DMD č. 24. pro 24. 4. 2017. Téma: Loňské sněhy

Stál tam. Nic nedávalo smysl a přesto dávalo smysl všechno.
Mráz mu hladil tvář. Vítr ho bral něžně za ruku.
Vzpomínal.
Najednou viděl sám sebe běžet po stráni. Slyšel smích svých přátel a -
jak dlouho už se nesmál. Nemohl si svůj smích vybavit.
Na rtu mu roztála vločka. Vydechl teplo svého těla. Parný oblak líně mizel.
Zavřel oči. Uslyšel, jak ze stromu sklouzl těžký sníh.
Řeka k němu promlouvala. Naslouchal jí.
Šeptala mu o jeho zemi.
Vyprávěla příběh jeho lidu.
Nenaříkala, byla klidná.
Kolikrát už z ní čerpal sílu. Sílu matky přírody.

Otevřel oči.
Opuštěná obydlí halila neviditělnost bílého nekonečna.

Pan Havran zimu miloval, byl koneckonců zimní pták. Ovšem ta letošní byla docela divoká; ještě teď si třel tvář, kam ho zasáhla zbloudilá koule. Zatracená štěňata.
Vylétl na svůj oblíbený strom, daleko od obvyklých hracích míst Fidových synovců, a konečně zavřel oči. Do vzdáleného štěněcího výskání se mu vkrádal sen o pradávné zimě, kdy ohromoval kavky prudkým sjezdem ze střechy. Probrala ho mohutná rána do kmene, samozřejmě že si vybrali pro bouračku právě jeho strom! Když Fido vylovil štěňata ze sněhu, utkvěl pan Havran pohledem na zapomenutých saních. Opatrně se rozhlédl, a pak se s nimi pomalu vydal do kopce.

Celé dopoledne se Josef neukázal. Neprovedl ani partu slepých důchodců, se kterými naposledy zvládl zámek v rekordním čase deseti minut. Nepřišel k obědu. Milada jízlivě pronesla, že se jeho nechutenství patrně z práce rozšířilo i na jídlo. Paní Tichá se urazila a pan Spock truchlivým hlasem pravil, že nechutenstvím to začíná a tumorem končí.
Odpoledne jsem Josefa objevila v knihovně. Listoval starými zápisy a se slzou v oku mi předčítal pasáže z Himmlerových dob, kdy se po návštěvnících střílelo ostrými a na věži byl umístěn kulomet.
Doporučila jsem mu deník kněžny Ščerbacké, za jejíhož pobytu se na služebnictvo bral bič.

Jezdívám tramvají okolo domu, v jehož dvoře býval závod na výrobu mražených dobrot. Kde jsem jako gymnazista před třemi desetiletími o prázdninách brigádničil.
Jeden rok na polárkových snězích, jeden na ledňáčcích. Dodnes cítím tu chuť polárkového sněhu jako ještě nezmraženého krému, který jsem tam nadšeně a mohutně konzumoval.
Po všech restitucích, privatizacích, monopolizacích a globalizacích již závod neexistuje. Dnes takové artikly vyrábějí nadnárodní koncerny, ani nevím, zda nějaký provoz mají v mém okolí. A zda zaměstnávají brigádníky, nebo jsou mnohem automatizovanější než tehdy.
Bůhví, kam budu posílat na brigády své syny, až dorostou věku příslušného. Tyto sněhy jsou dávno pryč.

Z kamenné desky splývala jako vodopád smuteční říza, do které byla zahalena. Ruce měla založené na hrudi, která se zvedala pravidelným dechem. Vypadala klidně, ale znaveně, bledá jako loňský sníh. Lehce se dotknul jejího kolene, zatřásl ramenem.
Když se skláněl na jejími rty, nepřemýšlel nad tím, jestli je ta nemoc, o které tolikrát slyšel, nakažlivá. Jeho první polibek v životě. Ani se nepohnula.
Začal ze sebe setřepávat nejistotu. Byla tady ona, bezbranná, a on, všemocný. Ještě se rozhlédl kolem sebe, jako by čekal, že mu někdo v tom, co se právě chystal udělat, zabrání.
Však on se to nikdo nedozví.

