DMD č. 12. pro 12. 4. 2016. Téma: Cena dospělosti

Seděli u stolku v kavárně a trošku rozpačitě po sobě pokukovali.

Kamarádi, kteří kdysi tvořili na základce nerozlučnou trojici.
Kamarádi, kteří se na konci 9. třídy se slzami v očích loučili a slibovali si, že se určitě zase brzy uvidí.
Kamarádi, kteří se dlouhých 5 let neviděli.
Kamarádi...?

,,No, a jak se jinak máte?" Usmál se Adam a přelétl pohledem z Jany na Anetu a zpět.
,,Ale joo... dobrý," usmála se Jana a Aneta přikývla.
,,Co ty?" Zeptala se. ,,Taky v pohodě," mávl Adam rukou a vrátil jí úsměv. Jana si povzdechla. ,,Se teď učim na ty přijímačky..." ,,Jo no, já taky. Je to děs. Kam se hlásíš?" ,,Na VŠE. A ty?" ,,Já na žurnalistiku." Adam se napil šálku kávy. ,,Tak to vám budu držet palce. Kdy to máte?" ,,Už prvního..." ,,Já až třináctýho." ,,A ty jsi na tom peďáku teda?" ,,Jo jo. Jsem se stejně ani jinam nehlásil no..."

Chvilku mlčeli a pili kávu. Co taky říct? Anetě se honila hlavou spousta otázek.

Chodíte na nějakou brigádu? Bydlíte pořád tam, co tehdy, máte řidičák?
Jak jste zvládli maturitu, jaká vůbec byla střední?
Chodíte s někým, máte někoho?

Adame? Miluješ mě ještě...?

Mlčela a pila kávu.

Během následujících několika hodin se všichni tři celkem slušně rozpovídali, smáli se téměř všemu a Jana trefně poznamenala, že i po těch pěti letech jsou pořád stejně praštění. Aneta zase dostala odpověď na většinu svých otázek.
Včetně té, kterou by za nic na světě nevyslovila nahlas.

Adam pohlédl na hodinky. ,,Budu muset jít." ,,Přítelkyně čeká?" Zažertovala Aneta.
Usmál se. ,,Ne ne... Přítel."
Krátce si pohlédli do očí.
,,Doufám, že se ještě uvidíme...?"
Nadechla se a s úsměvem přikývla.

Objal ji. Pevně a dlouze.

V očích ji pálily slzy.

Nečekal, že to vyjde zrovna takhle. Osud mu dopřál setkání s Nikolou skoro vtipným způsobem. Bouřka a bloudění na celotáborové hře je svedlo pod střechu stejného seníku. Zázrak, zázrak! Sám s NÍ. Andělem. Hvězdou. Jeho touhou od prvního dne tábora. Zkusil se jí nenápadně dotknout. Dostal facku. Zkusil s ní mluvit. Vylila se na něj nádoba sprostoty a zloby. Déšť, bloudění, za všechno mohl on, i když se tu setkali poprvé a náhodou. Špína tekoucí z krásných úst byla prvním vpichem jedu do jeho srdce. Překvapil ho a neměl proti němu obrany. A tehdy se v něm poprvé probudil cynismus.

Fronta před pokladnou na koncert Vrahounů.
Mečislav: "Taky se tak těšíte?"
Hrozislava: "Zatancujeme si!"
Zdislava: "A hlavně si zazpíváme ..."
"Prosímtě, až vevnitř."

Před učiteli stojí ve frontě Střezislava a Mstiboj.
Hrozislava: "Koukněte, kdo to je před námi."
Mečislav: "Těch úkolů asi bylo málo."

Pokladní: "... dohromady to bude 200 korun."

U pokladny.
"Dobrý den, třikrát vstup, prosím."
"Nějakou slevu máte?"
"Dostávají něco dlouholetí fanoušci?"
"Ne."
"Ale my jsme byli na jejich prvním koncertě."
"Taková sleva není. Takže žádnou nemáte?"
"Tak asi nic."
"300 za jeden."
"Tolik?! Vždyť ti před námi platili 200 za dva."
"Tomu se říká studentské vstupné, mladá paní."

Milý Dvanácteráku,

říkal jsem si, že bych Ti měl konečně napsat. Škoda, že jsem to neudělal, dokud jsi byl na dolet sovy.

Asi ještě úplně nechápu, co se stalo. Když jsem přišel do Gordikova dolu, těla byla uklizená, a v sutinách jsem jen těžko poznával váš obývací pokoj ---

Vždycky, když Ti někdo umře, odumře taky kus Tvého života. Uzavře se kapitola, definitivně a nezvratně, a Ty se nemůžeš vrátit a tu kapitolu přepsat.

