Historické RPF

Waldemar si odchlipol kávy a zahľadel sa na štatistiky rozložené na stole. Za stenu nerád chodil – smrdelo to tam ako v stoke a na chodníkoch musel prekračovať mŕtvoly – ale tu celá štvrť ležala pred ním v stĺpcoch a riadkoch a číselných údajoch.

Zamračil sa. Porovnal zaznamenané dodávky potravín, počty obyvateľov, prídel na jedného a množstvo úmrtí. Bolo ich málo.

Prašivé štence zase pašovali.

Bude musieť posilniť stráže a dôraznejšie im vysvetliť, že z prašivých šteniec vyrastú prašivé psy, ktoré aj tak bude treba utratiť. Predsa nebudú odtŕhať chlieb od úst nemeckého národa, aby vykrmovali žida, keď ho možno rovno zastreliť?

Konečně doma, povzdechl si vědec. Proč vůbec někam jezdil? Měl raději zůstat tady a uklidit si v laboratoři. To musí tak jako tak. Od posledních pokusů mu tam zbyla spousta Petriho misek s bakteriemi. Snad zatím nezaložily civilizaci. Ty bakterie, ne ty misky, samozřejmě. Každopádně by měl být opatrný, co kdyby tam něco zmutovalo.
V laboratoři si připravil roztok a začal misky drhnout. Na té se stafylokoky bylo něco jinak. Nevyrostla tam civilizace, ani nedošlo ke zmutování hroznovitých seskupení bakterií do tvaru flašky. Jen tam vyrostla heboučká bakulka modré plísně, která zničila bakterie ve svém okolí.
„A kterápak ty jsi?“

Čekání.
Čekání je nejhorší ze všeho.
Sedmnáct nekonečně dlouhých dní.
Topíš se v zatuchlině.
Ve tmě.
Na omítce se srážejí kapky vody, spojují se v tenké stružky.
Jako slzy.
Ve zdech se otvírají hladová ústa. Spolykají tě.
Už brzy.
Ve slabém proužku světla tančí částečky prachu.
Natáhneš ruku a hřeješ ji v tom slunečním proudu.
Čekáš.
Nad hlavou slyšíš klapat podpatky.
Lidé spěchají do práce, do školy. Na schůzku s milou.
Žijí svůj život.
Taky jsi žil. Kdysi.
Vzpomínáš na maminčinu náruč.
Na učednická léta v zámečnické dílně.
Na smutné oči Líby. Na její polibky.
Je léto.
Čekáš.
Už jdou?

'Já nejsem mrtvý,' vrčí černý démon, svírá a rozevírá dlaně.
'Já nejsem mrtvá!' zachechtá se skotská divoženka, šaty od krve.
'Já nejsem mrtvá...' zazpívá tiše víla a věnec na mokrých vlasech jí vadne.
'Já nejsem mrtvý,' zasténá smutně hejkal, který vílu miloval a neposlal jí ani psaníčko.
'Já nejsem mrtvý!' deklamuje mladičký duch s očima vyvrácenýma k nebi a na rtech má jedovatě zelenou pěnu.
Stahují se k němu.
‚Jste mrtví! Všechny jsem vás přeci zabil!' vykřikne zoufale Shakespeare. ‚Apage, Satanas! '
Padne na kolena a zakrývá si hlavu rukama, umazanýma od inkoustu.
Je Samhain.
Mrtví se vrací.
A neznají soucit.

Jevištní zkoušky probíhaly dobře, herci se výjimečně dobře chovali a uchovávali si nádech profesionality. Cenzor byl rovněž spokojen, hra fungovala, premiéra se blížila. Zdálo se, že vše bude v pořádku. Jenom autor si nebyl jistý.
Lysandr a Hermie.
Kateřina a Petrucio.
Claudio a Héro.
Král navarrský a princezna francouzská.
Jeho mistrovské kousky. Rozházel jim pod nohy spousty klacků, zamilované dvojice byly ponižovány, trestány, zkoušeny. Ale dokázaly to. Komedie má mít dobrý konec.
Mistr se zahleděl na scénu, kde se krásná dívka právě probouzela a políbila svého věrného miláčka.
V tom okamžiku Willovi došlo, že Romeo a Julie musejí dopadnout jinak.

Pocházel ze vznešené rodiny, ale už od mládí pěstoval zvláštní zálibu – tak tomu říkal -, jeho kamarádi tvrdili, že je to totální ujetost. O názoru Sicilských ani nemluvě.
Když byl Catilina malinký, řekl si, že si opatří příšeru a celý život krádežemi shromažďoval poklad, na který by se nalákala. Přitom ovšem víc kecal než myslel a tak se zprávy o jeho nočních výpravách do okolí senátu dostaly až k sluchům Ciceronovým.
Už se neví, co na to příšera, která skutečně přišla. Historici se v názorech různí, jeden dokonce prohlašoval, že si ji Cicero ochočil a každou středu se spolu procházeli Římem.

S požitkem ponoří ruku do kyblíku s blátem, zamíchá ho. Bahno je příjemné na dotek a má krásně sytou zlatohnědou barvu. Prohlédne si svou špinavou dlaň a potom ji s rozmyslem, pečlivě otiskne na čistě vybílenou zeď. O krok poodstoupí a s přimhouřenýma očima zhodnotí výsledek. Perfektní! Znovu namočí ruku v bahně a vytvoří nový otisk hned vedle. Postupně přidává další a další, pomalu, soustředěně, metodicky.
Náhle klapne klika, do dveří vstoupí děkan univerzitní koleje. Umělec se poleká, až málem spadne ze stoličky.
Děkan se zarazí, tvář mu zrůžoví, chvíli nemůže najít slova. Potom rozčileně vydechne:
"Vypadá to fantasticky, Mistře!"

