DMD č. 22. pro 22. 4. 2018. Téma: Ticho po pěšině

"Bernarde, o čem to jednal ministr s premiérovým poradcem pro dopravu?"

"Bylo to důvěrné jednání, sire Humphreyi, nejsem si..."

"Jistě Bernarde, máte pravdu. Abych tedy zcela změnil téma, povězte mi, jaký spatřujete v britské dopravě největší problém, o němž by se nějací veřejní činitelé snad mohli domnívat, že vyžaduje řešení?"

"Tak namátkou monopol Britských drah v železniční dopravě."

"Díky, Bernarde! Myslím, že doporučím přátelům ve správní radě Drah jmenovat na to uvolněné místo někoho z premiérovy kanceláře..."

Později Jim Hacker posmutněle: "Já to nechápu, ještě nedávno premiér za mým plánem potlačení monopolu Britských drah stál, a teď ticho po pěšině..."

"Kluci, snídaně! Čeká tu na vás čerstvý chleba s medem a teplé mléko. Honem pojďte jíst!"
Dusot dětských nožiček.

"Klucí, přineste poštu, paní s letákama zrovna odchází."
Ticho.

"Klucí, našla jsem pinčesový pálky, chcete si zahrát? Ale žádnou obíhačku."
Dusot dětských nožiček.

"Klucí, dojděte mi do sklepa pro brambory k obědu."
Ticho.

"Klucí, dědeček vás chce vzít na ryby, honem se jděte připravit. Chlebníky jsou ve špajzu a teple se oblečte."
Dusot dětstkých nožiček.

"Klucí, před večeří umyjte nádobí."
Ticho.

"Klucí, pojďte nám přeci dát pusu na dobrou noc a pak honem spát, ať jste zítra čilí."
Dusot dětských nožiček.

Prázdnota dokumentu (papíru, monitoru, zatraceného písku, hlavy) zírá a děsí a obviňuje. Nebo možná ani to ne. Třeba jen bezvýznamně mlčí, protože to je to jediné, co zvládá. Prsty nedělají nic kromě odolávání nutkání zahodit tu ztrátu času; kliknout jinam, vzít do ruky něco jiného, vstát a odejít, protože co tady, tohle je mrtvé, pokud to vůbec někdy doopravdy žilo.
(Občas o tom pochybuješ.)

A je to jako rozervané boty, které nemůžou jít dál, jako ruka, která nedokáže pohnout zaseklou klikou a spousta dalších zbytečných neoriginálních přirovnání, která užíváš, aby ses nemusel představit vlastním jménem.
Autor, který nemá co říct.

Carlův třetí let na přízemskou stanici se moc nepovedl. Odlet byl sice technicky zvládnutý, ale při přistání nedostal žádné instrukce, jestli může dosednout do pátého kvadrantu. Nakonec se vzhledem ke klesajícímu petroleji odvážil, ale to ticho ho děsilo.

Letěl zrovna na své narozeniny, manželka mu to dala jako dárek, poprvé sám pilotoval XT154.

Ze Země zněl jenom šum ve vysílačce, když se snažil kontaktovat NASA.

"Tááák - nádech, hlavně se nebát," opakoval si dokola, když šel nezvykle zhasnutými staničními chodbami směrem k velitelskému můstku.

"Překvapení!" ozvalo se za dunivého chrapotu nabíhajících motorů, po vstupu na můstek. Nakonec dostal i beztížný dort.

Patrik se s vypětím všech sil znovu vyškrábal na lesní cestu.
Na chvíli se zastavil, předklonil a vydýchával předchozí námahu.
Rooseveltův les měl moc rád, procházky zdejší přírodou byl úžasný relax.
Jen netušil, že zdejší půdu pozná až takhle zblízka a takhle natvrdo.
Že jí dá polibek s příchutí zrady.

,,Vzpoura! Parťáci mi ukradli kluka! A co teď? Co kujou?
Kam si to jako štrádujou? A co mám tak asi dělat já?"

