Realita

Stěna mého pokoje je plná magických barevných proužků.
Jsou tlustší, tlusté, tenké i úplně nejtenčí.
Jsou vysoké, středně vysoké i malé.
Hrají všemi barvami, když je jen tak přejedu očima, zahlédnu žlutou, oranžovou, fialovou, zelenou, modrou, červenou, bílou, černou…
Nehýbají se. Tiše, bezhlesně čekají na chvíli, kdy se k nim někdo přiblíží a vezme je do ruky.
Mám ráda jejich vůni, ráda se probírám jejich obsahem, pokud se do nich ponořím, nevidím, neslyším, čas dosáhne naprosto jiné dimenze – utíká mnohem rychleji, než jindy.
Jsou to mé brány do světů fantazie, do světů budoucnosti, do světů historie.
Jsou to mé knihy.

Šel v hloučku ostatních, kteří všichni stejně jako on před chvílí zamávali rodičům na rozloučenou. Někteří tu byli už poněkolikáté a užívali si shledání s kamarády z předchozích ročníků. On tu byl také poněkolikáté, ale užíval si jen osamocenou hrůzu a pocit, že se každou chvíli pozvrací.

Přecházeli od chatek, kde byli ubytováni, k atletickému oválu. Byl to ovál dlouhý právě jeden kilometr a pro něj největší strašák celých prázdnin. Bylo tradicí každého turnusu, že první večer všichni účastníci běželi jedno kolečko. Jeden kilometr.

Vzpomínal si na chuť krve v ústech, bolest na plicích a rudou hanbu posledního v cíli.

Po vstupu na tržiště v zemi mého dětství se hned ponoříte do moci řízeného chaosu. Proud vás ponese mimo vykukující stánkaře a na chvíli se stanete součástí úplně jiného ekosystému. Každý se vám pokusí něco vnutit. Nestihnete se rozhlédnout a už mluvíte o tom, kolik kořeněné oříškové směsi musíte přidat do rýže a kdo má nejlepší granátovou šťávu. Docela rychle si všimnete, že sice všichni mají ty samé ceny, ale všechny ceny jsou k projednání a záleží jen na míře vaší expresivity a náladě prodejce. Všude něco voní, ale člověk se snaží nedívat na to, jak vypadá podlaha pod nohama.

Chovám se předpisově.
Do práce chodím výjimečně, zalezu si do školní knihovny a jsem tam sama.
Jezdím pomalu autem tichým městem nebo chodím pěšky, přes opuštěnou Kampu a liduprázdný Karlův most.
Vozím seniorům nákupy a léky, ale podávám jim je oknem nebo je nechávám za zavřenými dveřmi.
Od lidí, které potkávám, si zachovávám odstup, spíš dvacet metrů než dva.
S přáteli se potkávám jen venku, vždycky jen s jedním.
Jezdím za město na dlouhé výlety kvetoucím krajem. Ptáci zpívají pod ztichlou oblohou, po které nelétají letadla.
Je mi líto izolovaných, nemocných, umírajících, zchudlých…
… ale zároveň si tenhle čas nesmírně užívám.

Občas se vyskytne příběh tak neuvěřitelný a zároveň realistický, že i přes to, že pro to nejsou důkazy, se tomu chce věřit. Říká se například, že britský důstojník za války dostal kvůli zranění (přišel o oko) rehabilitační úkol. Měl provést inspekci, jak využívá SSSR britskou pomoc. Jakmile však dorazil na sovětské pozice, začalo těžké bombardování a pak i německý útok. Důstojník byl na pozici jediným přeživším, ale součástí britské pomoci byl i těžký kulomet. Němci neočekávali, že někdo přežil, a proto, když se na ně začalo střílet, ustoupili. Tak získal britský důstojník Moše Dajan i sovětské vyznamenání Řád rudého praporu.

Život otroků byl těžký a práce ještě těžší. Jedinou útěchou bylo jídlo. Díže s masem udržovaly sílu. Budou na ně vzpomínat ještě v poušti.

