DMD č. 24. pro 24. 4. 2019. Téma: Zmatek matek

Nevěřil jsem tomu, že Mirek bude mít dostatek sil. Celou cestu jsem si říkal, že v další minutě omdlí, Tomáš vykrvácí.

Filip se ale řítil po dálnici a jak jsme vjeli do Prahy, spustil houkačku. Jindy bych mu za takový styl jízdy vynadal, ale teď jsem ho pobízel, aby přidal.

Když jsme konečně dojeli na Hradčanské náměstí, dovolil jsem si oddychnout. Začal jsem věřit, že má Tomáš naději.

V klášteře si Tomáše převzaly karmelitky a daly se do práce. Nám se jejich počínání zdálo zmatečné, ale evidentně věděly, co dělají.

"Bude v pořádku," pronesl jsem nahlas a sám tomu věřil.

Ryby se ve velkém přidávají k iniciativě „Matky adoptují sportovce“, díky níž mohou vybranému sportovci poskytnout rodinné zázemí, kterého se mu dříve nedostávalo.

Neonka, jež hnutí založila, by tak chtěla alespoň částečně napravit chyby svého mládí.

„Sledovala jsem závod v akrobatických skocích z vody a říkala si, že kdyby dnes zvítězila některá z mých dcer, ani se to nedozvím. Nikdy nebudu moci být pyšná na své děti,“ vysvětluje.

Ne všichni jsou z nápadu nadšení. Podle pavích oček jde jen o náplast na špatné svědomí, podporující navíc další zanedbávání péče o děti. Některá dokonce zvažují založení konkurenčního hnutí „Matky sportovce neadoptují“.

„Funguje! Ono to funguje!“ profesor Kutil troška vyběhl z laboratoře.
Jeho křik přilákal hlouček čumilů.
„Perpetum mobile funguje! Zázrak techniky! Dokázal jsem to!“
Profesor se smál, skákal radostí a přihlížející se pomalu začínali shánět po zřízencích s vestami, co se zapínají na zádech. On však nedbal a začal rozhazovat věci z kapes – drobné mince, nářadí a součástky.
„Už nebude třeba peněz! Zavládne všeobecná prosperita a mír!“
Náhle se zarazil a pohlédl na předměty, které držel v ruce.
„Ale ne, zapomněl jsem na matice spojovací hřídele.“
Budovou otřásl výbuch. Naštěstí měla silné stěny a lehkou střechu a tak přestavba nebyla obtížná.

Byly čtyři. Ta první z nich byla nejplodnější - a nebylo jí to moc platné.
Ta druhá porodila až jako poslední, poté, co tu třetí použila jako inkubátor.
Ta čtvrtá byla jaksi do počtu, snad proto, že ta první chtěla ukázat stejné odhodlání, jako ta druhá.
Děti vychovávaly všechny, protože konec konců, na každé dítě potřebujete vesnici.
Snažily se jim namluvit, že mezi nimi nejsou rozdíly.
Pak ale přišel otec s barevnou suknicí.
Pak ale synové vyrostli a začali vnímat.
Pak se vraceli "domů", kde číhalo nebezpečí a otec je seřadil podle toho, jak moc je byl ochoten ohrozit.
Podle matek.

Milá sestřičko (nikdy Ti tak nepřestanu říkat, smiř se s tím),

chtěla bych Ti poděkovat za Tvůj poslední list a omluvit se, že jsem tak dlouho neodepsala. To víš, tři malé děti (a čtvrté na cestě) člověka zaměstnají (i když má služku nebo dvě), navíc jsem Tvůj dopis někam založila, je tu hrozný zmatek!
Mrzí mě, že jste s Tomášem svatbu spáchali tajně, ale nezlobím se, naopak! Neumím si ani představit, jak teď musíš být šťastná. Nejraději bych za vámi hned vyrazila, ale nemůžu tu ty obludky nechat samotné. To by nedopadlo dobře.