Pro mě jsi byl docela dlouhý kus života.

Nevím, jestli chci být dospělý ve světě, ve kterém už spolu nemůžeme zkoušet utrhnout úplněk z nebe...

Tvůj Náměsíčník

"Co to vyvádíš, Dutohlave?"
"Odpal, připravuji se na důstojnické zkoušky."
"Jó, zase? A kde máš ty svoje gastroagitační ptákoviny? Jen se oblíkáš a svlíkáš!"
"Jsem u lekce Oblékání Astronavigační příručky a z postele v uniformě jsem za 28 vteřin. To bys se svou inteligencí nevylíhnuté housenky nepochopil. Na rozdíl od tebe jsem dospělý a nemám čas na nesmysly, zmiz!"
...
"Nazdar Opičáku, na co koukáš?"
"Ale taková dospělácká věc, nic pro tebe."
...
"S vámi žádná zábava nebude, půjdu si hrát s touhle senzační krabičkou."
"Kocoure, vrať to! Víš, jakou má ten přístroj cenu?"
"Nó, řekl bych že tak zhruba cenu dospělosti."

Tlustý muž opile funěl, když si spěšně sundával oblečení. Jeho měšec ve tmě vesele cinkal.
„Máš pohádkové oči, jako smaragdy,“ opile šeptal plavovlasé dívce, když ji osahával. „Jsi princezna.“
Ciri si s úšklebkem sundala šátek z tváře a jeho oči se rozšířily strachem.
„Víš, kdy pohádky přestávají být pohádkami? Když jim lidé začnou věřit.“, šeptla Ciri a podřízla muži hrdlo.
„Už jsem si myslela, že mu dáš,“ ozval se z temného rohu uštěpačný ženský hlas.
„Mistle, mlč pro jednou.“
„Pojď spát, Falko. Ráno přijede Hotsporn, prej má nějakej návrh. A má nádhernou novou klisnu.“, políbila Mistle Cirillu naposled do vlasů.

„Do toho, Doktore,“ povzbuzoval nadšeně svého hrdinu.

Doktor nasadil vážně zachmuřený výraz a odstoupil.

„Je to na tobě. Jsi vládcem svých lidí. Jen ty můžeš porazit vaše nepřátele.“

„Co váháš?“ Usmál se na muže.

Ten pomalu přistoupil k přístroji.

„Způsobí reakci v atmosféře. Vyhubí vaše nepřátele do jediného.“

Polkl. S napřaženou rukou se přiblížil. Zaváhal.

„Zabít není jednoduché, že?“

Muž pohlédl na Doktora. Široce se usmál.

„Není.“

Zmáčkl tlačítko. Ozvala se rána a záblesk je oba na chvíli oslepil.

„Míval jsem tolik soucitu,“ Doktor řekl potichu. „Ale teď... Vaši nepřátelé jsou mladým druhem inteligentního života. A tys jim dal šanci.“

Před ním se otvíral vstup na vrchol pyramidy. Do chodby dopadaly první paprsky vycházejícího slunce a jeho nahé tělo se lesklo v jejich záři. Večer do pyramidy vstoupila skupina chlapců, on se nyní vynoří na jejím vrcholu jako muž. Černé kapky krve stékaly po čepeli rituálního nože v jeho rukou. Jenže na konec chodby nikdy nedošel.
„Promiň, bratře.“
Do jeho zad se zabořila čepel identická té jeho. Marně lapal po dechu, zatímco mu s proudem šarlatové krve utíkaly poslední zbytky sil. Protivník ho sesunul na zem a překročil.
Posledním pohledem pozoroval, jak někdo jiný zaujal jeho místo na vrcholku pyramidy.

Najít v přístavu vhodnou loď nebylo ani s penězi snadné. Rozdělili se tedy a zatímco ti dva budižkničemu zapadli do krčmy, nejmoudřejšího z faerûnských mágů zatahalo za rukáv rudé róby usmrkané dítě.
„Pane, vy jste čaroděj?“ vyzvídalo.
„Proč?“ zavrčel oslovený a pohledem propaloval plyšového medvídka, za nímž se krylo.
„Kolipa stojí postaršovací kouzlo? Brácha říkal, že bejt dospělej je nejlepčí způsob, jak nemuset vobracet seno.“
„Kolik máš?“
„Už dva měďáky!“
„To nestačí, ale když mi dáš i toho medvěda, dostaneš základní balíček.“
Dítě váhavě souhlasilo a Edwin dohodu dodržel – medvěda hodil do moře a na děcko seslal kletbu bolavých zad.