Simbacca potřeboval zmrzlinu a potřeboval ji hned.
Po paměti sáhl po vypínači, počkal, až se světla v obrovské lodní lednici líně rozsvítí, a vyrazil na lov. První mrazák byl prázdný, asi už ho někdo předběhl. V druhém spal Todd, jejich expert na těžké zbraně a přežití v extrémním chladu. Ve třetím byla akorát brokolice, kterou ani Simbacca nežral, a konečně ve čtvrtém našel něco, co vypadalo aspoň trochu slibně.
Zkontroloval etiketu. Hoth, 36/1/12. Vzpomínal si - to je ten vzorek sněhu z planety, kterou loni zkoumali jako potenciální základnu.
Inu, doufal v oříškovou, ale tohle taky nebyl špatný ročník...

První Vánoce bez rodičů byly dle očekávání chmurné. Domů (vlastně k babičce) odjel dřív, protože v Bradavicích se to už nedalo vydržet. Pokřikování, nadávky, obviňování a posměch.
„Mají, co si zasloužili! Svině!“
„Měl bys sedět s nima, Longbottome!“
„Kdo tě bude chránit teď, když maminka a papánek hnijou v Azkabanu? Kdo se o tebe postará? Snad bys nebrečel!“
Frank a Alice Longbottomovi, bývalí elitní bystrozoři, byli zatčeni a odsouzeni k doživotnímu trestu za údajnou spolupráci s teroristickou organizací Řád.
Když seděl u vánoční tabule, vzpomněl si na loňskou koulovačku v čerstvém sněhu a ohňostroje na zahradě. To všechno bylo pryč.

„Kéž bysme měli zmrzlinovač,“ vzdychne Gusta.
„Prosím tě, proč?“ diví se tatínek. „Zmrzlinu dneska koupíš všude. Obchody plný nanuků a vaniček se zmrzlinama, výběr obrovský. Dřív byl akorát polárkáč. A mezi námi, kamaráde, docela hnusnej. Jo a ještě sníh v kelímku, ten měla ráda babička.“
„Opravdu kvalitní zmrzlinu jen tak neseženeš,“ poučuje Gusta. „Co dostaneš běžně v obchodě, jsou většinou mražené krémy plné různých rostlinných tuků. Ani se neptej jakých. O umělých ochucovadlech a barvivech ani nemluvím. Jedině u domácí zmrzliny opravdu víš, co obsahuje.“
„Klidně si na ten krám našetři. A teď mi nekaz chuť,“ dodá, zatímco rozbaluje nanuk.

Všichni jeepy odjíždějí do města za zábavou. Dostali jsme dva dny zaslouženého volna. Já s nimi ale nejedu. Ne, že by se mi nechtělo, ale nikdo se mne tak nějak nezeptal, jestli nechci jet s nimi. Rozhodl jsem se proto pro procházku blízkým okolím. Všude je to samá lesní cestička. Lesy mám rád. Jsou tak klidné.
Přemýšlím. Už se to opět blíží. To období v roce, kdy se to všechno dělo. Ještě pořád se nemůžu zbavit pocitu viny. Mám ho v sobě tak hluboko a pomalu mne zevnitř rozkládá jako červy jablko. Kdo jednou ze Země sešel, znovu se nevrátí.

Kruege rozrazil dveře do hospody, vstoupil a vztekle smetával sníh z ramen.

"Zasratý počasí. Zkurvená zima," nadával, když usedal ke stolu.

"Co máš zase za problém?" zasmál se Maller a přenechal mu svůj korbel piva.

"Co mám za problém? Se koukni z vokna. Sněží! Už zase padá ten bílej humáč," povzdychl si Kruege a vypil pivo na ex.

"A co bys čekal, když je zima?" odpověděl klidně Poeta.

"Vždyť v horách ještě neroztála ani loňská nadílka. A předloňská. A milion ostatních předtím," odfrkl si Kruege.

"Což je na severu hodně překvapivé," ozval se Bídák a postavil před ně další piva.

