Epilog aneb Krok do nové éry

Obrázek uživatele Owes
Úvodní poznámka: 

V komentářích těch, kteří tohle mé šílené AU dočetli až do konce, se ozývalo volání po epilogu. A tak jsem se ho rozhodl napsat. Trvalo mi to sice strašně dlouho, za což se omlouvám, ale nakonec jsem to zvládl. Vytyčil jsem si cíl vložit to sem ještě před začátkem DMD, během něhož budu v příběhu dál pokračovat, tentokrát s hodně velkým časovým odstupem.

Kapitola: 

Nádvoří bradavického hradu zářilo rozkvetlými keři bílých růží. Do břečťanu pokrývajícího arkády byly vpletené lilie. Fontána chrlila vodu třpytivou jako perleť, na jejíž hladině se vznášely květy leknínů.
Hermiona kráčela uličkou svatebčanů opatrným a nejistým krokem. Nohy obuté do vysokých střevíčků ji neposlouchaly, byly vratké a roztřesené a ona byla ráda, že její otec má tak pevný stisk, aby ji udržel nad zemí, když ztratí balanc.
Před kašnou už na ni čekal Severus, ve tříčtvrtečním černém kabátci prošívaném bílou nití, s růží v levé klopě a perleťovou vázankou. Oba měli pro tuto příležitost rozpuštěné vlasy, jen Hermiona je ozdobila čelenkou z perel, jež dokonale ladila s náhrdelníkem ve výstřihu splývavých bílých šatů, ozvláštněných černými výšivkami s květinovým motivem.
Pan Granger svou dceru předal Severusovi, otřel si zpocené čelo a zařadil se po bok své ženy v první řadě hostů. Paní Grangerová okamžitě vyhledala jeho ruku a drtivě ji sevřela.
„Jsi nádherná,“ zašeptal Severus.
„Jsi připravený?“ zeptala se Hermiona.
„Kdybych nebyl, tak tu dnes nestojím.“
Chytil ji za obě ruce.
Kingsley Pastorek je důstojným hlasem vyzval ke složení manželského slibu. Jakmile jej odříkali, z jeho pozvednuté hůlky vystřelil dlouhý ohnivý jazyk, ještě ve vzduchu se proměnil ve zlatou stuhu a svázal jejich zápěstí k sobě.
Několik žen zaštkalo do hedvábných kapesníčků. Největší dojetí však projevil Hagrid. Zatroubil do kapesníku velkého jako ubrus tak hlasitě, že všichni v dosahu několika stop leknutím nadskočili. Profesor Kratiknot na něj seslal umlčovací kouzlo.

