Sníh

Obrázek uživatele Aveva
Fandom: 
Rok: 
Rok 2 012

Název: Sníh
Autor: Aveva
Adresát: Erys
Přítupnost: bez omezení
Fandom: plusmínus Budeč
Varování: Text nebyl testován na lidech.
Shrnutí: Asi to tak úplně neodpovídá původnímu přání, ale alespoň je tam ten sníh. Několikrát.
Poznámka: Omlouvám se za zpoždění. Prošlo by mi, kdybych se vymlouvala, že žiju podle Juliánského kalendáře? ;o)
Poznámka č. 2: Veselé Vánoce!

“Hele úplně vidím začátek,” Jáchymovo rozmáchlé gesto málem srazilo karafu z kavárenského stolku. “Série střihů. Ženská u psacího stroje, začíná to detailem na píšící ruce a pak se záběr pomalu oddaluje až skrz otevřený okno, kdy dopíše na konec řádky a posune to psací to, co nevím jak se jmenuje na začátek nový řádky a to udělá takovej ten legrační zvuk, jo. Pak střih. A další scéna začne záběrem na zasněženou pláň. Dvě řady stop a kamera se přibližuje, až se dostane k nějakýmu mladýmu pravěkýmu člověkovi, co sleduje stopu nějakýho zvířete, v tu chvíli se ozve ten divnej zvuk ze psacího stroje, pravěkej člověk se lekne, trhne sebou a ze křoví vyletí nějaký ptáci. Nejlíp tmavý, s dramatickou siluetou, ať to dobře vypadá proti šedý obloze. A zase střih. A poslední scéna z úvodu. Futuristicky oblečenej kluk co sedí u nějakýho podobnýho křoví, má křečovitě zavřený oči a je vidět, že se snaží nebrečet. Z křoví za ním se vznese hejno úplně stejnejch ptáků a on sebou trhne, oči otevře a v tu chvíli švenkne kamera a před ním stojí holka...”
“Nebude to mít moc složitou strukturu?” ozvalo se z druhé strany stolu a jeho společník zlehka usrkl ze šálku s kávou.
“Ale prd,” zasmál se Jáchym, “všechno to do sebe zaklapne. Čet si tu synopsy, co sem ti poslal? Všechno souvisí se vším. A další meta kecy. Takový věci jsou teď in.”
“Film,” jeho společník dopil kávu, “ale jo, myslím, že do toho s tebou půjdu.”
***
Prsty dopadaly na klávesy těžce a neohrabaně. Slova tála pod rukama jako sněhové vločky. Zasyčela, když si po sobě přečetla poslední řádek a papír ze stroje vztekle vyškubla. Vydalo to trochu kvílivý zvuk. Kuličku zmuchlaného papíru mrštila proti zdi a vložila do stroje nový papír z tenčící se hromádky v šuplíku. Zamračila se. Termín se nelítostně blížil a papír před ní byl nesnesitelně čistý a neposkvrněný.
Chvíli na něj bezmyšlenkovitě zírala a pak s přehnanou pečlivostí naklepala čtyři písmena. S-N-Í-H
***
Pod nohama mu křupala tenká sněhová krusta. Blížil se soumrak a těžké mraky klesaly níž a níž. Byla mu zima, ale přesto šel umíněně dál. Teď už by se asi ani nedokázal zastavit. Doufal.
Odhodlání ho neopustilo ani tady, na horní planině, kde se vždycky děly zvláštní věci. Prostě se rozhodl nebát. Toužil po jméně, skutečném jméně. A v tu chvíli k němu byl tak strašně blízko, že až nevědomky tajil dech, aby ho neodfoukl. Už nechtěl být děckem. Chtěl dospět.
Sledoval stopu, ale občas jeho pohled zalétl nahoru, k mrakům. Myslel na sníh. Sníh, pomalu se sypající z oblohy. V jeho představě sníh zasypával stopu jeho kořisti. Otřásl se. Obavou. V zapadajícím slunci, které problesklo průrvou nad západním obzorem, se zaleskly první vločky. Zvedl hlavu a na okamžik zavřel oči.
Sebral všechnu svou víru a představil si, že stopa, kterou sleduje, září. Sněhové vločky nad ní mizí, nedopadají. Představil si, že stopa, na jejímž konci doufal najít své jméno, zůstane zahována.
***
Byl to náhlý popud. Když zjistila, že je tak blízko, tak prostě musela přijít. A teď, když tu byla, náhle nevěděla, co říct. Díval se na ni překvapeně.
"Já..." začala a zmlkla.
Porušila strašně moc nařízení, když použila kouzlo, aby ho našla. Jenže byl kamarád. Nejlepší kamarád jakého měla. A teď ani nevěděla, jak ho oslovit.
Znali se ze sítě. Poznali se na fan stránkách staré pozapomenuté knižní série o šamanovi jednoho pravěkého kmene. Oba ty dobrodružné příběhy milovali. Povídali si nejdřív o nich a pak najednou zjistili, že si povídají o mnoha dalších věcech. Že se potkávají mezi elektrony častěji, než by se zdálo pravděpodobné. Že se poznávají pod úplně neznámými přezdívkami.
"A ano," řekla nakonec, "to jsem zase já." Jejich heslo.
Mezi jeho slzami se na vteřinu zatřpytil úsměv. Byl to jenom malý kluk. Tady mu přece nemohla říkat Ram46 ani Anihill z Močálu. A jeho pravé jméno neznala.
"Co tu děláš?" zeptal se.