Letošní zima v Berlíně je stejná jako loňská - chvíli padá sníh, pak déšť, který ho rozpustí. Ale přituhuje a není to mrazem.

Loni a předloni touhle dobou podával se svým učitelem Einsteinem zajímavé, ale krotké patenty, jako ten na chladničku. Hnědé košile jen řečnily v hospodě nad pivem.

Letos koncem ledna zvolili Hitlera kancléřem. Toho dne sbalil svůj majetek do dvou kufrů, aby mohl kdykoliv opustit zemi.

Šlape na nádraží. Nad městem ještě visí kouř z včerejšího požáru Reichstagu. Nasedne na vlak do Vídně, ale tam nezůstane, musí dál, za moře. Čas krotkých patentů se rozplynul stejně jako loňský sníh.

Díval se na svého bratra a v momentě, kdy moudrý klobouk vyslovil rozsudek, pochopil, že ho ty dva roky nenávratně změnily. Rodiče Regulovi za tu dobu dokonale vymyli mozek.
„Zmijozel!“
„To se dalo čekat, ne?“ šťouchl James Siria do žeber.
Ukázal mu zdvižený prostředníček.

Díval se na svého bratra a v momentě, kdy moudrý klobouk vyslovil rozsudek, pochopil, že ho ty dva roky nenávratně změnily. Nebelvíři Siria naučili nenávidět vlastní rodinu.
„Zmijozel!“
„Hájíš čest rodu,“ zašeptala až příliš hlasitě Bellatrix.
Opatrně se usmál.

Kdysi se měli rádi. Kdysi. A jednou zase budou. Pokud tedy za závěsem skutečně ještě něco je.

Jako dítě jsem bydlel v ulici, která není nijak dlouhá, kříží ji jen tři ulice, ale byly na ní dva pohřební ústavy a jedna LDN. Dvě herny tam byly a dosud jsou. A potkali jste tam občas i bezprizorní nákupní vozík.
V našem bloku bydlela rodina, která z pozic jediného balkonu v ulici bojovala. Bojovala vyvěšením vlajek "ohrožených" institucí. Za svého vyrůstání jsem tak viděl vlajku Tibetu, EU, Sexuálních menšin a Bohemky.
Bával jsem se dob, kdy uvidím viset českou vlajku, ale ta nevisela ani o svátcích.
Dnes už bojovníci kapitulovali, zestárli nebo se odstěhovali a z balkonu smrdí muškáty.

„Tento obraz byl objeven nedávno, zobrazuje neznámou, pravděpodobně holandskou krajinu.“
Na nádvoří zámku k nám přiběhla trojbarevná kočka se zelenýma očima a otřela se průvodci o nohy. „Přišla sem o letním slunovratu, nevíme, čí je.“

Na zámek jsme se dostali opět po roce. Průvodce nás vítá na nádvoří.
„Kde je ta kočka, co jste tu loni měli?“
„Netuším. Však znáte kočky, loni tady, letos jinde.“
Přicházíme k holandské krajince. Průvodce se zarazí. „Až dodnes jsem si nevšiml...“ Z rohu malby se dívá trojbarevná kočka se zelenýma očima.
„Podíváme se na fotku obrazu v katalogu.“
Onen roh je na fotografii prázdný.

Postával na okraji střechy mrakodrapu prolezlého rzí. Už se necítil sám, ani poslední. Zrzavá dívenka s pihovatou tváří stála vedle něj a společně hleděli do nachu. Mechanické kachny odlétly za horizont.
„Táto! Podívej, sněží!“
„To není sníh, ale popel…,“ vykouzlil jí na pyšném nosíku rošťáckou šmouhu. Smála se. Na okamžik směla být zase dítětem.
„A co je tohle?“ zvedla zrak ke svému otci. V drobné dlani zahřívala oválný ametyst, který právě dostala. Kámen hrál všemi odstíny fialové. Sálalo z něj zvláštní teplo.
„Patřil někomu mimořádnému, kdo si přál, abys ho nosila…“
Pochopila, že víc se ptát nemá. Alespoň ne dnes.