Na krásném modrém Dunaji

Podnikatel Werner odcházel překvapivě spokojen. Pravda, nikdy by si byl nepomyslel, že na tak zodpovědnou pozici přijme ženu, ale pomyslel na Anetu... A nakonec proč ne.
Beatrix nakonec myšlence zaměstnanosti přijde na chuť, v okamžiku, kdy se za Wernerem zavřely dveře, ale odhodila veškeré dekorum. „Co to mělo znamenat?!“
„Že si máte hledět svého, drahá přítelkyně,“ odsekla hraběnka, rovněž bez metaforických rukaviček. „Chystala jste se vetřít mezi mne a Eleonoru a to ani jedna z nás nemá zapotřebí.“
„To je naprostý nesmysl! Proč bych...“
„Kdybych byla muž, mohla bych si dovolit být okouzlujícím idiotem, Beatrix. Jako žena musím vědět všechno.“

Nepozvala ji do kavárny, ale do svého hotelového apartmá, který ve Vídni trvale obývala. To bylo značně neobvyklé. Beatrix zaklepala a služebná ji pustila dovnitř. „Paní hraběnka s panem podnikatelem Wernerem jsou ve velkém salónu.“ Toto bylo ještě neobvyklejší.
„Tak to je ona, příteli!“ Hraběcí milost jí s úsměvem pečlivě namalovaným vyšla vstříc. Pan podnikatel decentně její ruku přiložil k ústům. „Madam Dvorak, zkušená v oděvním průmyslu, ideální správkyně vašich dílen. A jen mezi šesti očima,“ usmála se poněkud jedovatě, „žena s neobyčejným pozorovacím talentem.“
„A samozřejmě švagrová mé Anety,“ vstoupil do náhle napjatého okamžiku Otto Werner.
Neobvyklost nebrala konce...

Otto Werner měl podnikatelského ducha. Zdědil ho po svém otci, po svém dědovi, po své utajované prababičce potulné kramářce. Vždy měl před sebou jasný cíl a obvykle ho dosáhl. Jeho kariéra byla sérií úspěchů: vlastnil dům, ve kterém bydlel, úspěšný obchod na Mariahilfe Straße a slušně vydělávající podíl ve špeditérské firmě. Nic mu nebránilo v dalším růstu. Až na neodbytnou vizi své prchlé manželky producírující se po vídeňských ulicích v šatech, které navrhl, z látek, které dal vyrobit, v barvách, které dal namíchat.

„Chtěl bych vám oznámit, že prodávám obchod, podíl ve firmě a polovinu akcií. Založím si oděvní podnik.“

Čekala na něj nad rozpracovanými plány spalovacího motoru a haldami odborné literatury o příbuznostech – novinky se těžko proměňují v tisícistránkové publikace.
„Vítej, muži!“ zvolala, aniž pustila kružítko z ruky. Když se místo odpovědi svalil do křesla, podrobila jej zkoumavému pohledu. „Co se stalo? Neříkej, že nic.“
Vzdychl a promnul si zarudlé oči. „Někdy mám pocit, že jsem ve světě úplně sám. Teď když je Navrátil pryč...“
Posadila se vedle něho na pohovku. „Ještě jsem tu já. A Wilhelm. Karoline. Máš kolem sebe víc zrůdností proti přírodě, než by bylo zdrávo.“
Zasmál se. „Jsem rád, že jsem si vzal zrovna tebe.“

Aneta se odešla vzdělávat na přednášku o předsókratovských filozofech a dítě svěřila ochotné švagrové. Lina byla nadšená, byť její názory dosud nebyly založeny na žádném konkrétním argumentu, a Beatrix neprotestovala.
Sledovala ji neobratně klopýtající, lezoucí a slintající a neměla potřebu se pohoršovat nad nedostatečnou hygienou. Byly samy ve velkém bytě a rozhovory s batolaty jsou zdravé.
„Na hřbitově mám dvě takové, jako jsi ty. Miláčky příliš brzy narozené, tiché...“
Dítě něco zabrblalo v odpověď. Beatrix se na neteř usmála. „Ale to nikdo neví a ty mi, broučku, nerozumíš, takže to taky nikomu nepovíš.“
V románech by ji určitě někdo slyšel.

Posledního večera svého dekadentního výletu si vyšly na lov hvězd. Seděly na pochybných sedátkách, protože „země je vlhká, drahá, nebudeme se na ní válet jako kobyly“, a předstíraly dojetí nad vznešeností přírody.
„Miluji komáry, vy ne?“
„K sežrání.“
Ticho. Bzučení v tichu.
„Je zataženo.“
„Vaše pozorovací schopnosti jsou fantastické. Není divu, že máte doktorský titul.“
Nora vylétla ze sedátka a jala se rázovat po palouku.
„Hvězdy,“ řekla hraběnka náhle.
Nora zvedla hlavu a pohlédla do očí vesmíru. Usmála se.
„Jestli mi hodláte říci, že ta nejzářivější hvězda jsem já...“
„Chtěla jsem říct, že si postavím automobil.“
Její drahá se rozesmála.