Velká síň praskala ve švech. Dubové stoly byly rozmístěny podél stěn a plně obsazeny. Na vyvýšeném pódiu, u čestného stolu, který jindy patřil profesorskému sboru, nyní seděli ženich s nevěstou, jejich rodiny, svědkové a nejbližší přátelé. Na protilehlé straně síně se nacházel komorní orchestr, který prozatím vytvářel jen příjemnou, nepříliš hlasitou kulisu.
Skřítkové se při této mimořádné události blýskli takovými kulinářskými skvosty jako opékaná jehňata na bylinkách, nadívané perličky, kachní rolády plněné pomeranči a nespočet druhů ryb připravovaných na ohni i bez něj. Svatební dort měl sedm pater, která na sobě držela pouze díky mocné skřítčí magii, a každé z nich bylo úplně jiné chuti. Poté, co si z něj Severus s Hermionou odkrojili svůj kousek a ponechali ho napospas ostatním, měli konečně chvíli pro soukromý rozhovor.
„Tak to vidíš,“ povzdychla si Hermiona a zadívala se na zrzavé holčičky v bílých květovaných šatech, které se s rytířem Nicholasem honily mezi stoly. „Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít děti, a najednou mám dvě.“
Severus se zakuckal a musel dostat několik ran mezi lopatky, aby nevypustil duši.
„Co jsi to říkala? Zopakuj mi to.“
„Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít děti. A najednou mám dvě.“
„Jinými slovy sis myslela, že nikdy nebudeš matkou...“
„No... ano. Hraní s panenkami nebyla zrovna má oblíbená činnost. Vlastně jsem od rodičů dostala jen jednu. Potom, co skončila rozebraná na jednotlivé končetiny, koupili mi raději sadu Malý chirurg.“
„S živými dětmi jsi ale zacházela šetrněji, že?“
„Jednou jsem hlídala bratrance Stuarta. Pokousal mě, když jsem ho nutila, aby správně vyslovoval sykavky.“
„Vídáte se?“
„Díky bohu ne. Je to děsný pitomec. A šišlá dodnes.“
„Promiňte mi mé vyrušení,“ ozval se jim za hlavou hluboký, rozvážný hlas Kingsleyho Pastorka. „Velkolepá hostina, opravdu. Ještě jednou vám oběma gratuluji. Dnes vám to mimořádně sluší, Hermiono. Mohl bych si vypůjčit vašeho manžela k rozhovoru mezi čtyřma očima?“
„Pokud mi ho vrátíte před půlnocí a ve stavu, v jakém si ho půjčujete, proč ne. Prosím.“
Severus s kyselým obličejem odložil nedojedený dort a zamířil s ministrem do dveří vedle čestného stolu. Hůlkou rozdělal oheň v dlouho nepoužívaném krbu. Postranní komnatu bez oken zalilo měkké světlo.
„Tak hovoř,“ vyzval jej příkře.
Zvolený tón ani trochu neodpovídal Kingsleyho důležitosti, to ovšem nového ministra kouzel rozhodně nevyvádělo z míry. Se shovívavým úsměvem přičaroval na šachový stolek džbánek s vínem a dva poháry.
„Od toho osudného dne jsme neměli možnost v klidu si promluvit. Chápu, že následné události byly překotné a chaotické. Ani jeden z nás neměl času nazbyt. Přesto... je třeba komunikovat. Spolupracovat.“
„S kým spolupracovat? S Ministerstvem? Od toho jsou tu jiní.“
Snape pochopil, že rozmluva s Pastorkem zabere delší chvíli, a tak si udělal pohodlí v jednom z křesílek před krbem. Pastorek následoval jeho příkladu.
„Už v prvopočátku jsem prohlásil,“ pokračoval Severus poté, co upil vína, „že na obnově pořádku ve tvém úřadu se podílet nehodlám. To potěšení a privilegium náleží tobě.“
„Jsem potěšen,“ ujistil ho Kingsley a mírně se uklonil. „A poctěn. Pořádek byl již nastolen a pokud smím doufat, škody napáchané minulou vládou se brzy podaří napravit nebo alespoň vykompenzovat.“
„Ztrátu životů?“ ušklíbl se Snape. „To asi těžko.“
„K největším ztrátám na životech došlo poslední den umbridgeovského režimu,“ pravil Pastorek, načež se významně odmlčel.
Severus kontroval stejně významným mlčením. Výraz jeho tváře byl tvrdý, nenesl žádnou stopu lítosti.
„Takže o co ti vlastně jde?“ obrátil ke Kingsleymu hlavu.
„O to, abychom zůstali přátelé,“ odvětil Kingsley. „Rozpuštění školní rady a její nahrazení radou správní, složenou z přímo volených zástupců, vymanilo Bradavice ze sféry vlivu Ministerstva kouzel, a je to tak dobře. Nicméně, i přes svrchovanost bradavické školy a se vším respektem k tobě jako jejímu řediteli, cítím potřebu vyslovit jistou obavu z následků, které by mohla mít izolace a demonstrativní stavění této důležité části kouzelnického světa mimo veškeré politické dění. To totiž není zdravý postoj. Vychováváš tu generace čarodějů, kteří jednou budou rozhodovat o fungování země, budou volit svého ministra a své zastupitele ve Starostolci, budou sami vytvářet svět kolem sebe. Přinejmenším takový je plán. Za čtyři léta se uskuteční první přímá volba kouzelnického lidu. Chci, aby mladí čarodějové a čarodějky měli s politikou kontakt. Aby vědělí, co se děje vně Bradavic, a nemysleli si, že Ministerstvo je jenom úřad, který je komanduje a vymýšlí způsoby, jak jim znepříjemňovat život.“
„Není mým záměrem studenty izolovat nebo jim vtloukat do hlavy, jak neskonale zbytečný je ve skutečnosti ten byrokratický kolos, kterému šéfuješ. Nemíním z nich dělat druidy, kteří pohrdají politickým děním a umělým rozdělováním moci. Máš mé slovo, že přístup k informacím zde bude vždy svobodný a otevřený.“
„Děkuji, Severusi.“