"Bála jsem se, když jsi neodpovídal."
"Řek jsem, že se odpojím," utrhl se trucovitě.
Dívala se na něj a přemýšlela, jestli mu má říct, co jí v tu chvíli proletělo hlavou. Jestli se přiznat ke strachu, který ji roztřásl až po konečky prstů. Jestli mu může prozradit, že se bála, že se chce odpojit definitivně. Od života.
Zaklonil hlavu k obloze.
"Sníh," řekl, "Kdyby alespoň padal sníh. Dřív, vždycky když začal padat první sníh, tak jsme šli všichni ven a oni se drželi za ruce, smáli a dělali jsme koniny..."
Obloha byla modrá a čistá. Zase hlavu sklonil.
"Kdyby alespoň padal sníh. Třeba by se to všechno spravilo."
Dívala se, jak se mu třesou ramena.
Mluvili spolu často. Měla určitou představu o tom, co se děje. Ale vyřešit to neuměla. Cizí problémy se řeší strašně špatně.
Teď myslela na svoje vlastní problémy, které to způsobí, jakože způsobí, protože Budeč je od Zákolan kousíček. Myslela na všechna ta mizerná hodnocení z počasné magie. Myslela na sníh.
***
Když chlapec přišel do tábora, seběhli se kolem něj. Shodil tu chlupatou potvoru ze zad a hrdě se napřímil. Teď ať si to zkusí s posměšky. Setřásl zbytek vloček z vlasů. Když dopadly na zem, trochu zrozpačitěl. Stalo se něco zvláštního a nebyl to lov, na který se v honbě za jménem vydal. Sněhové vločky...
Když při stopování znovu otevřel oči, stopa sice nezářila tak jako v jeho myšlenkách, ale sníh někde v úrovni jeho hlavy mizel a na zem před ním nedopadla ani vločka.
Některý z lovců ho poplácal po zádech. Ale jeho už hrdost přešla, měl neodbytný pocit, že podváděl.
"Ne," ozval se mu šepot těsně u ucha, "tohle není podvod. Tohle je talent, který jsem doufal v tobě rozvinout."
Houf seběhnuvších se pomalu utichal. Blížil se šaman. Měl v očích zvláštní výraz. Došel až k chlapci, položil mu ruce na ramena a podíval se mu zkoumavě přímo do očí.
"Ten chlapec patří mě," pronesl tiše ale důrazně. Nikdo neodporoval.
"Pojď," řekl šaman a chlapec ho následoval do jeho obydlí. Neměl na vybranou. Byla mu prokázána největší možná čest, stát se novým šamanovým žákem. Dnes dostane své jméno. Jméno, které nikdy nikdo nevysloví. Protože ve jméně je magie. Protože jména šamanů je třeba držet v tajnosti.
Na tváři ho zastudil sníh. Nečekaný život čekal.
***
Když ho zastudilo v zátylku, překvapeně zvedl oči.
"Sněží. To ty?" obrátil se na ni a ona přikývla, překvapená pokud možno víc než on.
"Myslíš, že to pomůže?" zeptal se, trochu při tom zadrhával a vrhl toužebný pohled směrem k vesnici.
"Já..." nevěděla co říct. Nechtěla bořit tu křehkou naději v jeho hlase. Nechtěla. Jenže... Někdy prostě nedkázala lhát. "Nemyslím."
Podíval se na ni skrz sníh. Utřel si nos do rukávu. Udělal dva rozhodné kroky a pak ji krátce a neobratně objal.
"Jsem rád, žes přišla."
Nakonec se i nejistě usmál.
"Jsme přece kamarádi," řekla tiše. V tu chvíli byla strašně ráda, že přišla. Přes všechny problémy, co z toho pojdou. Konečně si pro jednou nepřipadala zbytečná.
***
Zasmála se, vytáhla papír ze stroje a přešla k oknu. Otevřela dokořán a složila vlaštovku. Hodila. Sledovala jak vlaštovka krouží nad střechami, stoupá vzhůru a mizí v padajícím soumraku. Zmizela. Místo ní se do pokoje vetřela zima.
Otřásla se a zaklapla okno. Barevná světla ve tmě. Vánoce.
Budeč je místo vystavěné z příběhů. Ze slz a z potu. Z krve. Psát tu své vlastní příběhy je bláznovství, skutečnost je vždycky překřičí. Hořce se zasmála. Jenže životní poslání si nelze tak docela zvolit. Najde si vás. Nedá vám pokoj. I když pochybujete o jeho smyslu. Znovu se posadila k psacímu stroji a zhluboka se nadechla.
"Jméno jsem získal toho dne, kdy jsem odehnal sníh," naklepala a konečně začala psát.
Sníh na vlaštovčiných křídlech kroužil nad Budčí a nikdy docela nedopadl.
***
Na Prahu už dávno padla noc. Jáchym stál u zábradlí nad náplavkou a trochu nejistě se o něj opíral. Nebyl opilý, jen se mu právě plnil sen a to ho vyvádělo z rovnováhy. Čas a prostor se protnuli a odrazem od hvězdné oblohy se k němu doneslo: “Až budu velkej, budu dělat filmy! Úplně nejlepšejší!”
Hvězdy se pozvolna měnily ve sněhové vločky a padaly na hladinu Vltavy. Prudce a zhluboka se nadechl studeného vzduchu. Zodpovědnost za nezklamání toho malýho kluka, kterým býval, mu přivodila závrať.
Bude dělat filmy. Ty nejlepšejší.