Přesídlenci neměli moc na vybranou. A ti, kteří skončili na "převýchově" u dvora už vůbec ne. Přesto čtyři z nich sebrali dost odvahy odmítnout maso z královského stolu.

Král tančil radostí nad navrácenou Archou úmluvy. Jak podotkla jeho manželka, nebylo to vhodné.

Tančila pro potěchu nevlastního otce. Byla kamenem úrazu. Za odměnu dostala hlavu proroka.

***

Když se jí ptali, co znamená být adventistkou, dlouho neměla lepší odpověď, než:
Máme bohoslužby v sobotu, nejíme vepřové a netančíme.

Le Le mrknul očkem na Ying Ying.
Nebyla ošklivá, ale kdovíjaká kráska taky ne. Přesto ji měl rád. Za těch deset let, co tu byli zavření, měli dost času se důvěrně poznat. Vlastně ji považoval za svou nejlepší kamarádku.
V tomhle směru o ní nikdy neuvažoval. Ale teď tady byla taková nuda. Bez lidí se moc nedalo ničím zabavit. Zbývala jediná činnost.
Pohledy Ying Ying a Le Lea se setkaly. Začali se k sobě přibližovat. Oba si navzájem četli v očích souhlas. Zvolna se dali do díla.
S trochou štěstí by se brzy mohlo v Hongkongské ZOO narodit malé panďátko.

Za karantény je taky potřeba pracovat. Každý se musí vynasnažit a nalézt práci podle svých talentů. Sportovci? Ti mají možností! Zvedat činky? Tak to ne. Mohou zvedat bedny a sklenice. Podávat do auta. Můžeme dělat soutěže. On zvedne dvě sklenice, já čtyři a šampion šest. Maratonci mohou roznášet zásilky, aby neběhali jen tak. Fotbalisté by si mohli vzít válce. Běhat a asfaltovat. Místo rozcvičky by každý mohl vykopat jámu pro strom. Divadelní herci? Taková baletka se točí jak vrtačka. Připojte k ní dynamo! A máte obnovitelný zdroj elektřiny. Kampak se na to hrabou nějaké solární panely. Je třeba zapojit fantazii!

Mytí nádobí, výpomoc v kuchyni, likvidace odpadu, ostraha objektů, zahradničení, základy práce s počítačem, terapie. Zájmy: běh, lov bažantů, gastronomie.
„Základy práce s počítačem?" četla Neli a podivila se: „Co si kdy dělal na počítači?"
„Psal jsem a pouštěl video. Co tam máš ty?" zeptal se Darren a nahlídl do životopisu. „Testování gauče? Myslíš, že je to pracovní zkušenost?"
„Určitě. Pániček říkal, že můžu testovat gauče v Ikee. A myslíš, že to mysleli vážně, když říkali, že už nám další maso nekoupí a že si na něj musíme vydělat sami?" ujistila se Neli.
„Asi jo, když jsme včera nedostali nažrat."

Celý den mu bylo nevolno a nepřinutil se sníst ani oběd. Pomyšlení na večer a setkání s ní bez hloučku kamarádů, s nimiž teď týral "ňák moc chytrýho" spolužáka, mu obracelo žaludek všemi směry. Co když si o něm bude myslet, že je prostě jen hloupý?
---
Seděla s kamarádkami na lavičce před školou a nahlas se spolu s nimi smála kolemjdoucí skupině "prostě trapnejch" spolužáků, ale uvnitř se třásla nervozitou. Večer ho potká úplně sama! Co mu bude říkat? Nebude pro něj úplně trapná?
---
"Čau Tome."
"Ahoj Kiki."
"Ehm..."
"Hmm... fakt hustá bunda... ehm..."
"Dík, ta je nová."
"Aha. Okej...."

Po včerejších průzkumech poblíž vchodu do mykénské citadely, kdy dělníci objevili šest nových šachtových hrobů, nemohl celou noc usnout. Na místo znovu dorazil za rozbřesku, natěšený jako malé dítě. O něčem takovém vždycky snil.

