Historické RPF

Obrázek uživatele may fowl

Sedmikrásková pomsta

A žili šťastně až do smrti.
Pisatel skepticky prohlédl tečku za pohádkou a zamnul si tučný krk.
Zavrtěl hlavou.
Otočil papír vzhůru nohama a zamžoural na něj zpod kulatých brýlí.
Nepomohlo to.
Podržel list na délku paže a větu přečetl nahlas.
Ani takhle to nešlo.
Dvěma ráznými pohyby vodorovně přepůlil kudrlinková písmena a chvíli zíral z okna, okusuje sladkou násadku tužky.
Na okenici zaklepal soused.
„Zdravíčko, faráři!“ zahalekal.
„Zdař Bůh,“ odpověděl kněz Jan.
„Co to píšete?“
„Pohádku.“
„Ha. Nechte mě hádat, jak skončí. ‚A žili šťastně až do smrti.‘ Nemám pravdu?“
Jan zrudl.
„Uhodl jsem, že?“
„Neuhodl,“ pravil kazatel temně.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Misionář

Snadno se řeklo „obracej katolíky na pravou víru“, ale mnohem hůře se to uvádělo do praxe. Vždyť kolik generací před ním se o to snažilo, všechny metody, co jich svět zná, už byly vyzkoušeny, a přesto zůstávali zatvrzelí katolíkové, kteří odmítali konvertovat. Kázání s nulovým výsledkem. Vyučování na dívčím institutu bez efektu. Raději sepsal knihu o svém velkém vzoru. Jan Hus se líbil. Odměnou mu bylo studium ve Skotsku. Jak se tam těšil. Skotská svobodná reformovaná církev se stala jeho druhou rodinou. A když Jan Karafiát potkal v Edinburghu slečnu Joan, začervenal se. Věděl, že našel lásku na celý život.

Obrázek uživatele Lejdynka

La Môme Mylady

Zpívej.
Ty malá drobná ptačí ženičko, v černých šatech a s bílým prachem v očích.
A ve vlasech a v duši, protože ten prach prší.
Ale je to jen déšť.
Tak zpívej.
Stojíš tu tak nepatrná, ústa pootevřená, jako kdybys nevěděla.
A přitom je tohle tvoje jeviště.
Kolem tebe se povalují použité rekvizity.
Rozšlápnutá harmonika. Potrhaná šerpa francouzského legionáře. Tři zvonky bez srdce. A taky růže, podívej.
Nedíváš se, nezajímáš se. Jsi tu jen ty a pak ta druhá uvnitř tebe. A pak zase ty.
Ničeho nelituješ, růžový živote.
Můj bože, vážně ničeho nelituješ.
Jsi šťastná.
Tak zpívej.
Zpívej, Mylady.

Obrázek uživatele Kleio

Zkrocení zlého muže

Obsahuje anachronismus a fanfikci na fanfikci.

„Co o tom soudíš?“ John se s nadšením v očích odvrátil od scény, kde právě skončila zkouška. Jeho starší kolega stále ještě nespustil oči z jeviště. Obvykle Fletcherovy hry sledoval s velkým zaujetím. Dívčina tragédie byla jedna z nejlepších, které viděl. To, co se před chvílí odehrálo zde, v něm ovšem radost nevzbudilo.
„Je to rozhodně pocta, že jsi napsal pokračování mé komedie, ale....“ Will nasadil diplomatický úsměv. Co víc by mohl dodat. Že je to jenom jeho vlastní hra otočená naruby? Že slovní hříčky jsou ukradené z Dvou vznešených příbuzných? Že je to hrůza?
„...opravdu se tam musí zpívat?“

Obrázek uživatele Smrtijedka

Et tu, glacies?! Et tu, meum pavimentum?

Autorská poznámka: Většina podivností nepochází tak úplně z mé hlavy, to sám božský Julius (ille ipse victor noster) měl pořád blbý kecy, že je to málo ve stylu Zápisků o válce galské :).

***

Nad táborem obtěžovala jemná mlha.
Přesto se božský Julius rozhodl, že se projde.
Skoro sám, jen s jednou legií. Bude to... intimní a přitom majestátní.
Vojevůdce v družném hovoru s vojáky. Které se všechny našprtal jménem.
On – božský Julius.

