Jeden. Dva. Tři. Deset. Sto. Tisíc.
Ani jeden pohled. Ani jeden dotek.
Ani jedno objetí. Ani jedno pohlazení.
Stojím uprostřed námestí, velkého jako díra v mém srdci.
Osamocen v davu. Počítám lidi. Vnímám lidi.
Cítí to samé, co já. Jsou osamocení v davu.
Jenom to ignorují. Kéž bych to uměl také.
Kdybych těd zmizel, všimnul by si to někdo?
Kdybych těd zmizel, pamatoval by si mě někdo?
Osamocen v davu. Lidi plují. Já stojím. Mám strach...
Křičím o pomoc. Nikdo neslyší. Možná proto, že křičím jenom v duchu.
Volám, vysílám signály. Doufám. Nikdo nepřichází...
Jdu domů. Tohle stejně nemá cenu.