Mozzarella boy

Obrázek uživatele Nathanel

Konec konců

Drabble: 

Vinař si popotáhl kšandy.
„Rozhodli jsme…,“ pohlédl na Vitovu matku, která blahosklonně přikývla, „že se spolu přestěhujeme do domku poblíž vinohradu. Oba máme rádi klid a čerstvý vzduch. Že ano, drahá?“
„Jistě, kocourku,“ zatokala Pupella a pošimrala vinaře na ovárku.
„No a vám dvěma zůstane tenhle dům a vinárna jako živnost…“
„Takže to znamená…?“ nadechoval se Vito. Matka ho důrazně kopla do holeně pod stolem, aniž by jí zmizel slavnostní úsměv ze rtů. „Totiž děkujeme…“
„Tak to bychom měli.“ Vinař spokojeně zapráskal navoskovaným knírem.
Vito poklekl a vzal Giuliettinu ruku do své.
„Ano, ano…,“ vykřikla dřív, než se stihl zeptat.

Závěrečná poznámka: 

Děkuji všem čtenářům, podporovatelům i konstruktivním kritikům. Začalo to jako jednorázová hříčka a opět vznikl celý seriál. Až se budete někdy toulat po slunném jihu, třeba narazíte na nějakého Vita, Giuliettu, Pupellu nebo Moma, tak pěkně pozdravujte :)

Obrázek uživatele Nathanel

Láska slepá jest

Drabble: 

Vito s Giuliettou seděli mlčky u stolu. Nestačili se divit. Její otec si navoskoval knír, z navztekaného tenoru přešel do konejšivého barytonu. A použil kolínskou! Jeho matka si vzala nejblyštivější korále, které jí poskakovaly po dekoltu, když se klokotavě smála. Klopila oči, cudně se rděla za doprovodu vinařových druhořadých komplimentů.
„Co se to děje?“ zašeptal Vito své milované. Jen pokrčila rameny.
„Já jen vím, že u toho asi nechci být.“
„A to jsem byl pyšný, že jsem pochopil Vesmírnou odyseu...“
„Je to záhada,“ kroutila hlavou vinařova dcera, „Chtěla sem manžela a teď to vypadá spíš na nevlastního bratra a macechu.“

Obrázek uživatele Nathanel

Vyznání v D dur

Drabble: 

Momo usedl naproti Giulliettině oknu, do stínu košatého olivovníku. Hypnotizoval záclonku jejího pokojíku, jestli se snad dnes nepohne. Poté se chopil letité mandolíny. Pohladil struny jako kadeře milované ženy.
„Ach slunce mé… rozzářené…,“ zanotoval úvodní sloku vlastní písně tak, jak si ji nacvičil během pastvy. Kozám se milostná píseň líbila.
„Máš paže sličné… a rty hebké… Jedeš potvoro!“ Koza Rozálie přiběhla pozdravit svého pána. Laškovně ho trkla do ramene a zamečela na pozdrav.
„Hybaj zpátky do ohrady, mrcho nevděčná,“ sakroval svalovec.
„Slunce mé….“
„Méééé!“ přidala se Rozálka. Nechtěla se jen tak vzdát svého partu.
„Minkia! Jako duet jsem to nenapsal.“

Obrázek uživatele Nathanel

Nevěrohodný milovník

Drabble: 

Momo se ochomýtal poblíž vinařovy usedlosti. Okouněl a čekal na svoji příležitost. Zatímco ten bělásek a jeho matka zapadli do domku, zkoumal, které okno by mohlo patřit Giuliettě. Přece se nevzdá tak snadno! Ostatní děvčata ho nezajímala, když mohl mít kteroukoli z nich, kdy se mu zachce. Stačí napnout bicáček nebo protáhnout trapéz a padají do kolen. Ale Giulietta ne.
Začal házet kamínky na okno, které by přece jen mohlo být její. Po chvíli se otevřelo.
„Běž pryč, Momo! Tady nemůžeš být,“ vykoukla ven.
„Ale já tě miluji... spanilá,“ vyznával se svalovec.
„Ale já tebe ne. Páchneš kozama. Běž pryč!“