„Nečekej ovšem, že dovolím komukoli z tvého úřadu, aby zasahoval do běhu školy. Za vyučující a jejich metody, za studenty, jejich výsledky a bezpečí jsem zodpovědný pouze já a za případná pochybení se zodpovídám pouze správní radě. Tím nechci říct, že nevítám relevantní návrhy a připomínky. Chci jen říct – a to si prosím dobře zapamatuj, Kingsley – že dokud tady budu ředitelem já, Bradavice nebudou sloužit jako pokusná laboratoř Ministerstva kouzel a už vůbec ne jako jeho hrací deska.“
„Nemám v úmyslu plést se do dění v Bradavicích ani ti házet klacky pod nohy, Severusi. Ve tvé schopnosti mám absolutní důvěru a jsem přesvědčen, že Brumbálovo rozhodnutí postoupit ti funkci ředitele školy bylo to nejlepší, co mohl na konci své cesty učinit.“
„Nebudu skrývat, že mě tvé přesvědčení těší. Jsme tedy u konce našeho rozhovoru?“
Severus drobným pohybem naznačil, že už by se rád vrátil do Velké síně. Kingsley ho však stejně úsporným pohybem dlaně zarazil.
„Fotografie pořízené na školních pozemcích během bitvy obletěly svět. Dostaly se na stůl všech členů Mezinárodního sdružení kouzelníků, všech významných osobností našeho společenství. Z jistých kruhů znějí nespokojené hlasy. Někteří velcí kouzelníci dávají najevo znechucení. Mluví se o masakru. A také o tom, že se mu dalo předejít.“
„Už jsem něco takového zaslechl,“ reagoval Severus téměř lhostejně. „Obvinění ale nikdo nevznesl, že? Ani vůči nám neuplatnili žádné sankce.“
„Zdá se, že to nebereš příliš vážně...“
„A měl bych? Drby z kuřáckých salónků a jídelen? Já nejsem politik, Kingsley. Ani diplomat. Takové věci mě nezajímají.“
„Být diplomatem nemusí být nutně na závadu. Zvláště ve tvé funkci...“
„Brumbál byl diplomat,“ namítl Severus. „Všichni víme, kam to vedlo. Já jednám na rovinu. Ti, s nimiž hovořím, znají můj postoj a vědí přesně, co mohou očekávat. Rozhodně to nejsou lichotky, ukolébavky a eufemismy. Někdy to bývají sdělení obnažená až na dřeň, slova, která by sis za rámeček nedal, taková, která možná znějí krutě někomu, kdo není zvyklý je poslouchat. Jsou ale upřímná. Dávají základ pro férový vztah. Často se setkávám s názorem, že diplomacie je umění. Já tvrdím, že stejné umění jako někoho neposlat do prdele je poslat ho právě a přímo tam. Samozřejmě v mezích slušnosti, pokud to jde.“
„Máš svůj osobitý přístup, a to je jedině dobře,“ ocenil Kingsley. „Dokonce neváhám tvé metodě komunikace predikovat velkou oblibu u studentů. Přesto si dovoluji doufat, že v dohledné době neodešleš do temných míst nikoho ze zahraničních vyslanců. Slyšel jsem, že jsi dostal pozvání na konferenci o vzdělávání, která proběhne příští měsíc v Paříži.“
„Ano, to je pravda.“
„Pokud ti mohu poradit, nejezdi tam, Severusi. Francie násilný převrat v naší zemi kritizuje nejhlasitěji. Je v ní spousta zastánců minulého režimu. Sám přece víš, že tam přesídlili Grindelwaldovi nejbližší spolupracovníci poté, co jsme začali se zatýkáním. Do dnešní chvíle nám odmítají vydat Bellatrix Lestrangeovou a je jim jedno, že jednají v rozporu s mezinárodním právem. Jejich nový ministr kouzel je odkazem Gellerta Grindelwalda uhranutý.“
„Domníváš se, že tam pro mě není bezpečno...“
„Není, Severusi. Všichni vědí, že jsi tu lavinu spustil ty. Že kvůli tobě se Grindelwald radši odebral na onen svět, než aby čelil soudnímu tribunálu.“
„Já za jeho smrt vinu nenesu, Kingsley. Zvolil si ji sám.“
„Proslýchá se, že ji zvolil proto, že si tváří v tvář neporazitelné Temnotě uvědomil svoji bezmoc. Já nejsem nedůvtipný. Myslím, že rozumím tomu, co si lidé šeptají.“
„A co si šeptají?“
„Že jsi černokněžník, že sloužíš temným silám, že vládneš magií černou jako propast pekla... Strávil bych věčnost citováním všech nesmyslů, které jim připadli na rozum a které jsou od skutečnosti vzdálené přinejmenším několik světelných roků. Každopádně se šušká ještě něco jiného. Něco, čím by se dal vysvětlit Grindelwaldův na první pohled zbabělý útěk.“
„Ano? Pozorně tě poslouchám...“
„Prý držíš ve svém vlastnictví mocný předmět, který ti propůjčují nesmrtelnost, ergo neporazitelnost.“
Snape si byl dobře vědom toho, jak soustředěně se k němu upírají Pastorkovy oči. Hleděl do plápolajícího krbu, v jeho tváři se nepohnul jediný sval a když se k celé věci nakonec vyjádřil, zněl naprosto vyrovnaně a přesvědčivě.
„Nikdo není neporazitelný. A nesmrtelný už vůbec ne. Nabídl bych ti, aby ses o tom ujistil praktickou zkouškou, avšak smrt dvou bradavických ředitelů během jednoho roku je senzace, kterou Ritě Holoubkové nechci dopřát.“
„Vtipný jako obvykle,“ usmál se Kingsley. „Takže nemáš v trezoru něco jako Kámen mudrců, pod polštářem viteál a v prádelníku relikvie Smrti?“
„Kdyby ano, kolik bys mi dal za takový Kámen mudrců?“
„Já po elixíru života netoužím, ale kupce bych ti na něj sehnal.“
„No,“ Severus dopil víno a postavil pohár na stolek. „Jsem rád, že jsme si některé věci ujasnili.“ Vstal a podal Kingsleymu ruku. Kingsley ji stiskl. „Dobře se bav, a vzkaž Rufusovi, ať se přestane mračit, nebo ho nechám zavřít do sklepení. Tohle je svatba, ne pohřeb.“

