DMD č. 22. pro 22. 4. 2015. Téma: Ten kouzelný zpěv

Kdyby to někdo viděl, řekne si, že jsem cvok. Je velmi brzy ráno, terpve svítá a já už se proplétám do samého srdce blízkého lesa. Zatím je všude vůkol ticho, občas se jen dotčeně ozve živočich, kterého vyruším i přes svou nemalou snahu o tichý krok. Už jsem u své oblíbené skalky, na kterou se posadím a čekám. Už je to tady, už se probudili. Lesní ptáci. Drozd, sojka, budníček, sýkorky, králíček, linduška, dokonce včelojed. Přestávám je rozlišovat. Velebné chrámové zelené ticho naplňuje úžasný sbor. Vytahuji zobcovou flétnu, kterou mám od dětství a improvizuji s tím sborem. Jsem dokonale šťastný.

Hřadovaly takhle vrány na stromě u silnice. To samo o sobě je vzácnost a stává se to jen na zimu. Málokdo ví proč.

V tu dobu taky odlétají vlaštovky. Posedí na drátech, povyprávějí, a jsou pryč.

Vrány sedí opodál, chvíli se na ně dívají, a pak se navzdory svému zvyku sesednou, aby to konečně probraly.
"Tak už letěj, co?"
"No jo. Zdrhaj jako vždycky."
"To se jim to štěbetá, v teple."
"Prej pěvci. To jsme taky."
"No jo. A na zimu to zas zbude na nás."
A tak jsou vrány jedni z mála ptáků, co nám tu v zimě zazpívají.

„Toť pravím: Za utěšenie
mněť v světě milejšie nenie
a za toť mám
než to mé milé slóvce R
jenž panuje v srdéčku mém
a v tomť se znám“

Zase si zpívala. Byl zrovna na cestě za... no, to už je teď jedno, když zaslechl její čistý hlas. Měl opravdu krásnou ženu, hodnou a vzdělanou. Nezasloužil si ji, to věděl. Jenže musel zplodit potomka. Navíc jeho královna strádala, když se jí nevěnoval. Znovu se zaposlouchal do malebného českého jazyka a tónů možná smutné, možná zamilované písně.
„Tak já to s tebou ještě zkusím, Aničko,“ povzdechl si a vešel do komnaty.

Nejprve si všimla záblesku pestré látky, potom ji upoutal pach a zvuky koní. Zvláštní jazyk, kterému nerozuměla. Ostrý povel a na louce vyrostlo během minut několik prazvláštních příbytků. Zapraskal oheň a teprve tehdy si malá slečna uvědomila, že se stmívá a ona je daleko od domova. Otočila se a chtěla se rozběhnout pryč, ale tehdy zazněly bubínky a housle.
Připojil se k nim zpěv a tanec - divoký a živelný, cinkající zlatými ozdobami a vlnící se pestrými třásněmi.
Vyběhla ze stínů rovnou do probíhajícího reje.
Sotva desetiletou hraběcí dceru se střapatým šátkem kolem boků přivedly domů po třech dnech dvě cikánky.

Zpívej, Katniss, zpívej! Zpívej píseň oběšence. Tu, kterou ti kdysi matka zakázala.
Zpívej, Katniss, zpívej! Pro další oběť nadvlády. Pro avoxe.
Zpívej, Katniss, zpívej! Protože ti ta píseň připomíná staré dobré časy. Kdy ještě otec žil.
Zpívej, Katniss, zpívej! Protože slunce dnes svítí a hřeje.
Zpívej, Katniss, zpívej! Protože je tvůj osud podobný.
Zpívej, Katniss, zpívej! Protože ty jsi ten oběšenec. Ty jsi ten vrah.
Zpívej, Katniss, zpívej! Protože když budeš mít štěstí, osvobodíš Peetu. Setkáte se o půlnoci.
Zpívej, Katniss, zpívej! Protože vhodnější příležitost již nenastane.
A tak zpívej, Katniss, zpívej! Protože až utichneš, reprodrozdi roznesou tvou píseň dál.