Obrázek uživatele Nathanel

Klepání na vinařskou bránu

Drabble: 

„A to bych se na to podívala!“ matka Pupella zahromovala na celou náves „Nějaký vinař nebude zostuzovat naši rodinu!“ Vito kulhal, co to šlo, ale matce nestačil.
„Takové spaghetti ještě nejedl, jaké mu naservíruje Mama Carbonare!“
Zabušila na vrata vinařské usedlosti. Zmatené hlasy, dupot několika párů nohou. Pak se dveře otevřely. Giuliettin otec popotahoval kšandy, aby ukázal, kdo je zde pánem.
„Ha! Signor… Jak že se to jmenuje?“ zalomcovala udýchaným rekonvalescentem po svém boku. Vinař překvapeně vyvalil oči na rozezlenou ženštinu. Jeho tváře nabraly odstín vlastního produktu z rodinné vinice.
„Eeee… Pojďme si promluvit někde… v soukromí… mezi šesti očima…“

Obrázek uživatele Nathanel

No ale jistě...

Drabble: 

„Takže já vám to zopakuju, pane starosto,“ bouchla pěstí do stolu, že by se Stromboli začala cítit méněcenná, „ Vy teď zvednete svůj spokojenej úřednickej zadek a postaráte se o mého chlapce.“ Pupella vztekle zalomcovala opěradlem židle. Starosta byl povděčen vyšší prozřetelnosti, že sedí naproti přes stůl. Potil se až na zádech.
Vtom se otevřely dveře.
„Mami? Co ty tady děláš?“ podivil se Vito. Právě se vrátil z nemocnice na korbě zelinářské vozu. Bledý jako mozzarella. Jizvy na ruce milosrdně skrývala bavlněná košile.
„Dávám věci do pořádku,“ šlehla pohledem po hodnostáři.
„Certo,“ přikyvoval horlivě starosta, „Však jsme tu jedna rodina, he?“

Obrázek uživatele Nathanel

Autobus z města

Drabble: 

Linkový autobus dorachtal na náměstí chvíli po poledni. Kromě babek, které se vracely z trhu, se z útrob oprýskaného vozidla vykolébala i růžolící matróna s květovaným kloboukem a parfémem, který nutil řidiče jet o něco rychleji, než klikaté serpentiny běžně umožňovaly. Přeměřila náměstí zkoumavým zrakem. Odfrkla si, když nedopatřením šlápla do kuřince. Nejbližší patník se brzy seznámil s velejemnou podrážkou módní obuvi.
„Hledáte někoho?“ zahlaholil Gepard.
„Jmenuji se Pupella Carbonare. Hledám svého syna. Přijel k vám dělat tu… kulturní osvětu…“
„Čehože?“ Při pohledu na kypré boky zavzpomínal na mužná léta.
„Nebo to byla jiná vesnice? Všechno se tu jmenuje stejně."

Obrázek uživatele Nathanel

Hlas rozumu

Drabble: 

Pošťák Nino měl ošklivou nehodu. Přivezli ho předevčírem celého zasádrovaného, upoutaného na speciálním lůžku se sadou závaží a vahadel, která měla jeho pochroumanou existenci udržovat ve stavu optimálním pro léčení, ale k uzoufání otravném, když se chtěl člověk vyspat. A tak mu Vito vyprávěl o svém kinu, o své lásce a úhlech kamery. Nino se jen smál, až se otřásaly pružiny na ďábelském soustrojí.
„Človíčku nešťastný… Kdo to kdy viděl? Takového snílka žádný sicilián do rodiny chtít nebude. Jestli chceš na otce své milované opravdu zapůsobit, musíš mu ukázat, že máš svoji čest, pravidelný příjem a srdce na správném místě."

