Historie

Obrázek uživatele Lejdynka

Welká nowina

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Nahrazuji téma 27, K pramenům.

Drabble: 

K pramenům Wltavy wydali se. Z dějin
píseň se wywalila, v peřejích přes přewis.
Wpravdě té myšlenky, v králůw háw oděné
zplašily stud. Náš obdiw k starým spisům
stwořil zde dar wšem, a nejen nám Pražanům.

****

České králowství má swé příběhy.

S radostí píšeme wšem čtenářům, že wskutku pozoruhodný objew donesl se k našim nowinám, z úst pisetalů dwau, kterak odhalen byl list v králowniném wěnném městě, a do historie wstaupiti konečně smíme s tím, že naše literatura jest stará. W Libušině saudě snaubí se krásný jazyk s wýprawností dějin. Čtěte a radujte se, Čechowé, k pramenům wzdělanosti naší utěkajte.

Závěrečná poznámka: 

To blbnutí s dvojitým W a AU je jemnou narážkou na to, že právě autor díla, o kterém je zde psáno (a Dobrovský), byl iniciátorem změny v pravopise na V jednoduché a OU.

Můžete hádat. :)

Obrázek uživatele Birute

Nebezpečenstva přespolních zápasů

Fandom: 
Drabble: 

Ten odpal ramenem se povedl. Míč prolétl pravým kruhem nad hřištěm.
Kapitán protihráčů na to odpověděl sebejistým pohybem boků, při kterém se divákům zatajil dech. Míč vzlétl k obloze jako slunce, které symbolizoval. Spoluhráč ho loktem poslal k levému kruhu. Nechybělo moc a vyrovnal by zápas.
Davy šílely.
Míč se odrazil od posvátného reliéfu, na kterém byl vyobrazený osud, který čekal kapitána poraženého týmu. Velká pocta, samozřejmě, ale taky motivace.
Nakonec kapitán hostů triumfálně zvedl ruce nad hlavu a otočil se k odchodu a oslavám.
Vtom mu zastoupil cestu velekněz a přátelsky mu sdělil: „U nás ovšem obětujeme kapitána vítězů.“

Závěrečná poznámka: 

Pravidla hry tlachtli (aztécky), neboli pok-a-tok (maysky) nebyla úplně jednotná, kromě toho, že se míč neměl brát do ruky ani odkopávat chodidly. Obětování hráčů asi nebyla tak častá praxe, i když na některých místech (Chichen Itza) se vyskytují reliéfy zachycující obětování kapitána.

Místní průvodce tvrdil, že mexický fotbalový tým raději nevyhrává pro případ, že by se měli stát obětovanými vítězi. Opatrnost matka moudrosti, jak by řekla místní vědma Tía Catalina.

Obrázek uživatele Lejdynka

Malé a velké věci

Fandom: 
Drabble: 

Žena usilovně míchá vařečkou ve velké míse. Čas od času si předloktím otře z čela pot. Její manžel přihlíží a také se potí.

Střih.

Dva muži v v oblecích stojí bezhlesně vedle sebe, a upřeně zírají na - talíř chlebíčků. Jeden z nich je lékař, druhý otec myšlenky.

Střih.

Šmitec lákavě voní a Lažnovský má hlad. Dnes ještě neobědval. Jednání je nudné a bezpředmětné.

Střih.

Mluví se o podivné nemoci tří novinářů. Prý onemocněli tuberkulózou a tyfem.

Střih.

Manželka mu k večeři servíruje zbytek pomazánky, kterou si předevčírem neodnesl do práce. Alois Eliáš se hořce usmívá.

Kéž by také byla otrávená.

Závěrečná poznámka: 

Slovo "šmitec", kromě toho, že je to nivová pomazánka, také znamená "konec", což víme, ale je to odvozené od německého "schnitten", což znamená "stříhat". Plus si v tomto "fandomu" můžeme hrát s různými variantami konců.

Událost zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Chleb%C3%AD%C4%8Dkov%C3%A1_af%C3%A9ra

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Vířivé vody u Kozí říčky

Fandom: 
Drabble: 

Vážení posluchači, vítejte u přímého přenosu z veslařského závodu triér u Aigospotamoi, čeká nás tradiční helénské derby mezi Spartou v červeném a Athénami v modrém.
Mužstva jsou nastoupena, ale ne, zdá se, že Moudré sovy mají potíže seřadit se na startovní čáře a, bohové, to je neuvěřitelné jejich vlajkovým lodím se zápletly hned dvě ze tří řad vesel a místo ven ze zátoky míří k pláži!
Hladoví vlci poněkud nesportovně zapalují soupeřovu loď, ale získávají tím rozhodující náskok. Veslaři doslova vaří vodu!
A je to tu, poslední loď Vlků vyplula ze zátoky a Sparta tak porazila Athény na plné čáře.

