Chrám (originální fandom)

Obrázek uživatele Aveva

1. část - Koba

Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Nemám přesný plán, ale vzhledem k fandomu je pravděpodobné, že v nějaké fázi bude příběh obsahovat násilné scény.
(Samozřejmě jen za předpokladu, že se dokopu k sepsání dalších částí ;o)

Název povídky je pracovní.

Obrázek uživatele Aveva

Podobenství

Drabble: 

Je před sklizní. První kněz chrámu slunečního boha dle dávné tradice žehná zrnu.
Zlatavá pole se třpytí a s těžkými klasy si pohrává vítr.
První kněz vykládá podobenství. To podobenství, každý zná.
Věrní uctívači jsou v něm obilím. A sluneční bůh jim dává světlo a teplo a oni v jeho paprscích prospívají.
Ti, kdo se od slunečního boha odvrátili, kdo zavrhli jeho zlatou tvář, jsou v tom podobenství jen bodláky a koukolem.
První kněz chrámu slunečního boha vypráví, ale jednu myšlenku si nechává pro sebe.
Lidé se možná dělí na obilí a bodláky, ale když přijde sklizeň, požnuto bývá obé.

Obrázek uživatele Aveva

Meč a pluh

Úvodní poznámka: 

Co by to bylo za duben bez Chrámu ;o)

Drabble: 

Meč, milí žáci, dokáže zranit, ba i zabít. Často bolestně a bez užitku.
Nepoužívejte meče.
Ptáte se, jaký je rozdíl mezi mečem a jakoukoli jinou čepelí? Je v hlavě. Je třeba, abyste právě tam všechny meče překovali v pluhy.
Protože právě pluh je ten správný nástroj. Pluh nezraňuje, pluh obdělává. Zúrodňuje dosud pustou krajinu.
Tou pustou krajinou jsou ti, kterým se dostane té ctí být obětí k větší slávě Slunečního Boha. A na vás je připravit je tak, aby zrno víry do nich vložené správně vzklíčilo.
Sledujte pozorně, kudy vést brázdu.

Na těle obětovaného pod dotykem čepele vytryskla první krev.

Obrázek uživatele Rya

Spočinutí

Úvodní poznámka: 

Pro mé hodné dvojče k narozeninám.

Drabble: 

Chrám své služebníky nepropouští.
Ti, kteří se propustí sami, jsou nalezeni rychle. Léta služby jim svázala nohy a spoutala srdce. Neodvažují se vzdálit dohledu chrámových zdí, potácejí se před nimi v marné snaze přervat lana zvyku, trháni na kusy touhou po návratu a strachem z trestu.
Všichni se nakonec vrátí zpátky.
Na oltář.
Avšak jen jediného našli před branou, ponořeného v hlubokém spánku.
Jen jediný přivítal strážce mírným úsměvem, když ho probudili.
„Zdi Chrámu obydlely noční můry,“ řekl na vysvětlenou. „Hledal jsem pouze chvilku odpočinutí.“
Ulehl pod ostří nože s pokojem unaveného dítěte.
Řez byl něžný a krátký.
Jako ukolébavka.

Obrázek uživatele Aveva

Záměna

Drabble: 

Občas i v Chrámovém okrsku někdo zemře nečekaně.
Nečekaná smrt celým Chrámem prostoupí. Rozruší rytmus modliteb. Vzbudí vzrušené dohady. Neboť každá smrt uvnitř je zasvěcena Bohu. A počty jsou pevně stanoveny.
Ti, kdo čekají na obětování, se zachvějí. Protože šeptané zprávy nevyhnutelně dolehnou až k jejich uším. Vědí, že jednomu z nich se právě otevřela nová cesta. Jeden bude vybrán.
Jsou stanoveny počty obětí i počty služebníků. Nesmí je narušit nečekaná smrt. Zemře-li služebník, na jeho místo přichází oběť.
Ti, kdo čekají, se chvějí nadějí a strachem.
Chvějí se, neboť si nejsou jistí, který z osudů je nakonec ten horší.