"Kluci, musím vám něco říct," přiřítil se Bilbo s očima navrch hlavy.
Cvalimír, Vilda i Tolman se po něm podívali značně podezřívavě.
"Včera jsem šel odpoledne na houby," nenechal se Bilbo odradit.
"Paráda," přerušil ho Cvalda, "že tys objevil nějaké nové super naleziště?"
Bilbo ho odbyl mávnutím ruky a pokračoval: "Šel jsem až za potok, protože tady blízko jsou už všechny houby fuč. A tu jsem vám uslyšel takový kouzelný zpěv! Šel jsem za ním, a viděl jsem na chvíli elfy! Heč!"
Chlapci na Bilba poněkud připitomněle zírali.
"A ty houby jsi našel?" ozval se nakonec do nastalého ticha Vilda.

Hoboj, příčná flétna, housle, harfa, kontrabasy! Lento, sostenuto, animato či vivace. Zkrátka hudba. Všeho druhu. Každého tempa. Ve vší své kráse již odedávna mění kolem nás první poslední. I z největšího drsňáka se nezřídka stává po poklepání taktovkou ten nejdisciplinovanější a nejbystřejší jedinec. Jeho prsty pak například tančí ty nejkrkolomnější a nejtitěrnější sestavy po hmatníku a celá jeho osoba se propadá jakoby do transu. Pochopitelně ne každému uchu by lahodily úplně nejvíc právě jeho trylky. Je však jisté, že hudba je něco neopomenutelného a nevysvětlitelně zázračného. Jak například působí taková muzikoterapie? Jako mávnutí kouzelným proutkem. Zazní zpěv a duše ožije.

Opera spala, občas ze sna zabroukala nějakou árii, ale hluk uvnitř budovy ji nevzbudil. Až…

„Umíte posadit hlas?“
„Jistě, kam vám ho mám posadit? Támhle?“ ozval se čistý tón, „nebo snad támhle?“ další čistý tón…

Opera se probudila a zaposlouchala se.

Hlas se dal do zpěvu. Tóny se spolu hravě proplétaly, přelévaly se jeden do druhého a vytvářely úchvatnou barevnou mozaiku…

Opera měla hudební sluch jako nikdo jiný, možná proto, že měla nejen hudební sluch, ale přímo hudební budovu a všechny sály a galerie, chodbičky a zákoutí teď napínaly… inu když ne uši, tak to, co opera místo uší napíná.

"Tomuhle ty říkáš kouzelný zpěv?!" Křičí Kamil na Marka, zatímco se snaží zacpat si uši a zabránit tomu nepříjemnému zvuku dovnitř, neúspěšně.
Marek, který se nachází v totožné situaci protestuje, "Nikdy jsem neříkal, že je to hezkej zpěv! Ale kouzelný je! To musíš uznat, koukni!"

Oba mladíci stočí pohledy k postavě, která k nim stojí zády, čelem k protivníkům. A zpívá. Zpívá o tom, čím se provinili, co přímo udělali teďka, o jejich zákeřných zločinech a o tom, jak budou potrestáni. A k neskutečnému údivu všech (kromě Marka) se přesně to, o čem zpívá děje.

Avšak poslouchat se to nedá.

„Co se mělo znamenat?“ Minervin hlas zněl ostřeji než jindy. To znamená, že mohl řezat diamanty.
Jamie pokrčil rameny.
„To je na dlouho a mandragory jsou podrážděné.“
„To já taky!“
Povzdechl si.
„Krátká verze. Ve škole jsme se několikrát pokusili zabít. Máme se rádi jako chobotnice s arašídovým máslem.“
Zmateně zatřásla hlavou.
„Cože?“
„Zkusila jsi ochutnat chobotnici s arašídovým máslem. Já...“
Řev mandragory. Minervě pukala hlava.
Jamie mávnul hůlkou. Ticho.
„Jsi v pořádku?“
Kývnutí.
„Říkal jsem, že začnou zpívat. Dovedu tě na ošetřovnu.“
„Díky.“
„Víš, že jsi pořád v županu?“ zeptal se s širokým úsměvem.
Zcela nevědomky ji začal tykat.