Vyšel prostoplešatý, ani nenápadný věnec si nevzal, kolem ramen přehodil lehký plášť, jen aby se neřeklo, že je mu sakra velká zima.
Rozhlédl se po svých mužích, zhluboka se nadechl čerstvého galského vzduchu a vykročil.

Vše se odehrálo během vteřiny. Legionáři ani nestihli dosalutovat.
Sám božský Julius, s prostěradlem přehozeným přes hlavu, poražen neviditelným nepřítelem, kterému šlapal na záda, prskal hlínu.

Obrázek uživatele Dangerous

Fragment

Věnováno všem anglistům a anglofilům

Nádherná země. Protíná ji řeka, starší a mocnější než veškeré lidstvo. Hradbami jí jsou hory, jejichž zelená i bílá oslepují jejich obdivovatele. Divoký prales sápe se na sluncem zalité zahrady a úrodná pole. Zvědavost! Touha! Nespoutanost! Rvou ti srdce, mysl již nemáš. Silný pramen tryská, rve se přes spadané klády, tančí svým korytem. Ukonejší ho až tiché vlny oceánu. Zavře oči. Melodie je to sladká, zpívá ji ona. Vše dal by jí. Vzdušné zámky, jeskyně z ledu, bude se smát, bude plakat!
Když ho vyruší návštěva z Porlocku, zlostně nakopne židli. Inspirace vyprchala. Sen se utopil v mléku z Ráje.

Originál básně přístupný třeba zde.

Obrázek uživatele Lejdynka

Zemřít pro nic

A/N: Děkuji Tess za brainstorming, ačkoli to místy bylo bolestivé. No - tohle je taky.
****

‚Přijde už tatínek a otevře nám?‘ ptá se Hans.
‚Natürlich, mein Lieber,‘ uklidňuje ho Elke.
Už jsou tu strašně dlouho.
Ani nepamatuje, kdy venku začala bouřka a obloha ztmavla.
Mají tu trochu jídla a vody.
Stačí to. Zatím.
Blesk! Zařvání hromu!
Obrovská rána.

Hans se k ní tiskne a zavírá oči. Všechno se třese.
Elke ho hladí po vlasech a mlčí.
Ještě doufá.
Neví, že z domů v okolí zbyly trosky.
A že o vnější kliku dveří provizorního podzemního krytu je pevně zapřená židle.

BERLINER ZEITUNG

DRESDEN – SCHRECKLICH BOMBARDIERUNG!
Viele Häuser – vernichtet worden.
- Töte.
...Kinder gestorben.
Hunger, Durst und Erschöpfung.

Obrázek uživatele Profesor

Jen pár kroků…

Poznámka: Inspirováno životopisem Dona Bosca.
----

Prší. Studená voda ti proniká za límec. Kapky rachotí mezi větvemi. Vítr hučí nocí.
Jdeš a napínáš smysly do zuřícího nečasu. Máš strach. Vyděšeně se rozhlížíš téměř při každém zvuku. Každé zaskřípění větví ti připadá jako křik vraha.
Jdeš opuštěnou alejí. Tvůj strach vzrůstá. Šeptáš slova modlitby.
Déšť polevuje. Vděčně se přežehnáš. Prsty se dotkneš ramene. Jizvu po kulce přes oblečení necítíš, ale víš, že tam je. Připomíná ti, že bys opravdu neměl chodit sám. Snažíš se popohnat unavené nohy, ale už tě neposlouchají.
K bráně oratoře, která tě konečně zbaví očí v zádech, je to už jen pár kroků…

Obrázek uživatele Saphira

Auvers

Prohlížel si obrazy, které namaloval už dávno a které ještě neposlal svému bratrovi do Paříže. Narazil na obraz své židle, který namaloval v Arles. Hned za ním našel Gauguinovo křeslo. Zastesklo se mu po něm.
Léto za okny se zlatě lesklo. Díval se ven do té krásy, do polí slunečnic, do vší té radosti. Ale jemu bylo smutno, chyběl mu přítel.
Za oknem se mihl nějaký stín.
Vincent nechal obrazy být a vyběhl za tím stínem ven. Byl přesvědčený, že je to Gauguin. Určitě se mu taky stýskalo a přijel za mnou!
Ale venku byly jen slunečnice a prázdná zahrada.

___
Poznámka: Vincent van Gogh poslední měsíce svého života trpěl halucinacemi, které možná nakonec byly příčinou jeho smrti. Zemřel 29. července 1890 v Auvers-sur-Oise, dva dny poté, co se postřelil do hrudi.
Zde si můžete prohlédnout Vincentovu Židli a Gauguinovo křeslo, které namaloval za Gauguinovy návštěvy v Arles.