Zhruba tohle mu letělo hlavou, když přemítal o své budoucnosti.
Jako i o budoucnosti Marka, Modrých a Červených, Světlíkova, celého Klna.

Les mu odpověď nedal.
Ticho po pěšině.

Přes noc napadla spousta sněhu, cesta i stromy lemující ji kolem byly zahalené nánosy sněhu. V raním slunci získal les nádech tajemna, a zároveň se všude třpytily záblesky světla odrážející se od sněhu. Byl to magický pohled, a ona byla ráda, že se rozhodla vydat se zrovna sem. Zastavila se v místě, kde se cesta oddělovala k paloučku s krmelcem, vytáhla kameru a čekala. Ačkoli nyní utichl křapot jejích nohou na sněhu a pěšina jaky by oněmněla, bylo stále slyšet skákání ptáčků mezi větvemi, a také zvuky padajícího sněhu, který tím shazovali. Zatajila vyčkávavě dech, a po chvíli přišli laně.

Babička upila čaje. “Kdy příště pojedeš do Paříže, mon chéri?”
“Patnáctého. Šéf mi chce ukázat nové vzorky hedvábí,” odvětil, nic zlého netuše.
“Co kdybys mne vzal tentokrát s sebou?” zaškemrala nejmladší sestra.
V Karlovi hrklo. Jezdil do Paříže už přes rok, čím se kromě obchodu zabývá, dokázal dokonale utajit. Byť byly sestry všetečné až hrůza! “To nejde, Haničko.” S úsměvem si před ní rychle zablokoval mysl. Nic, nic, nic, ticho po pěšině, ticho a bílo…
“Mais non!” rozzářila se babička. “Je ostuda, že jsi v Paříži dosud nebyla! Pojedeme s Karlem obě!”
Zaklel by, kdyby u toho nebyly ony dvě…

Kráčí nocí po lesní pěšině
Očima se snaží proniknout tmu, uši špicuje, aby odhalil každý nepatřičný zvuk.
Vše může značit nebezpečí. Pravda, loupežník s tesákem to asi nebude, ale opilec by byl nepříjemný, natož divoké prase, nebo vyplašená srna.
Každý krok nese riziko, že narazí na nebezpečí, nebo stoupne do pasti králičí nory.
Ví ale, že na něj jeho žena spoléhá. Slíbil, že svůj úkol splní.
O dva kroky dál ale vrazí do stromu, až to zapraští.
"Sakra, já ti zas jednou půjdu v noci pro zapomenutý vajíčka!" zahřmí muž do nočního ticha a pokračuje dál k obchodu TESCO NONSTOP.

Je ticho, které je nepřítomností hluku. Zurčení říčky, když povodeň odezní a vlny odplaví Prstenové přízraky. Nevtíravý zpěv elfích hlasů. Šumění větru a cvrlikání ptáků v lese Lórienu, kde není zlo (pokud si je nepřinesete s sebou). Praskání ohně v domácím krbu po návratu z dlouhé cesty.

Je ticho, které je nepřítomností zvuku. Zmlknuvší noční les, než se na stezce objeví černý jezdec. Oněmělá Cesmínie bez zvířat i ptáků. Strachuplné mlčení Morie. Mrtvá krajina Mordoru, kde snad nic ani nemůže žít.

Je ticho, které je oněměním smyslů přehlcených vjemy. Křik racků, hučení mořského větru a šedá loď plující na západ.

Risa put on Rebecca.
Rebecca went to the office every morning. She made coffee and worked on the reports.
Couple times a day she slipped into the control room, bringing in sorted reports. And more. She didn’t expect to finish uploading of twenty five minutes in one go.
So far, she got about ten.
Everything was going slow... but smooth.
She didn’t see the guy Raven called Psycho. Good. It seems he isn’t here now.
Nice and quiet...
A tall blonde blue eyed man entered while she was running a copier.
She gave him a shy smile.
Nice and quiet.