Špičatě proschlou trávu protkávala rosa. Tlupa bosých nohou dupala tam a sem a nedbala ochlazení.
"Lidičky, slyšíte?" Čert se zastavila s míčkem na lakrosce.
"Co? Házej, tady!" hnal se tým dál.
Lentilka na ni nedočkavě mávala.
Švihla zápěstím, vrátila míč do hry. Ale zůstala stát na hranici posekaného.
Nad zubatou hranou lesa hořely typické červánky, pomístně zvané Hollywood. Mělkým údolíčkem bez jediného osídlení krom tábořiště se nesly andělské zpěvy. Sbor a varhany bez hrdel a bez větru.
Po maličko posvátné hrůze se ta tři dny nemytá holka v batikovaných kraťasech dojala.
Byla neděle. Bylo blahoslaveného Hroznaty. Blančiny narozeniny a Bastila.

"Proč nezpíváš ve vánočním zpívání, Danieli?" zeptala se jednou u oběda Božena S.
"Nemám hudební sluch," odpověděl Daniel.
"Nevěřím," kroutila hlavou Božena. "S tvou barvou hlasu... Nevěřím."

Jaroslav L. se pousmál. Vzpomněl si na den, kdy Daniela slyšel zpívat poprvé.
Bylo to ve vlaku do Brna. Jaroslav dřímal. Potom ho uslyšel. Ten hlas.
Zpíval o prameni vlasů. Slova však nebyla důležitá. Byla jen květy ve větru, vodou zurčivou, ránem na horách...
Když hlas umlkl, Jaroslav otevřel oči. Spatřil tmavovlasého mladíčka se zeleným pramenem podél tváře.
To z jeho úst vycházel ten nadpozemský zvuk. Zvuk, který roztavil kov romantickou operní árií.

Byv požádán Jenovéfou, aby přišel naproti jí a její kamarádce do hodiny zpěvu, nepřemýšlel Pankrác příliš nad důvodem. V onen den a hodinu byl na určeném místě.
Byl představen starší, leč úctyhodně vitální učitelce zpěvu, která promptně odesílá dámy z místnosti.
"Pane Zlámaljelito, vy prý neintonujete. Tak si něco zkusíme", praví a zasedá k pianu.
A Pankrác začne být postupně zasvěcován do tajů italského zpěvu.
"Lascia il lido e il mare infido a solcar torna il nocchiero...", snaží se zpívat.
"A zítra přijďte znovu", rozloučí se s ním nakonec pěvkyně.
Tak se stal Pankrác frekventantem soukromé výuky zpěvu nejen italského.

"Jak je Dan vysoký?" zeptal se Mark. S Tomovým tátou prohledávali jižní část dolů.
"Kolem čtyř stop."
Mark ukázal na kus lanka, visící v té výšce na jedné ze skal.
"Třetí, co vidím. Značil si křižovatky, které prošel. Kluk není blbý." poznamenal.
"To vysvětluj jeho tetičce!" zavrčel na něj jeho společník.
Po chvíli následování lanek...
"Něco slyším!" zašeptal Mark.
"Jenom kouzelný zpěv." mávl rukou Tomův táta.
"Co?"
"Ozvěna. Stěny praskají a vytvářejí ..takový zpěv."
"Příliš pravidelný..." odmítl Mark. Zakroužil po místnosti a naslouchal. Pak silně zabušil na podlahu. Zvuk se náhle změnil.
"Ten náš kouzelný zpěvák je pod náma." vydechl.

Jednoho dne se objevil u východu z metra. Na zemi, v umaštěných kalhotách, ladil kytaru. Kolem něj chvátaly nohy spěchajících lidí, pohlíželi na něj s nelibostí nebo útrpností. Ale pak se dotknul prsty strun a začal zpívat. Všechno kolem jako by zpomalilo. Ten hlas vycházel ze sametových hloubek a stoupal k něžným výškám, struny zněly chvíli jako bolavé violoncello, pak jako trylky ptáků. Kroky lidí vázly, na tvářích vykvetly úsměvy...
Ale jen ona se zastavila.
A nemohla dál. Školní batoh a medové oči. Když dohrál, věděla, že už nic nebude jako dřív. Vzhlédl a políbil ji pohledem.

„Jmenuju se Orfeus...“