V sedm hodin večer zahájili Severus s Hermionou taneční zábavu. První minutu tančili uprostřed síně sami, statečně přehlížejíce pohledy, které na ně ostatní zaměřovali jako hledáčky ostřelovacích pušek, a oba vzpomínali na svůj úplně první tanec. Stejné místo, stejná hudba, jen tenkrát to byl vánoční ples u příležitosti Turnaje tří kouzelníků, Severus byl naschvál opilý, tančit vůbec nechtěl a Hermioně bylo pouhých patnáct let, byla neuvěřitelně drzá a její vlasy a šaty čpěly zakázanými feromony. Dnes už voněla jen skořicovým šampónem a Severus ji vedl střízlivým krokem a užíval si každou vteřinu její blízkosti.
Brzy se parket zaplnil a do hudebního doprovodu se nesl neurčitý šum společenské konverzace a smíchu.
Druhý tanec věnovala Hermiona svému tatínkovi a Severus své matce.
„No, mohlo to dopadnout i hůř,“ poznamenala Eileen suše, zatímco se těžce podřizovala synovu vedení.
„Řekla žena, která si vzala strojního mechanika,“ vrátil jí stejně suše Severus a na poslední chvíli ukročil dozadu, aby matce nepřišlápl nohu, když nečekaně vypadla z rytmu.
„Špatně jsi mě pochopil, Seve. Mohlo to dopadnout i hůř, kdyby si to Hermiona rozmyslela.“
„Ona by si to nerozmyslela.“
„Tvá sebejistota mě udivuje.“
„Mě udivuje tvá nedůvěra v sílu našeho vztahu.“
„Je sice mlaďounká, ale naivní rozhodně není. Věděla, kdo před tou fontánou stojí, a přesto tam došla a řekla ano. Čili nemohu popřít, že sílu v sobě má. Otázkou je, zda je to síla osobnosti nebo žaludku.“
„Dnes mi opravdu lichotíš, mami.“
„Probírali jste už společné rodičovství?“ nevšímala si Eileen synovy výtky.
„Až Hermiona dokončí studium v Bradavicích, vezmeme si děvčata k sobě. Ona s nimi bude doma. Vysokou školu absolvuje dálkově. Takže žádný strach, povinnosti být starostlivou babičkou už tě brzy zbavíme.“
„Nevadí mi starat se o vnučky. Dokonce musím přiznat, že jsem v roli starostlivé babičky nalezla jisté zalíbení. Ale na Severu a Eleanoru jsem se neptala. Chtěla jsem znát váš postoj k početí společných dětí.“
„Ach tak. No... řekl bych, že do našich plánů v této oblasti ti nic není.“
„Chm,“ odfrkla si pohrdavě Eileen. „Čertíš se, jako bych po tobě žádala seznam sexuálních praktik, které hodláte provozovat. Chci jen vědět -“
„Já vím, o co ti jde,“ přerušil ji Severus podrážděně. Tváře mu nepřehlédnutelně zářily cihlovou červení a usvědčovaly jej z rozpaků, které pociťoval. „Nebudu ohledně svých a Hermioniných plánů poskytovat žádné informace. Je to naše soukromá věc.“
Eileen si na malý moment vynutila zastavení a pohlédla na Severuse s povytaženým obočím.
„Neříkej mi, že kvůli báchorkám o poskvrněných genech nehodláte manželství konzumovat. To bys mě skutečně dojal. Hloubkou své morální zásadovosti bys mě sejmul tak, že bych se nad tebou snad i rozplakala.“
Severus zaskřípal zuby. Z hrdla mu uniklo zavrčení. S vypětím sil se však ovládl.
„Teatrálního pláče budiž ušetřena. Na báchorky kašlu. A kašle na ně i Hermiona. Toto manželství bude s obrovským potěšením konzumováno ještě dnes v noci a já pevně doufám, že tě během vyvrcholení neuvidím stepovat na okenní římse. Zdá se totiž, jako bys neovladatelně lačnila po detailech.“
„Ach, synku, doufej, že na té římse neuvidíš Monicu Grangerovou. Před hodinou řešila s Lily Potterovou, Alicí Longbottomovou a Siriusem Blackem tvoje... přednosti.“
„Tak se Siriusem Blackem říkáš?“ zaprskal Severus jako kočka, v níž se náhle toužil proměnit a s vytaženými drápy přistát Tichošlápkovi na hlavě.
„Promiňte,“ pípla vedle nich nesměle Irina, načež velmi směle pohlédla Eileen do očí. „Mohu si Severuse na chviličku ukrást pro sebe?“
„Samozřejmě, že můžeš,“ ujistil ji Severus a okamžitě jí nabídl rámě. „Těšilo mě, mami. Doporučuji neotálet s návštěvou rybího bufetu. Vypadá to, že tvé milované makrely ubývají doslova raketovou rychlostí.“
Poodešli stranou a nějakou dobu tančili mlčky. Irina dopřávala Severusovi čas, aby si po perném rozhovoru s matkou odpočinul, a sama se těšila už jen z jeho přítomnosti, z tepla, které vydávalo jeho živé tělo, a z úlevného úsměvu na jeho rtech.
„Jak se s tím vyrovnáváš?“ troufla si nakonec položit otázku a v nepohodlném záklonu mu hleděla do očí.