Brzy se mi zase ozvi.
Líbá,
Greta

Jak všichni dobře víme, kouzelníci jsou od přírody hraví. Nejinak tomu bylo u Freda a George Weasleyových, kteří napjatě odpočítávali minuty do začátku měsíce dubna. Letos připravili skutečnou lahůdku. Pomocí Mnoholičného lektvaru si přehodili těla.

Ginny přiběhla, rozrušená. „Mamí! George si u mě nechal svetr!“

Molly duchapřítomně hodila ošacení po potomkovi.

„Mami, blázníš? Já jsem Fred!“

„Nemluv nesmysly, Georgi. Přece vás umím rozeznat.“

A v kuchyni to pokračovalo. „Frede, ještě jednou vezmeš do ruky Georgův hrnek a přilepím ti ruce ke stolu," zlobila se matka.

Ještě pár minut a nestačila se divit.

„Apríl!"

Pozorovat matčino zmatení rozhodně stálo za to!

Zásah se povedl skvostně, ale tím lapálie neskončila. Jakmile totiž zapnuli naviják, aby uloveného boha básnictví, pivovarnictví a antikoncepce vytáhli na palubu, ozvalo se rupnutí a nebýt včasného zákroku dvoumetrákového berserkera, odporoučelo by se celé zařízení za Edvinem.
„Urvalo to šrouby i s matkama!“ hlásil Bruno, jehož hlava byla blíž.
„Blbost, sám jsem to aretoval stabilizačníma osmnáctkama z iridia,“ namítal inženýr Naftalen.
„Tyhle jsou spíš z Merkuru,“ pravil trpaslík a podával mu zbytky.
„Mno, tenkrát při tý potyčce s leviataním mládětem jsem to opravoval krapet ve spěchu, možná se mi pomíchaly,“ připustil a dali se do oprav, než bude pozdě.

V laboratořích raketových motorů JPL právě sestavují motor pro satelit Mars Climate Orbiter. „Pánové, co jsou to tady za zmatky! V regálu jsou ještě stále palcové matky, přestože jsme už dávno celoplošně přešli na metrický systém.“

Zato ve vývojovém centru řídicího softwaru Lockheed Martin stále vládne Americký patriotismus. „Co to tam píšeš za podivné jednotky, hezky tam dej naše libry, kdo se v tom má potom vyznat“

To, že v NASA pro své výpočty trajektorie satelitů používají správně metrické jednotky, na sebe nechalo čekat téměř deset měsíců. Satelit zažehl svůj pomocný motor na 4,45krát delší dobu a shořel v atmosféře.

Rokar s Armidem se přemístili před jeskyni. Kouzelník nejprve zkontroloval svá zabezpečení. Vypadalo to, že vše, co vyčaroval, je neporušené. Pak vyrazil do sluje za nebezpečným smaragdem.

Armid zůstal venku. Měl hlídat, kdyby kouzlo nevyšlo, ale zároveň sloužil jako kotva, pro mágovu cestu do minulosti. Rozdělal oheň, vedle položil byliny a čarodějův talisman.

Uvnitř jeskyně Rokar vztáhl ruku nad Nejzářivější Hvězdu a začal zaklínat: „Tillannanàm, tillannanàm, …“
Nad drahokamem se rozprostřelo mlhové okno a v něm spatřil:
„Kdo to zavinil!“ hněval se dračí král.
„Milosti, netušíme, kdo přestavěl vejce v líhni.“
„Co teď řeknu matkám?“
U dveří stál hlouček znepokojených dračic.

"Kde se nám touláš, tatínku?" hubuje Timea.
"Hledal jsem matku k motorové pile," konstatuje Tadeáš.
"Našel jsi?"
"Ne."
"Nedivím se, v tom trávníku ji hledat, to je jak jehla v kupce sena."
"Ale nakonec jsem si vzpomněl, že mám v šuplíku rezervní, že jsme si jich kdysi pár koupili."
"Vidíš, zmatkaři! Mimochodem, nezapomněl jsi, že zítra vedeš Tabitu do flétny, protože já jdu s Tobiášem na rovnátka?"
"Opravdu zítra? Snad až za týden. Koukni do kalendáře!"
"Pravdu máš."
"Taky jsi zmatkařka."
"Nediv se, chlape bídná! Jsem znavená matka, neboť otec je v jednom kuse někde zašit!"
Tadeáš raději drží ústa.

