Historie

Je to marný, je to marný, je to marný

Drabble: 

Sám víš, Jupitere, že jsem je varoval. Poprvé už před sedmnácti lety. Můj hněv tehdy jako blesk z čistého nebe poničil polovinu města. Ale lidé zůstali hluší.

Před dvěma týdny znovu, na mé přání Iris vysušila všechny studny, ale lidé nic. Zůstali hluší a slepí.

A sám vidíš, co se děje teď. Už celý den a noc nechávám průchod svému hněvu a zasypávám celé město popelem. Někteří začali brát nohy na ramena, ale pořád zbývá dost těch, kteří jsou nejen hluší a slepí, ale také hloupí.

Žádné další varování už nebude, teď udeříme s Iris společně, a rozžhavíme samotnou oblohu.

Závěrečná poznámka: 

První strofa byla "mírná", zemětřesení roku 62 n.l., které poškodilo budovy v polovině Pompejí.

Na začátku října roku 79 ve městě vyschly všechny studny.

24. října 79 vybuchl Vesuv, a celý den soptil a zasypával město popelem.

Až úplně nakonec Vulkán spolu s Iris vypustili na město pyroklastický proud...

Obrázek uživatele Šmelda

Donebevolající troufalost

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Ta historicita je tu s ještě větší hvězdičkou než obvykle. Vizte závěrečnou poznámku.
37 našeho letopočtu

Drabble: 

Slepec by to považoval za hudební vystoupení. Trubky troubily, varhany hrály a bubeník v podpalubí krásné nové lodi udával rytmus veslařům s takovou vervou, že zcela přehlušilo šumění příboje.
Nikoho nepřekvapí, že by slepec neviděl nastoupené pretoriány v naleštěných zbrojích, zástupy senátorů a jezdců a pochopitelně ani císaře Gaia nadšeně sledujícího svoji spíše obrovskou než krásnou loď.
Pár mil od břehu se loď začala ztrácet a s ní i zájem diváků. Pak začaly stěžně klesat níž a Gaius zbledl.
Nakonec loď zmizela a nad zavřenou hladinu vystoupila osamělá bublina, jejíž neslyšené puknutí dokreslilo trapnost situace.
"Tohle znamená válku!" zařval Caligula.

Závěrečná poznámka: 

Spolu s jmenováním koně konzulem je vyhlášení války bohu moří jedna z věcí, které se Caligulovi často připisují, ale je hodně velkou otázkou, jestli to tak třetí římský císař opravdu udělal. O konzulu Incitatovi třeba jindy, teď k té válce s Neptunem.
Caligulovi nepřátelé o císaři mluví spoustu špíny, ale zvláštní je, že válku bohu moří přímo nezmiňují. Životopisec dvanácti císařů Suetonius jen zmiňuje, že vojákům nařídil sbírat mušle jako kořist.
Přímé vyhlášení války bohu moří si vymysleli pozdější spisovatelé, možná autor románu Já, Claudius, Robert Graves.
Pokud by k takovému vyhlášení války došlo, chybí mu příčina. Já si řekl, že by to mohlo být třeba potopení obrovské lodi, kterou si nechal Caligula postavit kolem roku 37.

Nevítaná

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Zase jeden příběh, kdy úspěšný sňatek neznamenal výhru...

Drabble: 

Byl to opravdu skvělý sňatek.
Královský princ. Vévoda z Condé, slavný válečník.
Nevěsta byla ovšem neteří prvního ministra, všemocného kardinála.
Vyhlídky na krásný život, lákavé jako duhové bubliny. Jenže stejně pomíjivé.
Venkovská dívka neznalá velkého světa vznešeného ženicha nezaujala. Ani věno nebylo nakonec tak skvělé.
U manžela brzy převážila chladná lhostejnost.
Náhle však vévoda upadl v nemilost. Slavný hrdina skončil ve vězení!
Tehdy se odhodlala k činu. Vyjela na jih, bouřila zemi na pomoc manželovi.
Nakonec se znovu shledali. Jenže potom žili opět odděleně.
Až nastala příležitost se nemilované choti zbavit. Skončila na opuštěném hradě, navždy odloučená i od syna.

Závěrečná poznámka: 

Neradostný osud chotí legendárníhi francouzského prince Ludvíka Bourbonského vévody z Condé řečeného Velký Condé, hrdiny třicetileté války a poté protagonisty vnitřních válek ve Francii, tzv. Frondy. Byl přinucen oženit se s neteří kardinála Richelieu, Claire-Clémentine de Maillé, především kvůli vyhlídkám na dědictví po nesmírně bohatém prelátovi. Jenže tyhle naděje se nesplnily, takže nerovný sňatek znamenal nakonec jen zklamání. Oproti neteřím kardinála Mazarina, které se později také všechny skvěle provdaly, proto tuhle dámu nic dobrého v manželství nečekalo. Když se ale během občanských válek vévoda ocitl ve vězení, jeho žena ho podporovala s překvapivou energií, byť nakonec neúspěšně. Za odměnu si jí po návratu vůbec nevšímal, dokud nedošlo u jejího dvora k jakési potyčce mezi personálem, v níž byla zraněna, když se pokoušela zabránit násilí. Přestože byla podle všeho naproto nevinná, vévoda ji nechal doživotně internovat na jednom ze svých hradů, kde dožila v naprosté izolaci. Údajně nakonec zešílela.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Nechutný lék

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

K dnešnímu drabble mě inspiroval Šmelda, díky Ti!