Za jediné léto se může stát mnohé. I úplně všechno.

Schovávali se v křoví a zírali. Pak Greta kýchla.
„Běžte!“ sykla na sourozence Beatrix, načež se při útěku zamotala do větvoví a přistála na kolenou v blátě.
Nad ní se zjevil stín a smál se. „Pomůžu ti na nohy.“
„Komu tykáš?“ vyštěkla a nahoru se vydrápala sama.
„Já jsem Tomáš.“
„Be- Beatrix...“

Brzy spolu vedli i květnatější hovory. Například o kupě dětí, zahradě, o tom, co by mohli všechno dělat, kdyby se vzali.
„Krejčí?! A Čech? Nikdy. Ani přes mou mrtvolu, slyšíš!“
Až přes otcovu mrtvolu. Trvalo to patnáct let.

Měly to být poslední prázdniny, kdy byli všichni spolu.
„Mám žízeň,“ řekla Greta. „Jdeme k potoku.“
Když se přiblížili na doslech, zarazili se.
„Někdo tam je,“ sykla Beatrix a se zvědavostí vlastní všem objevitelům na výletě se kradla blíž křovím, sukni ke kolenům, paraple odhozené na cestě. Ostatní za ní. Pomalu se jim naskytl pohled na... Zalapali po dechu.
„Zavři oči, Greto!“
Wilhelm slyšel od spolužáků na gymnáziu, jak by se asi měl cítit při pohledu na nahou dívku. Nebylo to tak. Ulevilo se mu ale, když v periferii zachycený mužský biceps vzbudil stejnou – žádnou – reakci. Kluci prostě vždycky přehánějí...

Od té doby, co Greta zakopala sestře a bratrovi válečné sekery a Beatrix se začala objevovat jen v pozici návštěvy, se vše zdálo býti růžové, nadýchané, obláčkovitě snadné. Beatrix držela slovo, nikoho neurážela a kupodivu nejlépe vycházela s mladým panem Sternem, sympatickou skvrnou na rodinném jméně. A malou Karoline zbožňovala.
„Proč Beatrix nikdy neměla děti?“ zeptala se Aneta jen mimochodem jednou při pletení – vůbec jí to nešlo a jehlice často končily zabodnuté v ovoci.
„O tom nemluvíme,“ řekl po chvíli Wilhelm. „Některá témata...“ Hledal vhodná slova.
„Jsou zakázána. Chápu.“
Neptala se, ale myšlenky se rodí samy a na zákazy nehledí.

Zaklepala a vešla bez vyzvání. Stávalo se to tradicí – nerespektovat autoritu dveří a nedbat integrity soudu. Při pohledu na její zářivý úsměv ovšem téměř ztratil chuť k napomenutím a usmál se také. „Co tě přivádí v době úředních hodin?“
Dovznášela se až k němu a dala mu pravou jižanskou pusu. Jih je styl a životní pocit. „Podívej se sem.“ Zakryla jeho stůl stránkami Neue Freie Presse a ukázala mezi hejno maličkých zlámaných písmenek.
„Vydali tvůj feuilleton! Gratuluji! Ale...“ Chvíle zamyšlení.
„August Rätzel, můj drahý manželi,“ usmála se Aneta vědoucně, „je mé mužské alter ego. Novinářská identita!“
„Tedy Auguste, líbáte obstojně.“

Vyrazily si ven z dějinné velikosti Vídně a v tichosti obsadily malebný letohrádek kteréhosi nepřítomného příbuzného. Služebnictvo bylo diskrétní a především bydlelo daleko od ložnice. Vzduch voněl po lesích a slunečních bouřích. Vstávaly pozdě, jedly na terasách, sdílely lože i myšlenky.
Seděla na posteli a četla noviny.
„Brýle na čtení jsou nesmírně atraktivní,“ řekla Nora vstoupivši do pokoje.
Hraběcí milost chtěla cosi namítnout, pak se zarazila a věnovala okamžik důkladnému studiu. „Měla byste si vzít alespoň župan, musí vám být zima.“
Ušklíbla se. Pak se jako kočka natáhla vedle ní. „Oběd je za půl hodiny.“
„Jaká škoda, že přijdeme pozdě.“

Bylo příjemně teplo, na nebi si tiše notovaly hvězdy a malá zahrada mezi domy se chvěla ozvěnou rozhovorů. Přes rok se neviděli, ale Greta si poručila harmonii a oba drželi slovo. Přesto...
Zdvořile obešla všechny až na novou ženu pana Sterna. Nelíbila se jí, nevěděla, jak v ní číst a co znamená pro rodinu. Nelíbilo se jí, jak se prochází mezi všemi a usmívá se, jako by jí patřili.
„Jsem rád, že jsi zpátky,“ vyrušil ji z úvah Wilhelm.
Přikývla, oči nespouštějíc z Eleonory Sternové. Právě tokala s Karoline. Vzduch kolem nich netajil jedinou myšlenku.
Beatrix cosi hryzlo do duše.