Zeměplocha

Sběratelé známek brzy zjistili, že zaměstnanci pošty jsou ještě o špendlíkovou hlavičku šílenější než oni sami, a že tedy jejich návrhy a nápady mohou dopadat na úrodnou půdu.
Tak vznikla proslulá Ulíznámka, známka tak veliká, že se nevešla na žádnou obálku a pokud jste přece jen našli místo, kam ji nalepit, potřebovali jste opravdu hodně slin.
Na známce, kterou donesl Slavoj Vlahošovi dnes, nebylo nic divného. Nebylo na ní vůbec nic.
„Takovou známku nám přece každý zfalšuje, Slavoji.“
„Tak ji olízněte a nalepte, pane.“
Vlahoš to udělal. Něco na ní bylo. Barvy. Tvary. Zvuky. A velký, oktarínově blikající nápis PUNK.

To ohlušující ticho, které se začalo šířit ze Zašitého bubnu, brzy dorazilo k nedaleko jdoucí ankhmorporské městské hlídce, sestávající z kapitána Karotky a seržanta Tračníka. Léta zkušeností přinesla své ovoce. V jediné chvíli se podívali směrem k Zašitému bubnu, a během té příští rozhodli o dalším postupu*.

Ve chvíli, kdy Knihovník držel zrzavou tlapou Svena pod krkem, a druhá se chystala k něčemu velmi ošklivému, vešel Karotka. V tu chvíli se úroveň onoho všeobjímajícího ticha znovu změnila, a když kapitán mlčky položil ruku na Knihovníkovo rameno, ten se otočil, ušklíbl, a nebohého Svena pověsil za kalhoty na skobu nad krbem.

Vetinari si nejistě prohlížel obrovskou konstrukci před palácem. Jedna její část vedla kamsi do města.

"To je páka!" vysvětlil Leonardo da Quirm.

"Ano, ale nechápu..."

"Říkal jste přeci, že potřebujete nějakou páku na nového představeného cechu zlodějů."

"To jsem myslel obrazně, potřebuji na něj mít vliv. Třeba informace o korupci nebo, že si po setmění hraje na mima."

"Nechcete to alespoň vyzkoušet?"

Kratší část páky byla pomocí zátěží stažena dolů. Ta delší vystřelila nic netušícího pana Flanelnohu z jeho kanceláře do připravené provazové sítě.

Při pohledu na vyděšeného představeného musel Vetinari uznat, že na tomto druhu nátlaku možná něco bude.

Karotka se snažil uklidnit knihovníka stojícího nad čarodějem v bezvědomí.

"Tak o co jde?" zeptal se Elánius. "Řekl někdo slovo na o?"

"Zdá se, že jeden student se nemohl rozhodnout, kterou knihu si vypůjčit, tak zkusil odnést obě."

"No a?"

"Už dosáhl limitu knih, které si můžete půjčit."

"Aha. A knihovník se ho pokusil zastavit úderem Výběrem poezie zaniklých run, třetí díl."
Kývl na tlustý svazek na zemi.

"Ook!"

"On tvrdí, že na něj ta kniha skočila sama."

Elánius si povzdechl. "Co se dá dělat. Karotko, přečti jí její práva." Radši si to vyříká s magickou knihou než s knihovníkem.

Na sirých blatech hořel oheň pod začernalým kotlem... nebo ne. V útulné kuchyni Stařenky Oggové plápolal oheň v kamnech, na plotně stál prádelní hrnec a okolo stolu debatovaly (čti 'hádaly se') čarodějky.
"Takže oko, palec a vnitřnosti bychom měly... Gyto, co to je?" Bábi zamávala něčím, co kdysi možná sloužilo k letu.
"To je křídlo sýce, Bábi."
Křídlo "sýce" bylo červené se žlutými konci.
Bábi chvíli zírala a pak ho mrštila do hrnce.
"Dál. 'játra z žida obřezance, z Huna nos a z Turka pysky'... Magráto???"
Magráta stydlivě posunula vpřed tři slepičí vejce.
"Proč já se vůbec... hoď to tam!"

Vlahoš von Rosret stál na tribuně s oprátkou kolem krku a pozoroval kata, jak tahá za páku.

Čas se zastavil. Na tribuně se objevila postava v černém hábitu.

"Je po všem?"

BRZO BUDE.

"Máte rád šachy*? Co takhle jednu partii? Když vyhraju, necháte mě žít, když prohraju..."

JÁ NEROZHODUJI O TOM, KDO PŘEŽIJE. SMRT JE... ALE NE, UŽ ZASE? TAKHLE MI FUŠOVAT DO ŘEMESLA...

Než se Vlahoš stihl zeptat, co se děje, svět zčernal. Když se probral na židli, jeho první myšlenka byla "šach mat", i když už si nevzpomínal proč.

Někde na vrcholu Cori Celesti hodila Dáma šťastnou sedmičku.

Tentokrát to Bohouškovi Plamínkovi nevyšlo. Navzdory pečlivému plánování (od zažehnutí až po útěk) byl Hlídkou chycen, zatčen, a po krátkém procesu odsouzen. Teď stál s oprátkou na krku a čekal, až se ozve zaskřípání propadla-

Otevřel oči. Seděl u stolu ve zšeřelé místnosti, naproti němu muž, pozorující ho přes propletené prsty.

"Vy jste Smrť?"

"Jste pořád na světě, pane Plamínku. Já jsem, řekněme anděl. Pro začátek bych měl otázku. Kde se vidíte za pět let?"*

Bohoušek polkl. Obvykle přemýšlel jen od žhářství ke žhářství. Ale...

"Vidím se živý."

Muž se usmál. "Výborně. Já vás totiž vidím jako velitele ankhmorporských hasičů.