Drabble: 

Pečlivě prohmatával ránu, aby si ověřil, zda se správně hojí. Pokynul otrokovi s miskou, aby mužovu paži omyl, poté sám čistým plátnem zraněný sval ovázal. Byl spokojen. Od chvíle, kdy se uvolil, že bude dohlížet na zdraví v místní gladiátorské aréně, ztratil pouhých pět pacientů. To vše díky pečlivosti a čistotě.
Přistoupil k dalšímu z bojovníků, avšak shledal, že zranění nohy začalo mokvat.
"To mýdlo, co jsem ti dal, používáš, Sudo?"
Mladý muž sklopil zrak: "Moc nerad, pokaždé, když ho zapiju, krkám bubliny."
Galénos spolkl poznámku o barbarech a jejich zálibě ve špíně: "Mýdlo je prostředek na očistu těla. Osle."

Obrázek uživatele Rorico

Dva nespokojení muži s velkým vlivem

Fandom: 
Drabble: 

"Vzpomínáte si jaké to bylo dříve?" pravil smutně muž s pohledem upřeným na hladinu vína, kterým kroužil ve sklence a sledoval, jak se na hladině odráží světlo svící.
"Vzhledem k našemu věku je dříve velmi široký pojem," odvětil jeho společník u stolu.
"Jak jsme hořekovali nad leností císaře Rudolfa. Nad jeho neschopností, nezájmem říši i Evropu. Vzpomínáte pane z Budova?"
"Ach ano, jistě pane Thurn." odvětil Budovec.
"Nu, tak to zítra připomeneme ostatním pánům, až se sejdeme u pana Smiřického a musíme jim vysvětlit, že s Habsburkem se zkrátka lépe mít nebudeme." zahřměl pan Thurn a udeřil pěstí do stolu.

Obrázek uživatele Rorico

Je čas balit

Fandom: 
Drabble: 

"Ach Fridrichu, co se děje?!" táže se jeho žena Alžběta
"Vaše veličenstvo!" volá komorník. "Můj pane, co nyní?!"
"Vaše veličenstvo, smím se otázat jaká je situace na bojišti?" vznáší dotaz anglický velvyslanec.
Jeden přes druhého se téměř překřikují a téměř zapomínají na jeho postavení. Taková neúcta! JE PŘECE PANOVNÍK! Vladař z mocného rodu Wittelsbachů! Co si to vůbec dovolují takhle s ním mluvit.
Ale i on sám si už nyní uvědomuje, že jeho vláda zde, v této zemi, kterou Bůh opustil, právě padla. Je tedy načase, aby ji opustil také.
Na dotazy k němu vznášené tedy zareagoval jediným slovem.
"Odjíždíme."

Obrázek uživatele ef77

Přeškrtnuté jméno

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Já nevím, že se mě ta Čína letos tak drží.

Drabble: 

Pekingské nebe je šedé, tak jiné proti nebi jeho mládí. Všechno je tu jiné. Všichni jsou tu jiní.
I on býval zapálený – pro vědu, pro poznání. Tihle tady taky hoří, ale jejich plamen nezáří, jejich plamen zapaluje. Ničí.
On přistupoval ke svým učitelům pokorně, s uctivou bázní. Tihle tady se taky bojí, ale úctu, tu ztratili už dávno, když všechno staré převrátili naruby.
On – učitel - musí klečet, protože je hadí a buvolí duše. Oni – studenti – stojí, protože jsou Rudé gardy, očišťující zemi od reakcionářské akademické elity.
Všechno je vzhůru nohama, tak jako jméno napsané na železné ceduli.
Jeho jméno.
Přeškrtnuté.

Závěrečná poznámka: 

Buvolí a hadí duše, původně buddhistický termín, se během Kulturní revoluce používal jako souhrnný výraz pro všechny nepřátele revoluce. Učitelé, hlavně "reakční akademici" byli velmi často ponižováni (a mučeni a zabíjeni) svými studenty. Při "nápravných shromážděních" museli klečet s šaškovskými vysokými klobouky na hlavách a s dřevěnými plaketami pověšenými na krku se vyznávali z reakčních myšlenek a nesprávných teorií, což byla třeba i teorie relativity.

Obrázek uživatele Šmelda

Ještě najít sloveso

Fandom: 
Drabble: 

Ztracen v myšlenkách hladil prsty kluzký povrch voskové destičky. Popravdě byl tak zamyšlen, že si ani nevšiml, že dělá stejné pohyby jako umbrijská masérka věnující se jeho chodidlům.
Proč, když ji nejvíc potřebuje, múza nepřichází? Na téhle řeči by si mohl udělat kariéru.
"Ještě víno, pane?" zeptal se otrok.
"Nepřerušuj mě, když píšu!" okřikl ho, až sebou Umbrijka škubla.
Napil se vína.
"Trpké." Vrátil otrokovi pohár a přiložil stylus k panenské destičce.
Otroci otravují a římští úředníci zneužívají svou pravomoc a vydírají lidi.
Jaká to doba, jaké to zvyky!
"Hmm, to je dobré," zabručel nahlas a vyryl první šupinku vosku.