Nechá dělníky šachty ještě hrubě očistit, pak se sám pustí do jemnější práce. Postupně nachází hroty kopí a šípů - museli tu být pohřbeni ti významnější.

A najednou - jasné kovové zazvonění a blyštivý zlatavý odlesk. Když třesoucíma se rukama předmět opatrně čistí, objevují se uši, oči, a mohutný knír.

Pohřební maska z ryzího zlata. Ta musela patřit Agamemnónovi.

To ještě netuší, že masek tu najde celkem pět.

Napříč evropským kardiem, dokonce i v Brně, to otěhotnělo. Staré i mladé, prostě bům.
„Dobrá zpráva,“ dí bezdětná ministryně, „což o to, ale proč všechny tak najednou? Podle propočtů směřuje početí do jediného dne! Karanténa trvala dýl…“
„Nechci strašit,“ straší poradkyně, milovnice Johna Wyndhama, „ale jestli v tom nemají prsty ufoni!“
„Zjistili jsme,“ informuje vrchní analytik, „že dámy mají něco společného! Jsou tvořivé…“
„Nepochybně!“
„… a buď samy, nebo přes partnery spojeny s obskurní internetovou komunitou zneuznaných psavců!“
„Všichni jsme zneuznaní savci!“
„Psavců, paní ministryně! Toho jednadvacátého dubna dostali nesplnitelné zadání! Prohru šli vyplakat do náruče…“
„Najměte mi management té sekty!“

Pepa sledoval, jak Jožin s Vasjou rozvíjejí veliké klubko drátu. Byl pyšný. Pravda, chtělo to spoustu zkoušení a výpočtů - s těmi jim pomohl Jožinův syn, zdatný průmyslovák - ale nakonec našli svůj sound. Zjistili, jak si zvukař musí poštelovat hlasitost. Nejvíc času jim zabralo přesvědčování a běhání na patentový úřad.
Pak už se kšefty jen hrnuly.
Štěstí přeje připravenejm.
Vlastně byl tý čůze, co prohlásila, že jejich "zasranou muzikou se dají bourat baráky," vděčný...
Kabeláž zmizela pod základy, a kluci se konečně postavili k nástrojům.
Pepa odpočítal.
Vasil hrábl do strun.
V budově bývalého nemocničního křídla vykvetla prasklina.
Show mohla začít.

Když jste v politice, je to těžké. Musíte postupovat opatrně. Nemůžete jít k cíli hned. Říká se tomu drobečková politika. Používalo se to už za Rakouska-Uherska. Pár drobků tam, pár sem a je z toho sušenka. Když na nějaký ten drobek nemůžete dosáhnout, dosáhnete na jiný a z něj i na ten, který potřebujete. Trpělivě si drobky hromadíte tak, aby si toho nikdo nevšiml. Občas se podělíte o drobek s někým, kdo vám pomůže nebo komu je potřeba ucpat pusu jídlem. Rozměr vaší sušenky závisí jen na tom, jak velkou máte chuť. Hlavně aby z toho nakonec nebyl vězeňský suchar.

"Mami, mami, mami!"
Kouzelná formulka, stokrát opakovaná, proráží hladinu lidské důstojnosti a ona má chuť se rozječet. Jen před malou chvilkou ho uložila ke spaní.
"Mami, mami, já chci číst!"
Samozřejmě. Půjde.
Nenávidí tlusté medvědy, nenávidí nemoudré zbytečné sovy, nenávidí hloupé, tupě zírající králíky ani depresivní osly (ona sama je depresivní osel!).
Rytmické pohyby - postel, kniha, celou noc dokolečka totéž.

****

"A pak Tygr, který si pořád nedal pokoj a stále něco dělal, něčím se zabýval, neposeděl, obeskákal ze samé radosti palouk na svém proužkovaném ocase."

"Mami?"
Poprvé za rok soustavného čtení jí přeruší.
"Mami? Tygr je jako já."
Rozpláče se.