DMD č. 11. pro 11. 4. 2012. Téma: Danajský dar

Obrázek uživatele Charlie

Dárek pro Voldemorta

„U Gargamela, co je tohle za dárek, Luciusi?“ zeptal se Voldemort a znechuceně zíral na plechovou mašinu na Malfoyově stole.
„To je takový vynález, počítač,“ odpověděl tázaný a zatvářil se zkroušeně.
„Vždyť je to mudlovské! Jak můžeš takhle urážet svou kouzelnickou hrdost!“ rozčílil se Pán zla.
„Ale pane, myslel jsem, že by se vám to mohlo líbit,“ snažil se hájit Smrtijed, „poskytuje to spoustu informací.“
„Myslím, že to zvládnu posoudit sám,“ řekl Voldemort. Usedl za stůl a Malfoy zbledl. Proč jen musel nechat otevřenou zrovna tu fanfiction s Ebony?!

Toho dne se Voldemort definitivně rozhodl zničit všechny mudly. Pro jistotu.

Fandom: 
Obrázek uživatele Uhla

Trójský dar

Ač Trójany Láokoón varoval, nevěřil, že ho uposlechnou. Obával se zrady od Danaů a tak učinil protiopatření. Poslal Danaům na znamení dobré vůle železnou zdobenou truhličku se spisem, že uvnitř je dar Danaům – posvátní brouci.

Když Odysseus vzkaz dočetl, pousmál se a pomyslel si, jak se mu tento dar hodí do jeho plánů. Smířný návrh naoko přijal.

Příštího dne čekal před branami Tróje jakožto dar velký dřevěný kůň. Zbytek vojska zmizel.

Když byl kůň tažen skrze hradby, ozvalo se náhlé zapraskání a následný křik padajících vojáků jak se břicho koně probořilo.

„Kdepak, termiti jsou prevíti,“ s úsměvem si pomyslel Láokoón.

Fandom: 
Obrázek uživatele Owlicious

Když máš něco, co všichni chtějí...

"Kdyby tak princezna Celestie věděla, jak mi svým dárkem zavařila," pomyslela si Twilight schovaná v křoví na kraji Everfree Forest.
V kopýtku svírala dva lístky na největší společenskou událost sezóny - Great Galloping Gala.
Samozřejmě byla ráda, že si na ni princezna vzpomněla. Ale postavila ji tím do nezáviděníhodné pozice.
Všechny její kamarádky - a poté co se Pinkie Pie podřekla i všichni ostatní poníci z Ponyville - se snažily naklonit si ji natolik, aby ten druhý lístek dala právě jim.
Zakručelo jí v břiše.
"V tuhle chvíli bych si celé Gala klidně nechala ujít, kdyby mi to zajistilo klidný oběd," povzdychla si.

Obrázek uživatele Sothis Blue

Dar nedar

„A tuhle jsem vám, pane králi, přinesla dar nedar.“
Pan král rozvázal hedvábnou mašličku, otevřel ozdobnou krabičku, a ejhle: z krabičky vyletěl holub a frnk do trámoví.
Vlastně to nebyl tak docela holub, byla to holubice. Ne bílá a půvabná holubička míru, tohle byla šedivá městská potvora, co se popelí ve smetí. Na tom trámu si postavila hnízdo – totiž holubí hnízdo, to je pár kousků slámy, pořádně to pohromadě nedrží – a do něho snesla dvě vejce. Inu, je to krásný pohled na takovou ptačí matku, jak se stará o mladé, ale sedět pod nimi celý den, to bych vám nepřál.

Pozn.: Královna Koloběžka

Fandom: 
Obrázek uživatele Marek

Mučení...