Když jsem Jonášovi podal maličký Browning poprvé, hnusil jsem se sám sobě. Když jsem ho učil střílet do vycpaného klauna, jen proto, že připomínal lidskou bytost více než terče, nenáviděl jsem se. Jasně, chlapec byl nadšený a bavilo ho to. Ale jen do doby, než musel poprvé vystřelit. Tím mi zachránil život poprvé. Zabil jelena, ale už pochopil, že to není zábava. Včera jsem na něho křičel, ať zabije ty (ne)lidské postavy. Od té doby Browning nenávidí. Myslím, že ten den byl tenhle devítiletý kluk donucen dospět. Příliš velká cena za můj život. Jen doufám, že nezačne nenávidět i mě.

Bohové Starého náboženství mají s některými lidmi plány. Takže když se modř očí jejího novorozeněte poprvé změnila ve zlato, Hunith byla vystrašená, ale přijala jeho magii jako dar. Dar, který musel odmalička skrývat.
Ale jeho moc rostla a strach vesničanů s ní.

„Prokletý děcko by se nemělo dožít dospělosti,“ řekla stará Mary. „Ten strom moh někoho zabít!“
„Byla to nehoda! Není prokletý, ale... vyvolený!“

Věřila tomu. Ale...
„Buď opatrný,“ řekla, když odcházel.
Protože v Kamelotu se čarodějnictví trestá smrtí, mlčela.

Merlin se dospělosti dožil, přestože stín v jeho očích říkal, že nevyvázl lacino.
A ona se za své pochybnosti nenáviděla.

Její dospívání nebylo zrovna optimální.
Pak přišel ten rozkaz.
A ona na radu bratrance začala předstírat, že není tím, kým do té doby byla.
Při pomyšlení na to, co ji čeká, se jí dělalo mdlo.
Vždyť nebylo v Izraeli horší potupy pro mladou dívku.

Přesto, že nebyla v Izraeli, Bůh nedopustil její zahanbení.

Rostla jako manželka, královna.
Ale pak přišel další rozkaz.
Musela se rozpomenout na to, co se skrývalo pod jejím mlčením.
Při pomyšlení na téměř jistou smrt se jí podlamovala kolena.
Vešla před krále s osudem svého lidu na bedrech.

Napřažené žezlo milosti jí dovolilo uskutečnit smělý plán.

Posílám je po vodě, papírové lodičky různých velikostí. Pomalý líný proud si je bere a odnáší ode mne pryč.

„Už konečně půjdeme, mami?“ Dcerka máčí ve vodě klacík. Otáčím se k ní a stihnu se usmát, než se podívám na svoji berušku.

„Chtěla jsi tu zmrzlinu viď?“
Dcerka se rozzáří a nahlas promýšlí, kterou.

Nenápadně si otřu oči do rukávů. Jsem už velká. Za dospělost se platí.

„Kdy příště přijde táta?“

„V neděli. Jestli bude hezky, půjdete spolu do zoo. Představ si, tapírům se narodilo mládě. Je moc roztomilé.“

Flotila lodiček poskládaných z dopisů a psaníček se kolébá do moře.

Stála u vchodu, v rukách tri tašky, batoh na chrbte, keď sa z vedľajších dverí vynoril jej brat, žiariac takým šťastím, že ju to okamžite vyčerpalo.
"Ahoj! Predstav si..." začal vykladať nadšene.
Márne zápasiac s kľúčom ho po chvíli hmkania prerušila. "Mohol by si prestať kvákať a pomôcť dáme v núdzi?"
"Dáme?" nenechal sa vyviesť z miery a nápadne sa poobzeral okolo seba. Čo náhoda nechcela, prichádzala susedka. Taktiež z obchodu.
"Pani T., vôbec som vás nevidel!" zahlásil jej drahý brat. "Dovoľte, pomôžem vám!" prihrnul sa k susedkinmu nákupu.
Zaúpela. Podaktorí cenu za dospelosť ešte nezaplatili alebo čo, zakrútila hlavou.

Když měla Elizabeth chuť být spravedlivá, dovedla to i přiznat. Její matka měla pro každou svou migrénu zatraceně dobrý důvod. Hysterické výlevy na téma, co s nimi všemi bude po smrti pana Benneta, byly o to nesnesitelnější, že jejich jádro bylo pravdivé. Ani jedna z dcer by se nedokázala sama uživit. Budou-li jednoho dne muset z Longbournu odejít, jejich situace bude zoufalá.
Vlastně chápala i její neutuchující snahu provdat je kdykoli za kohokoli. Dělala to neuvěřitelně hloupě, ale dělala pro ně aspoň něco. Bylo to pořád mnohem dospělejší chování než chování jejího otce, který se ironicky usmíval a nedělal nic.