DMD č. 28. pro 28. 4. 2015. Téma: Třináctý život není

Poslední krátký zážeh trysek a přistávací modul dosednul v oblaku prachu. Se zasyčením se otevřel průlez a astronaut ve skafandru těžkopádně prolezl ven. Zapnul clonu přilby a zahleděl se do dáli. Přímo před ním se široko daleko prostírala pustina, pokrytá ruinami starobylého města. Udělal pár kroků vpřed, když tu si všimnul něčeho pod nánosem jemného prachu. Chvíle hrabání odhalila do hladka větrem ohlazenou lebku nelidského tvaru. Astronaut se napřímil a sáhnul po vysílačce.
„Mateřská lodi, třináctá planeta hvězdy je taktéž bez života. Přišli jsme o pár tisíc let pozdě. Jen kosti a prach.“
"Rozumím. Zahajte návrat domů. Mateřská loď končí."

Hortensio: „Zkrotil zlou ženu. Ať je dlouho živ.“
Lucentio: „Že dokázal to, divoucí je div!“

DRÁTENÍK spí
Sluhové DRÁTENÍKA odnášejí zpátky před hospodu.

ŠLECHTIC se skrývá za stromem.
HOSPODSKÁ vychází ven, DRÁTENÍK se probouzí a zvedá.

HOSPODSKÁ: „Už ses vyspal, ožralo? Zaplatíš nebo co?
DRÁTENÍK: „Nedovoluj si, babo? Jsem třináctý hrabě z... To je fuk. Mít tu své lidi, dal bych tě spráskat.“
HOSPODSKÁ: „Ty mě?! (ubalí mu facku)
ŠLECHTIC se směje za stromem.
HOSPODSKÁ: „Jestli je vás tu víc, ztřískám vás klidně všechny."
ŠLECHTIC jí dává peníze za dráteníkovu útratu a odchází.
ŠLECHTIC (z bezpečné vzdálenosti): „Petruchia na tebe!“

"A jsou pryč..."
"Nediv se, ty nechceš zapomenout?"
"Chci, ale až se ta svině bude smažit v pekle."
Třináct žen, z nich jedna mrtvá a jedna na útěku...
A dvě, co neztratily touhu pátrat.
Najít a ...
"Co potom? Co až ji najdem?"
"Sazba je dvacet pět let. Za jednoho."
"A důkazy?"
"Jsou, jenže soudce... "
"...zasranej..."
"...nemá jinou možnost. Dokonce, a to přesně podle práva, zakázal policii pátrat!"
"...zasraný..."
"Taky byla zavřená! Dokud někdo neprokáže opak, tak je dle zákona nevinná."
"Jenže co teď?"
"Něco ti ukážu."

***

Zas maska.
Tentokrát s mlhou před očima.
Bez klíče.

Nahota.

Křik a slzy.

Trest.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- Veď ja len tak, či si pred zimou neodišiel. Veď aj ovce zamrzli.
- Ale aj teraz sem nejaké dievča mieri. Biedna duša, čože tu hľadáš? Omrzelo ťa voľačo?
- Ľudia dobrí, na jahody ma macocha vyhnala. Dvanásť mesiačikov hľadám, nech mi pomôžu.
- Čo hovorí? Uráža nás?
- Nechaj valašku, Pištík. Určite tých dvanásť frajerov myslí, čo v hore okolo ohňa vysedávali. Dievka moja, ale tých lavína zasypala.
- Veruže. A žiaden trinásty nebol. Tí nepomôžu. Ale my pomôžeme. Zajtra do Tesca zájdeme. A dnes môžeš tuto s nami prespať.

Kocour Natrhucho zaútočil s neochvějnou jistotou, že kočky mají třináct životů a jemu zbývají ještě dva. Psi se na něj vrhli a Natrhucho byl rozsápán.

K svému vlastnímu překvapení skonal.