Obrázek uživatele Rya

Příběhy třicáté noci

Úvodní poznámka: 

NESOUTĚŽNÍ
Pro Ave Stvořitelku, k narozeninám

Drabble: 

V Měsíci kvetoucích stromů dostanou někteří odsouzenci možnost vykoupit se ze svých vin.
Cenou za život je příběh. Žalářníkovi, jehož úkolem je posuzovat váhu pokání, se přezdívá Soudce slov. Má rád rozvláčná vyprávění. S pomlaskáváním prochází kobky a těší se z rezavohnědého písma na kamenných zdech.
Ti, kteří nenapsali nic, jsou k poznání snadno. Dokud je nepřipoutají k obětnímu stolu, nemají na těle žádné čerstvé jizvy a v žilách jim dosud koluje všechna krev.
Ti, kteří až příliš podlehli tvůrčímu nadšení – nebo touze po životě – bývají pohřbeni v poslední půlnoci měsíce.
Ostatní smí žít, dokud se stromy znovu nepřipraví kvést.

Obrázek uživatele Aveva

Kruhy

Úvodní poznámka: 

Pozitivní Chrám pro Ryu :o)

Drabble: 

Pochyboval o rituálech. Rouhal se bohu. Odporoval autoritám.
Za to ho stihl trest.
Kovovými obručemi ho přikovali k jedné z kamenných střech, aby se Bůh mohl kochat jeho utrpením. Kat přicházel každý den, stahoval obruče kolem hubnoucího těla, nechal na rty skanout pár kapek vody, vložil sousto. Odsouzenému nesmělo být poskytnuto dobrodiní rychlé smrti.
Zbytečné úsilí.
Bylo to vidět v očích. Když ho na střechu přivedli, nevzpíral se. Když skuli první kruh kolem jeho beder, poklidně se na něj díval nevidoucím pohledem.
Byl jedním z těch šťastných, kteří pochopili, že svobodu myšlenek mu nedokážou vzít.
Ducha nelze poutat vnějšími kruhy.

Obrázek uživatele Aveva

Test

Drabble: 

Jsem synem slunečního boha. V mládí jsem otce vyzval na souboj. Porazil jsem Ho. Ohněm a mečem jsem vyhubil Jeho uctívače a sám se usadil v Jeho Chrámu.
Jenže mí bojovníci tam nevydrželi. Ti, kteří neutekli, byli Chrámem jeden po druhém pohlceni. Zbyl jsem jen já.
Měl jsem celá desetiletí, abych o svém sporu s otcem přemýšlel. Sledoval jsem, jak na protější straně údolí roste nový Chrám. A jak mé stárnoucí kroky pomalu odeznívaly prázdnými chodbami, přišlo ke mně kruté poznání. Zneužil mě. Nebojoval jsem proti němu. Bojoval jsem pro něj. Byl jsem jen testem seslaným na jeho uctívače.
Neprošli.

Obrázek uživatele Rya

Slavnost v Chrámu

Úvodní poznámka: 

Nesoutěžní vzpomínka na loňské noční můry.
Věnováno Ave, k narozeninám

Drabble: 

Jeden den v roce, ve výročí zrození Velké, panuje v Chrámu klid. Naleštěné obětní nože spočívají na svých místech nečinně. Odrážejí paprsky slunce, které se horce a nemilosrdně kutálí po obloze.
Stín chrámových zdí je konejšivý. Novicům je dovoleno porušit mlčení a jejich šepot se odráží od kamenů nádvoří.
Strážci Pramene je řetěz povolen o několik článků.
Vězni v kobkách smějí nerušeně odpočívat ve svých okovech.
Prvního se cítí prázdný jako manžel, kterému se milovaná vymkla z objetí. Utěšuje se myšlenkou na dvojité obětování.
Prohřešky jsou sčítány a viny váženy jako kdykoliv jindy, ale trest se odkládá.
Na příští den.