"Né! U Tututatise! Proč jsi to dělal?" zakvílel Asterix.
"Chtěl jsem mu udělat radost," odvětil Obelix a zakroutil při tom omluvně nohou. "Já fakt nechtěl, promiň," omlouval se velký Gal.
"Neomlouvej se jen mě! Omluv se celé vesnici!" křičel Asterix, aby přehlušil ten hrozná rámus.
"On byl tak smutnej, když se mu ta první rozbila," zahuhlal Obelix
"Smutnej? On je pořád smutnej. Teda když nás zrovna neničí! To je veselej!" otočil se na patě Asterix a naštvaně odcházel pryč z vesnice.
"Promiň, už to nikdy neudělám." Dušoval se Obelix, když ho dohnal.
"To doufám. Už nikdy Troubadixovi nekupuj novou harfu!"

Obrázek uživatele Julie

Doktor tesařem

Je to dobrý plán, připomněl si v duchu (nahlas to říct nemohl, protože měl pusu plnou hřebíků), když se už popáté praštil kladivem. V tesařině nikdy nevynikal a teď už asi bylo pozdě se jí učit. Alespoň, že sehnal dost dřeva. Tedy dřeva… celá pravá strana byla z dřevotřísky a v jednom místě musel dokonce použít i sádrokarton.
Konečně přitloukl (nakřivo) poslední prkno. Poodstoupil. Nevypadalo to moc přesvědčivě, ale doufal, že se to povede. Bez Tardis dovnitř jiná cesta nevedla. Oni se naštěstí o lidské dějiny nikdy nijak zvlášť nezajímali. A obří dřevěný dalek určitě vzbudí zvědavost i u cybermanů.

Fandom: 
Obrázek uživatele Blanca

Landlady

Paní Hudsonová vítala vzkříšeného Sherlocka s nadšením, které by od ženy, pod jejíž střechou žil, nikdo nečekal.

Snášela jeho extrémní nepořádnost, fidlání na housle v nejrůznějších hodinách a vědecké pokusy vyžadující části těl poschovávané v kuchyni a nejrůznější nebezpečné substance.
Smířila se s tím, že jeho životní styl je excentrický a velmi nepravidelný a v jeho bytě se střídají zástupy nejrůznějších, občas dosti pochybných, individuí a on sám kolem sebe šíří auru nebezpečí.
Prominula mu dokonce i když si z obýváku dělal střelnici.

V tuhle chvíli byly všechny jeho nedostatky zapomenuty…skoro:
„Pořád vám ale nemíním dělat hospodyni!“ zahrozila žertem.

Fandom: 
Obrázek uživatele Anne

Jed

BJB

„Tvůj synovec Thutmose ti posílá dar.“ předává sluha Hatšepsutě džbán s vínem ředěným vodou.
Ukázala na malý stolek a poslala všechny pryč. Věděla, co jí čeká. Intriky dvora a moc Amonových kněží k tomu spěly dlouho. Popravdě těšil ji ještě život? Faraon se musí své zemi odevzdat, avšak bez milujícího lidu a přátel se to neobejde. Koho má po smrti Senmuta? Neshiho, ano, ale ten už má taky svou rodinu.
Neprotahovat to. Vzdát se horkému písku, světlu a stínu svého chrámu, chladu překrásné hrobky, Senmutově blízkosti. To zprostředkovává synovcův dar. Bere svět žijících předčasně, po něm následuje nekonečno světa mrtvých.

Obrázek uživatele Zuzka

Dáreček...

„Pokud si teď někdo přijde pro Kitty nebo Mary, pusťte ho dál. Přijmu kohokoliv.“ Pan Bennet se usmíval.
Časem se na prahu stavení objevil příjemně vyhlížející mladík. Farář John Stuart.
Prý se s Mary seznámil na posezeních v Merytonu. Zalíbila se mu její sečtělost, šetrnost a rozvaha. Byl zjevně poněkud do světa, v lidech se nevyznal. Předpokládal, že Mary bude tou pravou paní jeho čerstvé farnosti.
Brzy požádal o její ruku. Souhlasila.
„Vskutku, pokládám manželství za velmi přijatelnou a prospěšnou formu společenského svazku. Nám oběma z toho vyplyne mnoho dobrého,“ svěřila se sestře.
Pan Stuart netušil, do čeho se vrhá.

