DMD Bonus č. 8 pro 28. 4. 2013.

Tylda se domů vrátila pozdě. Že je něco špatně si všimla už v předsíni. Dveře byly nedovřené, ačkoliv by přísahala, že zavřela. V domě se nic neozývalo, všichni spali. Až na jednoho, který tiše číhal.
Opatrně se vydala nahoru, vyhýbajíc se vrzavým schodům. Dveře nejdřív pootevřela jen na skulinku a když se nic nepohnulo, rychle je rozrazila dokořán. U závěsů se hrbil známý zlověstný stín. Rychle přiskočila k posteli.
Pod pokrývkou nahmatala pohrabáč. Vždycky tam měla nějaký pro jistotu schovaný, na tom jediném místě, kam strašidla nemůžou.
"Díky, slečno Zuzano," zašeptala si potichu pro sebe a vrhla se na bubáka.

„Co tu hledáme?" zapochyboval Pete.
„Brečíme, čekáme, doufáme," odpověděl mu Paul. „To jenom John se už vidí v Memphisu, Tennesse. Za vodou jako šejk z Arábie."
„Proč ne?" ušklíbl se John. „Prachy, ty chceme. A naše muzika... znát ji znamená ji milovat."
„Dokud jsem neznal tebe..."
„Skládal sis písničky na záchodě, jako to dělají snílci."
„Kluci?" ozval se George.
„Ahoj, holčičko," provokoval ho John. „Hledáš svoje tři bezva kočičky?"
„Ne, já... Zvládneme to?"
„Do tebe se zamilujou. Jenom se mi dobře postarej o tu moji písničku. Čeká nás láska milovaných."

„Kytarové skupiny končí, pane..."

A tak zkusili nahrávat pod EMI.

Harry si natiahol nohy pod lavicou a uvelebil sa na stoličke. Slohy mal veľmi rád, vždy pri nich mohol popustiť uzdu fantázii. Pani učiteľka obchádzala lavice a rozdávala zadania. Keď prišla k Harrymu, žiarivo sa na ňu usmial a zobral si to svoje.
Na papieri stálo napísané: „Čo by ste zmenili na svojich rodičoch?“
Harry sa zazubil ešte viac a začal písať.
„Keby moji rodičia žili, naučil by som ich čarovať. Potom by nepotrebovali auto a mohli by sa premiestniť kam by chceli. A naučil by som ich ako byť neviditeľníý, aby ich smrť nevidela keď by ich chcela nájsť…“

Kolem poledne se hlediště částečně vyprázdnilo. Řada diváků odešla na oběd, jiní utekli před sálajícím žárem. Ti kdo zbyli, se znuděně ovívají vějíři, ukusují sladkosti a klábosením zahánějí dlouhou chvíli.
Přicházejí na řadu popravy. Pískem arény klopýtají otrhaní, bosí ubožáci. Někteří mlčky, někteří se vzlyky, většina se slovy tiché modlitby šeptané přes okoralé rty. Křesťané.
Potom vpouští do arény psy. Obrovská zvířata vycvičená k boji, vyhladovělá k nepříčetnosti. Se zuřivým štěkotem krouží kolem skupinky, oči podlité krví, pěnu u huby. Rozžhavený vzduch se chvěje jejich vlnícími se těly.
Ale ani smrt křesťany nezastaví. Svou víru nezapřou.
Jej jich stále víc.

"Erwin, nemyslím si, že by to byl zrovna dobrý nápad."
"Ale neboj se. Bude to v pohodě uvidíš!"
"Ale já si vážně nemys-"
"No tak Miku!"
"Fajn, dělej si tedy, co chceš."
"Výborně!" Otočí na mě Erwin z podřepu tvář s úsměvem zářivějším než sluníčko. Načež se otočí nazpět, aby se pokračovala v tom, co dělala. Což je odemykání klece s těmi zvláštními tvory připomínajícími králíky.
"Konečně!" Zvolá, když se jí to podaří, a pak jen spokojeně sleduje, jak se rozebíhají do světa.