Obrázek uživatele Aveva

Chrám

Chrám ke mně přišel nečekán a nezván. Nestěžuju si. A svoji malou výzvu jsem si víceméně splnila.
Které chrámové drabble je nejlepší? Těžko říct.
Nevím. Ale co už. Tohle o Chrámu asi vypovídá nejvíc. Nikdo nedostane to, co očekával. Každý musí obětovat to, co nečekal.

Chrám je překrásný. Monumentální pomník lásky k Bohu budovaný po generace.
Jako dítě jsem zahlédl odraz slunce na Chrámových střechách a byl ztracen.
Pětadvacet stavitelů přede mnou sloužilo Chrámu. Dávali svůj um, talent, léta dřiny do služeb Bohu. Pro Jeho větší slávu zvelebovali Chrám.
Zanechali po sobě velkolepé myšlenky z kamenných kvádrů pyšně se vypínající k nebi i drobné mozaiky z barevných kamínků zušlechťující zapadlá zákoutí.
Chtěl jsem k té nádheře přispět tím nejlepším, co ve mně bylo.
Zatím se kodrcám po hranicích Chrámových držav a dohlížím na stavbu pohraničních pevností. Tahle je šedesátá. Za každý rok mého života jedna.

Obrázek uživatele Aveva

Čtyřiatřicátí

Byli čtyřiatřicátým národem, který si Ho zvolil za svého nejvyššího Boha.
Měl všechno, co požadovali. Velikost. Všudypřítomnost. Neuchopitelnost.
Věřili v Něj. Provázel je na každém kroku. Spaloval obviňujícím žárem. Jak by bylo možno v Něj nevěřit?
Uctívali Ho. Dával život. Dával světlo. Přicházel k nim každý den. Jak by bylo možné Ho neuctívat?
Někdy o Něm pochybovali. Ale to byl největší trumf slunečního Boha. Zatmění. Stačil okamžik a víra se obnovila. Čistší. Tvrdší. Zběsilejší.
Nemilovali Ho. Byl lhostejný a krutý. Báli se Ho. Ale lidé si tvoří bohy ke svému obrazu. Jeho krutosti a lhostejnosti je tedy zbytečné se divit.

Obrázek uživatele Aveva

Třiatřicet

Bůh samozřejmě neschvaluje otroctví. Vyžaduje dobrovolnost.
Hierarchie třiatřiceti úrovní je sice stanovena, ale přechody nejsou zapovězeny.
Na třiatřicáté úrovni se zahradník narovná. Zanadává na těžkou práci, ale pokračuje. Nedokáže si představit, že by dělal něco jiného.
Na sedmnácté úrovni si vedoucí písárny promne čelo. Všichni, kteří pod jeho vedením přepisují zprávy pro provincie, se snaží dostat na jeho místo. Bojí se toho, sám už nedokáže nikam postoupit. Den za dnem strach.
Na první úrovni stojí První sám. Nejvyšší prostředník Boha na zemi. Pod ostřím jeho nože vykvétá krvavý šrám. Ne, není otrok. Jen jeho pán ho používá na špinavou práci.

Obrázek uživatele Gary Stu

Rudý květ

Poznámka: AU, protože autorka nebyla schopna napsat své dílo dřív než já! ...ach ti autoři :-)

On, jež pro Chrám tolik vykonal. Teď obětován jako bezvěrec. A mezi odpornými bezvěrci. On, který pro Chrám oddaně a rád udělal cokoliv. On, který doufal v den, kdy bude hoden obětování. Ale jako bezvěrec? Mezi dodatečnými oběťmi?
“Jak jsem to jen mohl dopustit,” přemítal.
Toho rána přišel, aby vykonal své povinnosti. Ale něco opomněl - byl moc mladý, než aby zažil předchozí zatmění. Neměl karafiát. Symbol potřebného a s radostí konaného obětování. Karafiát rudý jako krev čerstvě střikající z mladíka, jež zachrání svět. Nestihl si žádný najít, než byl zadržen Chrámovými strážemi.
Nůž dopadl, když dokončoval modlitbu za chybující stráže.