Obrázek uživatele Lejdynka

Obrazy v číslech

A/N: Hádejte. A hádejte i souvislost s tématem.
Čísla beru jako jedno číslo (celé) = jedno slovo.

****

Je noc. Je tu sama.
Tiše si čte v knize z roku 2012.
1477. 18. srpna 1483. 1508 -1512.
Prosím?
V číslech se nevyzná.
Pamatuje si jen to jméno. A pak to známější jméno. To její.
Vzhlíží vzhůru, ale nemůže se dopočítat. 60, 61, 62... 64...
Nazí mladí muži ji uvádí do rozpaků. Raději oči zase sklopí.
Pak počítá znovu. Letopočty a vojenské hodnosti toho, pro kterého bylo toto dílo stvořeno.

Nakonec si matka neslyšně povzdechne, pohrozí nepřítomnému geniálnímu synovi roztřesenou rukou – jak jen mohl v Svaté Kapli namalovat něco tak nemravného? – a rozplyne se v stovky let starém vzduchu.

Obrázek uživatele Kleio

S monogramem

Truhlářská díla nádherně voněla. Hrabě z Derby se nadechl. Pohladil čistě obroušené dubové dřevo. Usmál se. Bude nádherná. Už teď jasně viděl budoucí dílo, i když zatím mělo jenom nejasné kontury. Řezbář si dával na čas, ale to bylo jen dobře. Čím déle to potrvá, tím krásnější bude dar pro jeho nastávající. Anna de Vere, největší kráska z okolí, rozhodně bude z té židle s monogramem nadšená.
Přicházel do dílny každý den. Sledoval mistrovu práci krok za krokem. Každičký nový detail mu byl připomínkou sňatku, na který se těšil.
Jediného dne se hrabě do dílny nedostavil. Plakal na Annině pohřbu.

Obrázek uživatele Kleio

Pyšná princezna

Bušení srdce neustávalo. Uklidni se, nebo ti z těla vyskočí, umravňovala sama sebe. Ale moc to nezabíralo. Nakonec nezbývalo, než prosit Boha, aby nikdo nepoznal, jak je nervózní. Kdyby se alespoň loď tak nekývala.
Kdosi jí podával ruku, aby mohla bez úrazu vystoupit. Směřovaly k ní desítky zvědavých očí. Sledovaly každý její krok. Hrdě vystrčila bradu. Co na tom, že přijíždí jako zajatec své nevlastní sestry. Co na tom, že je křehká a skoro ztracená ve svých přehnaně zdobených šatech. A co na tom, že v očích některých byla jenom bastard.
Jen se dívejte. Opětovala jejich pohled. Přijela vaše budoucnost.

Obrázek uživatele Lejdynka

Balada pro žalář v Readingu

A/N: Pro neznalé 'fandomu' se jedná o fiktivní poezii Lorda Alfreda Douglase. Odehrává se přibližně den po onom slavném zatčení. Ano, je to sentimentální, nejspíš to vůbec není pravda, možná mu to bylo víceméně jedno a já to vím. A je mi to fuk. A netuším, jak LAD psal a to je mi taky fuk. Místní viktoriáni nechť mne pokoušou.
****

Můj milý rozmilý zvrácený příteli,
proč jenom spolu jsme zasmát se nesměli?
Proč jenom prstů tvých doteky na skle
líbají oči mé, když srdce prasklé
pláče poezií jak lyra pěvce?
Mám místo pera chopit se dřevce?

Zasténám tobě skrz okno práchnivé,
zchladím se v Temži, slzami tesklivé.
Roztříštím pěstí jeden dva talíře,
potom se vlámu v Readingu za mříže.

Tam sedíš v okně. Vím to, a chci tě,
tak jako včera, rychle a hbitě:
Oscare! Probuď se, ty líná kůže!

Řekni mi, earnestly, kdo za to může,
že – vrátka zničena – oknem chci zpátky?

Vzpomeň si, usměj se nad mými řádky.