Obrázek uživatele Erys

Hodně štěstí, holka

Poznámka: Nepovažuji se za příliš zdatnou v klasické fanfikci. Jenže když jsem si na tenhle fandom vzpomněla, už jsem ho nebyla ochotná opustit. Fandím ovšem knize, nikoli filmu.

Lucinda to asi myslela dobře.
Lucinda všechno myslí dobře.
Jenomže nemyslí dost dopředu.
Kdyby aspoň nebyla tak umanutá!
Kdyby byla ochotná vidět, co její dary způsobují.

Nebudeš to mít lehký, holka.
Je až příliš snadný se zapomenout.
Je ještě snazší si něco neuvědomit.

Říct ti, ať hezky baštíš, když před tebe někdo postaví výtečné jídlo.
Říct ti, ať v klidu ležíš, když tě někdo ukládá do peřin.
Říct ti třeba jen, ať máš z něčeho radost, když nám se to zdá radostné?

Ach, Ello...
Ovšem ani má vílí krev nestačí na zvrácení sudby.
To může jen ta zatracená, umanutá Lucinda...

Fandom: 
Obrázek uživatele Sindual

Dar dědictví

„Z popela oheň znovu vzplane, ze stínů světlo vzejde náhle; až zkují... Ty mě vůbec neposloucháš Aragorne!“ Elrond poklepal malému dítku po svém boku na rameno, aby přilákal zpět jeho pozornost: „Jednou budeš králem, nemůžeš si dovolit nevnímat.“
„Proč?“

Oblíbená dětská otázka zasáhla elfa nepřipraveného. „Protože kralování je dar, který může být nebezpečný,“ zmohl se nakonec na vcelku rozumnou odpověď.
„Proč?“

„To je složité...“
„Proč?“

„Prostě protože proto!“ Elrondovi přetekly nervy a zanechal mladého Aragorna na lavičce poblíž úlomků Narsilu. Sám se musel jít uklidnit procházkou kolem řeky – kdo by byl řekl, že vychovávat budoucího lidského krále bude tak těžké?!

Fandom: 
Obrázek uživatele Ebženka

Saturnin v nesnázích

Moje letošní narozeniny se staly hrozivou předzvěstí věcí příštích. Zavinil to pochopitelně Saturnin.
Jsem toho názoru, že každý dárek by měl obdarovaný ze slušnosti použít. Jsou ovšem dary, které toho svou podstatou vylučují. Saturnin ono pravidlo ctí také, bohužel však neuznává žádných výjimek a slovo "symbolicky" je pro něj prázdným pojmem.

Doktor Vlach, věren tradici poťouchlosti a filosofické absurdity, věnoval mi k narozeninám postroj na psí spřežení. K čemu mi měl být, když nevlastním ani mopslíka, netuším. Saturnin je od té doby zachmuřený. Tuším proč; ale až sežene vhodnou nemovitost k ustájení smečky, výprava za polární kruh mne pravděpodobně nemine.

Fandom: 
Obrázek uživatele Aveva

Třináct

Varování: Toto drabble není kruté.

“Ty, kdo dáváš sílu a teplo...”
Kolena se zarývají do udusané hlíny. Rytmus modlitby zpívané stovkami hlasů proniká do kostí. Rezonuje.
“Ty, jehož záře odhalí každý hřích...”
Slova splývají samovolně. Nemusím jim věnovat pozornost.
“Ty, nejvyšší, nejvznešenější z bohů...”
Zatmění vrcholí. Zlomyslná mysl si se mnou hraje a připojí další verš.
“Ty, který dáváš myšlenky, jež nesmějí být vysloveny...”
Zarazím se. Nikdo si mého poklesku nevšiml. Ale nedokážu se dál modlit.
Třináct let jsem studoval astronomii. Zatmění pro mě není souboj bohů. Zatmění je jen předvídatelný pohyb nebeských těles.
Nevěřím v konec světa. Nevěřím...
“Nejkrutější z Tvých darů je pochybnost...”

