Omlouvám se všem unaveným čtenářům, ale kdyby náhodou někoho zajímaly osudy svatého Eustacha před jejich vyvrcholením, nechť čte tu:
Nesvatý pohan Placidus, nadějný římský vojevůdce a jediný ženáč mezi čtrnáctkou, jako šťastný otec dvou synů a pilný kupitel statků vezdejších nezdráhal se potírat v zárodku nové, v očích zámožné etablovanosti bláznovské paradigma Hospodina spodiny; z dobře, ba výtečně našlápnutého vytržen Ukřižovaným mezi parožím štvaného jelena, budoucí patron myslivců, po vzoru Šavla stává se Eustachem, netuše. Šklíbí se totiž starý žalobníček, jo, jo, Jób, toho jsem podcenil, co však tyhlecty konvertitní rychlokvašky? Umírá služebnictvo, hynou domácí zvířata, hoří obydlí, nemoci a zloději rozmetají nashromážděné, egyptské rány budí zášť okolí: kdo by chtěl být sousedem prokletí, té nakažlivé choroby? Vyhnán, hledá práci, živíš-li, musíš dostát; cestuješ-li, potkáš živly: neustrne se kapitán lodi nad uprchlíkem a jako samozvaný exekutor zabaví k chlípné zábavě ženu; spikne se příroda a Eustach v bezmocném objetí dravé řeky obrán lvem a vlkem o oba potomky. Neklne, nerve vous, neodpadá ulovený lovec, cos dal, Pane, vzals: výhled postkristovského Joba se klne nad obzor tutajší: nech na kost ohlodaného velblouda prokmitnout uchem jehly! Ještě nepřišla tvá hodina, Eustaše, a jiný tě přepáše, nenechám triumfovat svou opici; až do smrti není konec zkouškového, Eustachu, neobětovaná bolest za sebou noří do strachu před budoucí.