Severus nepotřeboval zjišťovat, co přesně chce Irina slyšet. Dobře věděl, co má na mysli, na co se ho ptá. Na to, co ostatní ani nenapadlo řešit. Nikdo se nezajímal o to, jak se mu daří zpracovat všechno, co se stalo, jak po tom všem zvládá žít dál. Jestli cítí smutek nebo lítost. Jak se mu kráčí pod tíhou viny. Jestli pohrdá sám sebou za to, jaké rozhodnutí učinil. Všichni automaticky předpokládali, že pokud před sebou mají sebejistého muže s vyrovnanou tváří, přímým pohledem a pevným hlasem, musí být zákonitě všechno v naprostém pořádku.
„Použil jsem jedinou metodu, která v tomhle případě mohla zafungovat. Přesvědčil jsem sám sebe, že smrt tří stovek lidí je přijatelnou cenou za život všech ostatních, za život ve svobodném světě. Jejich krev jen smyla špínu, kterou po sobě zanechali. Nejsem na sebe hrdý, ale necítím se provinile.“
„Měli právo volby a zvolili násilí,“ řekla Irina a krouživým pohybem dlaně Severuse hladila po zádech. „Udělal jsi jen to, co by na tvém místě udělal každý správný muž – bránil jsi před jejich násilím ty, kteří sami sebe bránit nedokážou. Myslím, že na sebe klidně můžeš být hrdý, chlapče. Já každopádně jsem.“
„Ani nevíš, jak moc pro mě znamenají tvoje slova. Děkuju ti... mami.“
Irině se v krku sevřelo dojetím tak, že nebyla schopná zareagovat jinak než vroucným objetím, spěšným otíráním slz, které jí vytryskly z očí, a láskyplným úsměvem.
Hudba v sále plynule utichla. A zatímco hudebníci si před dalším vystoupením dopřávali krátkou pauzu na oddych, o pozornost se přihlásil ženichův svědek, aby před shromážděnými hosty pronesl řeč. Nikoli pečlivě připravenou a upjatou, nýbrž naprosto spontánní a bez jakýchkoli servítek, neboť se přece jednalo o Jamese Pottera.
„Takže, vážení,“ začal, kabátec přehozený přes opěradlo židle a vázanku povolenou, „nechci kazit bujarou zábavu rozvleklým vyprávěním o Severusově pestrém a dobrodružném životě, poněvadž jsem si docela jist, že toho, koho to zajímá, už brzy uspokojí obsáhlá biografie z pera Rity Holoubkové nebo jiného bulvárního pisálka. Muž, který si přál stát se slavným asi stejně, jako si já přeju dostat dýmějový mor, stojí v čele jedné z nejprestižnějších evropských škol a má za sebou víc úspěchů než všichni, se kterými kdysi poprvé procházel těmito dveřmi. A taky mnohem víc přešlapů, zakopnutí, kotrmelců a totálních průserů. Nikdo z jeho přátel neměl na krku tolik žalob, nestrávil tolik času testováním vlastních hranic a pochopení druhých a nikdy nemusel vysvětlovat své přítelkyni, že ten nefritový náhrdelník, který právě našla u něj v kapse, opravdu není pro ni, jelikož se jedná o dva tisíce let starý klenot mayské kultury a za chvíli si ho přijde vyzvednout jeden nechutně bohatý blondýn se stříbrnou vycházkovou holí.“
Část posluchačů, která bez sebemenších pochybností odhalila totožnost zmíněného pána, přerušila Jamesův proslov smíchem. Pouze Draco Malfoy, který svého otce pochopitelně poznal také, se omezil na decentní pozvednutí koutku úst.
„Na druhou stranu,“ pokračoval James Potter, „taky nikdo z jeho přátel nezískal tolik bodů do kolejních hodin, nevydělal tolik peněz a neměl tolik milenek.“
Severus jeho směrem vyslal varovný pohled. Hermioninu tvář zdobil pobavený úsměv, což ho uklidnilo a přimělo pocítit k ní hluboký obdiv.
„Když jsme před pětadvaceti lety stáli na místě, kde stojíme teď, nad hlavami nám zářily tisíce zapálených svící a profesorka McGonagallová uklízela Moudrý klobouk, nikdy bych se neodvážil tvrdit, že ten malý vyzáblý kluk, který prohlašoval, že jeho zařazení do Nebelvíru byl nejspíš omyl, bude téhle koleji jednou šéfovat. A že mezi námi vznikne přátelství natolik silné, že i po tom, co jsem mu v posledním ročníku přebral holku, tak mi stejně několikrát zachrání zadnici a nakonec mě požádá, abych mu šel za svědka... Stejně tak bych si tenkrát, když nás prefekt Severus Snape komandoval, jak má správně vypadat školní uniforma, nepomyslel, že ho jednou budu tahat z vězeňské cely a že to, co bude mít na sobě, nebude vidět pod nánosem bláta... Od Severuse, kterého jsem tehdy pomáhal ukrývat a kterému jsem marně domlouval, aby se aspoň týden nedotýkal ničeho, co mu nepatří, bych sotva čekal, že se jednou stane ředitelem bradavické školy a že se rozhodne usadit... Stalo se však jen to, co měl napsané ve své knize osudu. A já doufám a věřím, že tahle kniha už od této chvíle neobsahuje žádné tragické scény. Že příchod Hermiony do jeho života a fakt, že ji za celou dobu, co ho zná, neodradilo nic z toho, co viděla, předznamenává dlouhou řádku slunných dnů a příběh tak šťastný, jak jen si oba zaslouží. Na Severuse a Hermionu!“