Obrázek uživatele Nathanel

O andělech a bolesti

Drabble: 

Začal s opatrnými procházkami po nemocničním parku. Zatímco byl upoután na lůžku, jako by někdo vymazal z jeho života dvě roční období. Díval se na svět novýma očima, z nichž vyprchala veškerá naivita a nerozhodnost, ale ještě do nich nestihla vstoupit skepse a zahořklost. Sunul jednu nohu před druhou, podpírán sestrou Francescou. Povzbuzovala ho. Dodávala mu sebedůvěru, aby to nevzdal. Hleděl na své ochablé nohy. Cesta k fontáně a zpět se zdála být nekonečná. Třásl se vypětím po celé těle. Po čele mu cestovaly kapičky potu.
„Takový pokrok se jen tak nevidí. Úplný zázrak! Tak možná jednou za sto let…“

Obrázek uživatele Nathanel

Znovu ve hře

Drabble: 

Oddělení popálenin. Hluboká noc. Za oknem vřeští cikády. Vito si prohlíží světelné tapiserie na protější stěně. Utlumovák pomalu najíždí. Vnadná sestra s láskyplným úsměvem mu zrovna vyměnila kapačku. V ruce to škube, rána pálí a svědí zároveň.
Vitova mysl se toulá. Vždycky sám uprostřed davu. Jako by ostatní uměli zaostřit na něco konkrétního a vydat se za tím. Ale on jen vyčkával, pozoroval, neschopen se rozhodnout pro správnou cestu. Nyní už ale nemusím stát opodál, blesklo mu hlavou. Moje drahá Giulietta! Už jsem ve hře, ne jenom divák. Je to hra tak krásná, až to zabolí a víčka ztěžknou slzami.

Obrázek uživatele Nathanel

Jen přes mou mrtvolu

Drabble: 

Celým domem se rozléhal rozhořčený baryton, že by víno zkyslo na dva roky dopředu.
„To mi říkáš jenom tak, dcero nevděčná?“
Giulietta zabodla pohled do ošoupaných parket. Raději mlčela.
„Co by tomu asi řekla tvoje nebohá matka, kdyby se toho dožila? Jak jednou přijdeš do řečí, už se nikdy nebudu moct ukázat mezi lidmi. Celá rodina pro smích.“
„Ale on mě teď potřebuje, papá,“ odhodlala se přece jenom vzepřít autoritě, „nikoho jiného tady nemá…“
„A co vdova…,“ nadechoval se brunátný živitel.
„Boticelliová? S tou nikdy nic neměl!“ kontrovala srdnatě dcera „Všechno jsou to jen hloupé klepy. Sám mi to odpřísáhl.“

Obrázek uživatele Nathanel

Je to jen šmíra a škvár

Drabble: 

"Měli bychom nějak vyjádřit svoji podporu, když je v tý nemocnici," nadnesla Carmellita na vesnické schůzi. Dočkala se jen nesouhlasného mručení.
"Já ani do biografu nechodím."
"Je to jen samej sex. Fuj!"
V taverně to vřelo.
"No tak lidi! Vždyť ten kluk dělá co může pro kulturní život naší vesnice." Dárek pro promítače by ale stál peníze.
"Ode mě neuvidí ani liru, proutník jeden. Ať si ho sponzoruje vdova Boticelliová, když s ním mrouská!"
Dotčená sousedka se uraženě nafoukla.
"Pche! S tím jsem nic neměla. Utekl z kina, jako by viděl čerta... Navíc, zaspals dobu, dědku plesnivej. Už máme eura!"

