Já začnu na konci, ty na začátku a potkáme se v půli cesty

"Samota je to jediné, co mi zbývá."

Sedíš v baru a svá slova zdánlivě neadresuješ mně, nýbrž sklenici alkoholu. Já ale vím lépe.

"Nemá to smysl. Všechno nakonec odezní a nikdy se nevrátí."

Prýští z tebe tolik zoufalství, že se ho prakticky dokáži dotknout.

"Nedá se tomu utéct," ušklíbneš se hořce a znovu napiješ.

Vím, jaké to je. Podobné myšlenky mě též pronásledují, den za dnem, noc za nocí, neustále, nelítostně. Téměř jako invaze, ale bránit se proti ní je skoro nemožné.

Skoro.

Natáhnu ruku a zahledím se do tvých neuvěřitelně modrých očí, když konečně vzhlédneš.

"Pojď se mnou, Jacku."