Obrázek uživatele Danae

Vokna

Nikdy nenapsaná píseň Sváti Karáska. ;)

Seš venku z lapáku
Seděls za pravdu, víru
A chtěl bys pracovat
A úřad plivá síru
Bejval si farářem
Kdo chtěl by tě teď krejt?
Buď chlape sakra rád
Že smíš tu vokna mejt

Procházíš ulicí
s kyblíkem, stěrkou v davu
Někdo tě pozdraví
Někdo odvrátí hlavu
Stoupneš si k výloze
A začneš vodu lejt
Jiný jsou nahoře
Ty musíš vokna mejt

Vzpomínáš na Krista
Taky ho poplivali
Na horu vyvedli
Pro pravdu křižovali
Cítíš, že nejsi sám
A že to tak má bejt
Pískáš si starý blues
Jdeš další vokno mejt

Víš, že to tak má bejt
Jdeš mejt

Obrázek uživatele Lejdynka

Tramvaj do stanice Touha, Londýn 1891

A/N: Tento pre-slash laskavě věnuji těm, kteří slují jménem Silent (a někdy i Loud) Victorians. Pro Tyto Alba a hidden_lemura. Hádat můžou samy. A odkud a komu jsem ukradla název je asi dost očividné.
****

Po divadle.
Hluboká noc.
Ideální.

Koněspřežka. Konečně.
Brrrrr! Zmrrrrrznu!

‚Nástup, drahý lorde,‘ broukne a chytí mne za ruku. ‚Kam vás mohu odvézt?‘
Do pekel a do nebe, a nejlépe kamkoli.

Nevinným pohybem mi přitahuje ke krku límec pláště.
Ledový! Zahřeji tě, Princi.

Samolibý úsměv mu svítí až v očích a cukají mu koutky.
Parchante.

Ale já umím být taky prevít, když chci. Krásný prevít.
Však ty zazpíváš, Princi.
A pak budeš Šťastný.

Přisouvám se blíž a lehce ho chytím pod krkem.
Zachvěje se.
Cítím to.
Cha!
‚Kontrola jízdenek,‘ zavrčím mu do ucha.
Aaaaah!

Jedeme až na konečnou.
Snad nikdy nedojedeme.

Obrázek uživatele Kleio

Hledá se ženich

„Nebyl by k dispozici alespoň portrét? Ten popis se Nám zdá dosti... vágní.“
Rádcové dali hlavy dohromady, potí nejstarší z jejich středu váhavě předstoupil se smotaným plátnem. Rozvinul ho před královnou a urychleně se za něj schoval, aby neviděl její tvář.
„Nikdy,“ bylo jediné slovo, které jí proklouzlo.
Když jich takto společně prošli asi dvacet, bylo v zasedacím sále už pěkné horko.
„A nechtělo by si Její Veličenstvo vzít Jakuba Stuarta?“
„Našeho bratrance Jakuba?“ Královna vyskočila z trůnu. „Jsem snad nějaký Habsburk?!“
Poté se zase usadila, uhladila si své roucho a se zcela klidným výrazem prohlásila: „Provdám se za Anglii.“

Obrázek uživatele Kleio

Můj Londýn, moje město

Zcestoval jsem polovinu známého světa. Trvalo to celých pět let. Přemýšlím, jestli to nebyl ztracený čas. Francouzi jsou nadutí, Dánové chladní, Slované zaostalí a Němci? Škoda slov. Italové jsou, pravda, svobodomyslní, ale co se nadutosti týče, v ničem si s Francouzi nezadají.
Kdepak, Londýn, to je moje město. Zde mohu získat slávu a stát se miláčkem jeviště. Toto místo skýtá možnost ukrývání. A ti nejkrásnější chlapci, kteří za malý peníz udělají, co mi na očích vidí, ti jsou jenom v Londýně.
Minule mi můj oblíbený věnoval, mimochodem se slovy: „Roberte, miláčku“, petrklíč. Myslím, že je na čase najít si jiného.

A/N: V květomluvě znamená petrklíč mimo jiné otázku "Chtěl bych vědět, jestli jsem jediný."

Obrázek uživatele Quiquilla

Bolestné vzpomínky

Poznámka: Ještě jedno nesoutěžní dnes. Jde o slash, pár už tu jednou byl: Arthur Rimbaud a Paul Verlaine :)
__________________________________________
„Miluješ mě?“
„Ano, samozřejmě,“ zamumlal Paul. Arthura udeřil silný alkoholový odér.
„Tak polož ruku na stůl.“
Paul to udělal bez sebemenšího zaváhání.
„Dlaní vzhůru.“
Paul ji otočil. Arthur vzal nůž a jeho špičkou Paulovi obkresloval čáru života, hlavy, srdce i osudu, když zavadil o jeho snubní prsten.