"No představte si, Denísek dnes ve školce zase..."

"Tak to bude za pět set, mladá paní! Příště za tisíc, rozumíme si?"

"To snad nemyslíte vážně! Co si o sobě, do hajzlu, myslíte? Neposlouchej, Denísku, maminka je jenom nasra... rozzlobená."

"U vchodu je to přece jasně napsáno: Hovory o dětech zakázány pod pokutou, takže nadávat můžete jen sama sobě. Berte ohled na ostatní maminky, které si sem přišly s dětmi hrát a odpočinout přesně od takových, jako jste vy."

"Já si snad můžu o svým dítěti vyprávět kde chci! Tady už mě neuvidíte, to vám řikám!"

"Hlavně když neuslyšíme, milá paní..."

Matka mě přehlíží. Vymlouvá se na okolnosti. Nechce o mně mluvit.
Hrubě mě odstrčí, když se jí připletu do cesty. Občas do mě i kopne a předstírá, že to bylo omylem.
Pak se na mne dívá, tváří se kajícně, ale já jí nevěřím. Vím, že jsem jí trnem v oku.
Já se cítím prázdný, zbytečný a nepotřebný. Ale pak se znova nadechnu.
Každý z nás musí naplnit své poslání. Trpělivě čekám, protože mi nic jiného nezbývá.
Ale až se ta nezodpovědná matka vymotá ze svých zmatků, a konečně naučí své dítě jak mě používat, budu ten nejnaplněnější nočník ve městě.

Jarmila se během čekání na Jaroslava usadila na kus řeči s Evou. Vypadala unaveně.
„Máte hodně zařizování se svatbou?“ zajímala se Eva.
Jarmila si povzdechla: „No, zatím spíš jen zmatky, naše mamky se nějak nemůžou dohodnout na termínu. Paní továrníková na to nejdřív spěchala a teď pořád, že se to nestihne. A Jaroslava včera z celé debaty zajímaly jen sušenky na stole.“
Eva se neubránila úsměvu. „A už jste jim to řekli?“
Jarmila zamrkala a Eva začala koktat: „No, já jsem měla takovej dojem…“
Jarmila se rozesmála. „Teda, já měla doteď taky jen dojem, u doktora jsem byla až dneska.“

Davy jásají, když Václavským náměstím pochodují rázným krokem vyštafírovaní vojáci.
Mají nažehlené uniformy, hrdé pohledy a rozdávají úsměvy. Po mnoha letech válečných útrap v cizině je vítají jejich krajané doma v Československu.
Také dvě ženy mávají procházejícím a natahují krky aby už už spatřily své syny, Otu a Alfréda. Neviděly je celou věčnost a nyní se jejich chlapci vracejí domů jako hrdinové.
Další a další vojáci procházejí, smějí se a stejně tak lidé okolo.
Dvou žen se však zmocňuje neblahé tušení. Ota a Alfréd stále nikde a okolo svatého Václava právě procházeli poslední z mužů.
Za nimi už je prázdno.

Pažout s Horáčkem se vrátili domů z dovolené z Šumavy. Hned poté, co doma složili krosny, vedly jejich kroky do želežářství, kde je na ten týden zastupovala brigádnice Lenka. Říkali si, že pokud se osvědčí, mohla by v obchodě zůstavat častěji sama.
Lenka je přivítala s nadšeným úsměvem a podělila se s nimi o veselé historky, co se jí přihodily a předala jim seznam, co bude potřeba doobjednat.
Když Lenka po zavíračce opustila obchod, slíbili si, že už ji nikdy nenechají v obchodě samotnou a dali se do třídění šuplíku, ve kterém byly matky všech velikostí. Příště raději nechají zavřeno.