vždycky trčí zpod límce, dáš, a mně ne, tak to je, veliteli, nespravedlnost!“ neslo se chodbou.
„To je on?“ zeptala se princezna, když ji strážný dovedl k cele.
„Prosím, vězeň číslo tři. Jediný, kterého měli popravit. Zbytek tu je, protože v hlavní věznici mění vodovod,“ ujistil ji strážný Francek.
„Máte slámu pod límcem,“ upozornila ho princezna. Francek pokrčil rameny.
„Odznak mám prej stejně slíbenej,“ zašeptal spiklenecky. Princezna nevěřícně vytřeštila oči.

Mlčky se dívala na spícího vězně. Pravda, trochu ji překvapilo, že muž tohoto poněkud pochybného vzezření a nezpochybnitelného zápachu rád četl a vyznal se v literatuře, ale to jsou přesně ty předsudky, které nás velká díla učí zdolávat, řekla si a nepatrně zatajila dech.
„Pane… Pane čaroději?“ zeptala se.
Muž se posadil, zamžoural na ni oteklýma očima člověka, pro nějž putyka není cizí pojem, a říhl si.
Předsudky, mumlala si v duchu pevně princezna, předsudky jsou špatné. Alkoholismus se dá léčit.
„Přinesla jsem tu knihu.“
Muž zamrkal jedním okem a druhé si s námahou protřel.
„Já… Mně je přece jedno, co jsi zač. Jestli tohle mělo… Jestli tu knihu… Nebo to byla jenom kniha?“
„He?“ škytl muž.
„Každopádně jsem tu knihu přinesla a ta poprava, ta se nekoná…“
„Voni to dycky zrušej,“ ozval se muž konečně, „ale já vůbec nevím, co mi to tu vykládáte. Já rozhodně žádnou knihu,“ to sprosté slovo takřka odplivl, „nechci. Ale pivko by bodlo.“
„Vy jste… Jste ten čaroděj?“ zeptala se nejistě.
„Pepek čaroděj, jméno mé,“ uchechtl se, „ale já jsem jináč Váců, hospodskejch, to oni mi tak kvůli tomu pivu, chápete, že s tím jako čaruju, no proto tady jsem, ale víte, nejni to tu špatný, i vodovod budeme v hlavní věznici mít novej…“
„Nutno říct, že jsem doufal, že mě dají do věznice u moře. Ale tenhle trouba by se zdí stejně neprokopal a asi taky neví nic o žádném pokladu,“ ozvalo se z vedlejší cely.
„Já sem přes to tekutý zlato,“ odsouhlasil poeticky Pepek.
Mříží se protáhla kočičí hlava a jasně zelené oči na princeznu hleděly takřka vyčítavě, asi jako se rodič dívá na nezdárného potomka, který dorazil domů dávno poté, co dorazit měl, a ať si nemyslí, že když se bude plížit do domu oknem, nikdo si toho nevšimne.
„Co... tady... dělá ta kočka? Já tu lítám všude možně a ona sem trefí?“ hlesla princezna.
„Je to šikovná kočka. Ale je to pořád kočka. Nebo kocour. Já vlastně nevím. Nehodlám se nechat udrápat během identifikace,“ řekl známý hlas.
Kocour souhlasně zívl.
Princezna šla za hlasem.
„Takže tě někdo přišel vysvobodit,“ pousmál se, „moje gratulace.“
„Docela bych ocenila, kdyby si to všichni přestali myslet. Zvlášť když jsem přišla vysvobodit já tebe.“
(„To je proti předpisům, veliteli, nemůže ho sama pustit, no ne?“ zasyčel Francek na konci chodby.
„Drž zobák,“ šťouchl ho loktem velitel, muž díky maňáskovému dívadlu podstatně znalejší lidských dramat i metafor.)
„Počítám, že ses přišla rozloučit,“ zaváhal.
„Zřejmě už víš, kdo jsem, samozřejmě chápu, že je nemožné se… Ale kdybys někdy potřebovala netopýří lektvar, tak…“
(Velitel zatroubil do kapesníku. Francek si znuděně vytahoval slámu zpod límce.)
Princezna došla těsně ke kraji mříže.
„Jistě, kdybych někdy potřebovala někoho proměnit na netopýra, tatínkovi by to možná prospělo, vím, kam se obrátit,“ řekla vážně.
„Ne že bych na něj tvého otce neproměnil rád, ale netopýří lektvar pomáhá na bolení v krku,“ opravil ji, „a ten od ježibab nestojí za nic. Šetří na alkoholu,“ dodal.
„To mě nepřekvapuje,“ posadila se těsně vedle mříže a protáhla jí ruku.
„Kousne tě.“
Kocour splnil očekávání.
„Říkal jsem, že tě kousne. Au! Ale proč kouše mě?“
„Dneska neměl rybu.“
„Měl. Francek mu ji sem před chvílí donesl, takže ať nezkouší tyhle…“

„To je pravda, šéfe,“ potvrdil Francek. Kocour se zatvářil jako kočka, která nemá o žádné rybě nejmenší tušení a pravděpodobně se stala obětí tragického nedorozumění, které by ovšem bylo snad možno kompenzovat nějakou tou rybou. Ježibaba, o níž nebylo známo, kdy a jak se infiltrovala do budovy, podala veliteli oříšky.
„Ona je teda mešuge, ale v jádru hodná holka,“ informovala ho.
„Neměli bysme jít teda odemknout? Aby nás nežaloval, že ho držíme po propuštění,“ upozornil Francek.
„Francku, jestli nesklapneš, tak ti ten odznak nedám!“
„Já bych je tam zamkla voba,“ shrnula to lapidárně ježibaba.
„Ale tu košišku, tu bych si klidně vzala!“ doplnila něžně.