Obrázek uživatele Aveva

Dvaatřicet

“Květinu?” ptá se. Kupují. Chtějí se před tváří Boha slušivěji přiodět.
“Květinu?” Sedí před vraty Chrámu. Prodává. Těm, kdo přijdou vzdát poctu, modlit se, sledovat konec světa z první řady.
Výstup ke Chrámu zmáhá. Dělá to už dvaatřicet let.
“Květinu?” Dnes si naložil dvojitou dávku.
Má ženu. Další děti přišli až po letech. Musí se ohánět, aby je všechny uživil.
Když v koši zbývá dvaatřicet rudých květů, zavrtí na zákazníka odmítavě hlavou.
Pozdní příchozí se květinou neozdobí. Má na prodej monopol. Zaplatil. Draze.
“Květinu?” zeptá se, když je pokládá k náhrobnímu kameni. Její oblíbené. Za každý rok neprožitého života jedna.

Obrázek uživatele Aveva

Jedenatřicet

Život jí připadal nádherný, i když ho celý prožila v téhle zapadlé vesnici.
Zpívej, říkal jí vnitřní hlas. Zpívej.
A ona zpívala. Veselou rozvernou píseň o jaru a lásce.
Do Chrámu bylo daleko. Cesta trvala celých jedenatřicet dní. Když nezapadaly průsmyky. Jen málokdy se ji odhodlali vykonat.
Ani kvůli ní. Marně se dovolávala Chrámové spravedlnosti. Když přišel posel se zprávou o blížícím se zatmění, bylo rozhodnuto, že je to ideální příležitost.
Neposkytli jí dobrodiní odkladu, dobrodiní naděje. Postavili ji na hranici.
Zpívej, říkal jí instinkt. Zpívej z plných plic. Ať rychleji vdechneš dostatek kouře. Ať milosrdně co nejdřív ztratíš vědomí.

Obrázek uživatele Aveva

Třicet

Začátek byl skromný. Jak už začátky bývají. Zakladatelů Chrámu bylo jen třicet.
Třicet spravedlivých, na kterých stojí víra. Třicet spojený prolitou krví. Spojený pevným kruhem vzájemného bratrství.
To bylo dávno.
Dnešek je nepředstavitelný, nečekaný. Počet věřících roste každým okamžikem. Kruh víry se neustále rozšiřuje.
Pro jeho celistvost jsou nezbytné oběti. Kruh víry je třeba pravidelně omývat krví. Je to právě krev prolitá při oběti, která přihlížející spojí křehkým poutem bratrství. Pocítí sounáležitost. Vděčnost. Jejich víra se obrodí.
Oběti jsou tedy nezbytné. Prozatím.
Konec bude velkolepý. Jednou. Kruh dosáhne mezní velikosti. Zlomí se. Krev přestane stačit.
Kdy ten okamžik přijde?
Teď?

Obrázek uživatele Aveva

Osmadvacet

Ži, dle u potoka, rozmlouval se svými žáky.
Nejmladší z nich chtěl mistra pobavit. Řekl: “Ži má sedm žáků, každý z nich má dvě ruce a dvě nohy. Ži má tedy osmadvacet končetin.”
Ži se zasmál.
Pak svým žákům vyprávěl o milosrdenství Chrámu, který ho nechává žít v téhle malé bezvýznamné vesnici. Pokračoval příběhem o posvátnosti života, který mu zůstal zachován.
Nakonec řekl: “Kdyby v Chrámu věděli, že znovu učím, mohli by mě tentokrát zabít.”
Žáci poslouchali. Milovali svého mistra.
Než začalo zatmění, ochladilo se. Ži poslal žáky domů.
Když zatmění skončilo, Ži, stále sám, dlel u potoka a plakal.

