DMD č. 16. pro 16. 4. 2016. Téma: Dokonalý hostitel

Dobře, na tohle mám jen malou chvilku. S plným žaludkem se tuze špatně přemýšlí. Honem to tu uvést do původního stavu. Sebrat poraženou židli, urovnat ubrus, tááák. Hm, takhle to asi nebylo. Takhle! (Co to ty babky vlastně mají na těch pitomých háčkovaných dečkách? Jsou v nich díry!)
Tak, a je to.
Zas útulná světnička. A něco tu voní, vida. Hm, babi stačila zadělat na buchty? Bá-ječ-né. Byl bych skvělý hostitel. Někdy až žasnu nad svou genialitou! Ta noční košile je mi malá a čepec kouše, ale nevadí. Šup do kanafasu. Čas uvítat druhý chod. Teda, návštěvu.
„Pojď dál, Karkulko…“

Na Caermagenu se chystal veledůležitý ples.
Pozvánky byly rozeslány, odpovědi se kupily v poště.
Suroviny na pětichodovou večeři pro vybranou společnost byly zajednány.
Stříbrné příbory a poháry z nejjemnějšího benátského skla vyleštěny, až z jejich lesku přecházely oči.
Dámské sherry a portské, stejně jako pánská brandy a whisky, připraveny v drahých křišťálových karafách.
Hudebníci byli objednáni, pořadí tanců domluveno a místo v sále vyhrazeno.
Parket byl nově navoskován, čerstvé knoty lamp řádně zastřižené.
Rozestavení karetních stolků i židlí pro gardedámy bylo pečlivě naprojektováno.
Jediné, na co její rodiče zapoměli, bylo zeptat se mladé debutantky, jestli o něco z toho stojí...

Hosty přijímala velice ráda a také se k nim vždy uměla patřičně chovat. Proto, když ji po dlouhé době jeden navštívil, byla nadšená.
Připravila pro něj doslova hostinu. Nejdříve mu upekla domácí chléb. Poté podávala nadýchané koláčky. Makové, tvarohové i povidlové. Následovně servírovala dvoupatrové dorty. S marcipánem a čokoládovou polevou. A na závěr každého chodu nechyběla ani její vyhlášená specialita.
Zkrátka a dobře- podstrojovala mu různé lahůdky, jen aby se- chudák malá- vydatně najedl.
Dokonce ani nemusel vůbec nic dělat, jen v klidu seděl a nechával se obskakovat.
Byla prostě dokonalým hostitelem.
Ježibaba se skřehotavě zasmála a šla pro lopatu.

Byla to náhoda, že nás Mistr navštívil právě ve čtvrtek, kdy vařila Marta. Sudé dny byly její, liché jsem vařila já. (Lazar se staral o dřevo. Ke kotlíku jsme ho nepouštěly, dovedl připálit i maces.) Ale tak už to holt chodí. Přišel ve čtvrtek a přitáhl sebou dva tucty lidí, Marta toho měla až nad hlavu a já… nedošlo mi to. On opravdu uměl mluvit tak, že člověk zapomněl na všechno. A protože mají učedníci trochu selektivní paměť, v evangeliu je Marta už navždy jako přízemní hospodyně a já jako nepraktický snílek.
Kdyby přišel ve středu, bylo by to naopak.

Remus Lupin byl dobrý hostitel. Zato Sirius Black byl příšerný host.
Objevil se u něj uprostřed noci jako pes, roznesl bláto po celém domku a kompletně vyjedl všechny zásoby.
Trávil neskutečné množství času pod sprchou, takže na Rema nikdy nezbyla teplá voda.
Měl rozčilující zvyk prohřívat se tak blízko u krbu, že ho Remus musel několikrát hasit.
Do komory si nastěhoval hipogryfa!
A hlavně, nikdy nic nevrátil na své místo!

Když ho ale Sirius už potřetí za noc probudil svým křikem, Remus ho k sobě přitiskl a zjistil, že mu nic z toho vlastně nevadí.
Jen když ho má zpátky.