Závěrečná poznámka: 

Ciceronovo slavné zvolání O tempora, o mores, zděšení nad mravy a zvyky, které jak známo upadají už od vzniku lidstva, pochází z jeho soudní řeči proti Gaiu Verrovi (Verres), což byl římský magistratus který proslul tím, jak se během války se Spartakem i později přiživoval vydíráním obyvatel spravované provincie.
Rozhodně nebyl jediný, kdo to tak dělal, ale trik je vždycky v tom, nenechat se chytit.
Slavné zvolání se Ciceronovi asi zalíbilo, a tak ho použil ještě několikrát v dalších soudních řečech.

Obrázek uživatele Tora

Kam ten svět spěje...

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

Dnes zase lehce nakoukneme do historie. A nebude to historie příliš vzdálená. Ale i tak se tam děly věci...
A jako vždy, hutná poznámka na závěr. Už to se mnou lepší nebude.

Amerika, rok 1943

Drabble: 

„Co si to dovolujete?“ prská Pennelope Hurding. „Já tu krajku prostě chci! A taky kanýry!“
„Madam,“ švadlena se snaží kulaťoučkou dámu uklidnit, „je válka! Naši vojáci potřebují uniformy, látkami se musí šetřit!“
„Já nechci šetřit!“
„Pennelopo,“ přiskočí majitelka salónu, „při vaší skvělé figuře úsporu patnácti procent látky na šatech vůbec nepoznáte! Navíc volány už dávno nejsou chic! Nutno jít s dobou! Amy Boward si dokonce nechala ušít dámské kalhoty! Velmi jí slušely!"
Pennelope se zhroutí do křesla. Kam ten svět spěje? Za jejího mládí…
Ale… Stará Bowardka a kalhoty?
Svraští obočí.
„Kalhoty? Ukažte mi střih! A látku! Chci aspoň dvoje!“

Závěrečná poznámka: 

40. léta patřila válce. Státy přijímaly válečná opatření, která nařizovala salónům i všem švadlenám, jak nesmí móda vypadat. Ze všeho nejvíce bylo třeba šetřit materiálem na vojenské uniformy, proto v každodenní módě scházely téměř jakékoli ozdobné prvky. Byly zakázány krajky, kanýry a v Británii časem i sklady na sukních. Knoflíky byly dovoleny plastové nebo potažené látkou, kovové a kožené patřily vojákům. Oblečení stejně jako nákupy a v galanteriích spadalo pod známý přídělový systém. Sukně z nevlněné látky se dala pořídit za čtyři lístky, šaty za sedm, jedny punčochy za tři. Legislativa určovala i povolenou velikost límců, kapes nebo pásků. Díky válce se o něco více zkrátily sukně a ženy začaly hojněji oblékat kalhoty. Britská vláda přišla s vlastní značkou CC41, pod níž vyráběla oblečení hlavně funkčně a za dodržování veškerých omezení.
I v Americe se šetřilo. Americká válečná výrobní rada v pořadí L-85 vydala dne 8 března 1942 výnos, jehož cílem bylo snížení množství textilu používaného při ženském nošení o 15 procent. Délka a šířka sukně byla omezena. Bylo zakázáno nadměrné plesání, šaty musely být bez krajek, volánů a nášivek. Pásky a látkové pásky nemohly být širší než dva palce a oděvy nemohly mít více než jednu kapsu. Výjimky byly povoleny pro svatební šaty, těhotenské oblečení a náboženské vesty. Domácí šití nebylo omezeno a stalo se ještě populárnější. Střihy však musely dodržovat pokyny rady.
V USA byla tato omezení zrušena v roce 1945. Velká Británie měla daleko přísnější pravidla a lidé je museli dodržovat výrazně déle.

Zdroj:
Historie módy 20. století
Módní institut pro design a merchandising

Obrázek uživatele Birute

Za lenivého odpoledne

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Za lenivého odpoledne někdy mezi morovou ránou a pruským obléháním.

Drabble: 

Jindřich byl nenaložený už od rána. Všechno ho bolelo, takže bylo jen otázkou času, kdy to někdo schytá.
Schytala to jeho vnučka Kačka, kterou při zdravotní procházce přistihl u Merkurovy kašny s klukem.
Jindřich mládence zahnal, než stihl Kačce vzít dvorně vědro, a Kateřině nezbylo než se s ním vláčet. Navíc se za ní vlekl Jindřich, který cestou domů bručel: „Za mých mladých let jsme se necukrovali všem na očích. A neměli jsme kašny na každém rohu. My si vodu museli oddřít. A taky jsme posupně nefuněli, když nás prarodiče napomenuli.“
„A taky jste upalovali čarodějnice,“ připomněla mu vnučka rázně.

Závěrečná poznámka: 

K časovému zasazení děje: Merkurova kašna v Olomouci pochází z roku 1727 a v tomhle drabble je zbrusu nová.

Obrázek uživatele Tenny

Některé věci se nemění

Fandom: 
Drabble: 

"To za nás vůbec nebejvalo! Ta dnešní mládež...."
"Jo, když my jsme byli mladí, museli jsme čekat, až bude nějaká bouřka a zasáhne strom a strom začne hořet. A potom ten oheň hlídat a schraňovat!"
"Oni ho teď dokonce nechají vyhasnout, no věřila bys tomu?"
"Syn mi včera ukazoval, jak mám křesat těmi kameny! Taková nová... tentononc."
"Technologie? Co ti mladí všechno nevymyslí. My jsme běhali hezky venku za mamuty a oni sedí v jeskyních a koukaj do plamenů!"
"Kazí si tím oči! A nikdo je nebude chtít zaměstnat, když nebudou umět chytit mamuta!"
"Vidíš, lidstvo úplně směřuje k záhubě!"