Komentáře (archiv): 

So, 2013-01-05 18:44 — Erys
Díky :)

Tak se stalo, že jsem na Silvestra odjela a pak se rovnou ponořila do školních starostí, až jsem se k povíce dostala teprve dnes.
Ale přečetla jsem ji jedním dechem a děkuji za ni!
I já bych se tedy podepsala pod Birutin komentář, v Budči pokulhávám, ale povídku jsem přečetla jedním dechem. A přestože ve skocích se trochu ztrácím, potěšila mě a tak nějak pohladila.

Čt, 2013-01-03 16:47 — Rebelka
Já bych se s dovolením

Já bych se s dovolením podepsala pod Birutin komentář :).
Sice jsem kromě Jáchyma nepoznala žádného aktéra, ale mělo to úžasnou atmosféru. A při čtení jsem zažívala takový ten literární orgamus z přemíry geniálních slovních spojení, který většinou mívám, když čtu něco od Gaimana :D.

Čt, 2013-01-03 12:17 — Birute
Já v Budči pokulhávám

Já v Budči pokulhávám natolik, že se v těch skocích časem ztrácím, ale i tak jsem povídku dočetla už pro její atmosféru a nádherný styl. Závidím ti talent.
Úvodní filmová sekvence je krásně rozebraná a dokážu si ji snadno představit.

Ne, 2012-12-30 20:09 — Arengil
To je porád nějakýho

To je porád nějakýho cestování v čase, ale je to hezký.

Ne, 2012-12-30 15:15 — Aries
Ježíšmarjá

to je dojemný

-A A +A