Obrázek uživatele Aveva

Devětadvacet

Odpočítávám dny. Do převratu jich zbývá devětadvacet. Pak konečně přijde svoboda. Tohle hloupé obětování je poslední, které starý První vede.
Přijde planoucí revoluce a spálí celou tu jejich nabubřelou nadřazenost.
Zatím jsou noci chladné. Ve vědru, kam jsem si večer připravil vodu k rannímu mytí, byla tenká ledová krustička. Prorazil jsem ji stejně snadno, jako prorazím tou jejich zamrzlou hierarchií...
“Sss,” drkl do mě soused. “Proč si pořád mneš tu ruku?”
“Ráno jsem se poškrábal o led,” zamumlal jsem neochotně. “A neruš, nechci přijít o nejzajímavější okamžik.”
Nůž prořízl kůži a vystříkla jasně červená krev. Tak už to krev dělá.

Obrázek uživatele Aveva

Sedmadvacátý

Ze sedmadvacátého schodu je nejlepší výhled.
Bože, cítím s tebou spřízněnost.
Ostatní se ode mě drží stranou. Sledují, kdy se blížím a opatrně ustoupí.
Bože, i tebe sledují, tvá podstata se chvěje na ostří nože a lačně čeká na krev.
Lidé jsou jen odpad. Až přestane téct krev, až vyjmou srdce, nezbude z toho ubožáka víc než položka k likvidaci.
Bože, v tuto chvíli patří tobě, ale pak bude patřit mně.
Já v Chrámu vládnu největší mocí. Všechny záležitosti končí v mých rukách.
I ti, co se mě štítí, vyhledávají místa úlevy.
Jen ten nejlepší se může starat o odpad.

Obrázek uživatele Aveva

Šestadvacátý

Chrám je překrásný. Monumentální pomník lásky k Bohu budovaný po generace.
Jako dítě jsem zahlédl odraz slunce na Chrámových střechách a byl ztracen.
Pětadvacet stavitelů přede mnou sloužilo Chrámu. Dávali svůj um, talent, léta dřiny do služeb Bohu. Pro Jeho větší slávu zvelebovali Chrám.
Zanechali po sobě velkolepé myšlenky z kamenných kvádrů pyšně se vypínající k nebi i drobné mozaiky z barevných kamínků zušlechťující zapadlá zákoutí.
Chtěl jsem k té nádheře přispět tím nejlepším, co ve mně bylo.
Zatím se kodrcám po hranicích Chrámových držav a dohlížím na stavbu pohraničních pevností. Tahle je šedesátá. Za každý rok mého života jedna.

Obrázek uživatele Aveva

Pětadvacet

Je velká čest být mezi vybranými novici při veřejné modlitbě. I my dnes zachraňujeme svět. V poslední řadě nás stojí jen pětadvacet.
Vrchní nás vybral osobně. Stojí po straně nádvoří v podloubí a sleduje nás.
Odříkáváme naučená slova. Jedno po druhém. Chyby se nepřipouští. Někteří nasadili nezúčastněný výraz. Někteří planou vírou. Někteří...
Zavřel jsem oči. Nechci se nechat ovlivnit výrazem jeho tváře.
Nevím jakou strategii zvolit.
To že mě vybral, znamená, že mě považuje za kvalitní materiál.
Všichni to víme. Jeden vedle druhého. Až moc dobře.
Vrchní vybírá. Budoucí oběti a budoucí zasvěcené.
Nikdo ovšem netuší, jaká jsou jeho kritéria.

Obrázek uživatele Aveva

Čtyřiadvacet

téma: Perpetuum mobile

V čem je tajemství?
Čtyřiadvacet hodin denně zní po kamenem dlážděných chodbách ozvěna kroků.
Čtyřiadvacet hodin denně se od kleneb odráží slova modliteb.
Co pohání Chrám?
Kudy do něj přichází zdánlivě nekonečná energie?
První První byl básník. Napsal: Bože, miluj nás, ochraňuj, chápej. Dáme ti svou víru, svou lásku, své životy...
V základech Chrámu leží poezie.
Ale co pohání víru?
Je to láska?
Ne. Teď, v okamžiku zatmění, to na povrch vysvítá zřetelněji.
V okamžiku, kdy se Bůh nedívá.
Srdce se chvějí. S tmou přichází strach.
Z osamění. Ze ztráty lásky.
Ten živí víru. Ten pohání chrám.
Ten děsí nejvíc.