Už jsem přečetla snad stovky knih, napsala stohy básní a uklidila každé smítko. Jsem tu tak dlouho, že pomalu přestávám vnímat čas. Ach, jak moc mi chybí můj tatínek.
Možná, že... možná, že kdybych se ho zeptala, pustil by mě... aspoň na chvíli.
Vím, že není zlý. Všechno, co pro mě dělá, tolik se snaží být dokonalým hostitelem, je ke mě tak laskavý... snad ho mám i ráda. Navíc, čajová konvice říkala, že i on mě má rád...
Ano. Zkusím se ho na to zeptat. Neopustila bych ho, vrátila bych se. Ale než se ho zeptám, poradím se se svícnem...

V sedm hodin a dvanáct minut nerozhodně stála nad dvěma balíčky ubrousků a vybírala, jaká barva půjde k jejich ubrusu lépe.
V sedm třicet dva už seděla a nejistě pohledem kontrolovala dokonalost nachystaného pokoje.
Když kostelní hodiny odbily osmou, začala se na židli netrpělivě vrtět. Dveře však zůstávaly zavřené.
V osm hodin devět minut jí přišla smska s omluvou, že do toho něco vlezlo.
Sedm minut a třicet čtyři sekund nato - věděla to přesně, protože její oči během té doby zůstávaly přilepené na hodinách - přišly další dvě.
V deset čtyřicet jí hlava klesla a ona usnula na dokonale prostřeném stole.

Máte pocit, že nikoho nezajímáte? Jsou vaše dny jednotvárné a šedivé?
Přáli byste si alespoň jednou odjet někam, kde vám bude věnována péče, jakou si zasloužíte?
Pak jste tu správně!
Nabízíme vám cestu luxusním vlakem, stravování vybranými lahůdkami, péče stylistů a vizážistů, kteří se budou věnovat jen a jen vám.
Čeká vás ubytování v nejmodernějších apartmánech luxusního hotelu.
Zažijete hodiny s osobními trenéry. Stanete se hosty v celostátně sledované televizní show!
Nakonec vás letecky dopravíme až do tajemné destinace, kterou jsme postavili výhradně kvůli vám.
Několik týdnů budete žít jako největší celebrity.
Něco takového už nikdy nezažijete!
Ledaže byste vyhráli.

Princ bloudil černým lesem, až se dotrmácel k zakletému zámku. Neváhal a vstoupil. A hle, jako by vše pouze na něj čekalo; v zámku ni živáčka, jen v jedné místnosti čekal prostřený stůl, v jiné zas ustlaná postel. Vydatně pojedl, znaven pak ulehl na lože. Klidný nocleh nečekal; mnohokrát slýchal zkazky o hrdinech, již zakoušeli v zakletém zámku v noci řádění temných sil, aby vysvobodili princeznu. Nedělo se však nic. Až ráno před odchodem našel na stole ceduli:

Hotel U bloudícího prince - účet:
Kompletní menu: 10 zlatých
Nocleh: 15 zlatých
Ustájení koně: 3 zlaté
PS: Princeznu už vysvobodil váš předchůdce

Do stodoly fičelo. Ve stěnách bylo víc děr než stěn. Shora kapalo, zdola sákla voda. Žádný zázrak, že všechna sláma byla shnilá.
K večeři dostali pár kýblů pomejí.
V noci mrzlo. Na promočených pokrývkách se tvořila námraza.
Zvláštní jednotka spokojeně odpočívala.
Měli přístřeší, jen trochu vlhké. Dostali najíst. Tělesnou teplotu si snížili a v klidu hibernovali. A nic se je nepokoušelo zabít!
Ten zámek na dveřích? Kdyby chtěli, mohli odejít libovolnou ze čtyř stěn, dveří netřeba.
Šramot. Odemkli jim?
Polnice troubí nástup.
A co je to, tohle? Každý z nich dostal do ešusu čaj?
Tohohle ubytovatele se budou muset držet.