Závěrečná poznámka: 

Pravěcí lidé jistě nevěděli, co je technologie, ale určitě si stěžovali že ti mladí se nechovaj jako oni. To je myslím taková lidská konstanta. :D

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Anežka, 1305

Fandom: 
Drabble: 

Když mi bylo šest dní, můj otec zemřel. Vkládaly se do mě nemalé naděje, ale musela bych být muž. Takto jsem se stala jenom další figurkou v politické hře. Mé matce bylo osmnáct let a neměla v úmyslu stát v ústraní. Zvolila si za chotě dalšího krále. Co na tom, že za dva roky se stala vdovou zase. Žila jsem v blahobytu, zcela jinak než všechny mé nevlastní sestry. Prý jsem byla ještě krásnější než moje matka. Ale přesto mě nakonec matka a její milenec provdali za souseda. Dnes je mi 35 let. Umírám. Celý život byla má mladá léta.

Závěrečná poznámka: 

Celé dějiny Přemyslovců by možná byly jiné, kdyby se Richenze narodil syn. Ale nenarodil.

Podivný noční sabat

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Tohle téma mi moc nešlo, ale nakonec mě napadl dost zvláštní výslech, snad se dá uznat jako křížový.
Severovýchod Itálie, Cividale de Friuli, někdy v 1. polovině 16. století.

Drabble: 

„Tedy Giuliano Pastore, tvrdíš, že ses účastnil ďábelského sabatu?“
Vesničan rozčileně odporoval. „Ne. Já a moji druhové bojujeme s čarodějníky za úrodu polí. Když je porazíme, je dobrý rok, když prohrajeme, je neúroda.“
Nářečí trochu těžko srozumitelné, obsah ještě podivnější.
„Ale komu sloužíte?“ tázal se inkvizitor.
Giuliano pokrčil rameny. „Je náš úděl bránit úrodu.“
„Jak ses k tomu dostal?“
„Narodil jsem se tak. Ve dvanácti letech mě povolali.“
„Byl to ďábel?“
„Ne! Tomu nesloužíme!“
„Proč se tedy účastníš sabatů?“
„Abych zabránil čarodějníkům pustošit pole.“
„A oni slouží ďáblu?“
„…ano.“
„Kdo velí vám?“
„Náš kapitán.“ Zaváhal. „Anděl…“
„Ďábel!“ zvolal inkvizitor.
„NE!“

Závěrečná poznámka: 

Jedná se o náznaky jakýchsi starých tradic a obřadů týkajících se plodnosti země, které se zřejmě předávaly na venkově v odlehlých oblastech severovýchodní Itálie, ale i jiných evropských krajích a figurovaly v nich noční bitvy "dobrých" a "zlých" sil o úrodu. Doklady o nich jsou především právě z inkvizičních záznamů, hlavně v 15.-16. století. Vyšetřující v nich obvykle nespatřovali nic jiného než ďábelské sabaty a také to vyslýchaným podsouvali (přesto většinou nepadaly nejpřísnější tresty). Zdá se ale, že postupně pod tlakem tyto tradice buď ustoupily, nebo opravdu splynuly se satanismem.

Obrázek uživatele TomBoombadil

Soud Piláta Pontského

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Žádné omezení ani varování.

Drabble: 

Veliký správce Judeje Pilát Pontský s bolestivým výrazem ve tváři seděl na konci dlouhého stolu. Čekal na svůj poslední soud. Římský prokurátor celý život trpěl nevyléčitelnou, příšernou bolestí hlavy. Ten jediný, který mu od bolesti dokázal ulevit, seděl na druhé straně a pokojně se usmíval. Ješua Nazaretský.
Na straně soudců seděly také dvě další neméně důležité osoby: Anděl a Ďábel. Seděli naproti sobě u kratšího stolu po Ješuově straně.
Stolem byl kříž. Kříž, který si Ješua odnesl na svých zádech poté, co ho Pilát nechal ukřižovat.
Začal Křížový výslech.

Soud však záhy vynesl rozsudek: Pilát Pontský se konečně dočkal Odpuštění.

Obrázek uživatele Tenny

Ze spisů

Fandom: 
Drabble: 

"... mý bratři, proto berte na vědomí, že zkušenost nás učí následující: mučený ve svých bolestech se přizná k čemukoliv, co navrhnuto mu je. Jeho slova mohou škodit nezúčastněným a jeho přiznání pravdivé nemusí býti.
Ukládáme proto: Aby obviněný mohl být mučen, musí důvěryhodné důkazy být podány a všichni svědci vyslechnuti. Pokud se nalézají pochyby či obviněný odvolat se může, k mučení se nepřistoupí.
Dále se vyhlašuje, že den po mučení může obviněný své přiznání si přečíst a pokud vezme svá slova zpátky, bude za nevinného považován a odškodněn, jak zákon říká..."

Zapsáno perem Diega de Deza, léta páně 1500, Španělsko

Závěrečná poznámka: 

Španělskou inkvizici nikdo nečeká!