Do hor Beraní hlavy přicházela dlouhá zima. Přicházela mílovými kroky a rozhodně nečekala, až si obyvatelé najdou pohodlné pelíšky a nasbírají dostatek zásob a topiva. Na druhou stranu ani místní tvorové nebyli žádná ořezávátka. Zimovat se dalo všude a kdo dřív přijde, ten dřív mele.
"Máš jediný štěstí, že se tu netopilo už hodně let," prohlásila Bábi k probuzenému ježkovi, který dával svoji romrzelost patřičně najevo.
Čarodějka si promnula popíchanou ruku a hodila na ježka další hrst listí.
Bodlináč přestal nadávat a znovu usnul.
Ve Stařenčině prádelně, zrovna pod kotlem na vyváření prádla. Aspoň přišla ta pícka zase k užitku.

Mrakoplaš uz sest hodin stal, prihlizel a nevedel, co presne delat ani jak to tem lidem rict. Byli jak sileni. Na prvni pohled se vse jevilo jako normalni prubeh slavnosti. Na ulici byly vynesene stoly a zidle. Hostinsky od Prokopnuteho bubnu nechal prinest uplne vsechny sklenice. Kolik Atsepicnu rozdaval zdarma (!) pirohy.
Bylo to tedy jasne jak facka. Vsechny ocarovalo to naklicene obili, ktere se zacalo pridavat do piva. Kazdy, kdo ochutnal novy napoj, zustal sedet jako uhranuty se zvlastnim skelnym pohledem a prihybal si vic a vic ze dzbanku. A nikdo NECHODIL CURAT! To nemohlo byt zdrave.
Mrakoplas tusil problemy.

"Naše holka, ona... Zkrátka, nemohla byste jí domluvit?"
"Domluvit?" Bábi nepatrně zvedla obočí.*
"Totiž, ona je... Jiná."
Bábi, která jiná nosila hrdě jako emblém, nebezpečným tónem opáčila: "Ano?"
"Pořád něco počítá. Chce študovat. Mezi vrstevníky je, rozumíte, černá ovce-"
"Černé ovce jsou ovšem zcela běžné. Z jistého pohledu mají k věci praktičtější přístup než ty bílé."
"Ehm..."
"Ovšem," pokračovala Bábi, "ovce zpravidla své odlišnosti respektují. Lidi neustále hledají něco, co by se jim na druhých mohlo nezdát. Bílá vrána, černá ovce, vzdělaná žena..."
"Totiž..."
"Promluvím si s ní. Vysvětlím jí, že jste na její studium hrdí. To jste chtěla, viďte?"

Sovy.
Kočky.
Psi a lišky.
Rychle jedoucí bryčka.
Opilec, co nekouká pod nohy.
Volavka, co si léčí akutní nechutenství a potřebuje zhltnout něco menšího. No, a aby toho nebylo málo, samozřejmě ještě magie, čert aby to spral. Magie těch druhých. Těch nezodpovědných pitomců, schopných lít zbytky lektvarů kliďánko do strouhy a vám pak čistě z nepozornosti naroste ucho na zádech.
Bábi Zlopočasná zhnuseně odfrkla a trpělivě cupkala dál. Z vysoké trávy se její vlastní zahrada zdála přímo nekonečná. Příště si Zapůjčí něco, co dovede létat. Seznam věcí, neslučitelných se životem průměrného rejska, je na její vkus přece jen trochu dlouhý.

1) Který z následujících obyvatelů Ankh-Morporku je absolventem školy cechu vrahů? (Bonusová otázka: Jaká je odměna za jeho inhumaci?)
a) Samuel Elánius
b) Kolík Aťsepicnu
c) Havelock Vetinari

2) Kde stojí budova cechu vrahů?
a) ve Filigránské ulici
b) v ulici Melasového dolu
c) ve Stínově

3) Jaké je moto cechu vrahů?
a) Dvakrát měř, jednou řež.
b) Žádné zabíjení bez placení.
c) Černá není potmě vidět.

4) Napište pět jedů a popište jejich výhody a nevýhody.

5) Osoba, kterou máte eliminovat, bydlí v pátém patře a nikdy nevychází ven. Jak budete postupovat? Zaměřte se na minimalizaci škod na majetku.

1. Na co si vzpomenete, když zahlédnete červenou barvu?

a) lahodnou rudou krev
b) jablko, třešně, růži apod.

2. Kde byste nejraději večeřeli?

a) v temné uličce, schovaný*á za rohem
b) v pohodlí mého domova

3. Příkladová situace: Jdete po ulici a před vámi je mladá žena. Z krku jí sklouzne šála a odhalí úzký ladný krk. Co uděláte?

a) skočím na ni, dokud se nedívá a zabořím do ní tesáky
b) šálu jí podám/budu pokračovat v cestě

4. Co s sebou nosíte pro případ slabé chvilky?

a) nic, stačí člověk, který zrovna stojí nejblíž
b) jablko či jiné ovoce

Seržant Tračník už zažil dost. Rvačky v Zašitém bubnu, bloudění ve Stínově, útěk před šíleným bílým golemem. Nejhrozivější byla vzpomínka na rozevřený dračí chřtán.

A teď zas. Člověk by řekl, že někdo tak zkušený jako on se do takových šlamastyk nedostane, ale teď se s Nobym ocitli uprostřed ulice mezi rozzlobenými davy trpaslíků a trolů. Nebyl tu Karotka, aby dav uklidnil, ani Modrojíl, který by ho rozrazil. Jediné cesty byly dveře muzea trpasličího chleba, nebo nahoru po okapu a po střechách. Noby ani nezkoušel kliku.

"Budeme muset nahoru, Frede. Vždyť víš, co se říká. Mezi armádama jsou muzea vždycky zavřený."