Během hlasitého potlesku a připíjení se k Severusovi nenápadně přikradli Sirius a Remus. Nic neřekli, a ani nemuseli. Remus mu do ruky vtiskl pohár vína a Sirius hodil hlavou ke dveřím do Vstupní síně. Severus přikývl a následoval je ven z hradu.
Sirius se lehce vyhoupl na zábradlí přístupového schodiště. Severus zůstal stát vedle něj, loktem opřený o chladivý kámen. Remus se posadil na horní schod, vytáhl z vnitřní kapsy saka placatku s kvalitní brandy, přihnul si a poslal ji dál. Sirius beze spěchu balil cigaretu pro sebe a Severuse. Večerní vzduch byl teplý a prosycený vůní vyhřáté země a ozónu. Remus v něm cítil nadcházející dešťovou přeháňku.
Sirius vložil pečlivě ubalenou cigaretu mezi rty, zapálil ji a podal Severusovi.
„Dvanácterák mě chce zpátky na bystrozorským oddělení,“ prohlásil. „Schází mu lidi.“
„Čekal jsem, kdy s tím přijdeš,“ řekl Severus, dvakrát si potáhl a vrátil mu cigaretu. „Chápu, že učitelské povolání není to, pro co jsi byl stvořen a co bys rád dělal do smrti. Takže... kdy nastupuješ?“
„Až za mě někoho seženeš. Nechci ti přidělávat starosti.“
„Náhradu za Tichošlápka už jsem ti našel,“ ozval se Remus. „Znáš Bernarda Bramse?“
„Vynálezce pokročilého zastíracího kouzla? Jestli se nepletu, tak v současnosti přednáší na univerzitě v Budapešti.“
„Stačí jediné slovo a máš ho tady.“
„Obávám se, že takovou kapacitu si Bradavice nemohou dovolit zaplatit.“
„Bramsovi o peníze nejde,“ ujistil ho Remus se záludným úsměvem. „Návrat do rodné země je pro něj lákavý sám o sobě, jelikož si tu našel známost. Navíc mu podle všeho připadáš zajímavý. Souhlasí s nabídkou 85 galeonů za měsíc. A abych nezapomněl, přeje si komnaty situované na jih.“
„Náměsíčníku, prozraď mi něco,“ vyzval ho Severus a pozoroval ho s hlubokým úžasem. „Kolik ti Brumbál platil za tuhle iniciativu?“
Remus malinko zčervenal, vytrhl Siriusovi placatku a loknul si.
„Dostával jsem od něj čokoládové pralinky.“
„Tak proto jsi jich měl vždycky plný šuplík?“
„Jo.“
„A chceš dál dostávat čokoládové pralinky? Nebo bys radši dostal přidáno?“
Z dubových dveří vyšel James, bratrsky poplácal Severuse po rameni a přisedl si k Remusovi, jen o schod níž. V dlani mu okamžitě přistála placatka.
„Jak se vám líbil můj proslov?“
„Máš jediné štěstí,“ odpověděl Severus, ale koutky úst mu poškubávaly, „že má moje žena mimořádný smysl pro humor.“
„Tak co, Ostrodrápku, můžeme?“ pobídl ho Sirius, který uhasil zbytek cigarety o zábradlí a seskočil. „Jseš připravenej?“
Severus se bezděčně dotkl náprsní kapsy. Když kývl, všichni společně vyrazili k hranici Zapovězeného lesa. Za koruny jeho stromů právě zapadalo slunce a kreslilo na trávník široké, děravé stíny.
Nezacházeli hluboko, ušli sotva dvě stě stop za ohradu s testrály. Nacházela se zde malá mýtinka porostlá světle zeleným mechem a protkaná spletitými kořeny prastarých dubů. Kolem toho místa rostlo husté borůvčí a pár keřů divokých ostružin.
Severus, který nedávno vrátil Jamesovi neviditelný plášť a bezovou hůlku vtiskl do mrtvé dlaně Albuse Brumbála, než ho uložili k věčnému odpočinku, se dnes chystal zbavit poslední relikvie Smrti, která mu ještě zbývala.
Kentaur Ronan se objevil přesně ve chvíli, kdy Snape vytáhl kámen vzkříšení z náprsní kapsy. Mdlé oranžové světlo, které si ještě naposledy dokázalo prorazit cestu skrz široké kmeny stromů na kraji lesa, odleskem zatančilo po vyleštěných černých hranách. Kámen, který i po dlouhém držení zůstával chladný jako led, teď ze sebe na prchavý okamžik vydal podivné teplo.
„Zdravím tě, Melanasar. Přinášíš nám zvláštní věc.“
„Buď zdráv, Ronane. Nesu věc, o které jsem přesvědčen, že by ji neměli vlastnit lidé.“
Ronan sehnul hlavu ke straně a přeměřil si Severuse přísně hodnotícím pohledem.
„Ani ty?“
„Ani já.“
„Proč si to myslíš?“
„Protože člověk je příliš krátkozraký a ovládaný emocemi. A já jsem také jen člověk.“
Ronan kývl na znamení prozumění, udělal dva kroky blíž k Severusovi a nastavil ruku. Severus do ní kámen vložil.
„Nakonec je každý jen tím, čím se cítí být,“ promluvil kentaur. „Hodně štěstí, Severusi.“
Ještě chvíli mu upřeně hleděl do očí, než se otočil a zamířil do hlubin lesa.

