Mraky nad NeLondýnem měly nažloutlou barvu a obloha byla ocelově šedá. Deebu překvapilo, jak snadno se na to dalo zvyknout.
„Líbí se mi tu,“ řekla. „Někdy.“
Hemi, napůl chlapec a napůl duch, přikývl a hodil žebrající Tvaroháčce kousek jablka.
„Jde to, dokud je Smog pryč,“ odpověděl. „Jenomže –„
Zmlkl. Z nedalekého terminálu podzemky vyvrávoral nějaký muž a vyděšeně se rozhlížel kolem.
„No páni,“ poznamenal Hemi.
Deeba nechápala. „Co se děje?“
Muž je minul. Pokud si jich všiml, nedal to najevo.
„Myslím, že tu máme dalšího, kdo se dostal do NeLondýna proti svojí vůli.“
„Jak?“
Hemi pokrčil rameny.
„Přejel poslední stanici metra.“
