Praha

Obrázek uživatele Erenis

Náměstí

Fandom: 
Drabble: 

Jeden. Dva. Tři. Deset. Sto. Tisíc.

Ani jeden pohled. Ani jeden dotek.
Ani jedno objetí. Ani jedno pohlazení.

Stojím uprostřed námestí, velkého jako díra v mém srdci.
Osamocen v davu. Počítám lidi. Vnímám lidi.
Cítí to samé, co já. Jsou osamocení v davu.
Jenom to ignorují. Kéž bych to uměl také.

Kdybych těd zmizel, všimnul by si to někdo?
Kdybych těd zmizel, pamatoval by si mě někdo?

Osamocen v davu. Lidi plují. Já stojím. Mám strach...

Křičím o pomoc. Nikdo neslyší. Možná proto, že křičím jenom v duchu.
Volám, vysílám signály. Doufám. Nikdo nepřichází...

Jdu domů. Tohle stejně nemá cenu.

Obrázek uživatele Erenis

Vyčerpán

Fandom: 
Drabble: 

Stojím tu už léta. Na mě i ve mně, pohybují se davy. Denně procházejí, mizí bůhví kam…

Mé nohy jsou těžké. Bolí, pod váhou všeho toho ruchu. Musím vydržet. Nesmím padnout.
Kdybych padnul, umřou. Všichni. Nepřežili by tu výšku. Spoléhají na mě. Musím vydržet!

Sténám. Bolí. Pomoc…

Ticho. Nikde nikdo. Zvláštní… Ruce. Spousty rukou. Doteky, starostlivé, pečující.
Jsou tak konejšící a příjemné.

Slyším hlasy. Inženýři! Jsou zpátky, po patnácti letech!
Tak pro to to ticho. Jsem odstavený. Prý únava materiálu. Prý potřebuju opravit a spát. Věru, na poslední chvíli. Málem se mi nohy podlomili.

Netušil jsem, jak jsem vyčerpaný. Děkuju…

Závěrečná poznámka: 

Dnesni vstupni emoce byla hodne specificka. Jedna se o (alespon pro me) jedinecny a unikatni typ bolesti, kterou zazivam po dlouhe, tezke zatezi - a pak po ni najedou prestanu. Ten prvni okamih nahleho uvolneni, to je presne emoce, s kterou jsem si dnes hral.

Obrázek uživatele Peggy Tail

Cosi

Fandom: 
Drabble: 

Mezi větvemi prostupují paprsky zářícího zlata a vysoké jehličnany barví hřejivými tóny.
Půda pod nohama, hutná a silná jako život sám, pobízí ke kroku.
Vzduch je naplněný příchodem jara a nekonečnou věčností.
Ne tak dlouho, však dlouho přece, stojí tu ty věže, které vykukují zpoza stromů.
Zpěv ptáků mísí se spolu s údery zvonu blízkého kostela.
Já koukám dolů na červené střechy domů.
A cítím cosi.
Uvědomuji si, jak málo vlastně mé rodiště znám, přesto, že tu chodím s klidem a bez mapy.
Každý kout tohoto posvátného města elektrizuje.
Chtěla bych ho celé projít.
Každou píď.
Do posledního bílého místa.

Neviditelný fandom: 
-A A +A