O inkvizici ve Španělsku je toho v popkultuře hodně, ale je často malována krvavějšími barvami než ve skutečnosti byla. Ve svém drabbleti vycházím ze spisů inkvizitora Diega de Deza, který podobná slova opravdu napsal. Inkvizice od mučení odrazovala, obvinění měli právo na právníka, odvolání, apod.

Stejně tak nebyli cílem inkvizitorů čarodějnice, které inkvizice nepovažovala za reálné. Cílem bylo pokatoličtění, proto se inkvizice zaměřovala na protestanty, židy a muslimy.

Popravy inkvizice samozřejmě prováděla - pro představu, za 350 let své existence reálně popravila okolo 2000 lidí. (průměrně jedna poprava za dva měsíce)

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Tajemství sladkostí

Fandom: 
Drabble: 

"...já bych vám opravdu rád řekl víc, pane, ale možná by se mi lépe mluvilo bez vaší čtené ruky na mém nebohém hrdle," sípal lékárník. Muž v drahěm šatě ho pustil, ale hrozivý výraz z jeho tváře nezmizel.
"Spusť. A nic nevynechej."
Lékárník polkl: "Původní už nemám, přivezl a prodal mi ho jeden křižák, že se tím ládují sultánovy ženy kdesi v Akkonu. Při snaze zjistit, z čeho se vyrábí, jsem jej... snědl."
"A co tedy prodáváš, ty lotře, mojí ženě na léčbu nevolnosti týden co týden?" zavrčel šlechtic.
"Svůj skromný pokus, pražené mandle, šťávu z fíků a cukr. Marcipán."

Závěrečná poznámka: 

To máte tak. Křižáci objevili sladkost, která se v Orientu poávala jako závěr hostiny, hlavně pak ženám, protože jak známo, orientální krása je krása kyprá. Přivezli ho do Portugalska a tam se začal vyrábět pokus o totéž. V lékárně. Prý tuze zachutnal manželce jednoho šlechtice a díky nim se postupně stal ozdobou všech luxusních tabulí. Jestli je to pravda, kdo ví, ale historka je to povedená.
Ten původní marcipán byl pravděpodobně z pistácicí, datlí a medu, ale už se to neví jistě. Ten evropský je z mandlí a cukru.

Obrázek uživatele kytka

Sousedská

Fandom: 
Drabble: 

Blažena vyžínala u plotu trávu, ve skutečnosti ale číhala na sousedku.

"Dobrej večír, Mařenko," narovnala záda.

"Dobrej." Marie byla ráda, že si může na chvíli oddechnout, cesta do svahu ji zadýchala.

"Tak už prej přijeli ti Rumuni," opřela se Blažena dychtivě o plaňky. "Jak vypadaj?"

"Holota, Blážo, úplná holota! Představ si, že děcka ani boty nemaj!"

Blažena pohoršeně zavrtěla hlavou. "Takovou lúzu sem přitáhnou!
To abyste si dali pozor na slepice. Takoví maj nenechavý ruce. A do jaký chalupy je dali?"

"Na zadní paseku."

"Ale! Ta je pěkná, velká." Blažena se zamyšleně poškrábala srpem na rameni. "Starej odsud přitáh řezačku."

Obrázek uživatele Lee

II. zastavení

Fandom: 
Drabble: 

„Já jsem ten kříž neviděl.“
A to byla první a poslední věta, v níž se pokusil sám sobě předstírat, že by tohle mohl být skutečný proces. Nebyl hloupý. Z těch, co je takhle sebrali, se sotva kdo vracel. Jeho případ byl příliš jedinečná příležitost, než aby ho sebecitelnější vyšetřovatel nakonec nechal jít. Bude to jednosměrka.
Tak dobře, Pane, jestli to chceš takhle, jestli tohle je místo, na které jsi mě povolal, budiž, buď vůle Tvá.
V tu chvíli ještě netušil, jaký kříž vlastně přijímá ani že ho bude muset přijímat každý den znovu. A jak často bude těžký k neunesení.

Závěrečná poznámka: 

Toufar, prosinec 1949

Obrázek uživatele Wendyses

Neschopnost výslechu

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Druhé nesoutěžní. (Snad se to pořád smí, ale mám absťák, znáte to.)

Drabble: 

Nevěřil tomu, že tuhle šarádu označovali jako výslech. Ještě přímo v procesu!
Nedokázal uvěřit tomu, že tihle válku vyhráli. Bez kázně, pravidel. Vždyť i teď se prokurátor na něco zeptal, ale nedal mu prostor k odpovědi. Měl se tu hájit, ale neměl jak - tihle lidé stejně nedokázali pochopit, co je to rozkaz. A jak se takový vojenský rozkaz dodržuje, když nebyli schopni ctít zásady výslechu.

Najednou prokurátor zvýšil hlas. "Vždyť jste zabil tři a půl milionů lidí!"

Chtěl do něj hučet dál, ale to se už musel ozvat. Měl svou čest.

"Promiňte, zabil jsem jich jen dva a půl milionu."

Obrázek uživatele Rorico

Horký den

Fandom: 
Drabble: 

"Tak račte račte vašnosti."
"Ano ano, jak se říká, po hlavě do toho!"
Tupouni zlomyslní pomyslel si pan Jáchym Ondřej Šlik na adresu pošklebujících se halapartníků, kteří před ním rozhrnuli závěs jako oponu, aby mu umožnili vystoupit na pódium onoho divadla, kterého se měl nedobrovolně, leč s důstojností sobě vlastní právě zúčastnit.
Tím také dovnitř zavanul horký vzduch ze Staroměstského náměstí rozpáleného červnovým sluncem a zároveň jej téměř ohlušil dav, který se na náměstí shromáždil.
Pana Jáchyma i v tom horku zamrazilo a téměř mu ztuhly nohy. Ale to už ho onen zlomyslný strážný postrčil vpřed a představení mohlo začít.

