DMD č. 6. pro 6. 4. 2019. Téma: Naostro

Chodím nalehko, hezky po pomyslné čáře, levá, pravá, levovýbok, pravovýbok, pozor, bulvy, nevypadněte! Občas protáhnu šíji s přenesením nátřesu dopředu, ještě to umím, ale pětatřicítka se vzdaluje za záda, rychle stárnu, protože doba se mění a já v mládí hltavá nevinnosti.
Panic ubírá tři roky, ale o třetinu zrychluje další plynutí věku. Starci vezmou měsíc, ale čas zase zpomalí. Jenže spolknout, vtáhnout celá těla do sebe mohu jen tehdy, když vojáčci v pravém prostoru opravdu v pozoru.
Kolik mi jich jen uteklo z pekáče, brzofrků a nenafuků!
Potřebuji dědka.

„Jsem celý naměkko, když ty seš naostro…“
„To snad ne,“ řekne.

„Dneska začnu já,“ praví rozvážně Sikar, „v Písmu je všechno dost naostro. Hlavně na ostří nože!“
„Ne, ne, ne, au, au!“ naváže Viktorka.
„Klaté je třeba vymýtit do kořínků,“ spěchá Thea upřesnit, „mravně určitá důslednost přeci dává smysl!“
„Viktorka,“ uvádí na pravou míru Apolo, „reagovala na nůž. Že na něj nemá sahat, aby se nepořezala.“
„Hospodin dvakrát nefandí polovičatosti,“ doplňuje Linkva mladší starší sestru, „a vlažnost plije ze svých úst!“
„Prostřední cesta bývá nejširší, ergo pekelná,“ přikyvuje vyčerpaný Filcin.
„Jenže chválí i střídmost a rozvahu,“ praví Taura, „takže se mi, milánkové, neradikalizujte, nebo vás tady všechny složím na jednu hromadu!“

Paprsky zlatého slunce zapadajícího za okraj zahrady rozjasňují otevřený prostor, zatímco domek vrhá měkký stín blížícího se večera. Vůně svobody se pohupuje ve větru a přináší poklidnou radost. Čas se zalekl pravdivosti okamžiku a stokrát se zpomalil. V malovaných hrnečcích odpočívá sypaný čaj a vypouští své esence do horké vody. Na zahradě se u dřevěného stolu podává lahodná večeře.

"Do hajzlu, to pálí!"
"Já ti říkál, že je to ďábelsky ostrý."
"Asi jsem to s tím kořením přehnala."
"Mně to chutná."
"Jo, mně taky. Mám pocit, že ze sebe vyháním čerta."
"Aspoň nejsme v Indii a palí nás jen jídlo."

Zadní ulička, temná noc. Vítr něžně počechrává hromádku odpadků. Lepkavá dlažba tlumí kroky. Opatrně, opatrně.
Nahoru po schodišti dolů, dveře. Čekat.
Čekat.
Čekat.
Pak se dveře otevřou - jen aby byly zastoupeny horou svalů.
“Ty seš novej,” zaburácí odkudsi z výšky, kde lze tušit obličej. Není to otázka - samozřejmě o tobě vědí. Máš portfolio, kreslíš cokoliv, ilustruješ knížky, otiskují tě časopisy.
Vědí o tobě.
Ale - musíš se prokázat.
Otočíš dlaň pravé ruky. Je tam. Inkoustová šmouha pod kůží a s ní bolavá vzpomínka na neopatrné hmátnutí po hrotu kaligrafického pera.
Hora zamručí a ustoupí.
“Bratře. Vítej do Spolku Přepracovaných, sekce kreslíři.”

Hru na četníky a na zloděje milovali všichni.
Andula, dnes strážkyně zákona, se plížila ve Vrbině křovím. Mezi listím zahlédla záblesk barvy. Je to jasné, modrou košili má Ruda! Jako myška proklouzla blíž, se zatajeným dechem natáhla ruku mezi větve, aby plácla dostiženého padoucha. V posledním zlomku vteřiny si uvědomila, že Ruda nemá tmavé vlasy!
Člověk, kterého praštila, se nehýbal. Ani nemohl. Z hlavy mu zbývala sotva půlka. Zaječela.
Když esenbáci odjeli s tím, že je ještě přijede vyslechnout kapitán od kriminálky, parta rozpačitě stála kolem nazelenalé Anduly.
Aby ji rozptýlil, navrhl Jožka: „Vypatrame vraha sami. Mame natrenovano, no ni?“

Jako už mnohokrát, i tuhle noc strávil v domku na základně, ale tentokrát to bylo jiné. Mlčky zíral do stropu, hlavou se mu honily myšlenky na zítřek, který se postupně přehoupl na dnešek. Neusnul ani na minutu. Ten druhý na tom byl stejně.

