Aldorma - Ve stínu klášterních zdí

Jindřichův příběh z Tajemného města, ale i Adamarův z Aldormského kláštera si můžete stáhnout ZDE

EDIT: Kdo si nechce příběh stahovat, pro ty byl vložen na blog.

Tajemné město

Ve stínu klášterních zdí

Split slib, který dal léčiteli, bylo těžké. Věděl, že v Aldormě i Tristenolu by se na něj dívali skrz prsty. I v Tezárii by byl jeho život složitý. Snad jen v Theosu by jej přivítali s otevřenou náručí.

Chvíli nad Theosem uvažoval. Ale pak museli zasáhnout draci. Putoval Karaminskou vrchovinou aniž by znal cíl své cesty, když narazil na kmen barbarů. Bál se, že přijde o život, ale oni jej ignorovali. Měli větší problém než jednoho cizince. Jejich šamanka bojovala o život.

Nezaváhal ani na vteřinu. Zachránil ji.
S prvním tetováním našel nový domov.
Stal se jedním z nich - Barbarem.

Léčitel s Adamarem se zvedli, aby opustili opatovu pracovnu.

„Adamare, mohl bych s vámi mluvit o samotě?“ ozval se opat. Adamar se zarazil. Léčitel odešel.

„Chtěl bych vám projevit vděk za záchranu svého života,“ pronesl opat. „Příkazy, které jsem dostal, stále platí. Veškerou poštu pro vás musím spálit. Vaše žena vám nepřestala psát. Každý úplněk přichází jeden dopis. Nabízím vám možnost jej před spálením přečíst.“

Adamar překvapeně zamrkal. Poprvé v životě netušil jak reagovat.

„Od toku informací jste byl odříznut více než rok. Nemusíte to brát jako nabídku smíru. Stále mne můžete nenávidět,“ dodal opat a podal Adamarovi zapečetěný dopis.

„Po zbytek života si budu vyčítat, že jsem tě nezastavil,“ povzdechl si léčitel.

„Vy? Vy jste to věděl?“ vydechl překvapeně bývalý učedník.

„Tušil. Jak jinak by mohl mít bratr Hayden schovaný rulík v truhle v nemocničním křídle?“ pokrčil léčitel rameny.

„Nejvíc mne mrzí, že jsem vás zklamal,“ zašeptal mladík.

„Jestli to chceš odčinit, snaž se nežít jako poustevník. Máš mé znalosti, dokážeš si ve světě vydobýt uznání,“ odpověděl léčitel.

„S tímhle?“ dotkl se mladý muž jizvy. „Nemám šanci.“

„Právě proto! Bude ti připomínat, že nechceš být sobcem sedícím na zadku.“

Ani jeden netušil co víc říct. Mlčky se navždy rozloučili.

Život se pozvolna vrátil do starých kolejí. Avšak léčitelův pomocník stále mlčky trpěl. Viditelné jizvy na rukou a tváří bratří mu nedali spát. Nakonec to nedokázal snést. Na ranní mši vystoupil. Poklekl před sedmero dračích soch.

„Doznávám se ke svým hříchům. Já, nehodný služebník dračí, nemám právo žít v těchto zdech poté, co jsem způsobil bolest bratrům. Nevymlouvám se. Za své činy mohu pouze já sám. Nežádám o odpuštění! Mojí povinností je trpět!“

S posledními slovy roztrhl kutnu.
Kaple se ponořila do ticha.
Mniši v šoku přihlíželi, jak muž bere do rukou rozžhavený dračí spár a přikládá jej k tváři.

Celou noc s léčitelem ošetřoval zraněné. Ve chvíli, kdy jej opat poslal pro Adamara, pocítil strach.

Ne, nemůže přeci tušit, že jsem zapálil knihovnu, pomyslel a došel pro vévodu a cestou vymýšlel jak to udělat, aby mohl být jejich rozhovoru přítomen. Nakonec stačilo říct, že oběma potřebuje převázat obvazy.

"Proč jste mne zachraňoval?" zeptal se opat.

"Chtěl jít léčitel, ale toho bylo potřeba jinde," vysvětloval Adamar. "Navíc, jen draci vědí, koho by zvolili za příštího opata, kdybyste zemřel."

"Jedna zapomenutá svíce v knihovně a já vám odteď budu navždy dlužen," zašeptal opat.

Léčitelův pomocník se uklidnil. Nikdy na něho nepřijdou.

Draci si mohou oddechnout, neboť na věčnost byla prokleta duše muže, jenž neznal slitování a vždy jen tužby své uspokojoval. Za svého krátkého života ničeho významného nedosáhl a vzhledem ke svému postavení třetího syna hraběcího domovem se mu klášter stal. Zde zášť svoji pěstoval, a tak jako ve světském životě, prohřešky své duše prohnilé na druhé svaloval. Nebude nadále na něho vzpomínáno pro jeho odporné činy, kdy se neštítil snížit ke krádežím, smilnění a v poslední řadě též úkladnému zavraždění muže, jenž mu byl ochoten otevřít otcovskou náruč. Jeho jméno nechť je navěky zapomenuto.

nejmenovaný bratr, prachsprostý vrah, 136 - 156

Bratr Hayden vyčkával ve své cele na provedení trestu. Církevní zákon pravil jasně. Smrt za smrt.

Dveře cely se otevřely a dovnitř vešel léčitel. Pozoroval Haydena s neskrývaným odporem.

„Máš být zavěšen v kovovém koši a ponechán k smrti vyhladověním. I když si mi zabil přítele, nehodlám dopustit, abys tak dlouho trpěl. A nemysli si, že ti někdo jiný pomůže. Vím, kdo ti pomáhá,“ prohlásil léčitel, položil na stůl misku s rulíkem a odešel.

