Stála před zrcadlem. A neviděla, když jí prstem ukazovala stíny.
Zrcadla se objevila přes noc. Stmívalo se a Týnka šla kolem prvního. Podívala se. Její tvář byla stejná, ale zároveň tak cizí. Utekla.
Stála před zrcadlem. A neslyšela hlasy, šepot tak jedovatý, že překonal i hlásek holčičky, která ji držela za ruku.
Když se rozednilo, po celém hradě bylo víc odrazů než skutečných věcí. Pokoj maminky byl celý skleněný.
Stála před zrcadlem. Prsty se jen lehce dotýkala hladiny skla. Maličká ji tahala za šaty. Otočila se. Její oči byly krásné a cizí.
„Nech matku být. Ještě si máme co povídat.“