Závěrečná poznámka: 

"Námořní" bitva u Aigospotamoi byla klíčovým bodem obratu v peloponéské válce. Námořní v uvozovkách, protože athénské lodě byly toho času na suchu, Sparťani je podpálili a vyrazili ze zátoky na Athény. Z celé athénské flotily zbylo jen 9 lodí, což už se mi do drabble nevešlo.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Srozumitelný jazyk

Fandom: 
Drabble: 

"Himmelherrgot, to snad nemohou myslet vážně. Podívej. Podívej!" Václav rozhazoval rukama a šermoval přátelům před očima dopisem ze společnosti Seidel.
"Prý pokud chci reklamovat, musím použít srozumitelný jazyk. Zatracení Němčouři v tom jejich Aussig!"
"A co, tak já ti klidně dopis v němčině napíšu," prohlásil s klidem jeho jmenovec.
"Nebo, pokud chceš, zaplatím ti nové," přidal se do hovoru Saša.
"Vy nechápete ten princip? Tohle je přece o něčem jiném než o velocipedu."
"Pak máme tedy ještě jinou možnost. Vyvíjím teď vlastní stroj, prototyp motokola, ale potřeboval bych spolupracovníky."
"Jedině, pokud to bude stroj český."
"Přátelé, můžete mu říkat Slavia?"

Závěrečná poznámka: 

U zrodu firmy Laurin a Klement stáli dva Václavové a jeden Saša, a to hrabě Alexandr z Kolowrat. Všichni tři se podíleli na vývoji prvního českého motocyklu hlavně proto, že už je nebavilo jednat s německými firmami.

Obrázek uživatele Lee

O. A. M. D. G.

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Vážně jsem napsala celé drabble a pak zjistila, že nesmí jít o monolog komentátora? :D

Drabble: 

Soutěžící se řadí na start a atmosféra houstne. Po té podivné epizodě s poléváním vodou je si nepřátelský kotel jist vítězstvím a málem si už gratulují. Sám mám jisté pochybnosti a v duchu už lituji vsazených peněz… Krátce po startu ale vyskakuji ze svého místa. Favorit zůstal stát jako přilepený, zatímco našinec se řítí vpřed, až se mu kola od vozu rozpalují doběla. Protivník má co dělat, aby mu viděl aspoň záda! Neskutečné vítězství! „Kristus zvítězil nad Marnem!“ hulákám na celé kolo a překvapivě se ke mně přidává i nemálo hlasů z pohanských fanoušků! Zázrak na hipodromu! Ať žije Hilarion!

Závěrečná poznámka: 

Vykrádám svatého Jeronýma a jeho pozoruhodně plastický popis z Života sv. Hilariona. Věta "Jezdec má co dělat, aby viděl soupeři aspoň záda" (zhruba, nemám před sebou daný text) je přímo jeho a tolik se mi líbila, že jsem to prostě musela napsat. :D

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Trofeje

Fandom: 
Drabble: 

Pruský císař Vilém II. žasl. Každý kout zámku ho překvapil, tu svou precizností, tu krásnou dekorací, tu modernizací, o které mohl ve svém sídle jenom snít. Koupelna s tekoucí teplou vodou, splachovací toalety, více než polovina sálů s elektrickým osvětlením.
"A nyní moje největší chlouba, prosím tudy," pronesl pyšný majitel Konopiště a uvedl ctěného hosta a jeho doprovod do loveckého pokoje.
"To je... Chci říct, kolik jich tu je?" Císař se marně snažil spočítat trofeje parohaté zvěře, jež zdobily místnost doslova od podlahy po strop.
"Je jich tu nad tři sta tisíc. Všechny jenom moje."
"Jste úctyhodný lovec, Františku Ferdinande."

Závěrečná poznámka: 

František Ferdinand d'Este byl známý po celé Evropě svojí loveckou vášní. Na zámek Konopiště si nechal dovést jednak svoje myslivecké trofeje, jednak sérii plechových terčů, aby mohl trénovat i za špatného počasí.
Konopiště se stalo v jeho rukou nejmodernějším sídlem tehdejší monarchie a císař Vilém byl tak okouzlen, že se na zámek opakovaně vracel a pobýval na něm na svých návštěvách častěji než ve Vídni.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Ad Fontés!

Fandom: 
Drabble: 

Antika byla toho roku velmi populární, zemětřesení v Římě odhalilo bílý půvab římských soch a najednou všichni toužili vlastnit kamenné svědky velké minulosti.
Jeden talentovaný mladík dostal toho času neobvyklou zakázku. Nězná tvář spícího Kupida s měkkým úsměvem zmizela pod nánosem kyselé hlíny, kterou ještě sochař pravidelně proléval horkou vodou. Po pár týdnech vyzvedl Kupida, který vypadal přesně tak, jako by pod zemí ležel celá staletí.
Socha putovala z jedněch nenasytných překupnických rukou do druhých, až skončila v Římě. Kardinál Riario poznal padělek, ale místo trestu mladého sochaře zaměstnal. Pomohl mu vyrůst v největšího sochaře tehdejší i mnoha dalších dob.