Před sebou spatřil dva tunely. První byl docela obyčejný, na stěně vedle druhého však visel plakát popsaný úzkým gotickým písmem:

Nejlepší nabídka vašeho života existence!
Čekal jste od života víc? Měl jste plány, které jste nestihl uskutečnit? Chcete si ještě jednou vychutnat opravdové bytí?
Zvolte si Třináctý život a staňte se věrným společníkem nejlepšího sekáče na světě!
Byt, strava a písek zdarma.
P.S: Tato nabídka platí pouze pro kočky.

"Jo žít, to se musí umět." Začal jednou velký Břeňa, a my všichni jsme se shlukli kolem něj, abychom mohli dobře naslouchat moudru, jaké pro nás ten den měl.

Velkýho Břeňu jsme ostatně my všichni kluci brali jako nějakého mudrce. Trávil hodně času stranou a dospělí o něm říkali, že je to blázen. Ale s náma se vždy bavil, dával ná rady a občas i nějaké dobroty. A věděl vše, učil nás o světě, zrovna jako dneska.

"Žít se musí umět, a musí se to umět pořádně. Ale žádné strachy, života je dost. Jen toho třináctého není. Ten končí blbě."

Už v dětství měl občas komplex méněcennosti. Prostě něco provedl, někdo mu vynadal a on v záchvatu začal bít hlavou o zeď. Vykřikoval přitom, že dělá nejhorší věci na světě, že si zaslouží umřít. Nejlépe ho zvládal jeho bratr, který všechen nahromaděný vztek přenášel otravným okřikováním na sebe.
I když se stal z chlapce muž, který živil rodinu, komplex nikdy docela nezmizel. Jednou se pohádal se svým šéfem a ten ho vyhodil z práce. Začal mít hrozný vztek. Na sebe. Kdo bude živit rodinu?!

Že člověk nemá třináct životů, dokonce ani dva, si uvědomil, až když letěl kolem sedmého patra.

Vzdor tvým třinácti zápolením
Sypaným prachem z cest
Nedovolí ti čest
Říct Tohle život není

A po tolika nocích pláče
Že život se ti hroutí
Zavřená v kleci z proutí
Otvírám! Tak dál kráčej

A při každém tvém zaváhání
Hle černá kočka v cestě
Fanfáru prosím! Žestě!
Táhnu tě dál má paní

Nemoc tvá tvrdí potměšile
Že smůly plný stůl
Že blbec jsi a vůl
Nenadávej mé milé!

Vírou v tebe smutku tě zprostím
Třináctku osudu
Uzavřu do sudu
A odvalím k radosti

Tohle je šťastný život tklivá
Tak žádné připomínky
Dám náplast na vzpomínky
Z třináctky εi! A zpívá!

Garfield seděl nad schody do sklepa a usilovně přemýšlel. Kolik mu to teď zbývá životů? První zmizel po tom náhlém nedorozumění s jedoucím autem, druhý po pošetilé návštěvě ledničky (dodnes v nočních můrách vídával ten lahůdkový salát, který se k němu hladově sápal), o třetí přišel, když se natahoval po tom líbezném malém ptáčkovi a neodhadl vzdálenost...To jich dohromady bude...sedm. Zbývají už jen dva. Musel uznat, že na čtrnáctiletou kočku je to slušný výkon, ale teď to opravdu nestačilo. Mezi ním a čerstvě vypraným Pookym leželo několik metrů nástrah a nebezpečí. Na to by potřeboval životů nejmíň třináct.

Většina se naučila, že těmhle dvěma musí buď podlízat, nebo se jim vyhnout.
Stejně si vždycky našli vhodné oběti.
Bonney a Curtis skončili poleptaní. Příliš se ukláněli.
Holmwood už nikdy nevkročil do lesa.
Allard, Putnam a Gardyner nepřišli k závěrečné disputaci. Vlastně si netroufli diskutovat už pár měsíců.
Statham, Warwick, Darrell a Thorne odjeli domů. Darrell slepý na jedno oko.
Hobbes a Trent prostě zmizeli.