Pěšina se domácky vinula mezi stromy.
Slova, která nebyla vyslovena, kroužila kolem se zlověstně bzučivým podtónem. Přibližovala se a vzdalovala, ale ani na chvíli na sebe nedala zapomenout.
Dvojici kroků tlumilo suché jehličí a mech.
Slova, která nebyla vyslovena, útočila a bodala. Nezazněla a proto nebylo možné se proti nim bránit.
Na pavučině u cesty se třpytila rosa.
Slova, která nebyla vyslovena, se vysmívala existenci všech hlásek. Nepotřebovala je a tak jimi hluboce opovrhovala.
V lesním šeru se ozýval datel.
Nepřítomnost slov implodovala v hlubokou bolest a samotu. Naděje na budoucí abecedy zemřela.
Po tichu už pěšina nikdy nebyla stejná.

„Milý příteli,“ začala dopis jako vždy, ani o tom nemusela přemýšlet. Dál váhala nad vhodnými slovy, ale znenadání popustila uzdu své duši. Prožívala to, co popisovala, to vnitřní sevření, hledání, prázdno.
Chyběl jí a potřebovala mu to říct, ale jak? Tolik let si dopisovali a ona nenašla odvahu. A tak jen kroužila ve slovech, ve větách, v odstavcích, psala o své spoutanosti a bolesti, ale on nečetl mezi řádky.
Čekala na jeho odpovědi čím dál déle.
Nakonec to bylo tak dlouho, že už nikdy žádný přijít neměl.
Místo dopisu četla v pražském deníku o jeho sňatku s jakousi mladičkou Aťkou.

Po pěšině ticho, ni ptáček nezazpívá,
tu potácí se dívka, jen dýchá, sochá živá.
Má touhu v očích černých, když dere se skrz mlází,
pak zajde mezi stromy - a víc už nevychází.

Po pěšině ticho, ni hejkal nehaleká,
lístek nezašumí, zajíc se nepoleká.
Ten mladík téměř běží - jeho svět nerozhází!
Pak zajde mezi stromy - a víc už nevychází.

Po pěšině ticho, ni lovec nevystřelí,
ten stařec kráčí zvolna, tak jako život celý.
Jen kupředu ke stáří! Pes-stín ho doprovází.
Pak zajde mezi stromy - a víc už nevychází.

Po pěšině ticho, jen sojka zakřičela.
Na neživých stromech se houpou mrtvá těla.

Trojice pirátů (a příbuzných) přihlížela, jak Viking dalšími dvěma ladnými tahy oddělil poslednímu upírovi hlavu od těla, a připravovala se tleskat, ovšem představení ještě nebylo u konce.
Edinovi se totiž trochu popela ze zničeného nemrtvého dostalo do očí, zakopl o špatně položenou větev a skončil v roští, odkud vylezl až s vynaložením značného úsilí a s apartní korunkou ze zdejší přítulné vegetace.
„Než začne někdo z vás se jemu smát,“ zarazil zlým pohledem skupinu, než propukla v celkem pochopitelný smích, „tak vězte, že má stále v ruce meč...“
Po lesní pěšině dál k pokladu se tedy ubírali v naprostém tichu.

Dlouho tichá pěšinka konečně ožila. Nejdřív jedna, dvě maminky. Za pár dní už jejich drobotina. Leze, poskakuje, přelézá, řádně se živí, aby hezky rostla. Netrvá dlouho, a z dětí jsou maminky a tatínci. Pěšinka je čím dál živější a veselejší. Když už tu začíná být trochu těsno, občas se nějaká rodinka přestěhuje na pěšinku, co se šťastně objeví poblíž.
Pak přijde pohroma. Nejprve Jacutin gel. Dospělí umírají po desítkách. Pak všiváček, který hledá děti jedno po druhém, zabodává se do jejich světa, dokud nenajde poslední. Pěšinka znovu osiří na dlouhé týdny či měsíce.
Dokud do školky zase někdo nepřitáhne vši.