Závěrečná poznámka: 

Humanisti v Itálii začali razit heslo zpět k pramenům, tedy k Antice, jejím památkám a literatuře. Michelangelo Buonarotti vyrobil tehdy nejslavnější padělek své doby, Spícího Kupida, ani ne tak s vidinou výdělku, jako prostě pro tu výzvu.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Udatný zachránce

Drabble: 

Bylo to Léta Páně 1150, kdy jsem s otcem svým cestoval z venkovského dvorce na pražský dvůr, když tu náhle převeliká bouře nás zastihla a koně se splašili. Hnali nás jako šílení a já, jsa ještě malým dítětem, na kozlíku jsem se neudržel a spadl. V tu chvíli se kolo od vozu našeho odlomilo, tíha jeho mi rozdrtila žebra.
V tu ránu objevil se chlap jako hora, těžké kolo zvedl a na vůz vrátil, do vsi nás dovezl a mě ošetřil.
Otec z vděčnosti za můj život knížecí titul mu udělil a na počest jeho skutku začal mu říkat Kolowrat.

Závěrečná poznámka: 

Kolowratové jsou jedním z nejstarších českých rodů, první v pramenech doložený je jakýsi Albrech z Kolowrat, rytíř Anny Svídnické. Podle pověstí existují však dvě verze - jedna od "Dalimila" sahá až k Lucké válce, druhá Balbínova zasadila zachránce královského syna střízlivěji do 12. století.
Příběh je ale v obou stejný, zakladatel rodu byl silák, který těžké kolo od vozu sám zvedl a vrátil na místo, odtud jméno. V erbu rovněž je velké kolo dodnes k nalezení.

Obrázek uživatele Keneu

Tohle všechno je pravda

Drabble: 

1759 a’ Ghàidhealtachd
James Macpherson pozorně naslouchá přednesu vetchého stařečka.

1816 Praha
Kniha, kterou Josef Linda používá jako tepelnou izolační pomůcku, nevydrží takové zacházení, rozpadne se a vydá Píseň vyšehradskou.

1843 Paris
Alexandre Dumas starší otírá prach z fóliového rukopisu číslo 4772.

1966 Liptákov
Pyrotechnik Šťáhlavský vyhazuje do povětří důmyslně okovanou truhlu.

1968 Praga
Umberto Eco si krátí čekání na dámu listováním v knize abbé Vallota.

1990 Praha
Pavel Janoušek a Vladimír Macura čtou román Sametová Anna

2023 Castle Rock
Stephen King dokončuje převyprávění Beruščina dítěte od S. Morgensterna.

Tohle všechno je pravda. Ať se propadnu do Florinu, jestli kecám.

Obrázek uživatele Smrtijedka

Lež tak veliká, že se času bude dotýkat

Fandom: 
Drabble: 

„Jste podvodník a lhář!“ křičel nespokojený zákazník.
„Služebníček, přijďte zas,“ usměje se široce a ukloní se.
Zákazník vykulí oči, pak mu flusne k nohám.

„Prodává šmejdy! Viděli jste někdy tak hnusný bronz?!“ hřímá před krámem drobný obchodník.
„Pozor, pane,“ usměje se šibalsky a s otcovským výrazem složí ruce do smířlivého gesta (hle, i gesta mohou lhát!). „Nechcete přece zažalovat za pomluvu?“

Ea-Nasir věděl moc dobře, kde je pravda. Šmelil a podváděl, kupoval pod cenou, prodával draho. Na rozdíl od jiných obchodníků své doby si ale nechával všechny nenávistné dopisy, kletby a reklamace. A ty, bylyť z kamene, překročily propast věků.

Závěrečná poznámka: 

Inspirováno mezopotámským obchodníkem z 18. století př. n. l. Ea-Nasirem, v jehož domě byly nalezeny v klínovém písmu vyvedené stížnosti zákazníků. Nejen že byl tedy v obchodě laxní, až podvodný, ale zřejmě ho na vytáčení lidí něco bavilo tak, že si důkazy této radosti doma vystavil. Můžete si o něm (v angličtině) přečíst například zde.

Kdyby tak tenkrát měli vědu

Fandom: 
Drabble: 

Prvorozené dítě, zdravá avšak nepotřebná dcera. Všechny další děti se narodily mrtvé. Jindřich usoudil, sice až po seznámení s mladou Annou Boleynovou, že jeho manželství s Kateřinou je prokleté. Přece vzít si za ženu vdovu po vlastním bratrovi je hřích a proto ho Bůh trestá mrtvými syny.
Anna porodí zdravou dceru. Nepotřebnou dceru. Syn se narodí mrtvý. Jindřich usoudí, ovšem až poté, co nalezne zalíbení v Janě Seymourové, že Anna je čarodějnice a proto mu nedá dědice trůnu.
Kdo ví, jak to bylo. Co když je pravda úplně někde jinde?
Co když Anna i Kateřina byly prostě obě Rh negativní?

Závěrečná poznámka: 

Nevím, jestli tohle někdy někdo náhodou nezkoumal - ale proč by to nemohla být pravda - no ne?
https://cs.wikipedia.org/wiki/Krevn%C3%AD_skupina

Obrázek uživatele Šmelda

Tvář pro veřejnost

Fandom: 
Drabble: 

"Do Hádu, kdyby se pořád nehýbal!" řval vzteky uvnitř své lebky. Nahlas ovšem nemohl říct nic. Císaři, tedy prvnímu občanovi, se nenadává.
Na druhé straně si nemohl při tesání do kamene dovolit chybu.
Zobrazovaná hlava se na chvíli zastavila a sochařova palička několikrát zazvonila na dlátě.
Z hlubin kamene se vynořily jemně zvlněné vlasy. Dalších pár úderů porodilo orlí nos, hrdou bradu a kulaté obloučky uší.
Nezbývalo než postavit hlavu na mužná ramena a silnou hruď.
Zapadlá císařská očka mezi odstátýma ušima a pod srostlým obočím se na něj podívala, zatímco bota na tlusté podrážce netrpělivě zaklepala o zem.
"Hotovo?"