Když se vrátili do hradu, zábava právě vrcholila.
Minerva McGonagallová, která nenalezla relevantní důvod, proč odmítnout Severusovo pozvání, vedla nyní zanícenou debatu s profesorem Kratiknotem, profesorkou Prýtovou a madam Pomfreyovou. Jako by ze školy nikdy doopravdy neodešla a celá ta léta nuceného odpočinku byla pouhou přestávkou k nadechnutí.
Draco Malfoy, který byl zpočátku zamlklý a ostýchavý a nepochybně si lámal hlavu nad tím, jestli by tu vůbec měl být, vzhledem k tomu, že jeho otec seděl v Azkabanu a matka trucovala ve své ložnici, to roztáčel na parketu s Lenkou Láskorádovou a co se tanečního výkonu týče, konkurovat mu mohl snad jedině Neville Longbottom, který ve společnosti Ginny Weasleyové odhodil veškeré zbývající zábrany, včetně bot, vázanky a pásku do kalhot.
Harry seděl u stolku se škeblemi, smál se nějakému Ronově vtípku a pozoroval Lenku. Vztek, který ještě před nedávnem pociťoval k Dracovi, a zklamání, které ho naplňovalo při pomyšlení, že začal s Lenkou doopravdy chodit, odvály události poslední doby. Lesk a radost v očích obou teď Harrymu bezděky vykouzlily úsměv na tváři. Úsměv, který do jeho společnosti přilákal Romildu Vaneovou.
„Ahoj. Můžu se k vám připojit?“
Harry odtrhl pohled od Lenky a Draca, bleskurychle se vzpamatoval a šťouchl do Rona, aby jí vedle sebe udělal místo.
Hermiona na něj od vzdáleného čestného stolu mrkla, když se jejich pohledy setkaly. Harry se zakřenil a upravil si vázanku.
„Myslím, že je nejvyšší čas zanechat hosty svému osudu a vytratit se,“ pošeptal jí do ucha Severus, který se k ní nepozorovaně přiblížil zezadu.
„Myslím, že máš pravdu. Jejich osud už byl zpečetěn.“
„Stejně jako ten náš.“
Severus jí nastavil ruku a ona do ní vložila tu svou.
Neodcházeli ve spěchu, přesto si je nikdo z přítomných nedovolil zastavit. Někteří je vyprovázeli upřenými pohledy, jiní úsměvy, většina si však jejich odchodu ani nevšimla.
Stejně jako oslnivě nádherné komety, která se o hodinu později prohnala po temné obloze nad bradavickým hradem a ohlásila brzký příchod skutečného Světla.