Obrázek uživatele Aveva

Třiadvacáté

Varování: Vochcávka všech vochcávek.

počítáš
první - beznaděj
druhé - beznaděj
třetí - beznaděj
začíná to být jednotvárné
počítáš
čtvrté - beznaděj
páté - beznaděj
šesté - beznaděj
tak by to mělo být
počítáš
sedmé - beznaděj
osmé - beznaděj
deváté - beznaděj
když chceš usnout
počítáš
desáté - beznaděj
jedenácté - beznaděj
dvanácté - beznaděj
jenže sen nepřichází
počítáš
třinácté - beznaděj
čtrnácté - beznaděj
patnácté - beznaděj
noc postupuje k ránu
počítáš
šestnácté - beznaděj
sedmnácté - beznaděj
osmnácté - beznaděj
prorůstá tebou tma
počítáš
devatenácté - beznaděj
dvacáté - beznaděj
jednadvacáté - beznaděj
slunce se ti ze života ztrácí
dvaadvacáté - beznaděj
třiadvacáté...
zazděné
tímhle oknem příběh neuvidíš
myšlenky se zadrhnou
jako když jazyk narazí na mezeru
tímhle oknem příběh neuvidíš
víckrát ne

Obrázek uživatele Aveva

Dvaadvacítka

Varování: Toto drabble obsahuje sprosté slovo.

Říká se jí šťastná. Nikdo sem nenastupuje dobrovolně. Celej rok tu prší. Když neprší, tak chčije. Co sem tady, Slunce jsem nezahlíd.
Jó služba v pohraničí.
Tahle tvrz už neni ani prdel světa. Stejně při zatmění vyhlásili nástup. Prší.
Žvejkám Listí. To je tak jediný, co se dá v týhle díře dělat. Nástup ubíhá rychlejc.
Okolí nejdřív potmí, je vo chlup větší zima, ale rychle to odezní.
Ksicht vedle ksichtu má výraz žvejkače.
Pokaždý, než někomu nabídnou převelení, se zeptaj, jestli chce dvaadvacítku opustit.
Listí se užívá čerstvý a jinde neroste.
Nikdo neřekne jo.
Šťastná dvaadvacítka. Odsud jedině nohama napřed.

Obrázek uživatele Aveva

Jednadvacet

Varování: Toto drabble je osamělé.

“Obloha měla tisíce dětí. Slunce a Měsíc jsou z nich nejstarší,” hladil vystrašenou vnučku po hlavě. “Zatmění je dnes vnímáno jako jejich boj o moc, ale staří národové tvrdili, že v takových chvílích se Slunce s Měsícem milují. Že když se opouštějí, prolévají hořké slzy.”
Byla moc malá, než aby rozuměla, ale tón hlasu uklidňoval. Stočila se mu do náruče.
Ušklíbl se. Jeho vášeň pro hledání jiných pohledů. Před jednadvaceti lety kvůli ní museli utéct z dosahu Chrámu. On, jeho žena a děti.
Nejmladší syn zemřel cestou do hor. Žena následující zimu. Následovalo naprosté odloučení.
Jednadvacet let nezahlédl cizího člověka.

Obrázek uživatele Aveva

Dvacet

Varování: Toto drabble je žlutozelené.

Těm malým žlutým říkala poslové jara. Utrhla poslední a přidala ho do košíku. Nikde v dohledu žádný další nebyl.
Její národ žil už dvacet let pod nadvládou Chrámu. Když držela poslední květinu, došlo jí, že jaro, čas počátků, právě skončilo. Přišel čas horkého léta, kdy ti, v kterých dříme odpor, povstanou a postaví se nenáviděným utlačovatelům.
Pak přijde svoboda, kterou znala jen z vyprávění.
Nebude už více povinné školní docházky a stejně dopadne i povinný sběr léčivých bylin.
Děvčátko se nenávistně podívalo na poloprázdný košík a s povzdechem vyrazilo hledat za další kopec. Byla příliš mladá a jaro ještě neskončilo.