Jest časné ráno.
Králem zvaný
králík na trůn na čas vsed'.
Ten samec - sobec samozvaný -
v hledí nemá na smrt vhled.

Jest ráno pozdní.
Po zdech v svitu
klouzá, tuším, v uších jed.
Tak ušák chvěl se chvíli v krytu,
pak jak blázen ze tmy vzlét'.

Jest dvanáct času poledního.
Blázen bližních zbloudil hned.
Když ten bloud zničil posledního,
na šaška si, blouzniv, sed'.

Jest odpůldne.
Čas přeskvělý!
Šašek štěrchá rolničkou.
V ní je sláma místo srdce,
tluče rozum paličkou.

Jest zas půlden, žádných řečí!
Čas - mráz, zmaru marná věc.
Uši blázna s šaškem brečí,
z krále stal se pitomec.

She writes slowly, her hand trembling a little, the scribbles hardly readable.

I don't think two people could have been happier than we have been.

She thinks of the late mornings in their Bloomsbury apartment, the smell of cigarettes and freshly cut flowers, Leonard's warm hands caressing her soft skin.

Always the years between us.

She thinks of the thick wrinkles in his face. The constant worry, the helplessness. Her madness became his to bear.

Always the love.

Virginia takes a deep breath and steps into the cold water of the Ouse. The voices. Silent at last.

Always the hours.

New York, 193-

„Kopnem ťa do členka!“ vyhrážal sa mu polohlasne Aziraphale.

Crowley sa zhrozene chytil za srdce. „Anjel! Násilie?“

Albert nad nimi tolerantne pokrútil hlavou.

Aziraphale naňho sprisahanecky žmurkol.

„S tvojím mozgom by si mohol ovládnuť svet!“ pokúšal Crowley neoblomného génia.

Aziraphale ho kopol do členka. Zachoval si pritom dokonalo nevinný výraz tváre, ktorý mu Crowley štipku... možno... závidel.

Albert sa zasmial a mávol rukou. „Na čo by mi bol svet?“

Crowleymu na okamžik zamrzol úsmev. Potom si odfrkol, uškrnul sa, a dvihol svoj novozhmotnený pohár Merlotu v nemom prípitku Aziraphaleovi.

Keby Peklo zakaždým vyhralo, bola by to nuda.

Umělec tvoří. Ohebný jazyk plazí se v inkoustových řádcích, chvějí se slova v mechovém podrostu. Doteky špičkou pera. První věty nové hry se s úsměvem matným klikatí na pergamenu, zručné prsty hladí po hřbetě hada pochybností.

*slova*
Hamlet: Ó, nejvýš prostopášná, zvrhlá ženo! Ty zmije, já tě sklátím!

přítel *nahlížející přes rameno umělce*: Drahý Wille, to jest vskutku nešťastný výběr slov. Klátit zmiji, jež je mu matkou?

*lehké pousmání*
*škrt*

William *odkládá brk*: Ó, jedový jazyku rozeklaných smyslů, budiž po tvém. Což však hádě, jež je mi přítelem? Ta věta se mi vpravdě zamlouvala.

Odpověď syčí spalujícím ohněm. Vody netřeba.

To nedomrlé princátko, s kterým ji právě oddali, nenáviděla celou vášnivou silou svých čtrnácti let. Přitom ho kdysi měla ráda.
Když ho tenkrát přivezli z Čech, připomínal jí vyděšené ptáčátko vypadlé z hnízda. Probudil v ní něhu a touhu ho chránit.
Jenomže za čas ho přistihla, jak baví rozesmátou družinu. Ohrnutý ret a vyceněné zuby ji nenechaly na pochybách, koho zesměšňuje.
Hrdlo se jí sevřelo lítostí a ponížením. "Zubatá!" zněla jí v uších stará bolest. "Zubatá, zu-ba-tá!" duněly její kroky, když utíkala prázdnou chodbou pryč.

To ještě nevěděla, že budoucnost jí přiděli ještě horší přezdívku. A ještě mnohem potupnější pověst.

Markéta Korutanská zvaná Pyskatá
Má pověst mimořádně šeredné ženy, i když ve skutečnosti prý byla celkem pohledná.

Tahle byla blond, modrooká, jmenovala se Ilse. Skoro dokonalá, ale moc velký nos. Bála se mě. To bylo dobře. Nakonec jsem si to užil.
Tahle byla ještě lepší. Nos akorát, cizokrajné jméno Rosana, ale divné protáhlé oči a pořád se hádala. Vždycky chtěla víc a neuměla se smát, jen slzy uměla dobře. Taky šla.
Co tahle? Rebeka se jmenovala, myslím. Měkká, poddajná, myslela si, že to bude stačit. Nestačilo.
Krysztyna. Vybledlá Polka, divně mluvila, měla ohavný přízvuk, takhle němčina znít nemá, wissen Sie. Taky ne.
Žádná mi nezůstala.
Všechny shořely.
Dnes jsem však potkal Annu.
U příkopu.
Možná neshoří.
Uvidíme.