Závěrečná poznámka: 

Římská republika měla staletí dlouhou tradici tzv. veristických portrétů, sochaři cíleně zobrazovali lidi tak, jak opravdu vypadali. Cílem této poctivosti snad bylo, aby se v posmrtném životě mohli zemřelí potkat se svými předky a poznat se s nimi.
To například Řekové nedělali, Řekům šlo po většinu dějin zobrazit ideje lidí, jejich nejlepší možné podoby, realismus nebyl podstatný.
Římský přístup se ale změnil s koncem republiky, podobizny císařů, nejnápadnější je to u Augusta, se tak s jejich písemným popisem scházejí jen malinko.

Obrázek uživatele Chrudoš Brkoslav Štýřický

Záhadný prapradědeček

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Když má člověk literárně založeného příbuzného, skutečného spisovatele, který prozkoumá historii rodu a knižně vydá rodokmen, dozví se o svých předcích zajímavé věci.

Drabble: 

Osudy našich předků byly velmi pestré, v jednom případě je tu ovšem záhada. Náš prapradědeček po meči, který přivedl rod do rodiště mého tatínka, kde dosud žije jedna větev rodu, mizí v době po smrti praprababičky ze všech informačních zdrojů.
Bratránek jmenuje sedm míst, kde po něm marně pátral v úmrtních matrikách, a své zjištění uzavírá slovy:
"Buď odešel ještě někam jinam, nebo žije dodnes..."
Byla by to romantická představa, že někde dohledám živého prapradědečka ve věku dvě stě jedenácti let. Realita bude nepochybně jiná. Asi byl závěr jeho života smutnější, můžeme jenom spekulovat.
Zdalipak se někdy někdo dopátrá pravdy?

Obrázek uživatele strigga

Morous a protiva

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Vídeň, 1849

Drabble: 

"Pan doktor Semmelweis tu dnes není?" nadhodil kdosi z mediků nejistě. Chladnou pitevnou to zašumělo.
"Není," odtušil jeden ze starších lékařů. "A nebude. Byl propuštěn."
"Konečně," ušklíbl se druhý. "Byla jen otázka času, než toho morouse vyhodí."
"Blázen," odfrkl třetí.
Atmosféra mezi mediky se uvolnila. Někteří pochybovali, nejistí, jestli na těch jeho opatřeních přece jen něco nebylo. Jisté výsledky se popřít nedaly. Sebevražda profesora Michaelise všemi otřásla. Ale když se ostatní tak shodují... musí to být pravda! Semmelweis je blázen, protivný vztekloun a dobře mu tak.
Z pitevny zamířili rovnou zkontrolovat rodičky. Nádoba s chlornanem vápenatým zůstala zapomenutá v koutě.

Závěrečná poznámka: 

Za tohle drabble vděčím Blueberry Lady a jejím letošním historickým drabblům, díky kterým jsem se oklikou dostala až k tomuhle příběhu. Ignác Filip Semmelweis byl porodník, kterého jako prvního udeřil do očí fakt, že na jeho oddělení umírá víc lidí než jinde. Častou příčinou smrti rodiček byla ještě stále v té době horečka omladnic, infekce způsobovaná bakteriemi, které na svých rukou a nástrojích přenášeli medici i lékaři pracující na pitevnách. Semmelweis si tuhle souvislost spojil a začal mediky nutit, aby si myli ruce v chlorovém vápně, čímž úmrtnost na svém oddělení radikálně snížil. Přesto mu málokdo uvěřil – možná taky proto, že to byl údajně celkem protivný a popudlivý morous, a navíc nedokázal svou hypotézu uspokojivě vysvětlit. Nehledě na to, jak strašně těžké a nepříjemné muselo být pro lékaře přijmout fakt, že za smrt svých pacientek mohou oni sami. Zmíněný profesor Gustav Adolf Michaelis byl jeden z těch, kdo nejen uvěřili, ale také zavedli opatření po Semmelweisově vzoru – a nakonec, stíhaný výčitkami svědomí, v roce 1848 spáchal sebevraždu.
Semmelweise v roce 1849 z Vídně propustili a jím zavedená opatření opět zrušili. Působil pak ještě v Budapešti, kde se pokusil o stejný postup s podobným výsledkem - ani tam mu nikdo nevěřil. Ve svých 47 letech skončil v psychiatrickém ústavu, kde také velmi záhy zemřel.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Nelehké sestavování životopisu

Fandom: 
Drabble: 

Vznešený mladý pán narodil se udatnému bojovníkovi Viktorínovi z Kumštátu a neznámé dívce, jíž si otec z bojů přivedl urozené Anně z Vartenberka na hradě Bouzov v Poděbradech na dvoře svého strýce v Horažďovicích, kde za kmotra mu byl sám Jan Žižka. V sedmi letech o otce přišel a jeho poručníkem stal se ujec jeho Boček strýc Hynek z Poděbrad Heralt z Kumštátu, jež ho k boji připravoval a coby čerstvě dospělého čtrnáctiletého dovedl ho do bitvy u Lipan, kde spolu bojovali na straně kališníků katolíků.
Kdo mohl vědět, že ten holec to jednou dotáhne na zemského správce a krále.