Obrázek uživatele Nathanel

Právo na informace

Drabble: 

Zelené stěny. Chladné kachličky. Mdlé světlo. Siluety v bílých pláštích. Páchne to tu dezinfekcí, vypulírovanou chirurgickou ocelí. Giuliettu svírá vzpomínka na matku. Když sem šla naposledy jako malá…
„Přejete si?“
Zmateně zamrká. Nadechne se k odpovědi.
„Nemám tu jenom vás. Podívejte se kolem.“
„Promítač Vito od nás z vesnice…“
„A příjmení?“ tázavě zvednuté obočí.
Zavrtěla hlavou. Proč se ho nikdy nezeptala.
„A vy jste jeho…?“
„Já jsem jeho… přítelkyně.“ Jindy by to znělo tak krásně.
„Je mi líto, maličká, ale nesmím vám podat žádné informace, pokud nejste rodinný příslušník. Takový je zákon... Další…“
Zoufale se sesune na sedačku v čekárně.

Obrázek uživatele Nathanel

Není kouře...

Drabble: 

Mastný dým a štiplavý čmoud. Biletářka Carmelitta zpozorní. Sveřepě zarazí ruku v bok. Dobytkové neotesaní, to už kouří i v sále? Glaukemickým zrakem lustruje osazenstvo. Výhružně si brouká tarantellu. Zadní řady kinosálu se začínají ošívat. Odkud to sakra jde?
Obraz na plátně se sotva znatelně mihotá. Po chvíli znovu. Na tváři Anity Ekberg se objevila piha. Narůstá, brunátní. Odkdy má Mastroianni na čele to fialové akné? Obraz se kroutí, vraští, odchlipuje jako slupka přezrálé opuncie.
To už se rozsvítilo v sále světlo. Zmatení diváci pokřikují jeden přes druhého. A pak se podívají nahoru. Proboha! Z promítačské kabiny šlehají plameny. Vito!

Obrázek uživatele Nathanel

Nečekaná návštěva

Drabble: 

Zaskřípění brzd. Alfa romeo s římskou poznávací značkou. Na náměstí ani noha.
„Madona mia!“ vyskočí ven z vozu prošedivělý elegán v krémovém obleku. Rozhazuje rukama, brunátný v obličeji. „Že já tě poslouchám, Sophia!“
„No já nevím, kdo se cítil v Cinecitta moc sešněrovaný?“ odpovídá za jiných okolností vcelku melodický alt.
„To je pořád Marcello sem, Marcello tam,“ hartusí elegán a tluče fedorou o kapotu. „Umělec potřebuje klid na práci!“
„Ale drahý… Rozhlédni se kolem. Tady je to perfektní. Tady nás nikdo nezná.“
Kdesi na střeše zamňoukala kočka.
Miláček žen zavrtěl odmítavě hlavou.
„Příliš vlažné publikum…“ usedl zpět za volant „Andiamo!“

Obrázek uživatele Nathanel

Zaostřeno na krásu

Drabble: 

Moře zpěněně naráželo do ohlazených kamenů přístavního mola. Vzduch byl prosycen vodní tříští. Ulpívala jim ve vlasech. Giullieta si přidržovala klobouk a rozpustile se usmívala. Neposlušné kadeře jí poletovaly kolem hlavy.
Vito poklekl na jedno koleno, aby získal stabilitu a hledal úhel. Polocelek. Stín v obličeji, světlo na dekoltu. Zaostřil. Její mandlové oči se na něj smály. Skrytý za fotoaparátem, mohl si ji dle libosti prohlížet. Obdivovat ladnou křivku její šíje. Příjemně ho při tom zašimralo v břiše. Probouzela se v něm touha, neodbytné puzení odhodit fotoaparát a celičkou ji zlíbat.
Ještě ne. Nesmím to pokazit. Ještě je příliš brzy...