Ve zprávách ten večer: Letošní úroda byla zcela zničena invazí Růžových Kuliček Králíkatých. Zřejmě čin nějakého vtipálka.

Bůh se svezl na zem a oči mu zapláli modří.
„Vezmu si tvoje tělo hlupáku!“
Voda byla všude a řítila se na Ráifa.
„To si nemyslím!“ Voda se zastavila, na dlaň od něho. Džalila za ním shodila kápi. Oči jí zmodraly.
„Kdo… bohyně?“ Bohův obličej modral. Pohyboval se stále hůř. Beze slov měřili síly, vzduch se naplnil vodou.
„Jsi krásná… spolu… žít věčně… dej… tělo,“ zasípal, když se jeho kontrola nad vodou rozplynula.
Džalíla přiložila rty na Ráifovu tvář a on ji objal.
„To neudělám!“
„Ráife, prosím!“ Saliho hlas.
Sevřel ruce v pěst a dál se díval, jak zemřel bůh.

Ačkoliv jsme s Jonášem neochotně zakopali válečnou sekeru, stále ještě jsme jeden druhého neměli rádi. Vlastně, nemít rád byl pro náš vztah moc jemný eufemismus. Omezili jsme ale pokusy jeden druhého přizabít. Kristián mi byl vděčný a Petr poznamenal, že je rád, že je doma taky jednou klid. Věděla jsem přesně, co Jonáše nejvíc žere - zachránila jsem mu zadek, a to nemohl překousnout. Neustále mi tedy dělal naschvály. Nezůstala jsem mu nic dlužná, ale stále jsme se tvářili relativně přátelsky. Žádná divočina. Ale když mi opět nacpal školní skříňku rezavými plechovkami, rozhodla jsem se, že ho zabiju. Bolestivě. Velmi bolestivě.

Ty její oblé tvary, dokonale propracované tělo přiváděli myšlení všech do naprosto jiné dimenze, naprosto někam jinam. Byla čest na ni hledět, ta uhlově černá jen dávala vyniknout jinak nepodstatnému pozadí, tomu, co jí dělalo tak zajímavou, neotřelou a jinou…
Nikdo si nemohl stěžovat, že by trpěla nadváhou, že by měla jedinou chybičku, protože to ona neměla. Ona byla krásná, nádherná, perfektní, bezchybná… Tolik synonym a nic ji nedokáže přesně vyjádřit. Poněkud malá, ale i tak se nedala přehlédnout, vyhledávali ji, zvažovali…
Ono se taky nedalo co divit, v té rovnici plné čísel byla krásná neznámá jak pěst na oko.

Ty parchanty je zabít málo! Co jsem jim udělala? Ublížila jsem jim snad nějak? Ani stéblo přes cestu jsem jim nepřeložila. Spokojeně si tu sedím, starám se jen o svoje a oni si klidně přijdou uprostřed noci a způsobí takovouhle spoušť. Co si teď počnu? Kdo mi to opraví? Mají vůbec ponětí, jak těžko se dneska shánějí slušní řemeslníci?
Ale to je ta dnešní mládež. Ničeho si neváží, na všechno si chtějí sáhnout, myslí si, že jim patří svět. Jo, to za našich mladejch let nebejvalo.
Jak říkám, zabít je málo. Takže je sežeru. Za to, že mi oloupali perníček.

Dostavil se někdy před půlnocí. Důsledně dodržuje kánon, měl na sobě kostkované sáčko, nažehlené kalhoty a slamáček – což mi při pohledu na teploměr připadalo přinejmenším odvážné.
Odložil špacírku, uvelebil se na gauči a demonstrativně si zapálil cigaretu. Mlčel. Zíral. Takhle zírá kočka, která se z vás pokouší vymámit další porci jídla. A začíná být naštvaná. Za deset let už víte, na čem jste. A že zkoušet ho ignorovat bývá neúčinné.
„Co zas?“
„Tys mě přestala psát! A děláš, že tu nejsem!“ zapištěl dotčeně.
„Aby ses nezbláznil. Chystáme větší projekt.“
„Jen aby!“
Některé postavy zabít málo. O Prevítech to platí dvojnásob.