Ráno se všechno opakovalo, ostatně jako už mnohokrát předtím. Budíček v půl šesté. Snídaně, prohlídka, rutina. V sedm deset oblečený a připravený. Nekonečné kontroly a prověřování, zas a znovu, a pak čekat. Půl hodiny. Hodinu.

Chtěli mu ukrátit dlouhou chvíli, tak mu pustili pár písniček. Moc to nepomohlo.

Dnes je to jiné. Dnes je to doopravdy.

"Поехали!"

Horké dny sicilské skýtají mnohá překvapení.
Začalo to ve středu. Pekařova žena přinesla čerstvý křupavý chléb s olivami zabalený v tenkém plátně.
Ve čtvrtek se do biografu dobelhal samotný Gepard s lahvinkou červeného. Ne toho nejlepšího, to se rozumí. Ještě by přišel do řečí.
Ale teprve v pátek měl Vito poznat, jak moc si ho jeho noví sousedé chtějí předcházet. Vdova Malena Botticelli se v jeho promítačské kabince zjevila zcela nečekaně, oděna jen do růžového obláčku svůdného parfému podle poslední módy. Ovinula Vita hebkými pažemi a zašeptala mu do ucha něžné přísliby.
Promítání toho večera skončilo v padesáté třetí minutě.

Vánoční představení pro rodiče se blíží.
„Příští týden hrajeme naostro. Připomeňte to rodičům, ať se přijdou podívat,“ upozorňuje paní učitelka. Děti poslušně kývají. Na obědě se pak rozvine zajímavá debata.
„Ségra říkala, že naostro znamená bez kalhotek,“ ozve Linda.
„Já bez kalhotek hrát nebudu,“ brání se Tom.
„Ty nosíš slipy,“ uklidní ho Hela.
„Proč bysme měli hrát bez kalhotek?“ nechápe Jana. Než někdo stačí odpovědět, přeruší jejich diskusi dozor.
„Mami, příští týden hrajeme bez kalhotek,“ hlásí doma Tilda.
„Cože?“ nechápe matka.
„No paní učitelka říkala, že budeme hrát naostro,“ vysvětluje holčička bezelstně a naprosto nechápe, proč se maminka tak směje.

„Měli bychom to nazkoušet,“ sdělil mu Brumbál.
Snape na něj hleděl s kamenným výrazem.
„Asi bych měl klečet, možná prosit. Ty pak zvedneš hůlku a...“
„Albusi, vaše šílenství dosáhlo zcela nečekaných kvalit.“
„Nesmíme nic ponechat náhodě.“
„Jestli jste skončil…“ procedil mezi zuby.
„Pro dnešek, chlapče.“

Vzpřímeně kráčel chodbou, pečlivě měřil kroky. Vzor klidu, vyrovnanosti a obávané autority. Vstoupil do svých komnat, zabouchl dveře a došel na toaletu. Naklonil se nad ni a zvracel a zvracel a zvracel, dokud se nezhroutil na podlahu vedle záchodové mísy. Příště to bude naostro. Příště Albus Brumbál zemře a Severus věděl, že zemře s ním.

Česťa měl celou dobu pocit, že tu něco nehraje. Nedokázal však přijít na to, co by to mělo být. Až ve chvíli, kdy prošel Vypravěč dveřmi, které po chvíli zmizely, pochopil. Ve stejnou chvíli tok magie vedoucí do minulosti změnil svůj směr a připojil se k druhému.

Vypravěč vstoupil do pasti a Česťa neměl možnost mu jít na pomoc.

Jindy by Česťa strávil čas přípravami. Pokusil by se předvídat všechny situace, které mohou nastat. Ale teď věděl, že si takový luxus nemůže dovolit. Vyrazil podél toku magie a snažil se nemyslet na to, že je Vypravěčův osud v jeho rukách.

Bylo stále ještě dopoledne. Sekundus trávil svůj čas v zahradě, kde na jednom z nevinných stromů předváděl sadu seků a úderů. Cvičil střehy a postoje. Říká se: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“ Pokud někdy nastane chvíle, kdy to bude naostro, on bude připraven. Trénink mu navíc pomáhal přemýšlet. Někdo holt jako Longina ve svém pokoji nebo Caesonius v knihovně přemýšlí nad moudrými texty. Někdo k tomu potřebuje pohyb.
Cítil svoji příležitost. Jako třetí dítě a druhorozený syn by za jiných okolností neměl na trůn šanci. Toto vše měnilo. Stačí si jen najít nevěstu.
Jak těžké může být svést Eprii?