Hayden léčiteli uvěřil. Tohle byl konec. Podíval se na misku. Alespoň překazí opatovi radost. Vzhledem k tomu, že stejně zemře, to zase nebyla tak velká výhra.

Hayden seděl v cele. Na hlídce stáli opatovi nejvěrnější spojenci.

A tak Haydenovi nezbývalo nic jiného, než sedět a přemýšlet, jak to udělat, aby spolu s ním trpěl i Adamar.

Ten chlap ho štval čím dál víc. Ještě když byl vévoda, musel stát v pozoru před králem, který mu přistříhl křidélka. A on si přesto v tom chladném severu našel nový způsob a jen tak vesele prokluzoval vším.

Jenže teď už nebyl na severu. Létat stále nemohl. A čas na přizpůsobení mít nebude. Hayden byl rozhodnut. Pokud má padnout on, tak i Adamar. Však ona ho ta dobrá nálada přejde!

Překvapivou událostí bylo, když opat jmenoval Adamara Brangana novým vyjednavačem s kupci z Tezárie.

Stoupenci opata nechápali, proč dává tomu muži takové postavení.
Stoupenci vévody tajně slavili, neboť se jim otvírali další možnosti.

A Adamar? Ten se zhostil svého úkol s vervou sobě vlastní. Kupci od prvního dne pochopili, že jim skončili dny, kdy jim klášter podepsal jakoukoliv smlouvu a neváhali označit Adamara za Barbara. Nastal čas tvrdého vyjednávání.

Nakonec obě strany odcházeli spokojené.
Když Adamar předkládal nové smlouvy opatovi, bylo vidět, že klášter ušetří. Drobná úprava cen opatovi unikla. Část z ušetřených peněz se opatovi do rukou nikdy nedostane.

Adamar se kromě vedení tajné skupiny snažil upevnit svoje postavení v klášteře. Nebylo to těžké. Dokázal poznat, jak se chovat k mnichům. Ke každému měl jiný přístup a postupně si je dokázal skoro všechny naklonit.

Samozřejmě, bylo pár mnichů, kteří mu otevřeně dávali najevo svoji nechuť nad jeho přítomností v klášteře. I pro ně však měl vždy připravený úsměv a slova porozumění.

Adamar si byl vědom, že jej opat pozoruje. Nikdy však proti němu nezakročil. Tohle byla vysoká politika klášterního typu a oba dva byli prvotřídními hráči. A protože opat upustil od brojení proti Adamarovi, nastal v klášteře napohled klid.

"Předpokládám, že teď přijde vyhrožování," podotkl Adamar.

"Samozřejmě musíte pochopit, že pokud jste proti nám, nemohu vás jen tak jít," pousmál se kněz.

"Jistě. A vyřešíte tím i opatův problém. Bude vám vděčný a nebude vás z ničeho podezírat," odpověděl Adamar klidně.

"Takže, jak jsme na tom?" dotázal se kněz netrpělivě.

"Za určitých podmínek bych s vámi mohl spolupracovat. Když si stanovíte vyšší cíle," tentokrát to byl Adamar, kdo se usmíval. "Mimochodem, nedělejte víckrát stejnou chybu a jednejte raději přes prostředníka," dodal.

"Nedůvěřuji prostředníkům. Raději mluvím s každým osobně. Vaše podmínky probereme později," rozloučil se kněz a odešel z knihovny.

Adamar poslouchal vůdce rebelující skupiny. S každým dalším slovem se utvrzoval, že dosud měli neskonalé štěstí.

„Abych to shrnul,“ začal Adamar poté, co dostal prosto se vyjádřit. „Ty mi tvrdíš, že jedině, o co vám jde, jsou peníze a z nich plynoucí potěšení, které je vám jako mnichům odpíráno?“

„Byl jsem synem hraběte. Odmítám žít jako chuďas,“ odfrkl jeho společník.

„U všech draků. V každém království jsou místa, kam ani králova moc nesahá. Dalo by se říct, že jsou to prázdná místa na politické mapě! Takových příležitostí! A tobě jde jen o peníze na děvky a chlast,“ rozesmál se Adamar.

Adamar dále nacházel vzkazy. Některé dokonce ve vlastní cele. Stále však dělal, že o ničem neví. Trvalo to dva týdny, než tajemnému pisateli došla trpělivost.

"Uvědomujete si, co děláte?" pronesl jednoho večera při mši bratr sedící po Adamarově pravici.

"Nabídka, kterou jste dostal se nedá odmítnout," pokračoval muž sedící po levici.

"Měli byste vědět jednu věc. Branganové neskáčí, jak někdo píská. Vy máte zájem o mě. Tak si pro mě musíte dojít," odpověděl klidně Adamar.

"Dnes v noci je schůze v knihovně. Byl byste tak laskav a poctil nás svojí přítomností?" zeptal se bratr.

Adamar s úsměvem kývl na souhlas.

V klášteře Adamar pobýval už celý měsíc. Za tu dobu prošel snad každou prací, kterou si opat dokázal vymyslet.

Začalo to lehce. Sloužil v kuchyni, kde měl na starost mytí nádobí.
Přesunuli ho poté, co zjistili, že přes den ujídá ze zásob.

Poslední prací bylo zalévání zeleninových záhonů.
Část jemu svěřených rostlin zaschla, další pro změnu uhnívala z přebytku vody.

Ale teď to vypadalo, že konečně někdo přišel za opatem a zřejmě na něj zařval: "Probuď se, máš tu učence, tak toho využij!"

Tak Adamar skončil v knihovně, kde měl přepisovat kroniky.
Nedokázal se udržet - do textu vepisoval své názory.