Vztek, který ho v tu chvíli přepadl, by se dal nazvat šíleným.
Prudce se rozmáchl a nůž Paulovi zabodl do dlaně. Ta se zkroutila v bolestné křeči.

Na tuhle chvíli Paul vzpomínal ze všeho nejraději. Ne pro tu bolest, nýbrž proto, jak mu Arthur tehdy řekl: „Ty víš, že tě mám velmi rád.“

Obrázek uživatele Saphira

Agónie

Venku byla zima, větrno a obloha byla nepřátelsky šedá. Choulil se v domě u kamen a prohlížel si Gauguinův portrét.
Co když ho opustí, co pak? Zaplavil ho pocit beznaděje a zoufalství. To by nemohl přežít.
Kdosi vstoupil do místnosti. Vincenta popadl prudký vztek a vrhl se na příchozího s břitvou. Gauguin vytřeštil oči a couvl.
„Zbláznil ses?“ křičel na něj.
Vincent zpanikařil, když si uvědomil, co provedl. Se studem vyběhl do zimy a zastavil se až v rue du Bout d'Aeles.
Bolest uvnitř byla nepřemožitelná. Bezmyšlenkovitě napřáhl ruku nad levým uchem a ťal. Obličej mu zalila jasně červená krev.

Obrázek uživatele Smrtijedka

Vare, Vare, redde nobis vitam sanguinemque

Radí nám dobře. Kdo jiný zná kraj líp? Kdo jiný ví, kde předvézt římský majestát?

Je zima a vlhko. Přesto, půjdeme tudy.
Mezi stromy je tma. Ideální místo zaútočit. My jsme tu s přáteli. Půjdeme tudy.
Děti už chtějí jít zpátky domů. Projdeme tudy a pak zpátky k ohni.

Začalo to.
V mokru a šeru se na nás snesli jako sršni. Arminie?
Oštěpy, meče a dýky otevírají naše těla. Arminie!
Křik, válečné skřeky, pláč dětí a žen. Příteli!

Nemohli se ubránit.

Některé si odvedli v řetězech domů k ohni.
Některé podřezali germánským bohům.
Většina zůstala na cestě v Teutoburském lese.

-----------------------------
Během bitvy na území dnešního Německa v roce 9 n. l. zanikly tři římské legie (asi 20 000 lidí včetně žen a dětí, které vojáky doprovázely) vedené Publiem Quinctiliem Varem. Arminius byl náčelník kmene Cherusků, který se s Varem spřátelil a přivedl ho do léčky. Tato bitva představuje jednu z největších a nejdrtivějších římských porážek v historii. článek na Wikipedii

Název je "předělávka" známého výroku připisovaného císaři Octavianu Augustovi 'Vare, Vare, redde mihi legiones meas' (Vare, Vare, vrať mi mé legie) a znamená Vare, Vare, vrať nám život a krev. Všechny chyby nechť padnou na moji hlavu :).

Obrázek uživatele Lejdynka

Polenblut

Kap. Kap.
Kap.
Kap.

Jsem krev.
Jsem žlutá.
Jsem ostrohranná.
Patřím vyhublému muži. Jeho kostra leží na špinavé zemi.
Vytékám z něj hadičkou, kterou má – hluboko! – zabodnutou v ruce.
Oči má zavřeny. Víčka mu cukají.
Je nemocný. Mnou.
Ten doktor, sedící na židli a čtoucí Berliner Illustrierte, to povídal.
Že jsem špatná. Nepřirozená.
Je prý ve mně něco jedovatého.
Sama to vím.
Ošklivý prášek.
Dali mi ho, abych mohla ven.
Dali mi ho, aby zjistili, proč se podobám
své druhé krvi v jiném těle. Stejném.
Budu zdravá, když mne přelijí jinam?
Budu jiná?
Budu červená?
Kap. Kap.
Kapkap.
Lehitra'ot.
Kap.

Obrázek uživatele Uhla

Mistr Popravčí

Seděl na břehu Vltavy před svým domem a pomalým pohybem čistil čepel mohutného meče od zbytků kůže a hnědých vlasů mladé dívky, která se snažila otrávit svého manžela.

Staroměstský kat se smutkem ve tváři zavzpomínal na událost před jedenácti lety.