Potom si vyhlídli Severina Waterse.
O týden později byli jako vyměnění: tiší, uctiví...
Vybouřili se, mínil rektor Leyland. Dospěli.

Ale mistr Talbot zastavil Severina na chodbě. „Příště na takové černou prací neplýtvej. Škoda tvého života.“

Po silnicích se se svým vozidlem pohyboval suverénně. Za volantem se cítil neohroženě, sem tam nějaká pokuta jej nerozhodila, měl na to. Chtělo by se říci, že jezdil jako prase, ale to by byla urážka tohoto živočišného druhu.
Míval štěstí, v autě se narodil podruhé, potřetí..., i podvanácté. Avšak i možnosti andělů strážných jsou omezené, obzvlášť, když je někdo zaměstnává přespříliš a jejich práce si neváží. Zrovna tak jako nelze obejít fyzikální zákony.
Jednoho dne jej hasiči vystříhali z hromady zmačkaného plechu a po kouscích předali funebrákům. Třináctý život již nevyfasoval. U silnice vyrostl pomníček. Jestlipak se alespoň někdo poučí?

An average feline needs eight run-throughs before it starts believing in immortality. In humans, the process takes longer, but the procedure is identical:

We immerse the subject into Cyber, into a hyperrealistic simulation of their life. They carry on “living” temporarily before facing a situation resulting in death. The subject is unaware of the simulation: when they are “resurrected”, they believe it a miracle.

Humans require 11 run-throughs in Cyber before reinsertion into reality. Thus modified, they will willingly face danger and die, expecting to be resurrected again.

There is, of course, no “thirteenth” life. There is only the one.

Háček na stěně vypadá sklíčeně. Pohupuje se na něm zašlý kalendář. Vžum, strk, houp… Pohrávám si s ním, zřejmě jsem se trochu zasnila. Tento listnáč tu visí po celý můj život. Už je to dlouho. Ani jednou jsem z něj neutrhla list. Neslouží, ale žije. Strávil s námi o tolik víc času, než všechny ty dvanáctilisté bločky s koníky a kočičkami, které jsem list po listu jako malá vyházela do sběru. Každý měsíc přicházely o jeden život. Dvanáct a dost. Ale tento Mucha? Ten ne. Jednou tu je, zaseklý na září, a tak tu zůstane. Napořád. O zbývající životy nepřijde.

Žila mockrát, žila vícekrát, není to možné, jinak to není možné.
První život… Teplo, rodiče ji houpali v síti, volali k večeři, běhala bosky, plavala, jak chtěla.
Druhý život… Obdivovalo ji celé město, dokonalou, návštěvníci taky, třeba Edward, možná, jeho oči, když ji uviděl, říkaly všechno. A nic.
Třetí život… Byla v bílé, svatebních šatech, s květy, úsměvy okolo.
Čtvrtý život… Byla v bílé, v ranní mlze, v očích, dívaly se jinam, na stěnách, kde mizely předměty.
Pátý až dvanáctý život… Zklamání, smutek, hádky, zoufalost a pláč. Schovával klíč. Nepomohlo nic, jemu, jí, jim, té druhé.
Skoč, skoč! Hoří, skoč!

Ijáček zachmuřeně sledoval, jak mu škůdce z cizího vesmíru systematicky likviduje bodláčí, a s nastupujícím splínem se vypořádal po svém.
„Určitě je dnes pátek třináctého,“ pronesl a povzdechl si.
„Kdepak, Ijáčku, je sobota,“ oznámil mu důležitě Pú, aby bylo vidět, že dává pozor.
„Tedy sobota třináctého. To je snad ještě horší. Divím se, že neprší.“
Začalo pršet.
„Jako bych snad potřeboval důkaz, že celý můj život je tak trochu třináctý, jestli mi rozumíte.“
Nerozuměli.
„Třináctý život, ha, ha. Je to jaksi hořce vtipné, že?“
[„Hele,“] ždrcl Simbacca nenápadně do Púa a polkl list, [„dělá si srandu, nebo to fakt existuje?“]