Zpravidla přichází s jarem, včera to byli pihatí, uhrovatí kloučci, co jen zahučeli: „Matka má narozeniny“, teď se vytáhli a zmohutněli a jsou z nich chlapi, podávaj mi sežmoulaný peníze vlhký smrtelným potem: „Víte, já bych potřeboval...“ Tak připravím první pugýtek, z naděje a touhy, a nechci vědět, pro koho je, ani jak probíhá seznamování, protože když to jde dobře, oni se zase vrátí, a já pak každou další kytku omotávám zaříkanou mašlí, vlastně to není magie, jen tolik požehnání, kolik můžu dát. A dál se nemusím na nic ptát, protože stejně všichni vědí, že nejkrásnější svatební kytice vážu já.