Královské rošády

Když mě Creagan kvůli plesu jmenoval baronkou, neviděla jsem v tom ještě nic špatného. Ovšem netušila jsem, jaký to bude nechtěný dárek. Do té doby jsem byla očím aristokratů skrytá – skoro nikdo si nevšimnul, zda je na hradě o jednoho či dva lidi více. Ale jako člen nižší šlechty jsem byla součástí velké hry o trůn. Každý zjišťoval, odkud jsem, co tam dělám a nenápadně se ptali na mé úmysly. Oni se hlavně snažili zabezpečit své potomky vhodným sňatkem, nejlépe s princem nebo jiným členem královské rodiny a já jsem byla dost blízko Michaelovi, tudíž také brána jako nevyzpytatelná osoba.

Fandom: 
Obrázek uživatele may fowl

Sherlock detektiv, práce všeho druhu

Stihl už házet mrtvým prasetem, skákat po parapetech jako Batman, rozřezat veškerý nábytek v obýváku, chodit do kina na Kung-Fu Pandu, vyrábět kečupové graffiti na stěně Mollyina bytu, tulit se k Molly v posteli, mlsat Mycroftovy bonbony, mlsat Johnovy bonbony, nechat se zbít Johnem, polévat Johna vlažným čajem, líbat Johna…
A to měl za sebou teprve třetinu dubna.
Ty činnosti samy o sobě mu nevadily. Koneckonců se příliš nevymykaly jeho běžným způsobům zabíjení nudy.
K smrti nerad tancoval, jak kdo píská. Jenže co jiného mu coby oficiální mrtvole zbývalo?

Čtrnáctiměsíční dovolenou workoholikovi radost neuděláte, pane Gatiss. Skutečné důsledky vypadají takhle.

Neradostné odpoledne

Poznámka: Tohle mě dalo zabrat. Minerva! (Tak trochu BJB) Navazuje na Lektvar.

V ledové vodě rozmíchala pyl ze stěhovavých sněženek. Rozdrtila bodliny zmrzlíků, nasekala kořen sněhovníku.
Thomas přikládal studené obklady.
Otec utěšoval paní Gersovou, protože její manžel zahynul. Matka pomáhala staré paní Bellové, její vnučka odešla starat se o raněné do nemocnice v Yorku. Místní doktor tam byl také. Jonas si hrál.
Nebe bylo šedé. Minervu zábly ruce.
Když nutila Sarah vypít lektvar, málem jí utopila. Teplota klesla. Oddechla si.
Thomas se sesunul ke zdi.
„Dobrá práce!“ řekl. Minervu to potěšilo.
Podívala se do knihy, jestli všechno udělal správně. Postup byl jiný.
Špatný!
Dostala jí k vánocům, vařila podle ní předchozí lektvary.

Obrázek uživatele Kirsten

Vás jsem si vyvolil

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví...“
Rebbe Mojše Schul se opírá o chladnou zeď synagogy a kývá se dopředu, dozadu, dopředu. Býval by se touto dobou modlil ma’ariv, večerní modlitbu, ale dnes ještě dlouho nebude mít klid. Přesto cítí, že se potřebuje modlit víc než kdy jindy. Přes rty mu ale přecházejí jiná slova, svatá slova knihy knih.
„...prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají...“
Okno rudě září, ohně planou po celém ghettu, vysoké, nenasytné ohně.
„Požehnaný jsi ty, Pane, králi světa... ale proč tolik zkoušíš své věrné?“

pozn.: citace pocházejí z 5. knihy Mojžíšovy, poslední řádek je typický začátek židovských modliteb a požehnání

Fandom: 
Obrázek uživatele Amy

Danajský dar

Probouzet se každý den do toho samého stereotypu začíná být únavné. Vstanu z postele, přejdu k oknu a prudce je otevřu. Chlad, který se line zvenčí, mě spolehlivě probere.