Obrázek uživatele Lejdynka

Mezi nebem a zemí

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Nahrazuji téma č. 22 - Jako fénix z popela

Drabble: 

Tisíce let spí spánkem věčným, k břehům řeky smrti již dávno doputoval, obhájil se, že ctnostný byl a chudým prospíval. Jeho tělo je v souladu s jeho myslí.

Když najednou jeho duch se zachvěje, zaječí, zavrávorá. Posmrtný kokon byl narušen. Amulety odstraněny. Obvazy - ne snad záměrně - strhány. Musí se vrátit! Jeho tělo bylo znesvěceno!

Duch zuřivě vytryskne z temnoty.

Jak fénix z popela vstává mrtvý faraon. Jeho duše v úžasu hledí na vážné tváře za sklem, ale marně volá, nikdo ho neslyší, nikdy neuslyší.

Ani mrtvý, ani živý. Ani tělo, ani duch.

Bezčasí reality Britského muzea, spoutaný navždy v očistci.

Závěrečná poznámka: 

Hodnější Imhotep, nebo Noc v muzeu?! ;)

Obrázek uživatele ChaosPrince

Windowsy z popela, Fínix z pekla

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Body nesbírám, nahrazuju téma 22 - Jako Fénix z popela

Drabble: 

“Tak to zapni! Zapni to!”
Zapne to. Chvíli se nic neděje.
“Co když do toho praštím?”
“Posral ses? To naskočí!”
A tak čekáme.
Čekáme dlouho.
Nakonec se ozve zachroupnutí disku. Obrazovka zesvětlá. Je to tady!
“Třikrát sláva, aleluja!”
“Mám tam celou seminárku!”
Na obrazovce naskočí pruh. Jen jeden.
“Nehejbe se.”
“Pohne se, vydrž!”
Disk teď chroupe o sto šest. Konečně rajská hudba - úvodní melodie Windowsů 97. Pruh se rozleje přes obrazovku. Zjeví se ikony. Mám chuť bouchnout šáňo. Tu seminárku bych přepisoval fakt nerad.
“Hodnej Fínix, zlatej Fínix!”
"Stejně byl divnej nápad pojmenovat takhle tvůj noťas..."
"Divnej možná, ale funguje!"

Závěrečná poznámka: 

Založeno na skutečné události. Na vejšce jsme jeden čas sdíleli jako správný socky na tři lidi jeden prastarej repasovanej notebook. Startoval jak chtěl, a obsahoval hru Mravenci a textový editor T602. Dělat na tom přepisy byla práce pro vraha. Majitelku tenkrát opravdu napadlo pojmenovat notebook Fínix, čistě pro tu prdel - a taky proto, že jsme se pokaždé modlili, aby povstal z popela.
Ukázalo se, že to bylo moudré rozhodnutí.

Obrázek uživatele Rorico

Krátké vyjednávání

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Nahrazují téma nechat na holičkách.

Drabble: 

Legenda praví:
Toho chladného listopadové dne se jako poslední na vrchu Bílá hora bránilo 300 bojovníků slavného moravského pluku. Chrabří bojovníci odolávali u zdi obory letohrádku Hvězda předlouho přesile císařských, až padli do posledního.

Reálně se stalo:
"Pane plukovníku!" zazněl hlas Maxmiliána z Lichtenštejna, když byla právě zastavena palba.
"Nebylo toho již dost? Vaši velitelé i zbytek vašeho vojska uprchl a vy jediní jste zde zůstali sami. Unavení a nezaplacení k tomu. Což takhle, že byste se přidali k nám? Můžete zachránit ještě většinu svého pluku!
Plukovník se ani dlouho nerozmýšlel než zabručel "Na ja," protože vše uvedené byla pravda.

Obrázek uživatele Owlicious

Epifané

Fandom: 
Drabble: 

Oddělení od sebe časem i vzdáleností.
Jeden vážený v Babylonu, druhý vězněný Římem na ostrově.
Spojení vizemi budoucnosti se věrně chápali pera, aby to, co viděli, zaznamenali, i když pro to neměli slova.
Výklady k tomu doplnili až další.
Symboly pro říše, jejichž vláda přijde v průběhu dějin.
Babylon - orlí křídla na lvím těle, Persie - medvěd se třemi žebry v tlamě, Řecko - čtyřhlavý pardál letící na ptačích křídlech. Řím - ztělesněná hrůza se železnými zuby a deseti rohy.
Symboly pro mocnosti doby konce.
Sedmihlavý pardál s deseti rohy, který se zotaví ze smrtelného zranění - Papežství.
Dvourohý beránek, mluvící jako drak - Amerika.