Obrázek uživatele Lee

I. zastavení

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Letos budu marná. (Já vím, to je už jak kolovrátek.)

Drabble: 

„Nebudeme to opakovat víckrát, rozdělte se!“ tón hlasu naznačoval, že jejich nervy jsou přepjaté k prasknutí. Ačkoli byli ozbrojení, prohrávali boj o moc. Chlapci se ani nehnuli.
„Můžete si za to sami!“
Hořký a ponížený vztek teď už nic nezadržovalo a ozbrojenci zaútočili.
A vlastně mají pravdu, napadlo ho letmo, když udělal krok před svého mladšího spolužáka, aby ho klesaje na zem zakryl vlastním tělem. Ježíš si za to také mohl sám. Cítil, jak mu po hlavě stéká krev, a byl najednou sobecky rád, že k nebeské bráně nepůjde sám. Že v případě seminaristů se Hutuy a Tutsie oddělit nepodařilo.

Závěrečná poznámka: 

Kněžský seminář ve městě Buta, Burundi, 30. 4. 1997

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Neúprosná prosebnice

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Letos začínám trochu morbidně.

Drabble: 

Těžké dveře sotva propustily nesmělé zaklepání a kníže si teprve v tom okamžiku, kdy chtěl dát pokyn k jejich otevření, uvědomil, jak velmi je unaven. Prací i životem.
Zvedl oči od svazku, který už dlouhé hodiny nečetl, jen skrze něj zíral do prázdna, zrovna ve chvíli, kdy vstoupila. Celá v černém a s uplakanýma očima. Jejich pohled se střetl.
"Vaše knížecí milosti," hlesla a poklonila se téměř až k podlaze.
"Hraběnko Šliková." A po krátké pauze se opravil: "Voršilo."
A pak na něj únava života dolehla ještě silněji. Podlehl jejímu naléhání.
Šlikova hlava se tak jako jediná setkala s tělem.

Závěrečná poznámka: 

Třetí Šlikova manželka byla tak neúnavná, že si u Karla Lichtenštejna vyprosila právo na řádný pohřeb nejenom pro manželovo tělo, ale i jeho hlavu. Ta byla jako jediná sňata z mostecké věže, kde byla spolu s ostatními hlavami 27 českých pánů naražena pro výstrahu na kůl.

Obrázek uživatele Lee

Bylo nás pět

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Přijde mi, že skrzevá publikační čas trochu zapadlo.

Drabble: 

Tvrdým dopadem na kámen sklo hodinek prasklo. Ručičky se zastavily. Bylo dvanáct minut po třetí. Na pláži se rozhostilo ticho moře.
Mincay hleděl tvrdě a vážně na bílé ruce obemknuté kolem násady oštěpu. Díval se do vyhaslých očí a přemýšlel, proč ho tahle mrtvá schránka vlastně znepokojuje. Protože jen krátce před smrtí zpívala? Protože se mohla bránit a nebránila? Protože se přes všechnu zdánlivou bezmocnost zdála silnější než oni?
Pátral v mrtvé tváři po stopách strachu, bezmoci a falše, musela tam přece být... Nebo?
Na chvíli se mu zazdálo, jako by zvítězili ti druzí, a pocítil nad tím překvapivou radost.

Závěrečná poznámka: 

8. ledna 1956.
Z mé strany je tu autorská licence, tak se nezlobte, pokud o tom víte více než já. (Což je u řady z vás pravděpodobné.)

(Je to téma „mrtvá schránka“, ale to je asi zřejmé. :D)

Obrázek uživatele Šmelda

Konec jednoho věku

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Egyptská Alexandrie, 30 před naším letopočtem

Drabble: 

Na špičce jehly se držela malá čirá kapka.
Natáhla paži a bodla. Nebolelo to. Nic už nebolelo.
Opřela se, položila ruce na opěrky pozlaceného křesla a čekala.

"Nalej mi octa," řekla Kleopatra otrokyni mírně zastřeným hlasem.
Vyloupla z křesla několik říčních perel a hodila je do poháru.
Napila se a zkřivila ústa nechutí a úsměvem.
Už mohla dát najevo, jak odporně to chutná. Chuť jí vrátila o jedenáct let zpátky k Antoniovu užaslému výrazu a k poklidnému houpání lodi.
Poprvé mu ukázala co dovede. Na lodi to začalo a na lodi to skončilo.
Byla to její jediná chyba.
Zavřela oči.