Není proč se divit špatnému počasí. Nastala teprve polovina února.

Nastala polovina února... a já mám narozeniny.

S povzdechem se odvracím od okna, když tu na parapetu spatřím položenou malou krabičku.

Zvědavě po ní sáhnu a otevřu ji.

Uvnitř leží banán, nádherný, žlutý... a přiložený vzkaz, který říká:

Nejlepší v celém vesmíru! Krásné narozeniny.

Usměji se a vyklepu své ironické děkuji na sklo.

"Doktore... zapomněl jsi, že jsem na banány alergická?"

Fandom: 
Obrázek uživatele Brygmi

Natočit nejdelší osten

Poznámka: Volně souvisí s mým drabble Bolestné setkání a pracuje i s Posledním tajemstvím Jana Tleskače. Jo a je tam násilí.

Dva mladí muži se sejdou v klidné uličce.

„Máš ho?“

„Co je tohle za tón? A nechápu tyhle tajnosti,“ s těmi slovy vytahuje Rychlonožka ježka v kleci. Od té doby, co ho Červenáček přinesl z Mažňákovic půdy, se stal jakýmsi putovním symbolem Rychlých šípů. Naposledy ho dal Mirek Dušín Rychlonožkovi. A pak přišel Protektorát a všechno bylo jinak.

„Děkuji.“

„Stejně na něj máš větší nárok než já.“

Mladík se zasměje a vytáhne nuž, jenž bez váhání zarazí do Rychlonožky, který následně padá na zem. Mladík ho obere o věci a mizí do tmy. S ježkem v kleci si nonšalantně pohazuje.

Obrázek uživatele Locklear

Prastaré dary, nové vyhlídky

Alex prohledávala staré věci v podkroví, když narazila malou, prostou dřevěnou skříňku, kterou nikdy neviděla. Otevřela ji a vtom se odněkud zjevila andělská bytost.
„Co jsi zač?“ zeptala se překvapeně Alex.
„Jsem Astrea,“ odpověděla bytost.
„Co tu děláš?“
„Věky jsem byla uzavřena ve té skříňce. Teď jsem volná.“
„Proč jsi tam byla?“
„Kdysi dávno dostala Pandora, první žena na Zemi, od bohů dary, z nichž ne všechny byly dobré. Zvědavost ji přiměla otevřít skříňku, a tím vypustit na Zem všechno zlo a soužení. Zalekla se a skříňku rychle zavřela, takže jsem tam zbyla jen já.“
„A kdo jsi?“
„Jsem Naděje.“

Obrázek uživatele Tyto Alba

Po oslavě

Ségry narozeniny jsou vždycky hrozná událost. Matka upeče dort, mně navlečou do obleku (culím se jako idiot a kasíruju tetičky); ségra samozřejmě dostane hromadu dárků. Jak se valí po schodech s plnou náručí balíků, jakoby náhodou do mě vrazí.
„Uhni, Patricku!“
Jenomže teď… teď je ve škole. Já ne, protože jsem ráno hodil teploměr do čaje.
Na holku má ve svým pokoji neskutečnej bordel. Ty šminky, co dostala, nechala klidně roztahaný na nočním stolku. Stejně se namalovat neumí, vypadá jak televizní klaun. Otevřu první stíny – shodou náhody zrovna zlatohnědé – a posadím se k zrcadlu. Mám pro sebe celé dlouhé dopoledne.

Obrázek uživatele Profesor

Sbírky profesora von Draka 20.

Poznámka: Děj drabble je situovaný do doby, kdy Daniel von Drak pracoval ve sbírkách teprve krátce.