Všechna krev je červená, nezáleží na tom, jestli je to urozený Pán nebo obyčejné měšťanské děvče.

Ta dívka, ten její čin, připomínalo mu to jeho dávnou lásku, která vedla k tomu, že se stal katem.

Možná to byl jeden z důvodů, proč mu toho dne sklouzl meč a místo setnutí hlavy dívce srazil vaz.

Zřejmě je čas řemeslo přenechat mladším.

A/N: Kurzívou jsou myšlenky popravčího. Snad je zřejmé o koho se jedná. Omluvte prosim případné menší historické nepřesnosti.

Obrázek uživatele Kleio

Na plese a v divadle

Vzpomínal, jak se mu kdysi rozklepaly ruce, když se o něj na plese otřela bokem svých zlatem vyšívaných šatů. Byl z tohoto okamžiku rozklepaný mnohem více, než když jí o pár hodin později šaty svlékal. Korzet zpevňoval její kontury. Líbila se mu. Přešlo ho to v okamžiku, kdy si korzet sundala a odhalila své beztvaré tělo. Zjistil, že ho nepřitahuje. A tak si ji vzal.
O pár let později se mu ruce rozklepaly znovu. Náhodou se o něj po představení otřel bokem mladý sedmnáctý hrabě z Oxfordu. O pár hodin později zjistil, co ho přitahuje. A tak si ho vzal...

Obrázek uživatele Aplír

CO JE PSÁNO

Co je psáno, to je dáno, říkával otec, ale ona nevěřila v osud. Byla přesvědčena, že snahou, úsilím a správným rozhodováním můžeme ovlivnit svůj život. Pokud se něco vážného stane, může to být jen souhra náhod. Někdy je jen člověk v nesprávnou dobu na nesprávném místě.

Teď sotva stála. Vyděšená, zmučená. Zkonstruovaný proces. Torturou vynucené doznání. Dav zahučel. Chtěla křičet: "Jsem nevinná!", ale neodvážila se. Soudce se na ni díval přes lorňon a myslil si své. Klepl kladívkem. Pak se rozkřikl: „Ticho v soudní síni."

Rozběsnil se.

Rozhodnuto, zapsáno....

Biřicové, chopte se té čarodějnice!", zařval a předal jim rozsudek smrti.

"Poslední proces se ženou obviněnou z čarodějnictví se konal v belgickém městě Turnhout v r. 1950. (A to mi nepřijde zase až tak dávno).

Obrázek uživatele Lejdynka

Co je psáno, to je?

A/N: První a třetí citace v kurzívě pochází z Wikipedie, druhá z knihy Dračí krev od Jenny Nowak. Ale předstírejme, že se odkazy velice různí, dobře?
Věnované hidden_lemurovi. Protože proto.

****

Sedí v křesle a listuje knihami.
Chvíli se usmívá, pak se chmuří.
Jednou dokonce vyskočí a vzlykne.
Pak čte dál.

Zatímco v Rumunsku je pokládán za národního hrdinu...
Tenkrát ho bojarstvo zradilo. Nenáviděli ho. To ještě žil.
Neplakej, skřivánku. Nic se nezměnilo.
Takhle – tak je to správně?
Zoufale škubne hlavou. Žil?
Už si nevzpomíná.
...předloha pro hororového upíra Draculu.
Dvacáté století? Dohady, spory, obrovský zájem. Směšné.

Je ztracený ve světě z papíru.
Ve světě bez významu.
Jeho odkaz se mění v tisíc zářivých barev, tvoří tisíc já.

Vlad Bela Denszö, poutník staletími,
se utopil v knize,
kterou dosud nikdo nenašel.

Obrázek uživatele Kleio

Drobný přepis

A/N: Shakespearův text v překladu J. Joska.
-----------------------------------------------------
Robert Armin měl na čele výraznou vrásku. Nejprve měl radost, dostal příležitost zahrát si hlavní zápornou roli. Jenomže čím víc se nořil do scénáře, tím menší jeho nadšení bylo. Jako by nestačilo, že hraje největšího bídáka pod sluncem, celou práci mu ještě ztěžoval fakt, že ne zcela rozuměl textu.
„Já se rozhlížím po světě už čtyři krát sedm
let a ode dne, kdy jsem poprvé dokázal rozlišit
vítězství od výprasku, jsem nepoznal člověka,
co by měl sám sebe jaksepatří řád.“
Když si četl svou repliku asi po sté, rozhodl se, že od příště už bude raději hrát zase jenom blázny.