Závěrečná poznámka: 

Kleopatra VII. byla poslední královnou nezávislého Egypta. Byla velice vzdělaná a politicky nesmírně schopná, vždycky dokázala dosáhnout svých cílů a vždy věděla, na čí stranu se přidat.
Drabble odkazuje na její první setkání s jejím posledním milencem, Markem Antoniem, kterému chtěla ukázat nejdražší nápoj na světě - několik perel rozpuštěných v octu. Vztah Marka Antonia a Kleopatry trval jedenáct let a skončil krátce po námořní bitvě u Actia, kde se z neznámého důvodu dala Kleopatřina loď na ústup následovaná Antoniem.
Vítězství si tak připsal budoucí první římský císař Augustus. Antonius spáchal sebevraždu.
Kleopatra se do poslední chvíle snažila s mladým Augustem vyjednávat, ale tady podruhé v životě politicky selhala. Když jí hrozilo, že by ji August vedl v triumfu v Římě, rozhodla se, že si zachová čest a spáchala sebevraždu.
Pozdější legendy vyprávějí o tom, že se nechala kousnout jedovatým hadem, ale soudobé prameny o tom nemluví.

Chtěl bych moc poděkovat všem organizátorkám a organizátorům, všem hodnotitelům a čtenářům.

Obrázek uživatele Achája

Královna Tajemné zahrady

Drabble: 

Pavučinky ve větvích
nejkrásnější jsou vždycky ráno.
Kdo přijde pozdě, už je neuvidí.
Noc navěsila na ně
perličky z rosy.
Sestra Luna šla už spát
a zlaté paprsky otvírají květy.
Opojné vůně převalují se v trávě,
mámí a lákají vše živé.
Bosé nohy proplétají se mezi stébly.
Sukně trochu zmáčená, však uschne.
Prsty tančí mezi okvětními lístky,
pečlivě skládají do košíku dary země.
Studánky v listech Alchemilly
hostí včelky u snídaně,
cennější než samo zlato.
Urovná zdobený šátek
na stříbrem zářící hlavě.
Očima vpíjí se laskavě
do té tajemné zahrady.
V níž vrostlé má kořeny
a duši v každém kvítku.

Závěrečná poznámka: 

Celou dobu jsem se těšila, až si budu zase moci napsat něco poeticky éterického.
Dnes jsem četla o úžasné ženě a ilustrátorce Tashe Tudor a musela jsem ji do toho zapojit, byť její díla zatím z blízka neznám. Tajemná zahrada je jedna z knih, co ilustrovala. https://www.tashatudorandfamily.com
A Alchemilla vulgaris je kontryhel obecný, moje oblíbená bylinka. Středověcí alchymisté sbírali "nebeskou rosu", co se chytá v jejích listech a používali ji při svých snahách vyrobit zlato. Odtud ten název :-)

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Svatý přístav

Fandom: 
Drabble: 

Vlny si pohrávaly lodí jako kočka s hračkou. Černé mraky rozřezávaly blesky jeden za druhým a vítr nadělal z plachet pouhé cáry.
Mladý kapitán João Modrooký věděl, že africké pobřeží je pryč a proud je strhává nemilosrdně kamsi do hlubin oceánu. Jak jsou na tom další dvě lodě, které se spolu s ním vydaly na objevnou výpravu, věděl jenom Bůh.
A přesně k tomu se João začal modlit. Možná to byla náhoda, možná zázrak. Loď náhle vplula do zátoky a přečkala tak nejhorší bouři.
Ráno pak první noha vkročila do měkkého písku místa, které bylo z vděčnosti nazváno Porto Santo.

Závěrečná poznámka: 

Tři portugalské lodě byly na příkaz Jindřicha Mořeplavce vyslány roku 1418 na průzkum afrického pobřeží. Ale strhla je obrovská bouře, kterou přečkali jenom díky obrovské náhodě, když je proud hodil na jedinou písečnou pláž široko daleko, do zátoky ostrova Porto Santo. O pár měsíců později připluly lodě i na ostrov Madeira, který je od té doby důležitou zastávkou objevných zámořských plaveb.

João Modrooký je kapitán João Zarco, významný objevitel a jeden z prvních guvernérů ostrova Madeira. Má tam ve Funchalu pěknou sochu. :-)

Obrázek uživatele Šmelda

Přes čáru

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

U bran Říma, 46 před naším letopočtem

Drabble: 

Čtyři bělouši ho přenesli přes posvátnou hranici. A zatímco mu na uši dorážel zpěv vojáků, vzpomněl si, jak tutéž hranici překračoval před třemi lety.
Pamatoval si zpěněnou vodu na kopytech jeho koně. A pamatoval si, že si připadal jako ryba oždibující lákavé sousto. Nají se, nebo ji rybář vytáhne z vody?
To by neznělo dobře. To s tou kostkou bylo lepší.
"Římané, krajané, přišel čas,
ten plešatý děvkař je tu zas,
skryj dceru, ženu, každý z vás,
Caesar nosí chlast a špás"

Triumfující triumvir nastavil rudě namalovanou tvář slunci a pobídl koně.
Bude mít v ústech chutné sousto, nebo hák?

Závěrečná poznámka: 

Pro republikánský Řím byl důležitý termín pomerium, ten označoval hranici kolem Říma a dalších měst, kterou nesměla překročit žádná armáda ve zbrani. Překročením pomeria se z generála stal civilista, který nad římskými vojáky neměl žádnou moc a nemohl tak silnou hrozit senátu.
Caesarovo slavné překročení Rubikonu symbolizovalo rozchod s tímto posvátným zákonem a vyhlášení války senátu v roce 49 před naším letopočtem.
O tři roky později Caesar překročil pomerium legálně. Jedinou možností, jak vstoupit do Říma jako vojevůdce byl triumf. Zatímco dnes je slovo triumf v podstatě synonymem vítězství, v římské době to byla oslava vítězství, velká vojenská přehlídka, jejímž středobodem byl triumfující vojevůdce oblečený ve fialovém plášti jako starý římský král s načerveněným obličejem jako bůh Jupiter.
Pro římského vojáka byl triumf největší poctou. A protože republikánští Římani nemuseli, když se někdo povyšoval, je možné, že za triumfátorem stál otrok, který měl vojevůdci šeptat do ucha, že je pořád jen smrtelník.
Druhým způsobem, jak vrátit triumfátora na zem byl zpěv sprostých písních. A zrovna ta o Caesarovi se nám zachovala a já se ji pokusil aspoň trochu přesně přebásnit (i když z anglického překladu a i když jsem vynechal ty explicitní homosexuální narážky, protože mi nešly zrýmovat).