---

„Danajský dar jest upomínkou trojské války, kdy chrabrý Odysseus své spolubojovníky do města propašoval a pokořil tak jeho pýchu,“ předříkával zvučný hlas, před kterým se i pavučiny zachvívaly.
Ve stejnou chvíli kráčel sálem unavený muž. Předměty v policích už ho neděsily, vždyť šlo jen o vycpaniny a haraburdí, zvykl si i na bludičky u stropu, výrony magie ho nechávaly lhostejným. Viděl, i zažil horší věci.
Jenomže právě propustil studenty o půl hodiny dříve, protože na jeho bolest hlavy prášky nezabíraly.
Ze stínů vylétl poltergeist. Zakvílel. Skončil v kouli u stropu.
„Tuhle práci mi byl čert dlužen,“ zasténal Daniel von Drak.

Obrázek uživatele Quiquilla

Medailon

„Brzy dostanete dárek,“ stará dáma otočila další kartu, „přinese vám jen samé neštěstí.“
Markéta se polekala. Nikdy nevěřila kartářkám, ale tahle působila až příliš věrohodně.
Věděla toho tolik…
***
„Všechno nejlepší!“
„Děkuju,“ Markéta se usmála a roztrhla ozdobný papír.
V krabičce ležel krásný medailon se zeleným kamenem.
„Zelená znamená štěstí,“ usmála se Kristýna.
***
Následující dny Markétě všechno padalo z rukou. Spálila se o žehličku, ztratila peněženku a nakonec ji srazilo auto.
Přežila to, ale měla na mále.

„Měla pravdu,“ posteskla si.
Štěstí se jí opravdu začalo vyhýbat.

Bylo to skutečně tím medailonem, nebo jen hloupou předpovědí?

A znamená přežít opravdu neštěstí?

Fandom: 
Obrázek uživatele Justinka

Byt v rodinném domku

Alex a Kamila dostali byt. Byt v rodinném domku. Byli štěstím bez sebe z možnosti vybudovat si hnízdečko lásky podle svých představ. Začali vskutku od podlahy. Vše opravili, přestavěli, vyšperkovali.
A pak se to začalo nějak plíživě…
Jak to věšíš to prádlo?
A proč ho věšíš vůbec teď?
Nekoupej se tolik!
V sobotu musí být vytřené schody co nejdříve!
Děti, jak se vám líbil ten film, který právě skončil?
Vy chcete psa? To by nešlo!
A dítě? To už vůbec ne!
Přece nebudete přistavovat!

Nervy! Měli toho právě dost!
Mladý pár si koupil raději svůj domeček a měli svatý klid!

Fandom: 
Obrázek uživatele Eillen

Změna názoru

Když mi Luthomar oznámil, že pan Antares se stane mým společníkem a bude mě denně doprovázet a hlídat, byla jsem zoufalá, ale nedala jsem nic najevo. Potřebovala jsem Luthomara a on to věděl. Proto mi dal tento „danajský dar“.

Kdo mohl tušit, že z člověka, který vypadal, že se neumí ani usmát, se stane můj dobrý přítel. Rádce, ochránce. Má vrba, která mne vždy vyslechne. A v neposlední řadě muž, který jednoho dne ukradne mé srdce, aniž bych si toho všimla.

Až po delší době jsem poznala, že ne každý dar musí být Danajským. A já jsem za něj ráda.

Fandom: 

Ani dítě nemusí být nutně nejlepší dar...

Mít dítě... To je dar. Dítko se roztomile culí a směje. Anebo brečí a řve, až uši zaléhají. Ani jedno z toho však nezabrání matkám či jiným příbuzným, na dítě dennodenně šišlat. Pokud je známo, ani žádný jiný obyčejný prostředek ne. Snad, kdyby dítě tuto matku ani jiné příbuzé nemělo... To pak...
„Pani ředitelka věděla, že už má namále, tak jí pustila dovnitř, jenže to už se to začalo hrnout ven. Porodila v předsíni, řekla jenom jeho jméno a pak umřela.“ mlela opatrovnice ze sirotčince, kde se světu dostalo dalšího 'dětského daru'. Toho, jenž později měl být zván lord Voldemort.