Závěrečná poznámka: 

Přiznávám bez mučení, že tahle série "jednoznačně biblických" témat mi dělá fakt problém. Protože hrozně, strašně, příšerně nerada píšu prvoplánově.

Obrázek uživatele Lee

Boha znát

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Mrzí mě, že mi uteklo včerejší - super velikonoční téma. :D

Drabble: 

Cítili se a také byli neporazitelní, protože to, o čem svědčili, byla Pravda. A všechno kárání a napomínání (zprvu skoro bezradné), věznění, bičování, pohánění před pohanské soudy i nesčetná umučení byla marná. O tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet. A zabijte slovo, o němž lidé nemohou mlčet. Zabijte Slovo, když už jednou vstalo z mrtvých. Jak zastavit kazatele, jež zuby šelem rozemelou, takže se z nich stane chléb živící další? Jak zastavit člověka, jehož radost je tak veliká, že nevnímá, že krvácí? Jak zastrašit křížem ty, kdo hlásají kříž? A jak se zároveň ochránit před oslovením vlastního srdce?

Závěrečná poznámka: 

Rozemletí zuby šelem je obrat Ignáce Antiochijského, další věta je narážkou na sv. Perpetuu a hned následující na sv. Ondřeje, který měl říci "Kdybych se bál kříže, nehlásal bych jej." Těmto všem úžasným lidem věnuji tuto drobnou stoslůvku.

Nedoceněný

Fandom: 
Drabble: 

Mladší králův syn. Neumetají mu cestičku, korunu nezdědí.
Přesto se pilně učí a vzdělává ve všech důležitých disciplínách. Mluví sedmi jazyky, je okouzlujícím společníkem, výborně si vede i v rytířských turnajích. Na rozdíl od staršího bratra.
Ač mladší bratr dědice trůnu stává se významným politikem. Ukončí papežské schizma a omezí moc církve.
V devatenácti letech se stává uherským králem, ve dvaačtyřiceti římským králem, ve dvaapadesáti zdědí po bezdětném bratrovi českou korunu. V pětašedesáti získá titul římského císaře. Jako první tak vytvoří podunajské soustátí, které má být obrannou hrází proti Osmanům.
Přesto se do paměti Čechů zapsal hlavně jako liška ryšavá.

Závěrečná poznámka: 

Zikmund Lucemburský, od jehož smrti uplyne letos 9. prosince 585 let, byl jedním z nejvýznamnějších politiků vrcholného středověku, schopný improvizátor a pragmatik. Vzhledem k oné nešťastné záležitosti s Janem Husem je však u nás dodnes nespravedlivě vnímán v negativním kontextu, jako například tady: https://www.youtube.com/watch?v=CslhfrBm8Vg
Zikmund nenesl na Husově upálení žádný podíl, dokonce žádal kardinály o Husovo propuštění, ale nebylo mu vyhověno pod pohrůžkou, že celý sněm, který byl politicky velice důležitý, rozpustí.
Z čehož plyne naučení: nevěřte slepě všemu, co říká jen jedna strana :-)

Obrázek uživatele Kumiko

Sanguis martyrum...

Fandom: 
Drabble: 

Horko. Vydýchaný vzduch. Prvorodička se potí. Sípe. Zatíná pěsti. Křičí. Zbylí muži stojí zády na druhém konci cely, kam byli zahnáni. Jen strážce zvědavě a beze studu zevluje hned u dřevěných mříží. V přestávce mezi kontrakcemi, kdy rodička jen namáhavě oddechuje, se ušklíbne.
"A ty jsi chtěla rodit včas, abys mohla do arény s ostatními? Podívej se na sebe! Už teď křičíš, co budeš dělat, až se objeví šelmy?"
Nadechla jsem se, abych mu odsekla, ale tu jsem uviděla záblesk ve Felicitiných očích. "Teď trpím já; tam ale ve mně bude trpět někdo jiný - Pán."
Šelmou byla najednou ona sama.

Závěrečná poznámka: 

Svaté Perpetua a Felicita (+ zřejmě 203) byly kartáginské křesťanky, odsouzené ad bestias. Zpráva o nich se traduje v textu Passio Perpetuae, psaném jako vězeňský deník Perpetuy, ve kterém se objevuje i tato epizoda o Felicitině porodu.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

La Vierge du Gévaudan

Fandom: 
Drabble: 

Marie-Jeanne pásla stádo dobytka kus za vesnicí. Zrovna když se smrákalo a chtěla hnát krávy domů, zaútočilo na ni něco, co později vešlo ve známost jako bestie.
Toho podvečera jí zachránily život tři věci: modlitba, krávy a býci, kteří kolem ní udělali instinktivně kruh, a pastýřská hůl, jíž údajně šelmu zranila.
Marie-Jeanne byla jedinou napadenou obětí, která řádění bestie přežila. Její popis šelmy ovlivněný prožitou hrůzou brzy znal každý lovec v okolí. Obrovská. Dlouhé tesáky. Rudý hřbet. Bílá náprsenka. Schopnost... chodit i po dvou.
Gevaudanská bestie zabila více než sto lidí. Ale co to bylo za šelmu se dodnes neví.