Obrázek uživatele Nathanel

Poprvé sami

Drabble: 

Konečně si připadali svobodní. Stačilo pár stanic vlakem. Město, kde je nikdo neznal. Giulietta kráčela zavěšena do svého milého, který ji oblažoval galantními duchaplnostmi okoukanými z filmů. Mhouřili oči proti slunci. Smáli se jako děti.
„Podívej ten krámek,“ vypískla nadšeně, „jako dívčí pokojíček… Takový útulný.“
Sám by si ho býval nevšiml. Přemýšlel, jestli by měl svoji milou fotit univerzální padesátkou nebo zvolit delší ohnisko.
„Tak se podíváme dovnitř,“ zaostřil pohled směrem, kam ukazovala, „koupím ti něco pěkného.“
Rozeběhla se nadšeně k výloze. Obdivovala dekorativní drobnůstky za sklem.
Vito za ní zasněně hleděl. Takové by to mohlo být už napořád. Bezstarostné.

Obrázek uživatele Nathanel

Možná jednou

Drabble: 

„Chtěl bych uspořádat vlastní filmový festival…,“ snil Vito s očima otevřenýma dokořán, „sehnal bych všechny svoje oblíbené filmy a promítal je jeden za druhým…“
„To by se mi líbilo. Jako bych směla nahlédnout do tvé duše,“ snila Giulietta společně s ním.
Leželi na rovné střeše vesnického domku. Drželi se za ruce a hleděli společně do soumraku. Nikdo o nich nevěděl.
„Kdybych tak mohl promítat sedmdesátkový formát…“
„Třeba se ti to jednou podaří…,“ povzbuzovala ho, „…budeme žít daleko odtud, kde lidi ocení krásu. Nebudou tak… tak omezení... zatvrzelí.“
„A o čem sníš ty?“
„Já…? Chtěla bych se naučit hrát na cello.“

Obrázek uživatele Nathanel

Hrdelní zločin

Drabble: 

„Aha, to jsem netušila…,“ divila si Giulietta.
„Tak teď už to víš. Nejsem na to vůbec hrdý.“
Chápavě pokývala hlavou.
„To bych nikdy neřekla, že to může být tak zlé…“
Vito jen pokrčil rameny.
„Ve slušné společnosti se o tom moc nemluví. Kdyby se to dozvěděli tvoji bratři, půjdou na mě s holemi…“
„Ne, to ne. Oni takoví nejsou. Oni mají lovecké pušky.“
„To jsem hned klidnější.“
„Ty jsi ale hlupáček. Promítat kinoverzi Lawrence ve stranovém ořezu… Na co jsi myslel!“
„Pche! Jen ať přijdou. Budu čekat,“ vypnul rachitický hrudník, až to zachrastilo.
Vzápětí se oba rozesmáli na celé kolo.

Obrázek uživatele Nathanel

Svaly na svalech

Drabble: 

Když bylo Momovi deset let, uzvedl jízdní kolo. Když mu bylo patnáct, pokusil se o macatou trafikantku, její manžel mu ale na oplátku zvedl mandle. Dnes se svalovec procházel krokem šelmy po náměstí. Připomínal rozpohybovaný kvádr mramoru, který čeká na svého sochaře. Tvářil se sebevědomě, jako by k němu i samotný Herkules chodil na trénink, než se dostal do formy. Čas od času prohrábl tlapou vlnité vlasy a mohutný sval na jeho paži se vzedmul jako příboj. Děvčata vzdychala obdivem.
Jedna dívka však měla oči jen pro rachitického promítače Vita.
„Všimla sis jak pajdá? To protože má jednu půlku menší.“

Obrázek uživatele Nathanel

O víně a lásce

Drabble: 

„Tato odrůda se vyznačuje méně agresivní tříslovinou, zato poskytuje nebývale kulatý buket…,“ rozplýval se nad svým produktem vinař Pentangelli, převaluje lahodný mok na jazyku.
„Ah… ten bokeh už také cítím,“ přitakával nadšeně Vito, „…říkal jsem si, odkud se bere ten lehce rozmazaný pocit v hlavě.“
Pentangelli nesouhlasně zapráskal mrožím knírem.
„Chuť nezralých malin se mísí s jemně dřevitým nádechem santalového dřeva…,“ nedal se.
„Já vám nevím, mistře. Já tam ty sandále vůbec necítím.“
Giulietta se zachichotala. Opět naprosto rozkošně. Vinař nereagoval. Ztratil se světu v sommeliérské nirváně. Vůbec si nevšiml, že jeho dcera dnes večer klopí oči více než půvabně.