Fandom: 
Obrázek uživatele kopapaka

Vyrušit Lva

Rybářský kutr pomalu rozrážel vlny.
Slunce rozpalovalo palubu.
Několik stinných míst dýchalo horkem.
Nikdo je neopouštěl.

Horko nevadilo jen delfínům.
Muži v černém hábitu na přídi.
Sledoval jejich hrátky.
Trochu smutně.

Už deset let nebyl kapitánem.
Deset let nevkročil na palubu.
Nový život, práce.
Země.

Ohlédl se.
Lehký vánek mu rozechvěl vousy.
Vlasy. Skoro lví hřívu.
Usmál se. Skočil.

Nikdo se nezvedl.
Nepodíval.
V horku pluli dál
Bez ohlédnutí.

***

"Leonidas je opravdu dáreček, že?" řekl Harry. Zaklapl pouta.
Kapitán pašerácké lodi to ještě pořád nechápal.
Bystrozoři na něj obvykle nevyskakovali z moře.
Připlul dřív. Vyrušil Lva při plavání s delfíny.

Drabblátko k mé HP FF povídce Dopis. a BJB...

Fandom: 
Obrázek uživatele Dangerous

Poduška

Veselil se. Tancoval. Domácí skřítek Poduška dostal svůj první kus oblečení. Je svobodný! Může si dělat, co se mu zachce! Třeba ležet pěkně na sluníčku, nožičky opírat o parapet a vůbec nic nedělat. Za týden se začal nudit.
Přihlásil se do školy pro skřítky. To nadšení, když dostal jedničku! A druhou, třetí! Nosil se pyšně a knihy odhazoval do kouta. Za měsíc dostal první svou první pětku.
Konečně bydlel sám ve vlastním domě. Moc se o něj nestaral, nikdo mu přece nebude nic přikazovat. Ani on sám sobě ne!
Za padesát let se rozplakal, když umíral ve špíně a sám.

Fandom: 
Obrázek uživatele Mia

Štědrý obdarovaný

pozn.: navazuje na drabble Nevhodný vánoční dárek od Sid

Andrásova tvář musela v tu chvíli všem připadat jak vytesaná z kamene. Byla bledá a nehybná. Tohle bylo snad poprvé, co by nejraději přeskočil stůl a Irenu doopravdy uškrtil. Jestli na to měl chuť i někdy předtím, tak to byl jen slabý odvar toho, jaký vztek v něm bublal teď.
Leandros se naopak uculoval jak sluníčko. Poukázku hypnotizoval očima a všichni jen čekali, kdy ji samou radostí zmačká a sežere. Což by situaci okolo tohohle opravdu velmi nevhodného dárku vyřešilo s konečnou platností. Nakonec to rozlouskl sám beta.
„Víš, Ireno, já už se ladně hýbat umím. Tak ti to věnuju.“

Obrázek uživatele Maladi

Já u pramene jsem a žízní hynu

Scorch se původně domníval, že najít si družku je jako dostat po jídle zákusek. Teď zjistil, že hledání partnera vychází z hluboké potřeby být s někým, v jehož přítomnosti necítíte prázdnotu a kdo vás obdarovává jen tím, že vás přijímá.
Neprosil o tohle poznání. Kaminoani jim dali život, ale nikoli čas. Vybavili je znalostmi pro přežití, ale upřeli jim svobodu. Vštípili jim poslušnost, ale nevysvětlili jim, jak naložit s city. Rozplést ty emoce bylo složitější, než vyhodit něco do vzduchu.
Přesně to teď toužil udělat, když se snažil vést duchaplný rozhovor s Jedi.
„Kolik je ti let, Scorchi?“
„Dvanáct,“ odpověděl.

Stránky

-A A +A