"Chcete mi říct, že před pěti sty lety poslali mágové do současnosti tisíc barbarských nájezdníků, a ani nám o tom nenechali zprávu?"
Seržantka Řiťka upřela pohled přímo před sebe: "Nechali, akorát tomu už nikdo nevěřil, pane. A navíc se to mělo stát až za tři roky."
"A jaktože právě teď neplení město?" zeptal se velitel Elánius.
"Kapitán Karotka jim nevydal povolení pro vstup, pane! Utábořili se před hradbami"
Elánius stěží potlačil uchechtnutí: "A Kolík Aťsepicnu?"
"Prodává po městě podepsané ikonografie jejich náčelníků." odpověděla Řiťka zmateně. "Pane, co budeme dělat s těmi nájezdníky?"
Elánius pokrčil rameny: "Nic, město je prostě sežere."

Ještě pár minut. Posledních pár minut před akcí. Nervozita? Čím se u mě projevuje nervozita? Adrenalin. Mám své poslání. Dokonale vyzbrojen. Dokonale vycvičen. Můžu být nervózní? Neměl bych. Přesto trošku jsem.
Kamarádi kolem mě. Dávají mi jistotu. Možná na ně také tak působím. Dáváme si jistotu navzájem. Jsme pro sebe oporou. Za těch pár měsíců, co se známe, se z nás stali bratři.
Kolik ještě kilometrů. Kolik ještě minut? Vlny se tříští o bok naší lodi. Je zima. Ale za chvíli se zahřeju. Už vidím břeh… Nervozita se stupňuje. Zvládneme to? Musíme. Jiná možnost není. Píše se 6. červen 1944.

Birski zuřil. Už hodinu čekal na základě anonymního tipu na Vandrovce, chronického znesvěčovače místního hřbitova, aby ho zatknul při činu. Jenže to by tu Jakub musel být.
Netušil, že cílenou desinformaci vypustil Jakubův přítel Semen, aby dotyčný mohl nerušeně inhumovat vojáky na starém německém hřbitově. Ti už sice byli nějakých šedesát let mrtví, ovšem poslední dobou se v okolí množila pokousaná dobytčata a čuch místního exorcisty neměl ve zvyku se mýlit.
První tři kostry proti osikovému kůlu a setnutí hlavy moc neprotestovaly, a ten čtvrtý... už pak taky ne.
Inu, Jakub prostě tyhle hrobní neposedy z druhé světové neměl rád.

Skokanům hnědým nastává lásky čas dřív než Karlu Hynkovi. Pojímají ho docela energicky a - vzhledem k tomu, že kluků je o dost víc než holek a žabáci s žabákama chodit nechtějí - vypadá jejich namlouvání jako nekompromisní gruppensex.
Trvá to jen chvilku. Po nějakém čase člověk rozezná ve vodě girlandy průsvitných vajíček. Pak se vylíhnou pulci.
Je jich neuvěřitelně moc. Rybníček je plný pulcové polévky.
Dají se krmit houskou, to pak vytvářejí hrozny, jako když se rojí včely.
Ubývá jich - zpráva o pulcové polévce se rozkřikla.
Rostou jim nožičky.
A pak poslední přeživší jednoho dne zmizí.
Za rok začne nové kolo.

,,Kde to jsme?" zeptala se Clara, když vyšla z Tardis.
,,Vítej v Prvním Městě!" řekl Doktor nadšeně.
,,Prvním?"
,,Ve skutečnosti je druhé, ale jmenuje se První. Je to trochu složité. Nechce se mi to vysvětlovat."
,,Dobře, tak to zkrať."
,,Tady na planetě Metria vždy existovaly pouze osady, ale pak se začala tvořit města. První město nepojmenovali a nebylo tolik známé. Krátce po něm se postavilo druhé město, které si nárokovalo právo na název První Město. První město nemohlo dokázat, že je první a tak se z druhého města stalo První Město, chápeš?"
,,Eh, trochu."
,,Říkal jsem, že je to složité."