Obrázek uživatele Lejdynka

Bílá, černá a červená

Ten dům je překrásný. Elegantní, nazdobený, obklopený zelení a poli s bavlnou.
Nábytek je vyleštěný, perské koberce tvoří tři vrstvy nad sebou.
Paní domu je drobná jižanská kráska, jemná a delikátní.
Pán domu je gentleman, který v pracovně přechovává působivou sbírku pušek a krabici s doutníky.
Jejich děti jsou vychované.
Krev rodiny Weatherbyových je červená.

Za domem stojí polorozpadlá kůlnička.
V ní bydlí černý muž se svou početnou rodinou.
Vnitřek domu nikdy neviděl.
Viděl horší věci.
Rány, padající na hlavy jeho dětí.
Svázané ruce a nohy, štěkot loveckých psů.
Pohrdání životem.
Otroctví.
Jeho krev je také červená.
Nikdo to nevidí.

Obrázek uživatele Saphira

Barvy

Poznámka: Opět van Gogh, protože se v tomhle 'fandomu' cítím dobře. Dnes ale nebyla inspirace obrazem, nýbrž jeho výroky z dopisů, které psal svému bratru Theovi a sestře Wilhelmině.
___

Hleděl na prázdné plátno a přemýšlel. Neměl rád, jak na něj bílá plocha hleděla: „Nic nedokážeš.“ Prázdný obraz měl navrch, neměl tenhle pocit rád.
Přemýšlel o barvách. O jejich kontrastech a jak nejlépe pomocí nich zobrazit své pocity.
Nemyslel na to, co maluje, jen chtěl ukázat obrazu, že není idiot, že něco dokáže. S každým tahem štětce nebo tužky se krok za krokem zlepšoval.
Červená, skoro až hnědá, nejlépe vynikla vedle indigové a působilo to hlouběji, než s pouhou černou. Měl na barvy instinkt, kterým se vždy řídil.
Jeho barvy sice neodpovídaly realitě, ale vypadaly dobře na nyní namalovaném plátně.

Obrázek uživatele Aplír

Smutná cesta

Studené nohy ji tížil žal, mnohem těžší než dřeváky. Sklesle, bezradně seděla vedle rakve na voze, který se ztěžka prodíral marastem a pošmourným dnem. Neměla už sílu popohnat koně ani sílu naříkat. Zármutek urval veškeré naděje, jak vichr listí ze stromů. Sychravý smutek jako mlha jí zalézal do duše. Stejně mazlavý jako mlaskavé bláto na cestě.

Vedle vozu odevzdaně kráčel její synek, bičík v ruce. Tak malý na to, aby zastoupil otce.

Co s nimi bude? Živitel rodiny zemřel na souchotě.

Nikomu neublížil. Proč právě on? Z převelké bolesti se zrodila zlost.

Chvíli viděla rudě, potom už jen vše černě.

Inspiroval mne obraz Jakuba Schikanedera Smutná cesta známý též pod názvem Truchlivý návrat (1886). Můžete si ho prohlédnout na adrese
https://sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.O_591/zoom
nebo také na výstavě ve Valdštejnské jízdárně v Praze od 20. 4. do 21.10.2012.

Obrázek uživatele Saphira

Ženy

Poznámka: Tak tohle mě pekelně potrápilo. Napsala jsem asi tři drabble, než jsem objevila to pravé. Zdá se, že van Gogh dokáže zachránit celkem cokoliv. Dnešní drabble je inspirováno van Goghovou 'verzí' slavného obrazu od Francesca Goyi.

___

Sledoval křivky nahého těla na Goyově obraze. Svůdná maja se na něm natahovala a nabízela svou nahotu. Bylo to vulgární, ale přesto začal malovat i on svou verzi slavného obrazu.
Gloria. Konečně byl osvobozen od nešťastných lásek. Ženy ho přitahovaly, ale žádná pro něj nenašla pochopení.
Jenom ty na obrazech. Myslely si to, co chtěl on. Vypadaly tak, jak do nich viděl. Obvykle nebývaly tak krásné, jako ve skutečnosti. Ale nemohl si pomoci.
I ta svůdná maja měla v sobě něco zlověstného. Ženy byly nevyzpytatelné.
Gloria. Už ho nebudou trápit.
Nanášel tahy tělové barvy a těšil se, až přijede Gauguin.

Stránky

-A A +A