Závěrečná poznámka: 

V 18. století řádila ve Francii lidožravá šelma známá prostě jako bestie. Byla velmi tichá a útočila cíleně ze zálohy, mnohdy přímo mezi lidskými obydlími. Popisy lidí, kteří bestii zahlédli, byly velmi neurčité, každý přidal další a další démonický atribut.
Možná se jednalo i o člověka, psychopata ve zvířecí kůži. Buď jak buď, řádění bestie po roce ustalo, ale naše fantazie se touhle příšerou zaobírají dodnes.
Mimochodem, Francie má na ty lidožravé potvory docela bohatou historii, už od 17. století jsou na různých místech zaznamenávány zprávy o tom, jak někde šelma sežrala pastýře či osamělé pocestné.
Marie-Jeanne má poblíž městečka Auvers pěknou sochu: https://www.s-pass.org/fr/observatoire/40093/la-bete-du-gevaudan-philipp...

Obrázek uživatele Šmelda

Tři šestky

Fandom: 
Drabble: 

Při psaní měl hlavu plnou obrazů. Obrazů hrůzy a krve. Obrazů lámaných pečetí a sedmihlavých draků.
Odložil pero, protože se mu třásly ruce.
Vzpomněl si na vyprávění o lvech trhajících věrné pro zábavu pohanů a o císaři, který to nařídil.
Pomodlil se a vrátil pero k papyru.
Zde je zapotřebí moudrosti. Kdo tomu rozumí...
"Já teda ne," pomyslel si a pokračoval ve psaní.
...ať spočte číslo té šelmy, neboť je to číslo člověka. To číslo je...
Kolik říkal, že to bylo? Šest set šestnáct, nebo šest set šestašedesát?
"To druhé se bude ostatním lépe pamatovat," rozhodl se a zapsal ho.

Závěrečná poznámka: 

Součástí drabblu je osmnáctý verš třinácté kapitoly Zjevení svatého Jana, kde se objevuje (ne)populární číslovka šest set šedesát šest. Ovšem v některých starších verzích Apokalypsy je místo ní číslovka šest set šestnáct.
Kvůli počtu slov jsem se rozhodl pro překlad pro 21. století, protože Kralická, kterou mám doma, to má na moc slov.
Nejčastější interpretací té číslice je, že se jedná o gematrii, hledání skrytého významu ve slovech zapsaných hebrejskou abecedou. Starověké hebrejské písmo nemělo specifické znaky pro zápis číselných hodnot, a tak se číselné údaje zapisovávaly pomocí písmen. Alef, první písmeno, znamenalo 1, bet, druhé písmeno bylo 2, jedenácté písmeno kaf bylo 20 atd.
Jméno a titul císaře Nerona Nro Qsr můžeme sečíst takto:
Nun (50) + Reš (200) + Vav* (6) + Qof (100) + Samech (60) + Reš (200) = 616.
Řecká verze jména Nero, Neron**, by se zapisovala s jedním nunem navíc, výsledek by tak byl 666.
Háček je v tom, že v době vzniku Zjevení byl císař Nero po smrti, i když je pravda, že se často věřilo, že se jen někde ukrývá a chystá se zpět uchvátit moc.

*Vav se mimo jiné používá pro zápis samohlásek o a u.
** Při latinském skloňování Neronova jména se taky přidává n.

Podobný princip používají neonacisti, kdy za číslo 88 ukrývají pozdrav Heil Hitler, neboť H je osmé písmeno abecedy. Využívají se pak různé další objekty, které s číslem 88 souvisejí, dokonce třeba planeta Merkur, jejíž oběžná doba je (skoro) osmaosmdesát dní.

Obrázek uživatele Achája

Marnost

Fandom: 
Drabble: 

Krok.
A další.
Jeden po druhém.
Zhluboka se nadechl.
Protáhl ztuhlé svaly.
Dalších pár kroků.
Kámen tlačil před sebou.
Zadíval se k vrcholu.
Ještě pěkný kus cesty.
Věděl jak to dopadne.
Stejně jako vždy.
Krůček po krůčku.
Přibližoval se k vrcholu.
Se svým břemenem.
Ještě pár desítek metrů.
Už mu docházejí síly.
Má chuť to vzdát.
Ale co kdyby náhodou.
Co kdyby se to povedlo.
Jednou to přece musí...
Kdepak, svůj trest si zaslouží.
Už je metr před vrcholem.
Kámen mu vyklouzl.
S veselým duněním.
Svištěl si dolů údolím.
Jak ten zvuk nesnáší.
Ten svůj denní chléb.
Svou cestu marnosti.

Obrázek uživatele Šmelda

Kolik personifikací se vejde na vůz?

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Řím, duben 46 před naším letopočtem

Drabble: 

Mezi davy volajícími slávu, nastoupenými vojáky zpívajícími sprosté písně a kořistními sochami projížděl vůz náramně pomalu.
Jeho kola tak na dláždění nedrkotala a jelo se jim pohodlně. Jádrem toho všeho byl proplešatělý vojevůdce středního věku, který hrdě zdravil lid.
"Tolikrát se ke mně modlil. O mě se modlil! Myslel jen na mě," řekla se sebeslavným úsměvem, "na ni skoro nikdy. O ní jen mluvil."
Victoriina ruka ukázala k velké soše Romy.
Druhá žena jedoucí na voze se na ni podívala s vážnou tváří, věděla, že je s ním už od jeho narození. Naklonila se k mužovu uchu.
"Pamatuj na mě."