Bude to báječná hostina.
Velká svatba. Přímo majestátní.
Jedna z mých dcer se bude vdávat. Dcer mám hodně, ať si berou koho chtějí, hlavně když z toho budu mít nějaký užitek. Ten tentokrát budu mít.
Je mi jedno, že budu muset v jednu chvíli hostit celou armádu. Lidé na hostině a potom ještě jednu armádu venku. Hlavně to bude chtít hodně vína. Všichni se musí bavit a především se musí všichni opít.
Potom ještě ti muzikanti. Jeden pokyn a začínají hrát známou píseň.
A kdo jsi ty, řekl hrdý lord, že se musím sklánět tak nízko?
Nyní začíná moje pomsta.

"Dělejte!" Zakřičela Hrošice na skupinu za svými zády.
Všichni byli zmáčení, Kobru pokrývalo od hlavy až k patě bahno.
"Nebojte, za chvíli se zahřejeme, zajdeme k Medvědici na čaj." Zakřenila se Hrošice.

Dvanáct špinavých osůbek úplně převálcovalo Medvědici ve dveřích.
Sotva se zuli, Hrošice je nahnala do kuchyně. Z Kobry stále odpadávalo bahno.
Medvědice jim se strojeným úsměvem nabídla čaj, jen aby vypadli, ale Hrošici se zalíbila buchta.
Sama si nabídla a ostatní se přidali jako kobylky.
Medvědice důrazně pohrozila Hrošici paličkou na maso. Byl čas odejít.
Pampeliška sbalil poslední kus koláče.
"Budeme sem chodit častěji." Pochvalovala si Hrošice spokojeně.

Maso se griluje, horko zintenzívňuje a Pankrác vytahuje soudek s pivem. A Zdirad se hrne k čepování. Pochopitelně mu to nejde, sklenice je plná pěny.
Avšak Pankrác mu to trpělivě předvádí a synek je učenlivý. Po krátké chvíli již jsou všechny půllitry řádně naplněny a táta, strýc Ignác i zletilí bratranci Záviš, Zbyšek a Zikmund mohou vychutnat pěnivý mok.
Mezitím Jenovéfa se švagrovou Angelikou mizí ve sklepě. Jako nepivařky si chtějí též přijít na své, pročež odtamtud přinášejí láhev vína. A Jenovéfa volá na synka:
"Zdirádku, tady je vývrtka, naučím tě s ní zacházet. Teprve pak budeš opravdu dokonalý hostitel!"

,,Nechce někdo dolít víno?"
,,Ne, ne, děkujem, vše je naprosto famózní, jako vždy. Nechápu, jak to děláš, máš tak dokonalé chuťové buňky!"
,,Děkuji, to bude kvalitními surovinami, ty jsou základem všech pokrmů." V očích mu tajemně zablýsklo a letmo se podíval na dveře od sklepa.
,,Mimochodem, neříkal jsi, že má dnes přijít i Damien?"
,,Ach ano, ale na poslední chvíli se omluvil."

,,Já musím podotknout, že zvolené víno je k těm ledvinkám dokonalé!"

,,No jistě, ty staré prase." Pomyslel si.
,,Já bych zase rád podotkl, že ti spadl kousek Damiena do klína." ale místo toho se vlídně usmál a přikývl...

Berlín 1945
Plamen svíčky se nehýbá navzdory nahloučeným tělům, která ho obklopují. Skoro nedýchají. Nechtějí, aby se mihotal zbytečně.
Až zhasne první svíčka, ta na podlaze, vezmou děti na klín. Až zhasne ta na lavici, stoupnou si. Třetí svíčka je na zdi. Ta znamená, že musí pryč, protože v bunkru dochází kyslík. (Mimochodem, oni netuší, že kryt je není schopen před zásahem ochránit.)
Ale na třetí svíčku ještě nedošlo. Ani na druhou. Zatím mohou sedět, nehýbat se a neodvažovat se odejít ani do falešného soukromí kouta, kam se ještě loni chodili vyprazdňovat.
Celý okolní svět ví, čím si to zasloužili.