Obrázek uživatele Lady Peahen

Koloniální dělení

Úvodní poznámka: 

Já mám vždycky tendenci být na šílená témata sentimentální. Předchází mé loňské sérii Dekameron 1776.

Drabble: 

Fin. Dernier. Poslední kurrže padlo za vlast.”
Popravdě, posledního opeřence spořádali týden zpátky, proto se raději nikdo neptal, čemu Lafayette říká kurrže.
“Myslel jsem, že znám peklo...”
“Protože jste nikdo...”
“Jestli začneš o Quebecku, seš první na příštím jídelníčku, Burre!”
“Ne, vážně. Co teď?”
Odpověď přinesl Hercules v podobě vzkazu vonícího kosatcovým pudrem a vanilkou.
“Ubytování pro vybrané gentlemany," četl Hamilton. "Chci postel. Roky jsem neviděl peřinu.”
Lístek šel z ruky do ruky.
“Mám první koupel.”
“Bůh ví, že nesním o ničem jiném, než strávit odpoledne v županu.”
“Burre?”
Oslovený znovu přivoněl k lístku.
“Aarrone?!”
“Já... Já si zamlouvám hostitelku.”

Obrázek uživatele Šmelda

Nové pořádky

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Řím, 82 před naším letopočtem

Drabble: 

Bitva u hradeb města byla slyšet, ale hlavně byla cítit. Nešlo o pach krve a smrti, to byste museli být blíž Kvirinálu, šlo o pocit strachu.
"Kdo vyhraje, otče? Sulla, nebo Marius" zeptal se chlapec sedící u stolu.
"Marius je mrtvý," opravil ho starší chlapec.
"Válčí jeho syn," vysvětlil nedorozumění otec, "a asi brzo uvidíme."
Místo ticha se na město snesly tóny trubek a polních varhan. Rodina vyšla na ulici a spatřila cestou od porty Colliny přijíždět starého muže, který prokázal, proč mu říkají Felix - Šťastlivec.
Sláva byla provolávána, mír oslavován, svazky s Mariem zapomínány.
A proskripce se začaly psát.

Závěrečná poznámka: 

Lucius Cornelius Sulla v roce 82 před naším letopočtem vyhrál vleklou občanskou válku s příznivci svého protivníka Gaia Maria.
Občanská válka byla symptomem umírání římské republiky a mnohé její vlastnosti se opakovaly o několik desetiletí později ve válkách mezi Caesarem a Pompeiem, Antoniem a Caesarovými vrahy a Octavianem a Antoniem.
Bitvy na bojišti doprovázely proskripce, tedy zbavení "nepřátelských osob" občanských práv a vypsání odměny na jejich hlavu. Je asi jasné, že to pro mnoho lidí byla příležitost, jak si vyřídit osobní účty a obohatit se.
Na Sullově osobnosti je ale nejzvláštnější jedna věc. Přestože byl diktátorem s neomezenou mocí na neomezenou dobu, jakmile dosáhl svých plánovaných cílů, odstoupil z funkce a stáhl se do politického důchodu, kde o pár let později zemřel.
O Sullově a Mariově době a politických změnách vůbec byl v Československu v roce 1991 natočen podle mě zajímavý televizní film podle hry Ferdinanda Peroutky

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Vypočítavý prasák?

Fandom: 
Drabble: 

Veřejné mínění bývá kruté, hlavně proto, že ho povětšinou zaseje zrnko závisti. Robert by o tom mohl vyprávět. Byl to velmi inteligentní a citlivý muž, renesanční bytost v pravém slova smyslu. Vášnivě miloval umění, ale holdoval také matematice, jízdě na koni a šermu.
Už v Toweru, kam ho posadila krvavá Marie, měl báječnou spoluvězenkyni. Betty byla stejně stará a stejně inteligentní. Zamiloval se a ona do něj, byť jim společenská situace nikdy nedopřála sňatek.
Když potom usedla na trůn, nechala si ho blízko svého dvora i srdci. Jeho láska byla čistá.
Ale pro dalších 400 let byl pouhým vypočítavým prasákem.

Závěrečná poznámka: 

Sir Robert Dudley byl největší favorit královny Alžběty I. Pojilo je velmi upřímné přátelství, ale jemu z toho samozřejmě plynuly i značné finanční výhody. Lid ho zcela upřímně nenáviděl a už za jeho života na něj házeli špínu. Je údajným otcem Alžbětina nemanželského syna (nikdy nepotvrzeno). Teprve ve 20. století se na jeho osobnost dokázali historici podívat střízlivým okem a konstatovali, že předstírat lásku 40 let není asi úplně pravděpodobné.

Stránky

-A A +A