Závěrečná poznámka: 

Vím, že v zadání bylo, že to nemají být bohové ani bohyně, ale když oni ti Římani dělali bohy a bohyně ze všeho.

Obrázek uživatele Šmelda

Koho chleba jíš

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Řím, kdykoli kolem poloviny třetího století

Drabble: 

Uskočil před splašky vylitými shora. Břečka se rozlila po zemi a postříkala mu bosé nohy.
Kdyby v žaludku něco měl, zvedl by se mu.
Došel k akvaduktu, nejprve se napil ze slabého čůrku, pak hořkou vodu vyplivl a omyl si nohy.
Zařadil se mezi lidi před chrámem a snažil se sledovat lidi, kteří přišli po něm.
Po hodině čekání vyšel kněz.
"Chleba nemáme, běžte pryč."
Šel.
Nejdřív přestaly hry, teď i chléb.
Zakručelo mu v břiše, až se kolemjdoucí žena otočila.
"Jdi do domu Jacinta Corvina, dá ti najíst. Je to křesťan," zašeptala.
"Jedí lidské maso!"
"To se jen říká."

Závěrečná poznámka: 

Jednou z příčin rychlého rozšíření křesťanství mezi obyvateli římské říše bylo to, že většina třetího století našeho letopočtu byla pro říši dobou velké krize, staré jistoty, například zajišťování známých her a chleba pro všechny občany, byly pryč.
Do té doby se mohli i nejchudší občané spolehnout na to, že jim římský stát dá aspoň základní jídlo (taky se tak ještě za republiky kupovaly hlasy).
Ve třetím století to ale nešlo, ale postupně se rozkřiklo, že je tu ta divná východní sekta, která se při svých obřadech dělí o jídlo.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Královská hostina

Fandom: 
Drabble: 

Tabule se prohýbala, tré polévek lahodně vonělo, král a císař však nejedl ani růžovou, ani německou mandlovou, nýbrž prostou s krupicí. Později housátka, křepelky a tuční kapouni žlutou omáčkou přelévaní a hříbky plnění přistáli na stole, vladař jen skromně pečeného srnčího uždiboval. Místo dezertů norských či lombardských smočil rty v polosladkém víně a pak se Jeho Majestát uklonil hostům a odebral se do spoukromí svých komnat.
Po modlitbě v kapli nechal si Karel IV. donést své opravdu oblíbené jídlo. Jemnými pohyby sám si na manchetu rozetřel máslo a blaženě se zakousl.
Když byl chléb potravou Kristovou, potěšit smí i císaře.

Závěrečná poznámka: 

V době Karla IV. byl chleba hlavně jídlem poddaných, nicméně se používal jako talíř, nejprve na polévku, pak na maso a potom se teprve snědl. Většinou se však vrátil kuchaři a dělala se z něj omáčka.
Podle zdrojů ovšem Karel IV. chleba jedl hrozně rád, jedl ho s máslem a nechával si ho pro sebe péct ve velikosti, co se mu vešla do ruky.
Pravděpodobně mu právě skromná strava prospívala k delšímu životu.

Obrázek uživatele Šmelda

Do třetice

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Řím, 21. dubna 126 našeho letopočtu

Drabble: 

Oheň byl vždycky nepřítelem měst a Řím nebyl výjimkou. Veliký požár za císaře Nerona strávil město před šedesáti lety.
"Znám někoho, kdo si to pamatuje?" pomyslel si Hadrián stojící před zavřenými vraty. Zatímco kolem něj vonělo kadidlo a hrála hudba.
Další požár zažil sám Hadrián. A ten požár potom, co vypukl před šestnácti lety už si i pamatoval.
Poslední dva požáry zničily dva různé chrámy, které stály přímo na tomto místě. Copak je tu bohové nechtějí?
Nakonec všechno vyřešil beton a další beton.
Hudba vyeskalovala, vrata se otevřela a císaře Hadriana ozářily sluneční paprsky procházející otvorem v největší kupoli světa.

Závěrečná poznámka: 

Trochu opožděně bych chtěl popřát všechno nejlepší městu Římu a připomenout jeho narozeniny drabblem z Pantheonu, jedné z nejznámějších antických stavebních památek, která stojí na svém místě od roku 125 našeho letopočtu.
Na stejném místě dvakrát předtím shořely chrámy zasvěcené všem bohům, ten současný naštěstí stojí.
Známý je svou kupolí z betonu, která je dodnes největší kupolí z nezpevněného betonu a jako výsměch všem, kdo se ji budou pokoušet napodobit (a přes tisíc let to v Evropě nikdo jiný než Římani nedokáže) ještě není uzavřená.
Nahoře v kupoli je kulatý otvor oculus, kterým prochází sluneční světlo. A v den založení Říma slunce svítí přímo na vrata chrámu, kudy dovnitř během slavností vcházel císař.
Takhle to vypadá (až na toho císaře).

Stránky

-A A +A