Závěrečná poznámka: 

Bokeh je termín, ketrý se ve fotografii používá pro míru rozostření pozadí za fotografovaným objektem.

Obrázek uživatele Nathanel

Artemisia

Drabble: 

Giulietta byla nenápadné vesnické děvče, nevinná jako kapka rosy na olivovém listu. Byla pohledná, ale nevěděla o tom. Byl to skrytý půvab, který v ní teprve někdo musel objevit a nechat rozkvést. Na svůj věk sedmnácti let měla poměrně značně vyvinuté vnímání krásy obrazu i slova.
Každou sobotu chodila do biografu Ráj snít o vzdálených časech, kdy se muži uměli chovat k ženám. Ve snech k ní pak filmoví hrdinové promlouvali jako duchové, aby ji vedli po správné cestě životem.
Vesnické dívky se jí stranily. Posměšně na ni pokřikovaly Artemisia, což značí pelyněk. Nejspíš si pak připadaly o poznání sladší.

Obrázek uživatele Nathanel

Minkia!

Drabble: 

Farář Lorenzo si naškrobil kolárek mnohem důkladněji. Měl před sebou zásadní úkol.
„Víte, mladíku, vesnice má jinou morálku než město…“
Skandál v promítačské kabině stále patřil k nejžhavějším drbům. Vito nevěnoval mravokárci pozornost. Dál hledal místo, kde se filmový pás poškodil.
„Váš pan otec by neměl radost, kdy by se mu doneslo…“
„Můj otec?“ vzhlédl Vito ke knězi „Asi nechápu.“
„No, však mi rozumíte. Politicky by to jistě nebylo…“
„Ale můj táta opravuje automobily v Messině…“
"Minkia!"
A tak farář Lorenzo nechtěně odhalil, že místní promítač je pouze chudým mladistvým intelektuálem. Ta hrůza! Takhle nestoudně obloudit ty důvěřivé dobré duše.

Obrázek uživatele Nathanel

Chléb, láska a prozíravost

Drabble: 

Horké dny sicilské skýtají mnohá překvapení.
Začalo to ve středu. Pekařova žena přinesla čerstvý křupavý chléb s olivami zabalený v tenkém plátně.
Ve čtvrtek se do biografu dobelhal samotný Gepard s lahvinkou červeného. Ne toho nejlepšího, to se rozumí. Ještě by přišel do řečí.
Ale teprve v pátek měl Vito poznat, jak moc si ho jeho noví sousedé chtějí předcházet. Vdova Malena Botticelli se v jeho promítačské kabince zjevila zcela nečekaně, oděna jen do růžového obláčku svůdného parfému podle poslední módy. Ovinula Vita hebkými pažemi a zašeptala mu do ucha něžné přísliby.
Promítání toho večera skončilo v padesáté třetí minutě.

Obrázek uživatele Nathanel

Skandální odhalení

Drabble: 

„Hnedka jsem věděl, že s tím klukem nejni něco v pořádku,“ mudroval stařičký Luchino, místními přezdívaný Gepard, „však jsem to povídal hned. On je tu na nás totiž nasazanej!“
„Minkia,“ poskočil na židli pekař Federico, „Jako odtamtud?“ Píchal prstem do vzduchu, až se mu rozkývala mucholapka nad hlavou.
„Však jsi ho neviděl, jak tu šmejdí s tím přístrojem? Všechno fotí, holomek promítačská! Sympozium v Syrakuzách? Tákhle!“ hrozil revmatickou paží svůdník na odpočinku, až se celý pobryndal grappou.
„A já mu dal ty nejkřupavější rohlíčky!“ zaplakal pekař.
„Pchá, ten je zvyklej na jinačí. Jedna velká žranice je to tam nahoře! Darmošlapové!“