Ozvalo se skutečně velice netrpělivé mňouknutí.
„Víš, já jsem nemohla jít ven, protože jsem měla strach jít ven. To bylo všechno. Celá kletba. Ale nemyslím si, že být žába je nutně horší. Pořád můžeš odskákat někam do jezírka a... No, má to taky svoje mouchy. Mouchy! Musíš jíst mouchy. Když jsi žába. Pořád mám strach.“
„Já vím. Myslím, že všichni mají někdy strach. Možná větší, než by přiznali. Ano, chtěl jsem tou knihou něco říct. Jak víš, mám taky důvod, proč nemůžu předpokládat, že bych u lidí budil sympatie. Nepopírám, že tomu někdy pomáhám,“ řekl, ale neodtrhl oči od Kocoura.
„Ale vždyť na konci přece…“
Výmluvné ticho.
„Tys ji nedočetl, že ne?!“
„Ne,“ odkašlal si, „bylo jasné, že to nemůže skončit dobře.“
Kocour znuděně zahájil intimní hygienu. Vzápětí se pobouřeně naježil při zjištění, že na něj stále oba zírají. Snad i kočka ve vězení by mohla mít trochu soukromí. Začal podrážděně syčet. Oba zvedli oči.

„Většinou mám sklon po lidech něčím házet, když na mě takhle civí,“ upozornil ji a radši nervózně hladil Kocoura, který po něm zuřivě sekal drápky.
„A to já jenom že nevidím ten velký nos,“ podstrčila pod mříží poslední knížku, „takže vážně nevím, v čem je problém. Víš, asi bys to měl dočíst.“
„Nemohl bych už dostat svůj odznak?“ zeptal se Francek.
„Nemohl bych dostat to pivko?“ škytavě zařval Pepek.
„Nemohla bych konečně mít nárok na dovolenou?“ zeptala se Eufrozína.
Kocour začal spokojeně příst.

Ježibaba snaživě zazvonila na požární zvon.

KONEC

Komentáře

Obrázek uživatele strigga

Ach. <3 Teda já přes tu romanťyku nejsem, víme, fakt ne, opravdu!, ale stejně: Ach. <3

Obrázek uživatele Carmen

Já bych ráda na svoji obhajobu řekla, že jsem se asi třikrát pokusila to přepsat tak, aby z toho romanťyka tak nelezla. Nějak si to žilo vlastním životem.

Obrázek uživatele strigga

Já bych ráda řekla, že se obhajovat vůbec nemusíš, protože mě to prostě rozesmálo a dojalo a nic s tím nenadělám, hormony jsou zlo! :D

Obrázek uživatele Aveva

A nebude i čtvrtá polovina jako pokračování pro nadšené čtenáře? ;o)
Moc se mi pohádka líbila. V téhle části obzvlášť ježibaba s oříšky :o)

Obrázek uživatele Carmen

No, vzhledem k tomu, že při "čtvrtá polovina" mi jako první na mysli vytanula ježibaba jako družička, tak snad radši ani ne... :D

Obrázek uživatele Aveva

Ánó! Alespoň jako drabble. Prosím, prosím. Ježibaba jistě bude úžasná družička :o)
Obrázek uživatele Apatyka

Tahle pohádka je vážně kouzelná: úplně mě po ní přestaly bolest osmičky! :) <3

Obrázek uživatele Carmen

Bohužel tyto vedlejší účinky nemáme certifikované a nemůžeme potvrdit, že za ně může pohádka. Ale ráda to slyším, rozhodně lepší, než aby z toho zuby rozbolely :D

Obrázek uživatele Aries

skočila jsem rovnou na třetí polovinu a tímto vyjadřuju naprosté nadšení. Nádherná pohádka

Obrázek uživatele Carmen

Děkuju. :)

Obrázek uživatele Aplír

Skvělá pohádka. Je mi líto, že ježibaba odzvonila konec.

Obrázek uživatele Carmen

Děkuju! :)

Obrázek uživatele kytka

Já pořád nemůžu přijít na to, co byla zač ta poslední knížka. Cyrano?

Obrázek uživatele Carmen

Ano. :) mám trochu obavy, že se to tam vlivem přepisování nakonec nějak zašmodrchalo.

Obrázek uživatele Rebelka

Jo, jo, jo! To je tak naprosto dokonalé boží! A asi se že mě stářím stává beznadějný romantik... a nebo prostě jen tak dobře píšeš, že se musí rozplývat i cynikové. Chci to vidět natočené. A nemohla jsem si pomoct, ale když čaroděj ve druhé že tří polovin dělal hmmmm, jako bych před sebou viděla tvého chotě :D. No nic, jde se zahrabat a pak si to přečtu jeďte jednou.

-A A +A