Obrázek uživatele Aveva

Devatenáct

Varování: Dlouhodobý pobyt v Chrámu může poškodit vaše vnímání.

Slepic bylo v kleci ještě devatenáct.
Večeře se sama nepřipraví. Usekl další hlavu.
Krev prolitá v Chrámu patří Bohu.
Namočil prst do slepičí krve a na špalek načrtl boží kruh.
Jinde byl právě obětován člověk.
I on uctíval Boha krví. Slepičích hlav přibývalo.
V takových chvílích téměř hmatatelně cítil Boží přítomnost. Možnost Bohu sloužit ho naplňovala nevýslovným blahem.
Do kuchyně vběhla jeho dcera. Krev ji neděsila. Něžně se dotkl její tváře, když k němu obrátila svůj dívčí úsměv. Prsty jí sjel ke krku. Vnímal tepání pod kůží. Jak snadné by bylo... Bylo to poprvé, jen proto ho ta myšlenka vyděsila.

Obrázek uživatele Aveva

Osmnáctá

Varování: Toto drabble neobsahuje pointu.

Jsou srdce dobrá a jsou srdce špatná. To věděla.
Jako by za ní někdo stál. Prudce se otočila. Nikdo.
Času ubývalo.
Tohle byl její domov. Tady špatná srdce nevzkvétala.
Pečlivě kámen očistila a zasadila ho na místo.
Jednotlivé části do sebe musely zapadat, aby byly boky pevné.
Poodstoupila. Osmnáctá mohyla v řadě čekala.
Dnes večer se před vrátky Svatého háje, kam je zapovězeno vstoupit, objeví nové srdce. Někdy přemýšlela, odkud přicházejí.
Odváží se pro něj teprve až odejdou.
Pak ho láskyplně vezme do dlaní a vloží do vrcholu mohyly.
A jestli to bylo dobré srdce, semeno do něj vložené vzklíčí.

Obrázek uživatele Aveva

Sedmnáct

Varování: A tohle drabble už vůbec není kruté. Ale nemám čas vymýšlet nějakou drasťárnu a chce se mi spát ;o)

Nůž vzhůru zdvíhá...
Zívl.
Tohle byl jeho sedmnáctý zápis o odvrácení konce světa.
Bylo to stále stejné. Nudné.
V chladném přítmí knihovny na ceremoniál neviděl, ale dovedl si ho představit.
Přepadla ho mladistvě uličnická nálada.
…a když se silně krátkozraký První popáté netrefil, zvedl obětovaný oči k nebi, poprosil Boha za odpuštění a podřízl se sám.
Dopsal a mezi těžké svazky Chrámového archivu se vznesl smích.
Pak si povzdechl a natáhl se pro čistý papír. V té chvíli mu vypovědělo srdce.
Jeho neoficiální poslední zápis byl řádně označen a zařazen.
Ale vlastně to ani nevadilo, stejně zápisy nikdy nikdo nepročítal.

Obrázek uživatele kopapaka

Prokletý

Mladík před chrámem. Nervózní.
Rok, celý předlouhý rok čekal na tuto chvíli. Náhle je uviděl.
Dva strážní pomalu procházeli, lhostejní.
Lesklé pancíře, přilby, štíty.
Pravidelný krok.
Ani nepostřehl, že v kamenných tvářích sídlí živé oči.

Rychlý, syčivý svist tasených ostří. Zachroptění. Smrt.

Dýka zazvonila na dláždění před chrámem. Na takové byli připraveni.
Náhle to ale bylo jiné. I ve smrti se usmíval. Jeho zbraní nebyla dýka.
Pro pomstu obětoval duši.
Smrtí zaplatil.

Svou, jejich.
Stvůry z temnot nebyly vybíravé.
Sytily dlouhý hlad.
Dlouho.

A on je přivolal.

Sestru zahubila víra. Slova. Chrám...
Uvěřil slovům v prokletých knihách.
Také byl obelhán.

Stránky

-A A +A