Obrázek uživatele Nathanel

Cinema venerité

Drabble: 

Vito vyrazil do vesnice s fotoaparátem v ruce. Žádná fotografie, ale toho dne nevznikla. Ani zvětšenina by nepomohla. Hokynář Marcello se ošíval kudy chodil. Pekař Federico si stěžoval na neodbytné pálení a zavřel krám. A prostoduchý pasáček koz Momo se neukázal ve vsi včera, dnes a ani na zítřek s ním nikdo nepočítal.
„Všechny fotky rozmazané, minkia.“
„To vůbec nevadí, holoubku,“ švitořila vdova Malena, „takový hezký chlapec, pleť bledá jako mozzarella.“
Vito se zamračil proti slunci.
„Co to se všemi je? Nikdo nepostojí.“
Malena se nervózně poškrábala na stehně. Podvazek ji dnes nezvykle škrtil.
„Všichni? Ale to ne…,“ zapýřila se.

Obrázek uživatele Nathanel

Leica, mi amore!

Drabble: 

Věčně zachmuřený Pier Paolo seděl v kavárně U Matouše. Zamyšleně listoval evangeliem. Cítil se nejistý jedině před ženami, zato levičák byl neoblomný.
Vito položil na stolek fotoaparát, který si přinesl z nedalekého vetešnictví.
„Leica?“ zamručel Pier Paolo, aniž by zvedl huňaté obočí od knihy.
„Ano, zrcadlovka,“ přitakal Vito.
„Dobře děláš, bratře. Krásný přístroj. Na ty křupany je ho možná škoda…“
Vito jen pokrčil rameny.
„Nejdřív světlo a stín, clona, čas,“ deklamoval Pier Paolo nad vystydlým kapučínem, „pak teprve přijde na řadu třídní boj… Ale proč já se namáhám? Nevydržíš mezi těmi burany dýl než sto dvacet dní. To ti povídám.“

Obrázek uživatele Nathanel

Láska na první pohled

Drabble: 

Každý si ten ukrutně deštivý týden užíval po svém.
Malena, místní vdova po poštmistrovi, si na každý večer domluvila dostaveníčko s jiným amantem. Postel, kterou rozvrzali snad už za Garbibaldiho, opět vytrvale úpěla do noci.
Strážmistr Vittorio se sice dušoval, že vypátrá zloděje kol, ale nakonec raději mastil karty s místním farářem. Laciné víno poskytovalo jen pramalou útěchu. Zkušený karbaník ho obral o týdenní gáži, ani se nestihl pokřižovat.
Promítačský učeň Vito odjel až do dalekých Syrakus na regionální sympozium cinefilů. Zmámil ho sladký život, poblouznilo ho město žen a bujarých večírků, a poprvé se doopravdy zamiloval. Do sedmdesátimilimetrového formátu.

Obrázek uživatele Nathanel

Utrpení mladého promítače

Drabble: 

„Vidíš tu odřenou židli, mladej? Přesně tady sedával. Říkalo se mu Rocco, protože, když si na něj někdo dovoloval, vyhrožoval, že zavolá svý bratry z Palerma. Ale bejt tebou, stejně bych si tam nesedal. Starej Luca ho tady uškrtil filmovým pásem, že mu prý líhal se starou… A tady tím okýnkem budeš koukat do sálu, jestli se ti tam nemucká mládež... A hlavně nezapomeň vypnout lampy, až skončíš. Ten před tebou nechal svítit lampu do druhýho dne a našli ho tady docela tuhýho. Říkali mrtvice, ale to jen Rocco poslal pro svý bratry. Haha… Jinak jsou tu lidi milý. Uvidíš.“

-A A +A