Komentáře

Obrázek uživatele Arenga

díky moc za epilog, početla jsem si s potěšením a těším se na DMD

Obrázek uživatele Owes

Děkuju!

Obrázek uživatele strigga

Ach! Já jsem tak moc doufala, že přijde epilog, že ani nevím, jestli jsem okomentovala poslední díl. Vážně, teď je to teprve... úplný :-) a miluju tyhle šťastný konce, co maj v sobě osten hořkosti, ale je tam mnohem víc naděje a příslibu do budoucna a vůně vlahýho večera s ozónem a vůbec. Strašně ráda jsem tuhle povídku četla, provázela mě celým rokem a teď mám chuť přečíst si ji celou ještě jednou. A JO, BUDE POKRAČOVÁNÍ!

Obrázek uživatele Owes

Já jsem moc rád, že mě provázela tvoje podpora a čtenářská odezva celou tu dobu, protože mi to strašně moc pomáhalo. Děkuju. :)

Obrázek uživatele gleti

už jsem nedoufala a hle. Závěr hodný veledíla.

Obrázek uživatele Owes

Díky moc!

Obrázek uživatele Esti Vera

Ahoj, tak jsem se konečně (s naprosto ostudným zpožděním) dostala k přečtení celé povídky. Přiznávám, že jsem vlastně ráda, že jsem ji nečetla průběžně, protože to čekání na další kapitolu by asi muselo být příšerné :).
Celý ten svět, který jsi tam vytvořil, se mi hrozně líbil. Lily jako léčitelka byla kouzelná, Severus v Nebelvíru zábavný, Umbridgeová snad ještě méně snesitelná než v kánonu, Yaxley dokonale odporný, Harry milý...
Musím tedy říct, že vztah Severuse a Hermiony mi tady úplně nesedl (mám to párování fakt ráda, ale obecně mám trošku problém se vztahy učitelů a studentů navazovaných ještě během studia), ale i tak jsem si to královsky užila. (A jsem nadšená z Draca a Lenky, byť se jen mihli v pozadí, ten detail mě potěšil.)
Ač Poberty normálně nemusím, tady jsem si je fakt oblíbila (to bude nejspíš tím, že nešikanovali Severuse). Takže jsem rozhodně ráda, že jsem si to přečetla, snad se teď budu lépe orientoval v drabblatech :)

Obrázek uživatele Owes

Mockrát děkuju! Jsem rád, že se ti povídka líbila a že sis na ni teď vůbec našla čas. :D Já se k něčemu přiznám. Ačkoli je pár SS/HG můj de facto vlajkový, tady se mi též úplně nezamlouvali. Možná je to právě tím, že z Hermioniny strany je to prostě studentský crush a Severus mu jen podlehl. Nicméně ten vztah jim nakonec vyšel. Záměr byl ukázat na nich "osudovost", jejíž motiv provází celý příběh.

-A A +A